Tomáš Pánek: Rozhlas a utváření kolektivních identit ve 20. století (knižní recenze)

Rozhlasové vysílání sehrávalo v různých částech světa během 20. století úlohu efektivního nástroje pro formování kolektivních identit. Předurčila jej k tomu schopnost oslovit v jednu chvíli širokou masu posluchačů a zároveň pomocí zvukových prostředků zapůsobit na emoční i myšlenkový svět každého z nich. Těchto rozhlasových vlastností využívaly demokratické i totalitní režimy jednotlivých států, ale také regionální vlády či městské samosprávy. Právě na rozhlasem podporované identitotvorné procesy se zaměřuje recenzovaná kolektivní monografie. Její editoři v úvodní studii načrtávají, jak silně dokázalo rádio v Evropě již od dvacátých let potvrzovat a ritualizovat hodnoty, které byly společně sdíleny určitou skupinou lidí, či naopak vytyčovat ideál, k němuž měla společnost teprve dospět. Velký význam sehrávalo také krátkovlnné vysílání do cizích zemí, jež se snažilo u zahraničního veřejného mínění prosadit žádoucí názor na stát, který toto vysílání provozoval a financoval. Kniha je poté tvořena celkem patnácti případovými studiemi, jež jsou ukotveny zejména ve švýcarských, německých a rakouských dějinách. Na dalších řádcích se ovšem nebudu zabývat všemi texty, nýbrž se podrobněji zaměřím pouze na ty, které osobně považuji za tematicky, metodologicky a heuristicky nejinspirativnější.

Roland Jäger ve své teoretické stati objasňuje předpoklady, které rozhlasu umožňují vyvolávat v hlavách posluchačů obrazové představy. Vše zakládá na poznatcích kognitivní lingvistiky a navrhuje vysvětlující koncept tzv. auditivní transkriptivity. Podle Jägera jsou řečové a neřečové prvky zvukového pořadu určitými kódy, které dovedou aktivovat proporční a piktorální schémata v lidské mysli, a tím generovat vizuální mentální obrazy. Morten Michelsen svou studii zasvětil prostorovým dimenzím rozhlasu. Jedná se především o hranice rádiových zvukových kultur, jež lze definovat dosahem rozhlasových vysílačů. Evropský rozhlasový prostor byl podle Michelsena v meziválečné době daleko více univerzalistický a mezinárodní než v letech pozdějších. Od přelomu čtyřicátých a padesátých let se totiž začalo v evropských zemích prosazovat vysílání v pásmu velmi krátkých vln, které sice posluchačům přinášely kvalitnější zvuk, avšak měly kratší dosah. Vedlo to k rozdrobení dosavadního evropského rozhlasového éteru na jednotlivé národně-exkluzivistické okruhy. Toto vlnové uzavírání se do sebe však bylo zároveň vyvažováno otevíráním se jednotlivých rozhlasových společností širšímu světu ve vlastním vysílání (např. africká hudba znějící na vlnách BBC). Rádio podle Michelsena dovede být účelným zvukovým prostředníkem mezi posluchačovou domácností a vzdálenými prostory, lokálním a globálním, privátním a veřejným.

Andreas Zeising^[1] ve svém textu analyzuje, jak se rozhlasové společnosti ve Výmarské republice roku 1928 vypořádaly se čtyřsetletým výročím úmrtí Albrechta Dürera. Autor z obsahu a forem jejich vysílání vyvozuje, že v německém rozhlasovém éteru nebyl odkaz středověkého malíře pojat v příliš nacionalistickém smyslu, nýbrž spíše ve svých přesazích k celému lidstvu a k obecným hodnotám tvůrčí umělecké tvořivosti. Podle Zeisinga to souviselo s tehdejší německou rozhlasovou politikou, která usilovala o „převýchovu“ německého obyvatelstva a jeho odvrácení od nacionalistických hodnot dřívějšího vilémovského císařství směrem k demokratickým a liberálním hodnotám současné Výmarské republiky. Hans-Ulrich Wagner ve svém příspěvku podrobil obsahové analýze jednu jedinou gramofonovou desku, a to nahrávku o Hamburgu z roku 1931. Zaměřil se především na to, jak byla trojstupňová identita tohoto přístavního města zvukově zkonstruována. Hamburg byl podle něho na lokální úrovní ztotožněn se světem práce a dopravy (ruchy přístavu), pomocí konkrétní hudby poté propojen s celoněmeckým kontextem a nakonec díky vyjmenování názvů lodí a jejich cílových destinací zařazen do mezinárodních (resp. globálních) souřadnic. 

Kathrin Dreckmann s oporou v širokém spektru archivních pramenů načrtla, jak byl rozhlas v Německu po roce 1933 zapřažen do procesu utváření jednotné nacistické „národní pospolitosti“ (Volksgemeinschaft). Mnoho energie bylo vloženo do výstavby vysílací infrastruktury a výroby levných lidových přijímačů: roku 1933 vlastnily rádio 4 miliony německých domácností, o osm let později jich už bylo 13 milionů. Zároveň došlo k „arizaci“ německého éteru, když bylo Židům zakázáno vystupovat před mikrofonem i vlastnit radiopřijímače. Vlastní rozhlasový program byl (za vydatného zájmu ministra propagandy Josepha Goebbelse) zglajchšaltován v nacistickém duchu. Den za dnem měly být hodnoty nacionálního socialismu pomocí umných vysílacích strategií vsouvány do duší a myslí posluchačů. Důraz byl položen na implicitní a nenápadné formy indoktrinace, nikoli na explicitní a přímé zdůrazňování nacistických hodnot. Podle Dreckmann byla při vysílání projevů nacistických pohlavárů důležitá dobrá slyšitelnost doprovodného skandování shromážděného davu. To mělo posluchačům sugerovat všeobecný souhlas a umožnit zvukovou participaci na těchto manifestacích. Německý národ se měl vnímat jako jedna velká a vnitřně provázaná rodina. Tato metafora byla ritualizována pomocí rozhlasových koncertů na přání. Prosba o písničku, kterou svému příbuznému bojujícímu na frontě nechávaly zahrát jeho děti, manželky či matky, podle autorky překračovala v představách posluchačů úzké konkrétní rodinné vztahy a byla ztotožněna s celým německým národem. Velký potenciál pro vytváření pocitu sounáležitosti s národním celkem viděli nacisté ve vážné hudbě, neboť její poslech je spojen se silným emocionálním a až tělesně pociťovaným prožitkem. A tak byla pro nacistické cíle využita (či snad lépe zneužita) hudba kupříkladu Richarda Wagnera či Ludwiga van Beethovena.

Moc pěknou studii připravil Thomas Felfer, jenž se zaměřil na identitotvornou funkci nahrávek kostelních zvonů v rakouském rozhlasovém vysílání. Cenný je jeho exkurz k významu zvonů ve středověku, který vidí v rovině symbolické (odkaz k posvátné mimosvětské sféře), prostorové (zvukový dosah zvonů tvořící jakousi akustickou hranici lidských sídel) a periodizační (pravidelné vyzvánění uspořádávající čas každého jednotlivého dne). V meziválečné době rakouský rozhlas nahrávky zvonů používal spíše k podtržení jednorázových slavnostních příležitostí, pravidelněji se v jeho vysílání objevují až od padesátých let. Velkého vlivu nabyly především v regionálních rádiích, a to jako polední zvuková značka a zároveň akustický výraz identity každé jednotlivé spolkové země a její rozhlasové stanice. Každý region používá nahrávky toho kostela či chrámu, který je pro něj nějakým způsobem typický či historicky významný. Jako výraz postupující sekularizace společnosti ovšem vnímá Felfer tu skutečnost, že stopáž poledního vyzvánění zvonů se v rakouských regionálních rádiích od padesátých let, kdy v éteru zněly až tři minuty, neustále zkracuje.

Zajímavý příspěvek napsal Johannes Müske, jenž analyzoval pokusy o spolupráci západoněmecké, švýcarské a rakouské etnologie s rozhlasovými společnostmi v padesátých a šedesátých letech. Etnologie si od této spolupráce slibovala profesionální a kvalitní zvukové záznamy mizejících projevů lidové kultury. Zároveň doufala, že rozhlasové pořady umožní tyto projevy vrhnout zpět do veřejného prostoru a oživit folklorní život. Rozhlas zase v této spolupráci viděl potenciál pro získání nových vysílacích témat a zajímavých (a zároveň vědecky prověřených) zvukových obsahů. Oba světy se však řídily rozdílnou logikou, když etnologii šlo o co největší autenticitu záznamů a rozhlasu naopak o jejich „vysílatelnost“. Mnohé lidové projevy tak byly rozhlasovými pracovníky necitlivě upravovány a umělým způsobem stylizovány. Nepříliš harmonická spolupráce byla postupně ukončena, k čemuž přispěla i lepší dostupnost a nižší náklady na nahrávací techniku, jíž si pro vlastní vědecké účely mohli etnologové začít pořizovat. V dalších desetiletích byla (a dodnes je) vzájemná spolupráce uskutečňována již na užší individuální bázi, v čemž nakonec Müske vidí ideál etnologicko-rozhlasové symbiózy. Někteří etnologové jsou totiž ochotni své vlastní vědecké nahrávky sestříhat a po doplnění rozhlasovými prvky (komentář, rozhovor či hudba) přetavit do podoby rozhlasových folkloristických dokumentů. Text Johannese Rühla naznačuje, že spory o autenticitu a stylizovanost folklorních projevů zasáhly po druhé světové válce také oblast švýcarské lidové hudby. Kvůli jejímu aranžování pro vysílací účely a míšení s moderními žánry byl švýcarský rozhlas mnohými milovníky folklorní hudby vnímán jako její ničitel a tvůrce „pseudofolkloru“.

Fanny Jones se pokusila rekonstruovat, s jakými hodnotami si v padesátých letech spojovali Švýcarsko západní posluchači jeho krátkovlnného vysílání. Využila dochovanou korespondenci, která z cizích zemí docházela do ústředí Švýcarské krátkovlnné služby (Schweizerischer Kurzwellendienst – KWD), i výsledky její tehdejší mediální analýzy. Jones správně upozorňuje na heuristická úskalí těchto pramenů, neboť výběr dopisů pro archivování i analytické vyhodnocení jejich obsahů byly nepochybně ovlivněny zájmem rozhlasových pracovníků a celé KWD. Lze předpokládat, že důraz byl položen na ty dopisy, které konvenovali vlastnímu sebevnímání KWD. I proto se dochovala především korespondence chválící neutralitu Švýcarska a s ní související vysokou kvalitu švýcarské žurnalistiky. Buď jak buď, sondáž do roku 1958 ukázala, že nejvíce dopisů tehdy přišlo z USA a Kanady, přičemž nejčastěji poslouchali švýcarské krátkovlnné vysílání techničtí nadšenci a experimentátoři, diplomaté a novináři a poté lidé se zájmem o cestování a přírodu. Na Švýcarsku si nejvíce cenili neutrálního zpravodajství, demokracie, kultury (mj. bohatosti hudebních stylů) a přírody. Jones v závěru zajímavým způsobem naznačuje, že v letech studené války a bipolárního světa se poslech krátkovlnného vysílání a s ním související zapojení sebe sama do transnacionální rozhlasové kultury stávaly pro mnoho lidí oázou míru, porozumění i klidu a místem hledání i potvrzování pozitivních hodnot. Právě Švýcarsko se pro mnoho lidí stalo projekční plochou, na níž připínali své vysněné ideály a pozitivní hodnoty, což je predisponovalo k poslechu švýcarského krátkovlnného vysílání. A to jim zpětně tyto jejich stereotypy a ideály spojené se Švýcarskem potvrzovalo.

Půvabnou studii konečně napsal také Felix Wirth. Položil si totiž otázku, jak švýcarské rozhlasové hry napsané v žánru science-fiction konstruovaly v letech 1935–1985 zvuky něčeho, co vlastně (dosud) neexistuje. Hlasy mimozemšťanů byly záměrně deformované, nesrozumitelné a působily „bezpohlavním“ dojmem, mimozemská hudba naschvál porušovala pravidla lidské hudební estetiky ve směru jakési kakofonie, zněla nezvykle a zcela cize. Ve třicátých letech byly k jejímu nahrávání používány nástroje typu thereminu a trautonia, později je nahradila hudba elektronická. Různě konstruované zvuky kosmických raket byly zprvu základním zvukovým prvkem těchto rozhlasových her. Když však lidstvo v souvislosti s americkými a sovětskými lety do vesmíru poznalo jejich skutečný zvuk, začaly od šedesátých let ve zvukové kompozici těchto her ustupovat do pozadí.

Právě představená kolektivní monografie je důkazem o dosti vyspělé úrovni rozhlasové historiografie v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Jednotlivé studie přinášejí poznání identitotvorné úlohy rozhlasového vysílání v evropských dějinách 20. století a přesvědčivě ukazují, jak rádio dokázalo šířit demokratické, umělecké i vědecké hodnoty, jak se stávalo zřídlem a hybatelem pozitivního směřování lidské společnosti i jak bylo zneužíváno pro politicko-ideologické cíle totalitních států. Četba jednotlivých příspěvků může být poučná i pro historika, jenž se zajímá o dějiny rozhlasového vysílání v českých zemích. Nejde jen o jejich metodologickou a tematickou inspiraci, ale také o poskytnutí jakési „srovnávací folie“. Při četbě příspěvků Johannese Müskeho a Johannese Rühla mi na mysli vytanuly principiálně podobné spory o terénní autenticitu či studiovou stylizovanost folkloru, které se již před druhou světovou válkou odehrávaly mezi pracovníky československé rozhlasové společnosti Radiojournal.^[2] Felferova studie zase podněcuje ke komparativnímu přemýšlení o identitotvorné roli zvonových nahrávek v odlišných národních prostředích i politických situacích a v různých časových vrstvách. Již na přelomu třicátých a čtyřicátých let byl totiž Českým rozhlasem pravidelně vysílán cyklus Zvony mého kraje. V jednotlivých dílech zaznívaly zvuky zvonů, které byly nahrány ve stovkách českých chrámů, kostelů i malých kapliček. Jejich údery vždy doprovázel hlas vypravěče, který posluchače seznamoval s historií a půvabem určitého kraje. Pořad měl v době německé okupace pěstovat lásku k české zemi, posilovat národní sebevědomí a přinášet naději v lepší zítřky, a to českým posluchačům nejen v konkrétním kraji, nýbrž v celém protektorátu.^[3] Na rozdíl od situace v Rakousku padesátých let, kdy zvuky zvonů podporovaly identitu jednotlivých spolkových zemí, měl tento český pořad identitu určitých lokalit naopak propojovat s celonárodním kontextem a naznačovat „všečeský“ význam tamních kulturně-historických reálií. Text Fanny Jones o ovlivnění výpovědní hodnoty dochované posluchačské korespondence jejími archivovateli a dobovými analytiky mi zase potvrdil názor, že s československými a českými svodkami posluchačské korespondence z let 1933–1942^[4] je zapotřebí pracovat vskutku opatrně. Krátce a samotným závěrem – takové knihy je vždycky radost číst.

[1] Zeising nedávno vydal knihu o rozhlasovém zprostředkovávání uměleckých hodnot v letech 1923–1946; srov. Zeising, Andreas: Radiokunstgeschichte. Bildende Kunst und Kunstvermittlung im frühen Rundfunk der 1920er bis 1940er Jahre. Köln 2018.

[2] K tomu nejnověji Pánek, Tomáš – Novák, Miloslav: Radiojournal a krajový folklor (1932–1938). Dějiny a současnost 45, 2023, č. 9, s. 27.

[3] K celému cyklu na příkladu jednoho z jeho podkrkonošských dílů, a to i s edičním přepisem jeho scénáře srov. Havlíček, Jaroslav: Zvony mého kraje (23. 3. 1941). Ed. Tomáš Pánek. Studenecký zpravodaj 2022, č. 1, s. 14–17 [dostupné také online].

[4] Rozhlasová korespondence 1, 1933 – Rozhlasová korespondence 10, 1942.