Tomáš Pánek: Kniha Eli Nathanse o západoněmeckém reportérovi Peteru von Zahnovi (recenze)

Prestižní nakladatelství Palgrave Macmillan vydalo ve své edici, jež se zaměřuje na dějiny médií (Palgrave Studies in the History of the Media), knihu o západoněmeckém rozhlasovém a televizním reportérovi Peteru von Zahnovi (1913–2001). Ten během padesátých let působil ve Spojených státech a seznamoval veřejnost ve Spolkové republice s americkými reáliemi. Autorem knihy je americký historik Eli Nathans, který pracuje jako profesor evropských dějin na University of Western Ontario v kanadském Londonu.

Autor v práci líčí tři vzájemně se prolínající historické příběhy. Hlavní linii představuje chronologicky pojatá biografie Petera von Zahna, která je koncentrována na jeho „americké období“ v letech 1951–1960 a zasazena do širší problematiky tehdejší transformace Západního Německa (demokratizace a integrace do západoevropských i transatlantických struktur) a západoněmecko-amerických vztahů. Tato koncepce výkladu je velmi elegantní, neboť Zahn byl díky své vlivné činnosti v rozhlasu a televizi významným spoluúčastníkem a nositelem obou zmíněných nadindividuálních politicko-společenských fenoménů.

Nathans nejprve představuje Zahnovo mládí (narodil se roku 1913 v saském Chemnitz), když se opírá zejména o jeho vlastní paměti vydané v první polovině devadesátých let.[1] Zahnův mladistvý světový názor hodnotí jako konzervativně-elitářský a typický pro tehdejší německou měšťanskou mládež. Zahn koneckonců svá univerzitní studia práv, filosofie a dějin ukončil disertací napsanou ve Freiburgu pod vedením německého nacionalistického historika Gerharda Rittera. Zároveň však toužil stát se novinářem, přičemž válečná léta strávil v propagandistických strukturách německé armády. Toto pro interpretaci obtížné období Zahnova života pojímá Nathans (mj. na základě analýzy válečné korespondence mezi Zahnem a jeho manželkou Christou) tím způsobem, že naznačuje jeho ambivalentnost; nezamlčuje totiž Zahnova „provinění“ (propagandistické články podporující nacistické snažení), ani „světlé chvilky“ (nesouhlas s antisemitismem a kritika nacistického jednání projevovaná v soukromí). Celkově však šlo podle Nathanse o nutné a dobově podmíněné „vytí s vlky“. Buď, jak buď, Zahn po válce mnohé ze svých dřívějších názorů odvrhl a jejich hroty otupil. Přesto zůstal do značné míry německým nacionalistou, který např. v padesátých letech doufal v budoucí sjednocení obou německých států a návrat západního Polska a Sudet do sjednoceného Německa. Zároveň se ale stal průvodcem západoněmecké společnosti na cestě od nacistické minulosti směrem k liberálně-demokratickým a tržním hodnotám (spojených ovšem s ochranou dělnictva a se silnou rolí odborů), k důrazu na práva jednotlivce před mocí státu a k úzkému spojenectví se západními velmocemi.

Svou rozhlasovou kariéru započal Zahn těsně po válce, když inicioval zřízení rádia, které zajišťovalo spojení mezi německými zajatci v britské okupační zóně a jejich rodinami. V létě 1945 navíc Britové ve své zóně rozhodli o vzniku rozhlasu, který měl mít sídlo v Hamburku, zaměstnávat Němce a cílit na „reedukaci“ a denacifikaci německého obyvatelstva. Zahn se stal spoluzakladatelem Severozápadního německého rozhlasu (Nordwestdeutscher Rundfunk), pro nějž (od roku 1955 pro jeho nástupce, Severní německý rozhlas – Norddeutscher Rundfunk) pracoval až do roku 1960. Zahn se v prvních poválečných letech soustředil na tvorbu rozhlasových reportáží, v nichž – vedle jiného – kladl důraz na válečné utrpení samotných Němců a zničení celého Německa, které prezentoval jako důsledek aktivit Hitlera a nacistické strany. To souznělo jak s denacifikačním úsilím západních okupačních autorit, tak s vlastním Zahnovým přesvědčením; s principem kolektivní viny, aplikované na německý národ jako celek, totiž nesouhlasil. Nathans zajímavě ukazuje, že forma Zahnových reportáží byla na svou dobu inovativní a napomohla proměnit normy německé žurnalistiky. Svým posluchačům totiž nepředkládal hotové závěry (na způsob přednášení), nýbrž určitý problém představoval pomocí informační konverzace se svými respondenty. Posluchač tak měl možnost vytvořit si na základě předložených faktů o dané tematice vlastní názor.

Hlavní analytické jádro knihy je věnováno létům 1951–1960, kdy Zahn působil jako zahraniční korespondent ve Spojených státech. Slavným se stal jeho rozhlasový pořad Z nového světa (Aus der Neuen Welt), jenž byl vysílán každý úterní večer a v němž Zahn západoněmeckému publiku představoval politické, sociální a kulturní problémy USA. Nathans upozorňuje, že v prvních letech byly jednotlivé díly předtáčeny na magnetofonové pásy a letecky přepravovány do Hamburku, neboť Zahn nebyl spokojen se zvukovou kvalitou živého vysílání. Vedle těchto rozhlasových reportáží začal od poloviny padesátých let o americké tematice vytvářet také dokumentární filmy. Sám Zahn byl přesvědčen o nutnosti úzkého spojenectví se Spojenými státy, v nichž viděl mocného patrona Spolkové republiky a její poválečné rekonstrukce i jejího ochránce před nebezpečím SSSR a komunismu. Zahn se pokoušel toto transatlantické partnerství upevnit právě svou reportážně-dokumentární tvorbou, díky níž měla západoněmecká společnost získat hlubší poznání různých aspektů amerického života a opustit některé antiamerické představy, jež byly v německém prostředí tradičně zakořeněny.

Při obsahové analýze Zahnovy „americké“ tvorby z let 1951–1960 se Nathans opřel o archivované textové přepisy většiny jeho rozhlasových pořadů a o téměř tři desítky kopií jeho dokumentárních filmů. Na základě této celkem široké pramenné základny si mohl Nathans povšimnout zajímavých skutečností. Zhruba do poloviny padesátých let byl Zahn vůči Spojeným státům málo kritický a zdůrazňoval podobnost určitých prvků tamního života s jejich západoněmeckými protějšky. Lze tvrdit, že „vyhmatával“ a pokoušel se zdůraznit vzájemně sdílené hodnoty, a to kvůli podpoře výše zmíněného spojenectví. Od poloviny padesátých let však Zahn začal být k USA daleko kritičtější a nebál se představit také nemalé rozdíly mezi americkým a západoněmeckým životem. Nathans tento posun interpretuje jako důsledek převážně (geo)politických změn v této době, kdy již Západní Německo nemuselo tolik lpět na spojenectví s USA. Přispělo k tomu zvyšující se západoněmecké sebevědomí (mj. v důsledku tamního „hospodářského zázraku“), zmenšení pocitu vojenského ohrožení (Stalinovo úmrtí a konec korejské války), ukončení okupačního statutu Spolkové republiky a získání suverenity, participace na utváření Evropského společenství uhlí a oceli (jakožto zakládající stát) a vstup do NATO. Nathans ilustruje proměnu Zahnovy optiky na několika hlavních tématech jeho reportážně-dokumentární tvorby o Spojených státech (tradice a modernita, vzdělanost, kultura, lidská práva, veřejné mínění, politické fungování).

Například Zahnovy pořady věnované způsobu amerického života zprvu zdůrazňovaly jeho konzervativnější hodnoty, přičemž reportáže situoval do menších měst amerického středozápadu a do prostředí tamních tradičních komunit. Věřil totiž, že dospělý vzdělanější západoněmecký občan, na nějž své rozhlasové reportáže cílil, je identifikován právě s takovým hodnotovým systémem. V druhé polovině padesátých let se však již neobával informovat o velkých městech multietnického východního pobřeží a tamních problémech (např. prostituce). Zajímavé je i Zahnovo pojímání lidskoprávní problematiky, když diskriminaci černošského obyvatelstva v USA zprvu pouze konstatoval, ba až do určité míry smířlivě obhajoval, přičemž samotné Afroameričany k mikrofonu nezval. To se později změnilo, přičemž Zahn začal být k diskriminační politice Spojených států velmi kritický, pochvalně kvitoval soudní rozhodnutí odstraňující různé rasově-segregační prvky a vyjadřoval obdiv k americkému hnutí za lidská práva.

Je cenné, že se Nathans pokusil o vystižení demograficko-sociologického profilu Zahnova posluchačstva a diváctva. Tato analýza je dosti povedená a mohla by sloužit jako návodný příklad pro podobné snažení ostatních badatelů. Je ovšem nutné přiznat, že Nathans měl štěstí na množství a kvalitu pramenů, které mu tuto analýzu dovolily podrobně vymodelovat. Co se posluchačů Zahnových rozhlasových reportáží týče, mohl se opřít o dochované kvantitativní a kvalitativní výzkumy publika, které realizovaly samotné rozhlasové společnosti i specializované firmy. Vedle toho Nathans pracoval s určitými abstraktnějšími předpoklady (počet rozhlasových přijímačů, čas vysílání reportáží atd.). Například v letech 1952–1955 podle Nathansových závěrů poslouchaly Zahna pravidelně každý úterní večer 1,3 až 4 miliony lidí, a to spíše staršího věku (cca 51 % posluchačů bylo starších 60 let, zatímco mladí posluchači ve věku 18–29 let lety tvořili 37 %). Ač Severozápadní/Severní německý rozhlas vysílal pouze pro sever Spolkové republiky, byl Zahn zhusta nalaďován a „chytán“ také ve zbytku země a za jejími hranicemi. Podle dotazníků vyplňovaných východoněmeckými uprchlíky byl Zahn v NDR padesátých let třetím nejznámějším západoněmeckým politickým komentátorem. Nathans se konečně dotýká také posluchačských a diváckých reakcí (korespondence, recenze) na Zahnovu tvorbu, jež byla hodnocena jako živoucí a vyvolávající potřebu srovnat situaci ve vlastní zemi se situací v USA, což bylo nepochybně Zahnovým záměrem.

Nathans čtenáři stručně představuje také Zahnův život po roce 1960, kdy opustil místo zahraničního korespondenta v USA a zaměstnání v Severním německém rozhlasu. V dalších desetiletích se stal úspěšným producentem dokumentárních filmů pro západoněmecké televize a byl často zván jako komentátor politického dění do různých médií. V závěrečném hodnocení Nathans – možná poněkud přemrštěně – zařazuje Zahna do evropské tradice myslitelů (à la Alexis de Tocqueville), kteří ve svých úvahách o demokracii a parlamentní formě vlády nalézali inspiraci ve Spojených státech amerických. Analýza Zahnovy mediální tvorby v letech 1951–1960 také Nathansovi umožňuje zpochybnit dosavadní teze o velmi silném podřízení masových médií v padesátých letech západoněmeckému státu. Zahn naopak požíval dosti velkou nezávislost. Zároveň se však viděl jako člověk ovlivňující veřejné mínění a napomáhající realizaci vládní politiky a její zahraničněpolitické orientace – nikoli však jako její pasivní nástroj, nýbrž spíše z vlastního přesvědčení.

Ve svých konečných důsledcích předkládá Nathansova dobře napsaná kniha o Peteru von Zahnovi další konkrétní důkaz o velkém vlivu rozhlasu a televize na utváření moderní společnosti, veřejného mínění i politiky a propůjčuje tak rozhlasovému a televiznímu vysílání status závažného dějinotvorného činitele. Zároveň jde o knihu, kterou by bylo možné zařadit do historiografického oboru transnacionálních dějin, který zhruba od devadesátých let prožívá zejména v západním světě výrazný boom.[2] A právě rozhlas a televizi je podle mého soudu nutné považovat za fenomény hodné pozornosti transnacionálních dějin par excellence.

[1] von Zahn, Peter: Stimme der ersten Stunde. Erinnerungen 1913–1951. Stuttgart 1991; Týž: Reporter der Windrose. Erinnerungen 1951–1964. Stuttgart 1994.

[2] Pernau, Margit: Transnationale Geschichte. Göttingen 2011.