Tomáš Pánek: Edice „sárských“ reportáží Františka Kocourka z ledna 1935 od Aleny Wagnerové (recenze)

„V nejbližších týdnech budou nejen oči Evropy, nýbrž celého světa obráceny k malému kousku země, složenému z nejjižnější části pruského Porýní a ze západního dílu severní Falce, jemuž od versaillského míru je dáván všeobecně název Sárské území.“[1] Těmito slovy upozornil československý rozhlasový týdeník v prosinci 1934 na blížící se plebiscit v Sársku, které bylo počínaje rokem 1920 na patnáct let odděleno od Německa a podřízeno pod kontrolu Společnosti národů. Ve skutečnosti však po celou dobu Sársko ovládala Francie, neboť exploatace tamního uhelného bohatství jí byla stanovena jako reparační náhrada za doly zničené během první světové války. Po uplynutí patnácti let bylo na 13. ledna 1935 vypsáno referendum, v němž měli sárští obyvatelé rozhodnout o dalším osudu celého území. V sázce byly tři možnosti, a to pokračování pod správou Společnosti národů nebo připojení k Francii či Německu (resp. Velkoněmecké řiši). Jako akreditovaný československý novinář do Sárska 4. ledna 1935 vyrazil František Kocourek (1901–1942), který tam v následujících čtrnácti dnech napsal čtyři články pro časopis Pestrý týden, jeden pro týdeník Přítomnost a čtveřici reportáží pro československou rozhlasovou společnost Radiojournal. Všech devět textů odeslal ze Saarbrückenu (hlavního sárského města) pomocí letecké pošty do Prahy, kde byly ve zmíněných revuích otištěny. Do rozhlasových mikrofonů poté tři ze čtyř Kocourkových reportáží přednesl profesionální spíkr, přičemž jedna z nich nebyla zveřejněna. Zvukové archivní záznamy odvysílané trojice Kocourkových reportáží se bohužel nedochovaly, avšak všechny čtyři textové podklady se dochovaly v Kocourkově osobní pozůstalosti, o níž pečuje Archiv Českého rozhlasu.

Na Kocourkovy časopisecké a rozhlasové texty z ledna 1935 nyní zaměřila svou pozornost pilná badatelka a editorka Alena Wagnerová, která se dlouhá léta zabývá dějinami českých zemí,[2] osudy zdejší německé menšiny[3] a česko-německými vztahy.[4] Sama již několik desetiletí žije střídavě v Praze a Saarbrückenu a jak zmiňuje v úvodu zde recenzované knihy, Kocourkovy reportáže se pro ni staly skvělým zdrojem poznání, jak v Sársku kdysi onen plebiscit probíhal. Zároveň prý byla Wagnerová nesmírně překvapena, jak velkou pozornost tehdy československá média sárskému referendu věnovala. Rozhodla se proto všech devět Kocourkových statí zpřístupnit širší německé veřejnosti, když se překladu českých textů do němčiny ujala Raija Hauck. Kniha je uvedena krátkou předmluvou Friedela Läppleho z demokraticko-vzdělávací instituce Stiftung Demokratie Saarland, v jejíž ediční řadě Politik, Geschichte & Gesellschaft byla nakladatelským domem Röhrig Universitätsverlag v pěkné grafické úpravě vydána. Následuje výstižná životopisná skica Františka Kocourka a editorská poznámka z pera Wagnerové, za vlastními Kocourkovými texty je ještě editován protihitlerovsky laděný text o blížícím se sárském plebiscitu, který v Přítomnosti v listopadu 1934 vydal v československé imigraci dlící spisovatel Stefan Heym. V doslovu podává Erich Später historický rozbor sárského referenda a poznamenává, že případná porážka německých nacionalistů by tehdy byla nadějnou vzpruhou pro demokratické Československo, jehož dějiny v letech 1918–1939 pro německého čtenáře stručně rekapituluje. Kniha je doprovozena 47 historickými fotografiemi, které skvěle dokreslují pojednávanou problematiku a evokují dobovou atmosféru v Sársku.

Samotné Kocourkovy reportážní texty přibližovaly jeho československým spoluobčanům několik set kilometrů vzdálené Sársko a uváděly je do tamní politické situace. Osudový význam plebiscitu pro tento „poslední kus svobodného Německa“ (s. 16) exponoval Kocourek vykreslením nadějí, které do něho vkládaly dva tamní největší politické tábory. Jednalo se o Německou frontu (Deutsche Front), která plédovala za připojení k nacistické Velkoněmecké říši, a o Jednotnou frontu (Einheitsfront). Ta usilovala o budoucnost Sárska pod pokračujícím mandátem Společnosti národů, přičemž se v ní koncentrovali komunisté, sociální demokraté a také část katolíků. Kocourek velice barvitě a dramaticky vykreslil pouliční manifestace obou uskupení a často nechal přímou řečí promluvit jejich konkrétní sympatizanty. Český reportér zároveň seznámil s hlavními argumenty používanými v tiskovinách jednotlivých táborů, představil také teze a grafické ztvárnění jejich propagandistických letáků. Kocourkovi byla jakožto novináři ze státu ohroženému nacistickým Německem sympatičtější Jednotná fronta, ač svou náklonnost explicitně nevyjadřoval. Lze to ovšem vytušit z jeho občasné kritiky Německé fronty. Ta totiž získávala potenciální hlasy pro připojení k Velkoněmecké říši pomocí značně podpásových praktik, zatímco její členové byli podle Kocourka přespříliš omámeni nacistickou bojovnou propagandou.

Zvláštní pozornost věnoval Kocourek v téměř všech reportážích dvěma skutečnostem. První z nich byla přítomnost československého kontingentu Společnosti národů, jenž pomáhal v Sársku zajistit bezpečnost a klidný průběh plebiscitu. Činnost tohoto sboru představoval Kocourek povětšinou pomocí rozhovorů s jeho jednotlivými členy. Druhým fenoménem byla propagandistická rádiová ofenziva, kterou vůči obyvatelům Sárska denně vedl Říšský rozhlas, v němž Německá fronta získala nesmírně mocného podporovatele a spojence. Jednotná fronta naopak podobnou oporou nedisponovala a musela se spolehnout na „klasické“ a méně účinné formy agitace (rozšiřování časopisů a letáků, pořádání debat a pouličních shromáždění). Kocourek tehdy v Sársku naprosto správně vycítil potenciál (a nebezpečí), jaký může pro uskutečňování geopolitických cílů Velkoněmecké říše sehrát rozhlasové vysílání umně zapřažené do jejích služeb.[5]

Za vrchol Kocourkovy reportážní činnosti je nutné považovat několikerý popis dění v hale saarbrückenské budovy Wartburg, kde 13. ledna 1935 odevzdalo své plebiscitní lístky téměř 530 tisíc lidí a kde v následujících dvou dnech probíhalo přepočítávání hlasů. Spolu s desítkami novinářů z celého světa mohl Kocourek vše pozorovat z balkonu v horní části sálu. Svým československým spoluobčanům poté dramatickým způsobem představil vybavení hlasovací haly, organizaci celého procesu (např. kontrolu totožnosti voličů), činnost mezinárodní volební komise i kolegů-novinářů, otevírání uren, sčítání odevzdaných lístků a všeobjímající napjatou atmosféru. Výsledky byly oznámeny ráno 15. ledna 1935, když pro sárské sjednocení s Velkoněmeckou říší hlasovalo 477 tisíc lidí, pro pokračování pod patronací Společnosti národů 47 tisíc lidí a pro připojení k Francii pouze 2 tisíce voličů. Kocourek zůstal v Sársku až do 18. ledna 1935, a tak mohl být svědkem masivního zaplavení tamního veřejného prostoru (dosud zakázanými) nacistickými symboly. Všiml si také počínající emigrace těch vrstev obyvatelstva, které se obávaly nacistických represálií a života „pod hákovým křížem“. Příčinu vítězství Německé fronty nakonec Kocourek interpretoval jako důsledek její dobré organizovanosti, systematičnosti a připravenosti, kterýmižto charakteristikami podle něho Jednotná fronta nedisponovala.

Závěrem je knihu nutné zhodnotit jako důkaz skvělé (ba až příkladné) novinářské práce, kterou František Kocourek během svého čtrnáctidenního pobytu v Sársku v lednu 1935 vykonal. Jeho reportáže přinášejí kaleidoskopické vhledy do tamní politické situace a barvitě odkrývají její jednotlivé vrstvy. Dramatické popisy událostí prokládá Kocourek klidnějšími pasážemi analytického rázu. Za typické lze považovat, že širší sociálně-politické fenomény často personifikuje a názorně představuje pomocí rozhovorů s konkrétními lidmi. Zdá se mi, že přímou řeč používal Kocourek daleko více v rozhlasových reportážích než ve článcích určených pro Pestrý týden či Přítomnost. Akusticko-auditivní princip rozhlasové reportáže, umožňující tvořivou práci s lidským hlasem, je totiž pro tento účel nepochybně vhodnější. Kniha si díky svému německojazyčnému hávu nepochybně v sousedním Německu a úže v Sársku nalezne své čtenáře, kteří se budou chtít poučit o průběhu a širších dobových okolnostech plebiscitu z 13. ledna 1935. Kniha je však poučná i pro čtenáře českého. Ukazuje totiž, jak zástupce československé žurnalistiky vnímal, popisoval a hodnotil jeden z prvních nacistických geopolitických úspěchů, jejichž řada vyvrcholila rozbitím Československa na podzim 1938 a okupací zbytku českých zemí v březnu 1939. Jde zároveň o jeden z prvních článků v řetězu událostí, které měly osudový význam i pro samotného Františka Kocourka. Po dvojím zatčení a dvojím odmítnutí spolupráce s gestapem totiž jeho životní cesta tragicky skončila v květnu 1942 v Osvětimi. Bylo mu pouhých 40 let.

[1] Černé Sársko. Týden rozhlasu 1, 1934, č. 10, 8. prosince, s. 6.

[2] Např. Wagnerová, Alena: Die Frau im Sozialismus. Beispiel ČSSR. Hamburg 1974; srov. nedávno vydanou, rozšířenou a přepracovanou českou verzi – Táž: Žena za socialismu. Československo 1945–1974 a reflexe vývoje před rokem 1989 a po něm. Praha 2017; dále např. Dopisy Mileny Jesenské. Ed. Táž. Praha 1998.

[3] Např. Táž: Odsunuté vzpomínky. Z vyprávění mých sudetoněmeckých generačních vrstevníků. Praha 1993; A zapomenuti vejdeme do dějin… Němci proti Hitlerovi. Životní příběhy německých odpůrců nacismu v Československu. Ed. Táž. Praha 2010.

[4] Např. Althammer-Švorčíková, Eva: Češi jsou vlastně docela milí. Česko-německé vzpomínky. Ed. Wagnerová, Alena. Praha 2004.

[5] V této souvislosti je zajímavý text, který v květnu 1935 zveřejnil jeden československý posluchačský časopis: „Správce říšskoněmeckého rozhlasu oznámil v těchto dnech zajímavé informace o rozhlasové propagandě Německa při sárském plebiscitu. V Berlíně prý nebyla zřízena centrála propagandy pro Sársko. Těžiště propagandy bylo přeneseno do rozhlasu. V sárském území byl založen svaz německých posluchačů, který za jeden rok soustředil 50 % všech posluchačů. Za 12 měsíců byl počet účastníků rozhlasu zdvojnásoben. Sárským občanům bylo dáno z Německa k disposici 14 tisíc přijímačů. Tyto přístroje byly většinou užívány ke společnému poslechu. 50 dobře organisovaných poslechových kroužků umožňovalo stálý poslech rozhlasu 500 000 posluchačů. Tyto poslechové kroužky při vysílání důležitých projevů v říšskoněmeckém rozhlase bezvadně fungovaly. Teprve úspěch této rozhlasové propagandy připravil půdu pro úspěšnou propagandu plebiscitní.“ Srov. Co učinil německý rozhlas pro získání Sárska. Svět mluví. Časopis posluchačů rozhlasu, milovníků gramofonové desky, přátel dobrého filmu a amatérské fotografie 4, 1935, č. 10, 20. května, s. 15.