Petra Tanclová: Normalizační rozhlasové vysílání pro děti a mládež. 3. díl: Vysílání ve službách ideologie

Aby se dal plně pochopit ideologicko-výchovný podtext programu pro děti a mládež, je důležité nejdříve popsat obecnou ideologickou situaci normalizačního Československa a pak samotné stanovy a „předepsanou“ podobu tvorby, které provázely celé vysílání rozhlasu. Forma ideologicko-výchovného podtextu, o kterém se níže píše, se stala typickou pro celý Československý rozhlas – na stejných principech měl tedy spočívat program jak v českých, tak i slovenských končinách.[1]

Ideologie doby

Veškeré sdělovací prostředky Československé socialistické republiky musely publikovat či vysílat v duchu ideologie marxismu-leninismu,[2] což bylo později potvrzeno i v nejdůležitějším dokumentu normalizace, a to v Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ z prosince 1970.[3] Přijetím Poučení se uzavřel proces „analýzy krizového vývoje“, tedy období konce šedesátých let a hlavně tzv. pražského jara. Poučení stanovilo definitivní interpretaci této etapy.[4] Uvádělo se, že se v rámci strany vytvořila „pravicově-revizionistická skupina“, která jen navenek usilovala o nápravy chyb z minulosti, avšak v reálu se snažila rozvrátit celé socialistické zřízení Československa ve prospěch „maloburžoazní živelnosti“ a orientovat zahraniční politiku země směrem na Západ.[5] Vedle Poučení se státní média řídila usnesením XIV. sjezdu KSČ z května roku 1971, závěry z plenárních zasedání ÚV KSČ, závěry z porad ideologických tajemníků socialistických zemí a samozřejmě také směrnicemi Federálního úřadu pro tisk a informace.[6]

Jak bylo již řečeno, opět se začaly dodržovat zásady ideologie marxismu-leninismu. Ta vycházela z učení Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Vladimira Iljiče Lenina. Pro zajímavost lze ideologii představit blíže. Souhrn poznatků marxismu-leninismu se stal oficiální politickou doktrínou všech komunistických stran a měl být též základnou všech společenských věd.[7] Ideologie se zakládala na tzv. dialektickém materialismu, což byl filozofický směr, který stavěl na organické jednotě materiálního pojetí světa a dialektiky.[8] Nejspornějším bodem dialektického materialismu byla tzv. teorie odrazu.[9]  Ta vycházela z přesvědčení, že poznání je odrazem vnějšího světa v lidském vědomí. Definovala hmotu jako objektivní realitu, která je odrážena („kopírována“ či „fotografována“) našimi smysly. Díky tomu vznikl požadavek názorně-smyslové shody „odrazu“ s „odráženým“, který se stával mezi mysliteli velmi častým předmětem kritiky. Specifickým problémem teorie odrazu byly otázky uměleckého odrazu. Problematika úzce souvisela s tzv. socialistickým realismem jako uměleckým směrem.[10] Součástí učení dialektického materialismu byl historický materialismus jako (údajně) vědecký výklad vývoje společnosti. Ten viděl v tzv. společenské nadstavbě, tedy v duchovních produktech společnosti a dějin, pouze znetvořený obraz tzv. materiální základny, tvořené konkrétní historickou podobou vztahu mezi výrobními silami společnosti a vlastnickými vztahy. Z toho pak vycházelo politické a ekonomické přesvědčení, že ve společnostech soukromého vlastnictví třída vlastníků vždy nutně vykořisťuje třídu „námezdnou“. A proto odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků mělo být hlavním krokem k budoucímu osvobození lidstva v podobě komunismu.[11]

Ačkoliv se může častokrát zdát, že se Komunistická strana Československa snažila vyvolat souhlas občanů s režimem, v praxi se vláda soustředila raději na udržení statu quo. Lidé měli akceptovat poměry a měli se stáhnout do svého soukromí. Stále se měli účastnit režimních oslav a manifestací, ale žádná opravdová a státem neovlivněná občanská aktivita nepřicházela v žádném případě v úvahu. Určitý konsenzus měl vzniknout prostřednictvím reálného či jen propagovaného zvýšení životní úrovně a alespoň částečného uspokojení materiálních potřeb, a to skrze možnost omezeného konzumního života.[12]

Ideologicko-výchovný podtext rozhlasového vysílání

Rozhlasová programová konference na Konopišti (1976)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Již na prvních schůzích vedení rozhlasu po srpnu 1968, na kterých se řešila přestavba programu v duchu utužování totalitního systému, byly ve středu pozornosti otázky, jakým způsobem „správně“ působit na posluchače.[13] Ideologie neměla být v programu obsažena přímočaře, ale měla se zpravidla spíše přeměnit v jakýsi podtext. Nejvíce se snaha o ovlivňování projevovala ve zpravodajství a publicistických relacích. V nich se měl klást velký důraz na snahu obnovit autoritu Komunistické strany, socialismu a zdůrazňovat přátelský vztah k východnímu bloku, především k Sovětskému svazu.[14] Klíčovým tématem se leckdy stávala „krizová“ šedesátá léta a zejména rok 1968. Invaze vojsk Varšavské smlouvy a následná normalizační moc měly být potvrzeny a legitimizovány tím, že pražské jaro bylo interpretováno, podle již zmíněného Poučení, jako kontrarevoluce, při níž šlo o rozhodující střet mezi „poctivými občany a škůdci“.[15] Pořady s nejideologičtějším podtextem měla na starost Hlavní redakce propagandy. Ta se zaměřovala např. na to, aby se ve velkém počtu začaly vysílat dělnické besedy a rozhovory s jednotlivými dělníky. Dělnické profese se totiž znovu dostaly do popředí zájmu. Ideologicko-výchovný podtext se projevoval ve většině pořadů od zmíněných publicistických relací po vysílání pro ženy. Pořady upozorňovaly na špatnost všech tzv. antikomunistických teorií (vlastně většiny idejí z období pražského jara). Poukazovaly na nebezpečí a spiknutí „pravicově-oportunistických sil a jejich center na Západě“ a brojily proti ideologizaci života v západních zemích. Častokrát zaznívaly rozhovory s bývalými emigranty, kteří se usadili v těchto státech, ale pak poznali „na vlastní kůži“ realitu kapitalistického systému a rozhodli se vrátit.[16] Naprosto tabuizována byla jakákoli (i nepřímá) kritika vládnoucí strany, jejích představitelů a způsobu politického vládnutí.[17] Posluchač měl mít dojem, alespoň podle schválených zásad vysílání, že on samotný má velký podíl na tvorbě a realizaci politiky strany. Častokrát se odvysílávaly i přes hodinu dlouhé besedy a projevy členů vlády a Ústředního výboru KSČ. Následkem toho měl být údajně navozený pocit, že veřejnost takto může kontrolovat aktivitu nejvyšších představitelů a politické směřování země.  Podle vedení se měl díky „bohaté informovanosti“ navodit „pocit ochrany a záruky základních občanských práv“.[18]

Natáčení reportáže v průmyslovém podniku (1983)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Významná byla též ekonomická propaganda. Hospodářské otázky a problémy měly být posluchačům uvedeny na tu „pravou“ míru. Pokud byla zaznamenána z tohoto sektoru nějaká chyba, svedla se zpravidla na lidský faktor, avšak nikdy na samotný socialistický systém. Propaganda si zakládala především na zdůrazňování aktivního působení široké veřejnosti na realizaci hospodářské politiky. Vyzdvihovala se úloha základních organizací Komunistické strany při získávání pracujících pro plnění plánů a zvyšování efektivnosti v závodech. Nezapomínalo se ani na mezinárodní socialistickou integraci v rámci zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Ekonomické zpravodajství zaměřené na západní kapitalistické země se soustředilo především na reálné i nereálné problémy životní úrovně dělnické třídy v těchto státech a na boj dělníků za svá sociální práva. Jedinec si měl při poslechu těchto zpráv uvědomit, v nakolik lepším systému žije.[19]

Hlavním směrem umělecko-slovesného vysílání se oficiálně stal opět tzv. socialistický realismus, jenž se snažil spojovat prvky realismu z 19. století s ideály socialistického zřízení a který je obecně spojován především s tuhými padesátými lety.[20] Opět se začala preferovat díla, která demonstrovala spokojenost občanů s životem v socialismu a oslavovala „obyčejného člověka“ a jeho práci. Tvorbu z období normalizace ale nelze srovnávat s naprosto schematickým pojetím tématu v padesátých letech, protože v praxi už nebylo možné prosazovat tak omezenou podobu děl jako na počátku období „budování socialismu“. Z děl (pokud tedy pocházely od režimem prověřeného autora) se zpravidla tolerovalo vše, co nebylo pociťováno jako ohrožení politického režimu. Tvorba se soustředila zejména na každodenní (např. rodinné) problémy a život jednotlivce, a to samozřejmě mimo politické souřadnice. Koncentrovat se zejména měla na problémy morálky společnosti a jednotlivce.[21] Normalizace opět přinesla historickou tématiku dělnického hnutí, „vítězného února“ či oslav kolektivizace venkova.[22] Nová podoba programů měla za úkol působit na široký okruh společnosti. Hlavním hrdinou umělecko-slovesné tvorby se musel opět stát především pracovník-komunista, nejlépe dělník.[23] Umělecko-slovesné vysílání mělo být, alespoň na základě materiálů z jednání vedení, nejvíce bohaté na „hodnoty“ jako je ideovost, lidovost a sdělnost. Zdůrazňovala se též jeho estetická, etická a poznávací funkce.[24] Autoři měli mít za cíl socialisticky kultivovat občana a vybízet ho k aktivním marxisticko-leninským politickým postojům. Upřednostňovala se produkce domácí a ze socialistických zemí, hlavně Sovětského svazu. Navzdory všem zásadám se však většina pracovníků snažila dbát o to, aby program neztrácel na kvalitě a nepřišel tak o své posluchače. Zajímavostí je, že si vedení detailně rozpracovalo teorii o koncepci zábavy, která se týkala především uměleckého programu. Pokládalo se za nutné, aby zábava utlumovala u člověka pocity sklíčenosti a deprese.[25] Naprosto odmítány byly veškeré „negativistické, spirituální a intelektuálské“ projevy z liberálnějších šedesátých let.[26]

Nezapomínalo se na to, že i humor a satira mohou mít politický vliv. V žádném případě, jak už bylo řečeno, se satira nemohla týkat Komunistické strany, státního zřízení a jeho představitelů. Satira musela ve většině případů útočit „na tzv. konzumní způsob života v kapitalistických zemích a tzv. maloměšťáctví“ a působit „proti individualistickým manýrům a metodám tzv. životních stylů, které jsou podhoubím soukromovlastnické ideologie“. Důraz se kladl třeba na kritiku špatné morálky, a to např. chamtivosti, sobectví či pokrytectví. Nejednou se kritický posměch mohl týkat kupříkladu posrpnové emigrace. Bylo nutno, aby samotný humor zdůrazňoval klady aktuální situace ve státě a byl koncipován tak, aby dokázal působit v nejširších vrstvách obyvatelstva.[27]

Natáčení Dnů ruské a sovětské hudby (1978)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Také v hudebním vysílání se objevila snaha doplnit tvorbu o hodnoty socialismu. Podle normalizátorů totiž požadované hodnoty v hudbě pražského jara chyběly[28] a navíc se často hrály písně ze západní produkce.[29] Proto se stanovil podíl vysílané hudby české a slovenské, z jiných socialistických zemí a ostatních států.[30] Přední místo v odvysílané hudbě si držela soudobá domácí československá produkce a samozřejmě písně ze zemí socialistického bloku. Vysílané zábavné hudbě byly přiřknuty ideologické funkce. Většina písní té doby měla oficiálně napomáhat propagaci idejí socialismu a pozitivně ovlivňovat nálady ve společnosti.[31]

Ideologicko-výchovný podtext ve vysílání pro děti a mládež

Natáčení pořadu o pionýrech (1983)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Většina toho, co bylo napsáno výše, určitě platí i pro vysílání, jež bylo určeno dětem a mládeži. Režim nastupující normalizace totiž kladl na ideologické ovlivňování dětí a dospívajících speciální důraz.[32] V první řadě se objevovala snaha působit na názory tzv. dospívající mládeže, do kteréžto věkové kategorie spadali zpravidla jedinci mezi 15. a 20. rokem života, ale i starší.[33] Jak v mládeži, tak i dětech se měl pěstovat respekt k tzv. socialistickému vlastenectví, internacionalismu a marxisticko-leninskému světonázoru.[34] I jim se mělo „normalizačně“ vysvětlovat tzv. krizové období konce šedesátých let.[35] Bylo též potřeba jim vsugerovat strach a odpor k západnímu světu, protože mladí měli být hrdí a rádi, že se narodili právě do socialistického zřízení. Dále se objevovala snaha pěstovat v nich úctu k socialistických zákonům, smysl pro veřejný pořádek, disciplínu a kázeň. Do relací pro ty nejmenší se měl ideový obsah vtěsnat tak, aby jej dokázali pochopit, i když ve skutečnosti se na malé děti ideově působilo jen minimálně.[36]

Odvysílávány byly rozhovory s „věrnými“ pionýry a členy Socialistického svazu mládeže. Častokrát se zařazovaly rozhovory s příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří měli představovat záruku bezpečí, ochrany a pořádku.[37] Mnohokrát se program zaměřoval na propagování pracovní iniciativy a oslavy lidí s čestným titulem Hrdina socialistické práce. V popředí zájmu byla zaučující se mládež či ta, která již pracovala v průmyslových a zemědělských podnicích.[38]

Natáčení hudebně-literárního večera na téma Žena-matka (1980)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Vysílání pro dospívající jedince se navíc častokrát obohacovalo o problematiku rodičovství. Samozřejmě se předpokládalo, že i oni budou s největší pravděpodobností jednou v roli rodičů, mělo se tudíž dbát na to, aby budoucí generaci vychovali v rámci morálních zásad a oficiální ideologie. Hlavní směry a metody k rodičovství schválila např. Vládní populační komise pod záštitou Federálního ministerstva práce a sociálních věcí v červnu 1972. Zakládání rodin se podporovalo tím, že se i v určitých rozhlasových relacích vyzdvihovalo, jakou životní hodnotu děti představují a jak stát svou politikou dopomáhá k příznivému chodu domácností, a to skrze svou sociální politiku a rozšiřování správných idejí (např. o rovnocenném vztahu mezi partnery).[39]

Normalizační zásady dětské a mládežnické umělecké tvorby zformuloval v sedmdesátých a osmdesátých letech Jaroslav Voráček, prorežimní literární kritik a historik, který se zaměřoval na literaturu pro děti a mládež. Oficiálně musel být obsah tvorby především postaven na tzv. socialistickém realismu a prosazovat ideje marxismu-leninismu. Mimo estetické funkce měla mít tato produkce tedy také funkci ideově-výchovnou.[40] Poněkud méně soustředil Voráček v rámci ideologie svou pozornost na malé děti. Pro ně byly totiž vhodné především pohádky, které se zakládaly na správných morálních principech.[41] Až v umělecké tvorbě pro větší děti a dospívající mládež se mělo naplno učit náležitému „světovému názoru“.[42] Z historických témat se měly nejlépe zpracovávat příběhy z dějin dělnického či antifašistického hnutí.[43] I přes všechen ideologicko-výchovný podtext se však opět kladl důraz na to, že umělecká díla musí především mladé zaujmout a mít kvalitu.[44]

Normalizační vedení se snažilo mít plně pod kontrolou zejména hudební vysílání pro mladé. V období uvolněného konce šedesátých let se hojně hrála domácí a hlavně „západní módní taneční hudba“ bez výrazných socialistických ideálů, která podle dogmatiků měla špatný vliv na mladé posluchačstvo.[45] Vedení rozhlasu proto vypracovalo dlouhodobou koncepci hudební politiky. Stanovila se žánrová náplň tak, aby hudební relace plnily ideově-výchovnou, etickou a zároveň i estetickou úlohu. O to, aby byly zejména texty populární a taneční hudby v souladu se socialistickými hodnotami, dbala textová komise, která vznikla v roce 1971. Komise prověřovala ideovou nezávadnost textů. V důsledku tohoto prověřování se do vysílání nedostalo velké množství skladeb.[46] Ovšem různé „problematické“ prvky nacházelo vedení v odvysílané populární hudbě pro mladé neustále a káráni za to byli zejména redaktoři Studia mladých.[47]

[1] Archiv Českého rozhlasu (dále jen AČRo), Praha, Rozbor programové činnosti rozhlasu k plnění úkolů stanovených rezolucí listopadového pléna ÚV KSČ (16. 5. 1969).

[2] Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Rezoluce k aktuálním otázkám jednoty strany schválená na plenárním zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970. Praha 1988, s. 22.

[3] Toman, Jaroslav: Normalizace v dětské literatuře sedmdesátých let a její specifika. In: Normy normalizace –⁠ sborník referátů z literárněvědné konference 38. Bezručovy Opavy (11. –⁠ 13. 9. 1995).  Ed. Wiendl, Jan. Praha 1996, s. 75.

[4] Činátl, Kamil: Jazyk normalizační moci. In: Tesilová kavalérie – popkulturní obrazy normalizace. Ed. Bílek, Petr A. – Činátlová, Blanka. Příbram 2010, s. 28.

[5] Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, s. 10–⁠11.

[6] Ješutová, Eva – Nováková, Jaroslava: Normalizace v Československém rozhlase. Praha 1998, s. 58.

[7] Havelka, Miloš: Marxismus-leninismus. In: Sociologická encyklopedie [online], 11. 12. 2017 [cit. 6. 2. 2021].

[8] Zde pojem dialektika označuje výklad reálných společenských procesů. Viz: Čechák, Vladimír: Dialektika. In: Sociologická encyklopedie [online], 11. 12. 2017. [cit. 1. 5. 2021].

[9] Ransdorf, Miroslav: Materialismus dialektický. In: Sociologická encyklopedie [online], 11. 12. 2017 [cit. 6. 2. 2021].

[10] Čechák, Vladimír: Teorie odrazu. In: Sociologická encyklopedie [online]. 8. 3. 2018 [cit. 6. 2. 2021].

[11] Havelka, Miloš: Marxismus-leninismus [online].

[12] Machek, Jakub: Normalizace a populární kultura. Od domácího umění k Ženě za pultem. In: Tesilová kavalérie – popkulturní obrazy normalizace. Ed. Bílek, Petr A. –⁠ Činátlová, Blanka. Příbram 2010, s. 10.

[13] AČRo, Praha, šanon: Vedení (pozvánky, zápisy, některé předlohy) 1969–1971. Zpráva o situaci v Čs. rozhlase a jeho naléhavých potřebách.

[14] AČRo, Praha, Rozbor programové činnosti rozhlasu k plnění úkolů stanovených rezolucí listopadového pléna ÚV KSČ (16. 5. 1969).

[15] Janoušek, Pavel a kol.: Přehledné dějiny české literatury 1945–1989. Praha 2012, s. 396.

[16] AČRo, Praha, šanon: Vedení ČR 1973. Hlavní redakce propagandy – Plnění generálního programového plánu na rok 1973, s. 1–2.

[17] Janoušek, P. a kol.: Přehledné dějiny české literatury 1945–1989, s. 299.

[18] AČRo, Praha, šanon: Rozbory programové činnosti. Základní koncepce programové činnosti v českých zemích, 31. 1. 1969.

[19] AČRo, Praha, šanon: Vedení ČR 1973. Plán obsahového zaměření ekonomické propagandy ve vysílání Československého rozhlasu v Čechách na IV. čtvrtletí, s. 1.

[20] Rychlík, Jan: Československo v období socialismu (1945–1989). Praha 2020, s. 83.

[21] Janoušek, P. a kol.: Přehledné dějiny české literatury 1945–1989, s. 369.

[22] Tamtéž, s. 395.

[23] Ješutová, E. – Nováková, J.: Normalizace v Československém rozhlase, s. 61.

[24] Tamtéž, s. 64.

[25] AČRo, Praha, Rozbor programové činnosti rozhlasu k plnění úkolů stanovených rezolucí listopadového pléna ÚV KSČ (16. 5. 1969).

[26] Janoušek, P. a kol.: Přehledné dějiny české literatury 1945–1989, s. 299.

[27] AČRo, Praha, šanon: Vedení (pozvánky, zápisy, některé předlohy) 1969-1971. Koncepce zábavy v rozhlase, s. 6–⁠8.

[28] Tamtéž, s. 5.

[29] Tamtéž, s. 1.

[30] Ješutová, E. – Nováková, J.: Normalizace v Československém rozhlase, s. 67.

[31] AČRo, Praha, Koncepce zábavy v rozhlase, s. 2–8.

[32] Ješutová, E. – Nováková, J.: Normalizace v Československém rozhlase, s. 63.

[33] Bouček, Zdeněk – Hubička, Jiří: Období normalizace 1968–1989. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí Českého rozhlasu. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2003, s. 386.

[34] Ješutová, E. – Nováková, J.: Normalizace v Československém rozhlase, s. 64.

[35] AČRo, Praha, šanon: Vedení ČR 1973. Materiál pro jednání celostátního vedení Čs. rozhlasu dne 23. 11. 73. Zhodnocení plnění programových plánů hlavních redakcí Českého rozhlasu za 1. – 3. čtvrtletí roku 1973, s. 21.

[36] AČRo, Praha, šanon: Vedení českého rozhlasu 18. 3., 28. 3., 8. 4., 15. 4., 22. 4., 6. 5. 1977. Plnění závěrů programové konference na Konopišti. s. 2.

[37] AČRo, Praha, šanon: Vedení 1978. Materiál pro jednání vedení ČR dne 10. 2. 78. Vyhodnocení politicko-ideové a profesionální úrovně pořadů HRDM, s. 1–3.

[38] AČRo, Praha, Plnění závěrů programové konference na Konopišti, s. 1.

[39] AČRo, Praha, šanon: Vedení ČR 1. 7. 1972 - 30. 9. 1972. Hlavní směry a metody výchovy k rodičovství – Sekretariát Vládní populační komise, 14. června 1972. s. 1-3.

[40] Toman, J.: Normalizace v dětské literatuře sedmdesátých let a její specifika, s. 80.

[41] Voráček, Jaroslav: O současné české literatuře pro děti a mládež. Praha 1984, s. 54.

[42] Tamtéž, s. 59.

[43] Tamtéž, s. 71.

[44] Ješutová, E. – Nováková, J.: Normalizace v Československém rozhlase, s. 64.

[45] AČRo, Praha, Koncepce zábavy v rozhlase, s. 1–2.

[46] Ješutová, E. – Nováková, J.: Normalizace v Československém rozhlase, s. 66–67.

[47] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 386.

(Článek vychází z autorčiny bakalářské práce.)