Petra Tanclová: Normalizační rozhlasové vysílání pro děti a mládež. 1. díl: Personální obsazení

11. říjen 2021

První díl nového seriálu, který analyzuje české rozhlasové vysílání pro děti a mládež v období normalizace, je věnován personálnímu složení Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež.

Po okupaci v srpnu 1968 režim v Československu postupně ze všech sdělovacích prostředků vytvořil své podřízené propagandistické nástroje, což se samozřejmě týkalo i Československého rozhlasu. Ideologie měla být nějakým způsobem přítomna téměř ve všech relacích a ani dětské a mládežnické pořady nebyly výjimkou. Do jaké míry v nich byl ideologický podtext přítomný? A mohly navzdory němu vznikat hodnotné relace? Na tyto otázky se pokouší dát odpověď seriál o českém normalizačním rozhlasovém programu pro děti a mládež. V prvním článku se však nebudeme zabývat přímo obsahovou stránkou vysílání, ale lidmi, kteří za ním stáli, tedy členy Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež.

Československý rozhlas byl v rámci federalizace roku 1969 rozdělen na českou a slovenskou část, které měly mimo jiné své vlastní hlavní redakce. Program pro mladší část české společnosti měla na starost Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež (HRDM), jež se zaměřovala na vzdělávací, zpravodajsko-publicistické i umělecké relace. HRDM se skládala z jednotlivých redakcí, a to například Redakce pořadu Pionýrská jitřenka, Redakce Studia mladých, Literárně-dramatická redakce, Redakce vzdělávání a výchovy či Hudební redakce. V roce 1980 vznikla Redakce mládežnické publicistiky, která měla na starost publicistické pořady určené pro posluchače ve věkové skupině přibližně od 15 až do 30 let.[1] V červenci 1986 vznikla samostatná Redakce publicistiky pro děti.[2] A v září 1989 byl dokonce spuštěn nový celostátní programový okruh se zaměřením jen na mladé posluchače, který se nazýval Stanice EM. Vznikl ve spolupráci české Hlavní redakce pro děti a mládež a její slovenské obdoby Hlavní redakce pro mládež a vzdělávání.[3] Název Stanice EM byl zkratkou z počátečních písmen nejstěžejnějších mládežnických relací – slovenského Rádia Elán a českého Mikrofóra.[4]

Čistky na počátku normalizace

Vraťme se však opět do brzkého „posrpnového“ období. Mimo změn obsahu vysílání se v rozhlase odehrávaly velké personální obměny. Čistky začaly v tomto sdělovacím prostředku v dubnu 1970, kdy se začali prověřovat členové Komunistické strany. Od října 1970 byla zahájena také prověrka nestraníků a příslušníků nekomunistických stran.[5] Personální změny probíhaly především v letech 1970–1971, avšak pokračovaly až do poloviny sedmdesátých let a proces kádrování pak probíhal po celé normalizační období.[6] Hlavní redakce pro děti a mládež se čistky dotkly zásadním způsobem. Režim chtěl totiž ideologicky působit především na mladší generaci[7] a nemohlo se tedy v žádném případě připustit, aby v takové redakci zůstali lidé, kteří nevyhovovali kritériím posrpnové doby, a to především otevření podporovatelé obrodného procesu tzv. pražského jara. Ti, kteří byli propuštěni, byli nuceni setrvávat v různých podřadnějších pracovních pozicích, jež v žádném případě neodpovídaly jejich schopnostem, vzdělání či intelektu. Někteří z vyhozených byli později aktivní v disentu.

Slavomil Vondrášek (druhý zprava, 1963)

Některé čistkami postižené osobnosti si můžeme představit podrobněji. Důležitou osobou HRDM v přednormalizačním období byl podplukovník Slavomil Vondrášek, schopný kritický publicista, který byl od druhé poloviny šedesátých let vedoucím Redakce Mikrofóra. Před touto funkcí byl hlavním tvůrcem a náčelníkem Armádní redakce při vysílání pro děti a mládež. Právě pod jeho vedením se armádní vysílání vymanilo z role pouhého nástroje Ministerstva národní obrany a vytvářelo relace, které byly opravdu poutavé nejen pro vojáky v základní službě, ale i další posluchače. Během protiokupačního vysílání v srpnu 1968 byl šéfem jednoho vysílacího pracoviště.[8] Následně byl degradován ze své vojenské funkce a 31. srpna 1969 ještě před spuštěním oficiálních čistek propuštěn.[9]

Jedním z progresivních pracovníků byla i Eva Kopecká, která se od počátku svého nástupu do HRDM podílela na relaci Pionýrská jitřenka[10] a stála také u zrodu pohádek na dobrou noc skřítka Hajaji. Roku 1966 přešla do redakce pořadu Mikrofórum a stala se jeho kmenovou redaktorkou. V srpnových dnech roku 1968 se Kopecká aktivně podílela na protiokupačním vysílání a v lednu 1969 přinesla prostřednictvím Mikrofóra posluchačům reportáž z pohřbu Jana Palacha. Pro nové normalizační vedení rozhlasu byla přítěží také proto, že se nebála svůj nesouhlas s aktuální situací nahlas projevovat. Z Československého rozhlasu byla v září 1970 propuštěna.[11]

Vladimír Príkazský s dětmi u rozhlasového mikrofonu (pravděpodobně šedesátá léta)

Vlado Príkazský spolupřipravoval Mikrofórum, Pionýrskou jitřenku a též pracoval na své vlastní dramatické tvorbě. Po strahovské studentské demonstraci na podzim roku 1967 psal o vysokoškolském hnutí a jeho významu pro období tzv. pražského jara.[12] Během protiokupačního vysílání dostal na starost udržování spojení jednotlivých vysílacích center s hlavní rozhlasovou budovou na Vinohradské třídě.[13] Ve svém publicistickém pořadu Sondy, který se vysílal až do dubna 1969, mimo jiné zachytil okolnosti kolem sebeupálení Jana Palacha.[14] Roku 1970 byl z rozhlasu vyhozen.[15]

Co se týče nejvýše postaveného člověka v HRDM, tedy šéfredaktora, tak tím byl již od roku 1959 Ferdinand Smrčka. V Československém rozhlase byl všeobecně vážený a také velmi oblíbený kvůli svému pochopení pro mladé posluchače i redaktory. Právě jeho přístup otevíral cestu k liberálnějšímu vysílání Armádní redakce a Redakce Mikrofóra. Na počátku normalizace v roce 1970 se rozhodl odejít do důchodu.[16] Mohli bychom jmenovat ještě řadu dalších zaměstnanců, kteří byli personálními změnami postiženi, a to například redaktory Josefa Podaného[17], Markétu Vítkovou-Černou[18], Oldřicha Ungera[19] nebo režiséra Jana Fuchse.[20]

Konsolidované personální složení

Představit kompletní seznam osob, jež se na dětském a mládežnickém vysílání v období přibližně let 19691989 podílely, by vyžadovalo nadmíru rozsáhlou studii. Přiblížíme si proto jen určité vybrané zaměstnance HRDM.

Svatopluk Dolejš (květen 1980)

Šéfredaktorem Hlavní redakce pro děti a mládež byl po většinu posrpnového období Svatopluk Dolejš, který byl jedním z představitelů ostrého prosazování normalizačních dogmat v Československém rozhlase.[21] Dolejš začal působit v tomto sdělovacím prostředku od roku 1954. Díky svým jazykovým schopnostem a politické spolehlivosti mohl spoluvytvářet zahraniční vysílání. Ve druhé polovině šedesátých let se stal šéfem arabské sekce Zahraničního vysílání, v rámci níž vyjevil svůj nekritický obdiv k arabské protiizraelské komunitě a své tvrdé antisemitské názory. Své ortodoxní antisemitské smýšlení prosazoval i v praxi, když například dosáhl vyloučení redaktorky židovského původu Ruth Majerovičové z rozhlasu a inicioval návrhy na likvidaci židovského hřbitova v Humpolci. Nepokrytě se navíc hlásil k stoupencům radikálního ultralevicového křídla v rozhlase. Podporoval stoupence drastické propagandy a aktivně se angažoval také v kritice „západní kapitalistické buržoazie“ a pozůstatků „maloměšťáctví“ v Československu. Vystupoval proti uvádění děl západních a prozápadně orientovaných autorů. Svůj postoj si zachoval i v době tzv. pražského jara, kdy se snažil bránit rozhlas před vlivem obrodného procesu.[22] Na začátku normalizace se Dolejš stal v rámci rozhlasu členem tzv. akčního výboru, který se zformuloval už na podzim 1968. Skupina vznikla z vlastní iniciativy a mimo Dolejše v ní byli další pracovníci-normalizátoři, kupříkladu Josef Skála či Pavel Nykles. Tento výbor neměl žádné oficiální pravomoci, ale ještě před zahájením čistek začal na základě subjektivních dojmů a averzí vyvíjet psychický nátlak na osoby, které označil za iniciátory „krizového období“ v tomto médiu. Pro své jednání si uskupení získalo podporu z nejvyšších stranických pozic, konkrétně od Miloše Jakeše.[23] Byl mezi prvními signatáři prohlášení „pronormalizačních“ novinářů s názvem Slovo do vlastních řad z května 1969.[24]

Brzy se Svatopluk Dolejš stal zástupcem šéfredaktora Hlavní redakce propagandy Josefa Skály a současně dostal na starost Hlavní redakci pro děti a mládež. Roku 1971 ještě vycestoval jako zahraniční korespondent do Káhiry a Bejrútu[25] a oficiálně se šéfredaktorem HRDM stal roku 1972. Byl jím do roku 1985 jen s roční přestávkou, když se v roce 1977 stal šéfredaktorem Hlavní redakce propagandy kvůli nucenému odchodu Josefa Skály.[26] Zástupcem šéfredaktora HRDM mu byl v sedmdesátých letech redaktor Bořivoj Horák.[27] I když v období normalizace Dolejš působil převážně v HRDM, v problematice tvorby pro děti a mládež se vůbec nevyznal. Byl to spíše politický propagandista a agitátor. Zprvu nastolil program plný přehnané propagandistické dikce, který však nemohl malé a mladé posluchače nijak zaujmout. Hrozila klesající poslechovost, a tak byl postupně nucen slevit z přímočaré propagandy, program trochu uvolnit a nastavit laskavější tón a zábavnější naladění (projevilo se to zejména na počátku osmdesátých let). I přesto se ale snažil neslevovat z požadovaného ideově-výchovného hlediska a tlaku na „stranickost“ vysílání. Ve druhé polovině sedmdesátých let dostal také funkci náměstka ředitele Českého rozhlasu. Po odchodu do důchodu roku 1985 ještě rok pracoval ve funkci odborného redaktora a úplně z rozhlasu odešel po roce 1989, a to zahořklý a zklamaný z toho, že normalizační režim, který pomáhal stvořit, přestal existovat.[28]

Bohumil Kolář (nedatováno)

Roku 1985 nahradil Svatopluka Dolejše ve funkci šéfredaktora HRDM velmi schopný a vynalézavý redaktor Bohumil Kolář, který byl od počátku osmdesátých let jeho zástupcem.[29] Díky němu začala převažovat v redakci i samotném vysílání uvolněnější atmosféra. Už od nástupu do Československého rozhlasu se zaměřoval především na dětské a mládežnické publicistické vysílání. Roku 1962 nastoupil do redakce vědy a techniky pro děti a mládež v rámci Redakce vzdělávání a výchovy, kde pracoval především na školním vysílání a magazínu Meteor. V únoru 1976 převzal post vedoucího redaktora vysílání pro školy, avšak nadále přispíval i do publicisticko-vzdělávacích relací. Roku 1978 byl pověřen řízením samotné Redakce vzdělávání a výchovy. O čtyři roky později se stal tvůrcem cyklu Rádio pod polštář a Domino. Inicioval vzdělávací hry Zlatá zebra, Otvírání studánek nebo ABC docela malých doktorů a byl spolutvůrcem Stanice EM. Poté, co se stal šéfredaktorem HRDM, dalo vedení rozhlasu mnohokrát najevo nesouhlas s jeho uvolněnějším stylem řízení. Svědčí o tom i důtka ústředního ředitele, která mu byla udělena počátkem roku 1988. Ve funkci však zůstal až do roku 1990.[30]

Redakci Studia mladých, která se zaměřovala hlavně na pořad Vysílá Studio mladých, vedl Josef Segeth. Dalšími členy redakce byl Boris Rieger, Jaroslav Šturma, Daniela Sedlářová, Vladimíra Bohatová či Bronislava Janečková. Zmíněný Boris Rieger byl velmi aktivním a originálním redaktorem. Za zmínku stojí projekt z roku 1988, jenž vznikl v rámci HRDM a který připravil se svou manželkou Janou Riegrovou. Šlo o úspěšný cyklus s názvem Šance pro 3 milióny s podtitulem Rozhlasový experiment pro všechny, kdo kouří, který posluchače nabádal k odložení cigaret.[31]

V Redakci Pionýrské jitřenky pracovaly především redaktorky Hana Rudášová a Alena Sekerová. Vladislav Cvekl a Libuše Gabrielová byli jedni z hlavních představitelů Redakce vzdělávání a výchovy.[32] Mezi významné redaktory dále patřil kupříkladu již zmíněný Bohumil Kolář, který ji též od roku 1978 řídil, a také Kamil Horák, tvůrce vzdělávacích pořadů pro rodiče. Horák byl totiž autorem a komentátorem velmi kvalitního pořadu Hovoříme s rodiči a pokračoval v jeho moderování a přípravě i po změně jména relace na My a děti.[33]

Ivan Rössler (uprostřed, červenec 1985)

V roce 1980 byla ustavena Redakce mládežnické publicistiky, která získala na starost relace Mikrofórum, Vysílá Studio mladých, Studentský chlebíček a Kontakt. Vysílání probíhalo pod vedením Daniely Sedlářové a dalšími redaktory se stali Ivan Jablonský, Ivan Rössler, Jan Franěk, Jitka Götzová a Josef Prouza. Tato redakce se po roce 1986, během uvolňování poměrů v rámci tzv. přestavby, začala ve svých pořadech poměrně otevřeně pouštět do kritiky československé ekonomiky. Překračování určitých dogmatických zásad zde bylo znatelnější než u jiných publicistických redakcí. Nemůže se opomenout, že právě tvůrci Mikrofóra, tedy Sedlářová, Jablonský a Rössler, byli prvními redaktory z celého Československého rozhlasu, kteří po událostech 17. listopadu 1989 začali posluchače otevřeně informovat o dění ve společnosti.[34]

Nyní se zaměříme na pracovníky uměleckého vysílání. V Literárně-dramatické redakci HRDM byla nejzkušenějším dramaturgem Eva Košlerová.[35] Ta se na určitou dobu stala i vedoucí této redakce.[36] Pod jejím vedením vznikl široký repertoár především rozhlasových pohádek a her pro děti, ale též pracovala na několika seriálech v rámci relace Hajaja. Spolupracovala také s Československou televizí, pro kterou se stala autorkou mnoha televizních pohádek. Období normalizace znamenalo pro některé autory zákaz tvorby, avšak ve skutečnosti mnoho z nich pro rozhlas psát nepřestalo, i když se jejich díla prezentovala pod jinými jmény. Eva Košlerová o tom věděla a také to podporovala v zájmu kvalitní rozhlasové tvorby.[37]

Později se dramaturgyněmi pohádek staly i Václava Ledvinková a Markéta Zinnerová. Rozhlasové hry připravovali mimo jiné Ivan Hubač nebo Marie Říhová.[38] V letech 1982 až 1990 vedl Literárně-dramatickou redakci Jan Czech, autor četných rozhlasových her, jenž napsal i teoretická díla o rozhlasové dramatizaci a o samotném dramatickém žánru.[39]

Jan Berger (nedatováno)

Tým režisérů dětských a mládežnických uměleckých pořadů tvořil mimo jiné Karel Weinlich, Jan Berger, Helena Philippová, Ladislav Rybišar či Ivan Holeček.[40] Kupříkladu Jan Berger se stal jedním z nejlepších režisérů her a pohádek, byltaké rozhlasovým autorem a překladatelem her z němčiny a polštiny. Do Hlavní redakce pro děti a mládež nastoupil roku 1960. V šedesátých letech se po Miloslavu Dismanovi stal vedoucím režisérem HRDM a též po něm dostal na starost Dětský rozhlasový dramatický soubor (DRDS). V první polovině sedmdesátých let byl z politických důvodů zbaven vedoucí funkce a od konce roku 1974 přinucen pracovat pro rozhlas jen „na dohodu“. I když roku 1985 odešel do důchodu, stále spolupracoval s HRDM jako externí režisér a nadále až do prosince 1990 vedl dětské herce z DRDS.[41]

Karel Weinlich řečnící (prosinec 1989)

Karel Weinlich se stal dalším z nejvýznamnějších a nejlepších režisérů rozhlasu, který natočil stovky pořadu, většinou pohádek. Bývá pokládán dokonce za předního rozhlasového režiséra-pohádkáře. Režíroval ale také rozhlasové hry a pořady jako Meteor či Domino. V HRDM začal režírovat již roku 1952. V období normalizace se z něj stal vedoucí režisér této hlavní redakce a jako většina lidí té doby se snažil režim nijak nedráždit a žít si v klidu svůj vlastní život. Avšak tento postoj opustil v listopadu 1989, kdy se stal svědkem zásahu policie proti poklidné demonstraci na Národní třídě. Stal se mluvčím Občanského fóra v Československém rozhlase a členem nově ustavené Programové rady, která odpovídala za obsah vysílání.[42] Zasadil se např. o to, aby se obnovilo záměrně přerušené vysílání z demonstrace na Letné ve dnech 25. a 26. listopadu.[43]

Helena Philippová (nedatováno)

Velmi zdatnou byla také externí režisérka Helena Philippová, která se mimo jiné stala v roce 1961 spoluzakladatelkou a kmenovou režisérkou večerních příběhů skřítka Hajaji a též natáčela řadu pohádek a her, zejména pro ty nejmenší.[44] Philippová jen nerežírovala, mnohokrát je u relací zmíněna jako upravovatelka či autorka. Pro zajímavost lze ještě zmínit její odkaz v divadelním světě, poněvadž byla nadšenou inspirátorkou a zakladatelkou malých divadel. Stála u počátků Divadla Na zábradlí, Semaforu a Divadla Járy Cimrmana (již ve druhé polovině šedesátých let byla režisérkou pořadu Vinárna u Pavouka).[45]

Hudební redakci HRDM měl v letech 1975–1988 na starosti Miroslav Turek, jenž organizoval zejména přípravu relací hudební výchovy.[46] Dále do redakce spadal kupříkladu Libor Mathauser nebo hudební režisér Milan Baginský. Významnou osobou hudebního vysílání se stal Čestmír Stašek.[47] Ten se roku 1973 jako sbormistr ujal nelehkého úkolu – založit nový dětský pěvecký sbor rozhlasu. Stalo se to nutností, protože dětské hudební těleso pod vedením Bohumila Kulínského (později známé jako dětský sbor Bambini di Praga) přerušilo se sdělovacím prostředkem spolupráci. Kvůli těžkým začátkům během shánění zdatných zpěváků si Stašek musel vypomáhat členy ze svého Pražského dětského souboru. Postupem času se mu však podařilo vytvořit nový věhlasný Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu. Velký úspěch souboru dokazuje vítězství v roce 1985 na Mezinárodní soutěži dětských a mládežnických sborů v Nantes ve Francii. Čestmír Stašek vedl toto těleso až do roku 1990, kdy odešel do důchodu.[48]

Ukázali jsme, že navzdory neustálému ideovému tlaku se mnoho zaměstnanců z uměleckých, ale též z výchovných a zpravodajsko-publicistických redakcí HRDM snažilo vytvářet kvalitní a zajímavé relace či projekty. V následujících článcích tohoto seriálu si vybrané pořady představíme blíže.

[1] Bouček, Zdeněk – Hubička, Jiří: Období normalizace 1968–1989. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí Českého rozhlasu. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2003. s. 361.

[2] Hubička, Jiří: Hrzal Ladislav. In: 99 osobností rozhlasového zpravodajství a publicistiky. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2018, s. 58.

[3] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 386–388.

[4] Tamtéž, s. 361.

[5] Ješutová, Eva – Nováková, Jaroslava: Normalizace v Československém rozhlase. Praha 1998. s. 45–46.

[6] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 355.

[7] Tamtéž, s. 386.

[8] Slavomil Vondrášek. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 277–278.

[9] Hubička, Jiří: Vondrášek Slavomil. In: 99 osobností rozhlasového zpravodajství a publicistiky. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2018, s. 162.

[10] Eva Kopecká. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 132.

[11] Bartošová, Jana – Príkazský, Vladimír: Kopecká Eva. In: 99 osobností rozhlasového zpravodajství a publicistiky. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2018, s. 79.

[12] Janečková, Bronislava: Príkazský Vladimír. In: 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2013, s. 149.

[13] Vladimír Príkazský. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 201.

[14] Janečková, B.: Príkazský Vladimír, s. 149.

[15] Vladimír Príkazský, s. 201.

[16] Ferdinand Smrčka. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 228.

[17] Josef Podaný. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 197.

[18] Markéta Vítková, roz. Černá. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 274.

[19] Lakosilová, Jarmila: Unger Oldřich. In: 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2013, s. 204.

[20] Jan Fuchs. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 74.

[21] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 386.

[22] Hubička, Jiří – Rykl, Milan: Dolejš Svatopluk. In: 99 osobností rozhlasového zpravodajství a publicistiky. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2018, s. 34.

[23] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 354.

[24] Hubička, J. – Rykl, M.: Dolejš Svatopluk, s. 35.

[25] Tamtéž.

[26] Svatopluk Dolejš. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 61.

[27] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 386.

[28] Hubička, J. – Rykl, M.: Dolejš Svatopluk, s. 35.

[29] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 388.

[30] Hurtová, Milena: Kolář Bohumil (Míla). In: 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2013, s. 103–104.

[31] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 388.

[32] Tamtéž, s. 386–388.

[33] Rykl, Milan: Horák Kamil. In: 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2013, s. 67.

[34] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 388.

[35] Tamtéž, s. 386.

[36] Eva Košlerová, roz. Reimoserová. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 134.

[37] Ledvinková, Václava: Košlerová Eva. In: 99 významných uměleckých osobností rozhlasu. Čeští tvůrci slovesných pořadů. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2008, s. 75–76.

[38] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 387.

[39] Jan Czech. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 51.

[40] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 387.

[41] Lukavská, Milena: Berger Jan. In: 99 významných uměleckých osobností rozhlasu. Čeští tvůrci slovesných pořadů. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2008, s. 9–10.

[42] Nováková, Jaroslava: Weinlich Karel. In: 99 významných uměleckých osobností rozhlasu. Čeští tvůrci slovesných pořadů. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2008, s. 145.

[43] Herget, Jan – jak [pseud]: ‚My si jen hráli.‘ Zemřel rozhlasový režisér Karel Weinlich, jehož rukopis nesou stovky pohádek. In: iROZHLAS [online], 6. 5. 2020 [cit. 29. 3. 2021].

[44] Helena Philippová. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 194.

[45] Čepelka, Miloň: Philippová Helena. In: 99 významných uměleckých osobností rozhlasu. Čeští tvůrci slovesných pořadů. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2008, s. 98.

[46] Miroslav Turek. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 264.

[47] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 387.

[48] Čestmír Stašek. In: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Ed. Běhal, Rostislav. Praha 1996, s. 233.

(Článek vychází z autorčiny bakalářské práce.)

autor: Petra Tanclová
Spustit audio