Petra Tanclová: Normalizační rozhlasové vysílání pro děti a mládež. 2. díl: Fungování Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež
Druhý díl seriálu, zabývající se českým rozhlasovým vysíláním pro děti a mládež za normalizace, se věnuje fungování Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež (HRDM).
Organizace činnosti
Hlavním člověkem, který měl zodpovědnost za to, aby činnost redakce probíhala v souladu s nařízeními vedení, byl šéfredaktor.[1] Neodpovídal jen za odbornou, ale také za politickou a ideovou činnost a ve svém působišti dohlížel na správné vykonávání tzv. kádrové a mzdové politiky.[2] Šéfredaktorovi se odpovídali vedoucí dílčích redakcí a těm poté jednotliví redaktoři. Žádný pořad nebyl odvysílán, pokud jeho text nenesl podpisy všech tří zodpovědných pracovníků na různých stupních řízení.[3] Zástupce šéfredaktora přejímal v nepřítomnosti šéfredaktora plnou odpovědnost za řízení redakce. Podstatnou byla také funkce hlavního sekretáře, který kontroloval plnění usnesení vedení programového útvaru v rámci hlavní redakce a koordinoval účast dílčích redakcí na tvorbě plánů. Jedním z jeho úkolů se stalo zajištění zlepšování organizace práce a též odpovídal za plynulý chod plnění plánů.[4] Při realizaci zejména umělecko-slovesných pořadů měl hlavní slovo také šéfrežisér celé hlavní redakce, jenž zodpovídal za režiséry jednotlivých uměleckých relací.[5] Důležitým článkem ve vytváření podoby programu byla redakční rada, která byla poradním orgánem šéfredaktora. Rada pravidelně projednávala otázky související s programovou koncepční činností a jejími členy byli programový tajemník a jednotliví vedoucí dílčích redakcí.[6]
Kontrola vysílání
Hlavní metodou hodnocení programu uvnitř jednotlivých redakcí HRDM byly rozbory na základě tzv. redakčního poslechu. Vedoucí redaktor poslouchal se svým kolektivem vlastní pořady a posléze je vedoucí vyhodnotil buď jako vyhovující, nebo jako problémové. Kromě redakčních poslechů se vyčlenili někteří programoví pracovníci k týdennímu sledování vybraných typů pořadů, o nichž pak podávali zprávu na každém zasedání redakční rady HRDM. Redakční rada poté zprávu prodiskutovala a konečný závěr učinil šéfredaktor.[7]
Předním prvkem kontroly, který držel všechny redaktory ve stavu bdělosti, byla bezesporu autocenzura. Pracovníci se báli o své profesní postavení, a tak raději sami dělali vše proto, aby nijak nevybočovali z dogmat tvorby.[8] Česká část rozhlasu se musela řídit podle směrnic Českého úřadu pro tisk a informace (ČÚTI) – tedy české sekce Federálního úřadu pro tisk a informace (FÚTI). Při ČÚTI působil navíc tzv. II. odbor, který se zabýval kontrolou odvysílaných relací a poté prováděl analýzu „nezávadnosti“ programu. Přímo v rozhlase působilo konzultační středisko, které dávalo za úkol vedoucím pracovníkům kontrolovat vysílané relace.[9] Proto také existoval systém pravidelného hodnocení vysílaného programu za účasti všech členů hlavních redakcí. Kontrola na takové úrovni probíhala zpravidla jednou za měsíc a její součástí byly též poslechy odvysílaných pořadů. Avšak na rozdíl od redakčních poslechů byly k posouzení vybrány jen ty pořady, u kterých se předpokládal nějaký problém. Mezi redaktory byl proto tento úkon označován jako „trestný poslech“.[10]
Plánování vysílání
V rozhlase existoval systém krátkodobého a dlouhodobého plánování programů hlavních redakcí, jenž byl vedením zaveden v březnu 1972. Hlavní redakce pro děti a mládež, stejně jako Hlavní redakce literárně-dramatického vysílání a Hlavní redakce hudebního vysílání, musela odevzdávat navíc roční plány. Dále se rozpracovávaly měsíční, týdenní i denní plány. Kromě těchto druhů plánování se zavedlo vypracovávání tematických plánů všech programů.[11] Programová komise, která byla poradním orgánem ústředního ředitele Československého rozhlasu, měla na starosti, aby vše odpovídalo zavedené programové koncepci.[12]
Spolupráce se slovenskou Hlavní redakcí pro mládež a vzdělávání
Vedení české Hlavní redakce pro děti a mládež a slovenské Hlavní redakce pro mládež a vzdělávání se pravidelně scházela na pracovních schůzkách. Sesterské redakce se navzájem informovaly o svých dlouhodobých plánech a vzájemně si vyměňovaly různé zpravodajsko-publicistické a umělecké relace. Také spolupracovaly na vzniku některých pořadů a většiny celostátních rozhlasových soutěží pro děti a mládež. Pokaždé se zpravidla společně podílely na vytváření speciálního programu k důležitým politickým událostem či výročím.[13] Vrcholem kooperace se stal v září 1989 zrod celostátního programového okruhu s názvem Stanice EM, který cílil na mladé posluchače. Tato stanice však zanikla již na konci roku 1990.[14]
Mezinárodní spolupráce HRDM
Československý rozhlas měl uzavřené dohody o spolupráci s rozhlasy Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Socialistické federativní republiky Jugoslávie, Rumunské socialistické republiky, Mongolské lidové republiky, Vietnamské lidové republiky, Korejské lidově demokratické republiky, Kuby, Albánie a Čínské lidové republiky. Rozhlasy a televize zemí východního bloku spolu spolupracovaly skrze Mezinárodní organizaci rozhlasu a televize (OIRT). Mezi zeměmi OIRT existovala pravidelná programová výměna.[15] Taková výměna se týkala též Hlavní redakce pro děti a mládež.[16] V rámci mezinárodní organizace se totiž ustavila, mimo další, Komise expertů OIRT vysílání pro děti a mládež, která též určitým způsobem koordinovala programovou náplň pořadů východních států pro mladší část posluchačů. Československý rozhlas musel na zasedání této komise posílat zástupce pracovníků, kteří se starali o dětské a mládežnické relace.[17]
Kromě již vyjmenovaných států podepsal Československý rozhlas také smlouvu s Finskem, Japonskem, Egyptem, Irákem, Marokem, Alžírskem, Tunisem, Kyprem, Libanonem, Sýrií, Mexikem a Peru. Dokonce byla ujednána spolupráce s Belgickým rozhlasem a s British Broadcasting Corporation (BBC). Stalo se tak zejména kvůli výměně hudebních pořadů.[18]
[1] Bouček, Zdeněk – Hubička, Jiří: Období normalizace 1968–1989. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí Českého rozhlasu. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2003, s. 358.
[2] Archiv Českého rozhlasu (dále jen AČRo), Praha, šanon: Porady vedení 1970, 1.–7. schůze vedení ČRo, Návrh – Vzorové popisy prací k nomenklatuře funkcí redaktorů-novinářů Československého rozhlasu, s. 1.
[3] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 358.
[4] AČRo, Praha, šanon: Porady vedení 1970, 1.–7. schůze vedení ČRo, Návrh – Vzorové popisy prací k nomenklatuře funkcí redaktorů-novinářů Československého rozhlasu, s. 2.
[5] Tamtéž, šanon: Vedení (pozvánky, zápisy, některé předlohy) 1969–1971. Materiál pro poradu náměstků dne 17. 6. 1969 – Upravený návrh statutu uměleckého programu, s. 6.
[6] Tamtéž, s. 10.
[7] Tamtéž, šanon: Vedení Českého rozhlasu 1. 4., 7. 4., 14. 4., 28. 4., 5. 5., 19. 5., 26. 5., 2. 6., 23. 6., 30. 6. 1978; Analýza středního článku řízení v HRDM v roce 1978.
[8] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 358.
[9] Ješutová, Eva – Nováková, Jaroslava: Normalizace v Československém rozhlase. Praha 1998. s. 54.
[10] Bouček, Z. – Hubička, J.: Období normalizace, s. 358.
[11] Ješutová, E. – Nováková, J.: Normalizace v Československém rozhlase, s. 61.
[12] AČRo, Praha, šanon: Vedení 70–71. Štatút programovej komisie Československého rozhlasu, s. 1.
[13] Tamtéž, šanon: Vedení Českého rozhlasu 8. 1., 19. 1., 29. 1., 2. 2., 9. 2., 16. 2., 23. 2., 9. 3., 1979. Materiál pro jednání vedení Českého rozhlasu dne 2. 1. 1979 – Spolupráce HRDM s redakcemi Čs. rozhlasu v Bratislavě, s. 1–3.
[14] Moravec, Václav: Svobodný rozhlas 1990–2003. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí Českého rozhlasu. Ed. Ješutová, Eva a kol. Praha 2003, s. 417.
[15] Ješutová, E. – Nováková, J.: Normalizace v Československém rozhlase, s. 70.
[16] AČRo, Praha, šanon: Rozbory programové činnosti. Rozbor programové činnosti rozhlasu k plnění úkolů stanovených rezolucí listopadového pléna ÚV KSČ (16. 5. 1969).
[17] Tamtéž, šanon: Vedení 70-71. Přehled o jednotlivých komisích OIRT, s. 1.
[18] Ješutová, E. – Nováková, J.: Normalizace v Československém rozhlase, s. 70.
(Článek vychází z autorčiny bakalářské práce.)
Související
-
Petra Tanclová: Normalizační rozhlasové vysílání pro děti a mládež. 1. díl: Personální obsazení
První díl seriálu, jenž analyzuje rozhlasové vysílání pro děti a mládež v období normalizace, je věnován personálnímu složení Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež.
-
Petra Tanclová: Normalizační rozhlasové vysílání pro děti a mládež. 3. díl: Ve službách ideologie
Třetí díl seriálu věnuje pozornost přítomnosti ideologicko-výchovného podtextu nejen v programu Hlavní redakce pro děti a mládež (HRDM), ale v rozhlasovém vysílání obecně.
-
Petra Tanclová: Normalizační rozhlasové vysílání pro děti a mládež. 4. díl: Publicistika a výchova
Čtvrtý díl seriálu o rozhlasovém vysílání pro děti a mládež za normalizace se věnuje vybraným pořadům zpravodajsko-publicistického a výchovného programu.