„Nemyslím, že jsme slyšeli od osmdesátých let něco opravdu nového.“ Interview s Petrem Klapkou

1. Během své kariéry jste působil jako vůdčí osobnost skupiny Mahagon. Co se Vám vybaví, když se dnes řekne československý jazz rock?

Sedmdesátá léta byla doba, kdy nebylo snadné hrát jakoukoli hudbu, která byla jen vzdáleně ovlivněna hudbou ze Západu. Rock byl definitivně na černé listině. Naštěstí soudruhům z nějakého záhadného důvodu nevadilo nic, kde bylo slovo JAZZ. Jedině tak se dá snad vysvětlit, že Kratochvílovo Jazz Q mohlo hrát bez problému repertoár Johnnyho Wintera, který zpívala Joan Duggan v angličtině. Pro nás to byla doba objevování nových stylů, experimentování, doba, na kterou velmi rád a často vzpomínám.

2. Nyní přímo ke skupině Mahagon, kterou jste spoluzakládal v roce 1973. Jak na toto své působení vzpomínáte?

Mahagon vznikl ze studentů Pražské konzervatoře. Všechny nás pojila láska ke stejnému stylu hudby. Byla to doba, kdy nás nic kromě hudby nezajímalo, a bez ohledu na to, že to bylo v sedmdesátých letech, byla to doba krásná – plná nadšení z hudby, kterou jsme hráli.

3. Obecně se hovoří o vlivu Blood Sweat & Tears, Chicago a Tower Of Power. Které další skupiny Vás, Jana Hálu a jiné spoluhráče ovlivnily?

Kromě výše uvedených skupin to byl definitivně Chick Corea, Miles Davis, Herbie Hancock a Mahavishnu Orchestra.

4. Lze přiblížit tvůrčí proces skupiny navíc charakteristické podílem dechových nástrojů?

Dechová sekce se stala naší trademark. Rocková rytmika s jazzovou dechovou sekci a funk, to byla naše parketa.

5. Nakolik jste sledovali tvorbu svých kolegů (Energit, Fermáta, Jazz Q)?

Potkávali jsme se na festivalech, věděli jsme jeden o druhém, ale myslím, že já i Honza jsme hlavně poslouchali věci ze zahraničí.

6. Mahagon zaznamenal své první rozhlasové snímky již v roce 1975. Jak se tehdy skupina do rozhlasu vůbec dostala?

Tak to bylo tak. Doktor Smékal potřeboval vykázat určitý počet nahrávek během přidělených frekvencí. Jinak by jazzová sekce rozhlasu o tyto nahrávací frekvence přišla. Nevím přesně, kde nás slyšel poprvé, ale očividně jsme na něj udělali dojem. Pozval nás do Studia A v Karlíně. Nahráli jsme během čtyřhodinové frekvence tři originální skladby, většinou na druhý pokus bez střihu a overdubs. Myslím, že jsme byli jediná skupina, která natáčela rovnou do „úzkého“, tedy do dvou stop.

    A co to pro hudebníka znamenalo?

Bylo to super.

    Jak vůbec vypadala dobová rozhlasová praxe?

Jak už jsem řekl, Mahagon se v dobové rozhlasové praxi vyjímal. Byli jsme skupina vynikajících mladých hudebníků, hodně jsme zkoušeli a měli jsme mezi sebou skvělou chemii.

7. Ještě k dílčímu tématu televize a vystoupení v populárním pořadu Hudební studio M.

Tak nevím, co na to říct. Snad jen, že jsme byli rádi, že se do televize dostane něco jiného kromě normalizačního popu... Každopádně to byla zkušenost.

Napsal jsem několik písniček s Pavlem Koptou (Motýlí křídla, Ve světle petrolejky, Půlnoční bál a Červené korále). Byl to takový experiment, pokus o skloubení jazz rocku s populární hudbou. Zpívali to Zdena Adamová a Luboš Pospíšil. Nadělalo to dost paseku, protože nikdo nevěděl, do které škatulky to šoupnout. Také se to dostalo na první místa v singlech v časopisu Melodie. Snažili jsme se v té době přiblížit jazz rock širšímu publiku a také dát tolik potřebnou infuzi českému popu. Nevím, jak moc jsme v tom uspěli, ale získali jsme pozornost médií. Proto i to pozváni do Studia M. Ostatně to byla i naše snaha s Pavlem Vrbou na Slunečnicích pro Vincenta van Gogha. Z původního Mahagonu tam byla už jen dechová sekce a já společně s tehdy ne tak úplně známým Kocábem (z Pražského výběru, v té době zcela jiném, než co pravděpodobně pod tím jménem znáte), Pavlíčkem a Hrubešem (ze skvělé pražské skupiny Expanze). Později mi někdo vytknul, že jsme nepokračovali ve stylu první desky Mahagon. Jak už jsem řekl, byl za tím záměr... Já osobně si myslím, že se nám to i do jisté míry podařilo a že to otevřelo cestu budoucím skupinám.

8. Jazz rock dosáhl své popularity zejména v období tuzemského „rockového temna“. Když pomineme vliv „jazzrockových hvězd vzešlých z líhně Milese Davise“…

Nemyslím, že popularita jazz rocku byla na úkor perzekuované rockové hudby. Většina jazzrockových skladeb byly instrumentálky. Takže žádné konfliktní texty. Určitý druh rockové hudby by byl na černé listině bez ohledu na to, jestli jazz rock existoval či ne.

9. Mahagon skončil v roce 1980 a zanechal po sobě tři studiová alba. Kam se podle Vás jazzová hudba od té doby posunula?

Je spousta skvělých mladých jazzových hudebníků, ale nemyslím, že jsme slyšeli od osmdesátých let něco opravdu nového. Ta doba od konce padesátých let do začátku osmdesátých se už pravděpodobně opakovat nebude...

10. Vaše jméno není spojeno jen se skupinou Mahagon. Spolupracoval jste rovněž s Pražským big bandem Milana Svobody.

Pražský big band vznikl jedině díky malým skupinám té doby (Wolf Jazztet, Mahagon, Impuls atd.) Bylo to z nadšení nás všech dát dohromady big band, který nebude znít jako Orchestr Karla Vlacha...

11. Nelze se také nedotázat na Vaše umělecké cesty po emigraci z Československa.

Tak to by bylo na dlouhé povídání. Ale v kostce: Vlastním Merrimack Music Academy v New Hampshire a Klapka Music Publishing Co., hraju, komponuju a nahrávám ve vlastním studiu. Mám to štěstí, že nemusím hudbu dělat proto, abych se uživil. Dává mi to svobodu psát a hrát hudbu nepoplatnou současným trendům, a za to jsem nesmírně vděčný...

12. Tolik tedy (nejen) československý jazz rock a Mahagon. Přejí i dnes – slovy Lubomíra Dorůžky – múzy fúzi?

Absolutně!!!