„Jazzová hudba se pořád někam posouvá.“ Interview s Janem Hálou
Jako syn Vlastimila Hály a synovec Kamila Hály vyrůstal v prostředí obklopeném hudbou. Osobnost klávesisty, skladatele a aranžéra Jana Hály je spjata s československým jazz rockem jeho působením ve skupinách Mahagon, Bohemia či vlastním souboru Horká linka (Hot Line). Ostatně nejen o těchto tématech bylo naše osobní setkání s výsledným interview…
- Během své kariéry jste rovněž působil ve skupinách Mahagon či Bohemia. Co se Vám vybaví, když se dnes řekne československý jazz rock?
Vybaví se mi počátek sedmdesátých let…
- Nyní přímo ke skupině Mahagon, kterou jste spoluzakládal v roce 1973. Jak na toto své působení vzpomínáte?
Co se týče Mahagonu, tak skupina vznikla na konzervatoři. Většina spoluhráčů byla navíc spolužáky. Právě se rodil jazz rock ve skupinách jako Bohemia, i když ta vznikla až později. My jsme začali o něco dřív. Luboš Andršt už ale hrál jazz rock, taky Martin Kratochvíl… To byla taková vlna, která navazovala především na americkou scénu, na skupiny Mahavishnu Orchestra, Headhunters Herbieho Hancocka nebo osobnosti typu George Dukea. A částečně také na anglickou, na skupiny Nucleus Iana Carra nebo Soft Machine. Jak se k nám dostávaly desky, tak na tu hudbu prostě muzikanti reagovali. Některým se líbilo to spojení rockové větve a jazzu. Nikdo z nás nebyl tenkrát nějaký pravověrný jazzman.
Se spolužákem Petrem Klapkou jsme byli zakládající členové Mahagonu. Původně jsme začínali jako folkové duo s kytarami, hráli jsme písničky podobné skupině Saze, ale to nás brzy přešlo. Rádi jsme poslouchali skupiny Chicago nebo Blood Sweat & Tears, takže jsme se rozhodli, že založíme takovou skupinu… Ze spolužáků jsme se spojili s bubeníkem Láďou Malinou, trumpetistou Zdeňkem Šedivým, pozdějším členem České filharmonie, saxofonistou Jirkou Niederlem a pak kamarády, kytaristou Zdeňkem Hráškem nebo trombonistou Láďou Dědkem, mým sousedem z ulice, se kterým jsme si vyměňovali desky…
Celkem brzy poté, co se skupina dala dohromady, jsme začali natáčet v Redakci malých hudebních žánrů. Tam byl redaktorem myslím Stanislav Titzl. Přes něj jsme občas dostali nějakou natáčecí frekvenci. V té době jsme převážně točili instrumentálky. Ono to taky bylo nejschůdnější, protože se nemusely schvalovat žádné texty. Takže jsme měli relativně dost natočeného materiálu.
- Obecně se hovoří o vlivu Blood Sweat & Tears, Chicago a Tower Of Power. Které další skupiny Vás, Petra Klapku a jiné spoluhráče ovlivnily?
Speciálně v Mahagonu se nám líbili právě skupiny jako Chicago nebo Blood Sweat & Tears, které hrály v obsazení s dechovou sekcí. To nás inspirovalo. Byli jsme z konzervatoře spolu s dechaři, kteří měli stejný pocit a stejnou touhu hrát podobnou hudbu.
- Lze přiblížit tvůrčí proces skupiny navíc charakteristické podílem dechových nástrojů?
My jsme byli výhradní autoři, já s Petrem, a dělili jsme se o repertoár… Z instrumentálek jsme toho moc nepřebírali, možná Crosswinds od Billyho Cobhama… Pro nás bylo určující, že jsme dělali svoji hudbu, i proto máme v rozhlasovém archivu dost nahrávek.
Tím, že jsme měli dechovou sekci, tak jsme skladby důkladně aranžovali. Samozřejmě byly tam prostory pro improvizaci, ale nebylo to tak, že bychom to nějak „kutali“ jako celá skupina dohromady. My jsme s Petrem studovali skladbu na konzervatoři, tak jsme si aranžmá připravili úplně do poslední noty.
- Nakolik jste sledovali tvorbu svých kolegů (Energit, Fermáta, Jazz Q)?
Hodně jsem chodil na Strahov do Jedničky nebo do Sedmičky právě na Jazz Q nebo na Energit. S Energitem jsem často nebo relativně často i hrál, protože tam v té době byl myslím Emil Viklický jako pianista a ten měl pořád někde nějaké akce s Velebným a podobně.
A Pražské jazzové dny – tam jsme se všichni setkávali a vídali. Sledovali jsme, co kdo dělá nového…
V podstatě jsme určitým způsobem byli všichni kamarádi. Pro nás to určitě nebyla konkurence, protože jsme dělali trošku jiný typ toho jazz rocku. Jestli se cítily jako konkurenti třeba Jazz Q a Energit, tak to nevím, ale zase oba ti kluci byli tak vyhranění stylově, že jejich skupiny byly přeci jenom odlišné a na první poslech rozpoznatelné.
- Mahagon zaznamenal své první rozhlasové snímky již v roce 1975.
Možná bych řekl, že dřív… První nahrávkou byla moje skladba Tequila 74 snad z roku 1974.
Jak se tehdy skupina do rozhlasu vůbec dostala?
Můj otec tady pracoval jako hudební režisér, takže asi řekl Stanislavu Titzlovi, že máme skupinu. Tenkrát jsme mu sice nemohli donést demonahrávky nebo něco takového, ale řekl nám, ať přijdeme. Tyto věci vyřizoval vždy Petr… Tím, že Mahagon celkem vyhovoval rozhlasovým nárokům, jsme pak měli příležitost točit dál.
A co to pro hudebníka znamenalo?
No tak samozřejmě to bylo… to jsme byli v sedmém nebi, protože tenkrát nebyla ani možnost ty skladby jinak prezentovat. Kromě koncertů zbýval jedině rozhlas, protože na desku si člověk nemohl v té době vůbec pomýšlet. My jsme byli začínající skupina, navíc v té době už se utahovaly šrouby, takže moc desek nevycházelo v tomto směru. Pro nás to byla úplně neuvěřitelná věc, že se nám to takto poštěstilo.
Jak vůbec vypadala dobová rozhlasová praxe?
„Čtyřstopák“ tu byl určitě v té době, „osmistopák“ možná ještě ani ne, ale já mám pocit, že se to nějak trošku do stop točilo, ale to si fakt nepamatuju.
- Jazz rock dosáhl své popularity zejména v období tuzemského „rockového temna“. Když pomineme vliv „jazzrockových hvězd vzešlých z líhně Milese Davise“…
Pro vrchnost to slovo „jazz“ hrálo svoji roli. Že je to něco jiného, než ten normální rock… Tím, že se zakazovalo zpívat anglicky, tak některé skupiny začaly zpívat česky… Byl tam ale problém se schvalováním textů, což znamenalo, že se neschvalovalo téměř nic. Takže ta cesta instrumentální hudby najednou vítězila.
- Mahagon skončil v roce 1980 a zanechal po sobě tři studiová alba. Kam se podle Vás jazzová hudba od té doby posunula?
Jazzová hudba se pořád někam posouvá. Ten jazz rock… Svým způsobem jsem měl legraci z toho, jak se někteří pravověrní jazzmani v těch sedmdesátých letech na něj dívali skrz prsty, že to „není jazz“, ale když si člověk uvědomí, jaká jména jazz rock hrála, tak to byli nebo jsou jazzmeni par excellence, tam není co řešit.
Na hudbě je krásné, že je mnohovrstevnatá, že si vždy najde cestičku, i když to samozřejmě může být slepá cesta. Ono o jazz rocku se taky říkalo, že je slepou cestou, že nikam nevede, ale v podstatě si myslím, že pořád nějakým způsobem kontinuálně běžel, i když už nebyl třeba tak populární, a mám pocit, že aktuálně spousta věcí se k němu vrací. Samozřejmě zase modifikovaně, ale ten základ tam je cítit.
- Jak v úvodu zaznělo, Vaše jméno je spojeno rovněž se skupinou Bohemia. Nahrál jste s ní mimo singly ostatně album „Zrnko písku“ (1978). V čem byla tato skupina – mimo jiné se členy Flamenga – jiná?
Ta byla v podstatě úplně jiná… Byl tam jenom jeden dechový nástroj… Po odchodu z Mahagonu jsem měl různé malé skupiny, kde hráli různí kamarádi, a také jsem krátkou dobu hrál se skupinou Expanze. I když jsme moc nehráli, spíš jsme hodně zkoušeli.
Kluci z Bohemie, Honza Kubík a Vláďa Kulhánek, byli o deset let starší. Prvního z naší generace myslím získali Michala Pavlíčka a pak tam přišel Pavel Trnavský – a ten jim myslím řekl o mně…
Lešek Semelka se tehdy rozhodl, že ve skupině už nechce být, že chce dělat něco jiného. Nelíbil se mu druh té hudby, protože to byl takový ten jazz rock, a Lešek byl vyloženě rocker.
Zrnko písku pak vznikalo ve zlomové době, kdy Lešek už v podstatě byl odejit, ale ještě točil tu desku. Na ní hrál i Michael Kocáb, který se skupinou ty věci hrával na koncertě, a já jsem tam točil syntezátorové party. Vše se jinak nahrávalo dohromady.
- Tolik tedy československý jazz rock a Mahagon spolu s Bohemií.
To byl styl, jak jsem říkal, na kterém jsem vyrostl. Já jsem se necítil nikdy jako pravověrný jazzman, který by „stříhal“ ty standardy. Pak jsem měl pauzu, kdy jsem přestal hrát v Bohemii. Nějakou dobu jsem prostě nechtěl hrát tuto hudbu. Pracoval jsem jako studiový muzikant, taky jako hudební režisér v Pantonu, a pak jsem přešel do rozhlasu, takže jsem se věnoval spíš aranžování.
Chodil jsem vypomáhat, když Kája Růžička už nechtěl hrát popíky v rádiu, tak jsem chodil na ta TOČR-ovská natáčení. JOČR si Kája nechal, ale TOČR, to ho nebavilo, takže to mně přenechal...
Občas jsem tam točil s Pepou Vejvodou a Sarkou Dvořákem, se kterými jsem se dohodl, že bychom udělali studiový projekt Horká linka. Když jsem se domlouval s Michalem Hejnou, tak jsem mu řekl, že mám tady skupinu a můžeme s ní koncertovat. Posbírali jsme další muzikanty, jako saxofonistu Štěpána Markoviče, pianistu Honzu Buchara, baskytaristu Aleše Dušu a klávesistu Petra Maláska, a začali jsme fungovat právě jako Horká linka.
Na začátku milénia odešel Michal Hejna a já tu skupinu držím dodneška, i když už je to taková spíš jenom nostalgie. Málo hraní, ale zase si s klukama zahrajeme naši hudbu.
Přejí i dnes – slovy Lubomíra Dorůžky – múzy fúzi?
Jo, zatím jo… Zatím to funguje… (smích)
