„Blue Effect měl na to jet do Anglie a hrát tam po klubech.“ Interview s Georgem Kozlem
Baskytarista a kontrabasista George Kozel působí na rockové scéně od poloviny šedesátých let. Je také jedním ze zakládajících členů skupiny Blue Effect, se kterou nahrál průkopnická alba Coniunctio (spolu s Jazz Q Praha) a Nová syntéza (spolu s rozhlasovým Jazzovým orchestrem). Po emigraci z Československa v roce 1974 pokračuje jeho započatá umělecká kariéra i nadále.
- Jestliže se nemýlím, začínal jsi kariéru baskytaristy v polovině šedesátých let. Na jaké hudbě jsi vyrůstal? A jaký vliv na Tebe měl otec, textař Karel Kozel?
Táta mě ovlivnil velice, protože mě zásoboval muzikou, která se „děla“. Navíc bylo senzační, že jsem vyrůstal na swingu. Když jsem pak na Západě hrál i jazz, tak jsem to znal a uměl. Paralelně ke swingu tedy táta poslouchal právě to, co se dělo ve světě. Když přišel rock’n’roll a Bill Haley, už jsme měli doma elpíčko „Rock Around The Clock“.
Měl jsem přísun desek a byl jsem informovaný – jazz s Armstrongem a rock’n’roll s Haleym. Pak ale přišli The Shadows, kteří Haleyho „smazali“, dále The Beatles a bylo hotovo. (smích)
Tečku za tím vším nakonec udělali The Rolling Stones, kterým jsem fandil opravdu od začátku. Byli drsnější, což mi jako bluesmanovi vyhovovalo, a dalo se to hrát. The Beatles byli senzační, ale ne každá kapela měla na to jejich písně zpívat, navíc na to nebyla aparatura.
- Polovina šedesátých let v Československu… Co to bylo za dobu pro rockovou hudbu?
Začínal jsem těsně před polovinou šedesátých let se školním bandem. Hráli jsme na „jolce“, vánoční besídce pro třídu. To bylo moje první vystoupení s kapelou. Už dříve jsme ale hráli s kamarádem a spolužákem Antonínem „Tonym“ Koubkem na lavičce na Urale v Dejvicích fláky jako „Na shledanou, krokodýle“ nebo vybrnkávačky typu „Apache“.
To už kolem nás v agitačních střediscích zkoušely kapely. V Dejvicích to byli senzační Drifters. Zněli jako Shadows. Měli jednu bednu, přes kterou hráli všichni. Chodili jsme je poslouchat. Všechno jsme pak „aplikovali“ na lavičku. To už začaly chodit holky a bylo to zajímavější.
V té době už bylo po Praze dost „čajů“. Neexistovaly diskotéky, které toho hodně „vymazaly“. Než přišel jejich čas, bylo v Praze dvě stě kapel. A všechny někde hrály.
- Dalo se tedy v tomto období „dýchat“?
Ano, dalo se dýchat, i když například populární Hells Devils s Karlem Kahovcem zakazovali. Eugen Fiala, pozdější manažer The Primitives Group, pak chodil za amatérskými kapelami, včetně té naší, aby Hells Devils někde „přifařil“ a zahráli si. Někdy se to podařilo, někdy ne.
- Skupinu Blue Effect jsi spoluzakládal v roce 1968. V čem byla pro Tebe výjimečná?
Nejvíc se mi líbil právě ten začátek. Láďa Mišík byl jako kytarista s Petrem Novákem ve Finsku a s Vlado Čechem jsme na něj čekali s tím, že budeme mít jiného kytaristu. Když Radim Hladík odešel od The Matadors, tak jsem mu zavolal, že mám novou kapelu a jestli by do toho nešel. Od rána do večera mu zvonily telefony, když se Praha dozvěděla, že je volný…
Nakonec mi řekl, že zavolá, přičemž za chvíli zazvonil telefon a zeptal se, jestli jsem ten Mužík, což byla tenkrát moje přezdívka, a řekl mi: „Tak já do toho jdu“.
Když jsme se s Radimem sešli, tak prosazoval Viktora Sodomu, ale já jsem si trval na svém. Taky proto, že Láďa skládal, kdežto Viktor snad nesložil nikdy nic.
V listopadu jsme začali zkoušet a v prosinci jsme vyhráli na 2. Čs. Beat Festivalu.
- Jméno skupiny Blue Effect s jejími osobnosti dodnes rezonuje v tuzemské společnosti. Kdo měl „hlavní slovo“ při aranžování nových písní a sestavování repertoáru?
První sestavu Blue Effectu jsem založil já, Radim přišel do kapely až poslední. Neměli jsme kapelníka. Všechno jsme dělali jako parta dohromady. Teprve až když jsme se rozešli s Láďou, začal být Radim kapelníkem. Dle mého názoru už ale kapela směřovala jinam, než bylo původně myšleno.
- Účastnili jste se právě 2. Čs. Beat Festivalu v Praze ve dnech 22. až 23. prosince 1968. Jak na něj – mimo jiné několik měsíců po srpnových událostech – vzpomínáš?
Vůbec jsem nevěděl, že záznam z Lucerny existuje. Neskutečné maso. Televize to asi nebrala. Byl jsem překvapený. Vybavily se mi různé vzpomínky.
Že měl Radim na začátku trošku rozladěnou kytaru, si samozřejmě už nepamatuju, ale lidi z nás byli úplně „vyvařený“, protože jsme hráli něco úplně jiného než všichni ostatní, třeba píseň „I’ve Got My Mojo Working“. Každá kapela se snažila ji hrát co nejrychleji, až Láďa přišel s tím, že ji zahrajeme jako pomalé blues. Navíc nikdo tady na kytaru neuměl hrát jako Radim.
- A co vystoupení The Nice, Mecki Mark Men a Cuby & The Blizzards?
Upřímně řečeno, kapelu The Nice jsem před tím neznal. Ve svém fotoalbu ale mám s nimi fotku. Je z pódia ze zkoušky – s Lee Jacksonem a Brianem Davisem, Keith Emerson na ni není.
Ten Jackson si dokonce ode mě chtěl půjčit aparaturu. Já jsem měl šílené „samo domo“ bedny a strašný lampový zesilovač. Nakonec hrál raději na svůj Marshall. (smích)
Byli jsme fascinovaní už jen tím, když stavili aparaturu. U nás totiž z těch nástrojů nebylo nic. Jediné Hammondky půjčovala TOČR-u, JOČR-u nebo big bandům do studia nějaká Franclová, navíc bez Leslie bedny. Ty jsme poprvé viděli až v Lucerně. Hned dvě. Navíc byly rozpíchané. Říkali jsme si: „Co to je? Co s tím ti bedňáci prováděli?“ Až když hráli skladbu „America“, jsem si všiml, že mu něco čouhá pod košilí, jako by tam měl dvě krovky, když ve finále zabodával kudly nejen do Hammondek, ale i do těch Leslie beden. Proto byly tak rozpíchané. Byl to vrchol Emersonova show. Pro nás nepředstavitelné. To byli The Nice.
S Mecki Mark Men jsme se kamarádili, protože se Láďa „sčuchnul“ s Anki, finskou zpěvačkou. Kapela, která ji doprovázela, pocházela ze Švédska. Byli to fajn kluci se senzačním basistou. Hráli underground muziku. Byla to zajímavá kapela, i když díru do světa neudělala.
Další v té době dost zajímavou a na festivalu nedoceněnou kapelou byli Cuby & The Blizzards. Přišli na řadu až dvě hodiny ráno, když lidé začali odcházet. Holanďani. Hráli senzační blues. Po festivalu pak byl jam session v F Clubu na Smíchově, kam si přišli s námi zahrát.
- Mohli československé skupiny tehdy vůbec konkurovat „západní“ scéně?
Tenkrát ano. Blue Effect měl na to jet do Anglie a hrát tam po klubech. Z dalších Framus Five. Úroveň byla vysoká. Nikdo nás nedusil, nebo dusil, ale málo. Za Novotného to krásně povolilo a v podstatě jsme si mohli dělat, co jsme chtěli.
Odbočím. Emigroval jsem v únoru 1974. Když jsem přijel do Švýcarska, šel jsem se podívat na Yes, Traffic nebo Herbieho Hancocka. Zkrátka na všechno, co jsem tehdy zbožňoval. Kdybychom tady měli aparaturu ještě v těch sedmdesátých letech…. Podívej se na Flamengo.
- Emigroval jsi v období „rockového temna“ a nástupu později populárního jazz rocku. Co pro tebe znamenal? A nezačal u nás právě jazz rock albem „Coniunctio“?
Je to skutečně možné. My jsme se s Jirkou Stivínem a Martinem Kratochvílem znali a stýkali.
Ve studiu se hulilo, Vlado Čech vytvářel zvuky pilováním činelu, Jirka tomu říkal „zvěřinec“, a vůbec jsme nevěděli, co jsme nahráli. Už ani nevím, jak se ty jednotlivé skladby jmenovaly. Když pak po roce konečně deska vyšla, které se jen v předprodeji prodalo na dvacet tisíc kusů, tak jsme posluchače litovali, protože jsme sami nevěděli, co na ní je. (smích)
Skladba „Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje“ je jediná, která má hlavu a patu. (smích)
To spojení s rockovou kapelou vymyslel producent Tonda Matzner, to ještě s námi zpíval Láďa. Natáčeli jsme ji instrumentálně, což byla na jednu stranu škoda, protože bychom možná natočili lepší desku než Meditace.
- Byl to právě Blue Effect, který stojí za dalším výjimečným albem „Nová syntéza“. Spojení rockové skupiny a jazzového orchestru… Čí to byl nápad?
Tu Novou syntézu produkoval Oskar Jelínek s tím, že jsme nejprve Hálům nahráli náš program, na kterém jsme původně pracovali s Láďou. Album jsem nahrával na Fender Mustang Bass. Z těch Fenderů byl nejlevnější a líbil se mi tvarově daleko víc než Jazz Bass nebo Precision, navíc na něj hrál Bill Wyman. Byla to mrňavá basa, kterou mi přivezlo Flamengo z Německa. Radimovi zase přivezli Gibson Les Paul. Stačilo mít „mařeny“.
- Jak toto album na půdě Československého rozhlasu vůbec vznikalo?
V té době to bylo tak, že muzikanti, kteří hráli bigbít a jazz, se nejenom znali, ale také stýkali. Když jsem pak přijel v těch devadesátých letech zpátky do Čech, už to byly dva rozdílné světy. Překvapilo mě to.
Takže ta spolupráce právě s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu byla logická. Nahrával jsem některé věci v karlínském „Áčku“ s Rudolfem Daškem nebo Karlem Růžičkou, snad tam hostoval i Jirka Stivín. Hráli jsme spolu jazz rock a vůbec nám to nepřipadalo divné. Až na starší „páprdy“ v tom big bandu jsme se tedy znali. Ostatní pak už byli „pozitivní“.
Nejprve se ale na nás přišli z rozhlasu podívat do Rokoka, kde jsme tehdy hráli ještě s Láďou, a pozvali nás do studia. Tuším, že to bylo Mozarteum. A tam jsme materiál nahráli nejprve sami právě s Láďou. Hálovi si pak vybírali, co na desku dají. Jinak aranžmá bylo víceméně dané.
Hráli jsme skladbu „Blues Modrého efektu“, která nebyla „ničí“, pod ni se Hálovi podepsali. Na desce je pak ještě rychlejší věc se slide kytarou, a to je zase Láďova verze Mayallovy skladby „Another Man“. Když jsem ji pouštěl Američanům, se kterými jsem později hrál, tak mi řekli: „Vždyť je to Another Man!“ Poznali to. I přes to aranžmá.
- Po emigraci Tvé jméno spojujeme se skupinami Crown, Blue Hi-Way či GK Brothers. Na čem aktuálně pracuješ?
Dnes už nemám náladu dávat cokoliv dohromady, ale už devatenáct let hraju s Petrem Jandou v naší společné kapele. Momentálně hlavně pracuju na své knize, která vyjde na podzim.
S Georgem Kozlem jsem si povídal na jeho chalupě kousek od Jevan. Byl červenec a na stole nechyběla „dobrá brazilská káva“…
Georgi, ze srdce Ti děkuju za interview! A taky za nabídnuté tykání!
(Článek vznikl za finanční podpory výzkumného programu Strategie AV 21: Anatomie evropské společnosti – Československé beatfestivaly 1967 a 1968. Kulminace československého rockového koncertního života v kontextu evropské a světové hudební scény a domácí společensko-politické situace.)
