„Když jsem zaslechl rock’n’roll z Luxembourgu, tak jsem věděl, že tohle je můj život, a šel jsem do toho.“ Interview s Karlem Kahovcem

1. Jako hudebník jste vyrůstal na poslechu legendárního Radia Luxembourg. Kdo Vás takto nejvíce ovlivnil?

V té době jsem chodil do šesté třídy, když moje sestřička přinesla domů kytaru, a já jsem se na ni učil hrát. Radio Luxembourg jsem pak „nalovil“ na starém rádiu – a první, kdo mě oslovil, byl Ricky Nelson a Cliff Richard. Jeho „Rock’n’Roll“ jsme hráli s kapelou Hells Devils.

Mělo to na mě mimořádný vliv. Když jsem zaslechl rock’n’roll z Luxembourgu, tak jsem věděl, že tohle je můj život, a šel jsem do toho.

2. Počátky rock’n’rollu v Československu ve druhé polovině padesátých let. Jak na toto období jako teenager vzpomínáte?

Ten prapůvodní český rock’n’roll, který dělal Jirka Suchý, myslím nebyl tím pravým americkým. Miky Volek ale věděl, „o co go“. Uměl zpívat rock’n’roll česky jako nikdo jiný.

3. Nyní už k fenoménu Hells Devils… Nakolik se dalo v Československu „dýchat“?

„Ano, dalo se dýchat, i když například populární Hells Devils s Karlem Kahovcem zakazovali. Eugen Fiala, pozdější manažer The Primitives Group, pak chodil za amatérskými kapelami, včetně té naší, aby Hells Devils někde „přifařil“ a zahráli si. Někdy se to podařilo, někdy ne.“ (z interview autora s Georgem Kozlem)

Karel Kahovec|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas

Bylo to velice kruté, protože rock’n’roll moc nešel soudruhům pod fousy, a tak ho zakazovali. Právě Eugen Fiala a jeho otec, kterému jsme říkali Toscani, ale vždycky dokázali sehnat kšeft pro Hells Devils. Sice nebyly žádné plakáty, vše se jen po Praze rozkřiklo, ale i tak bylo plno. Zahráli jsme čtyři, pět nebo šest rock’n’rollů, když lidé nadšením z naší muziky rozštípali sál. To pak přijeli policajti, tenkrát VB, a už to „lítalo“ – pendreky, venku „antony“… Čapli jsme kytary a byli pryč. Dýchali jsme svým životem.

4. S The Matadors jste mimo jiné působili v tehdejší Německé demokratické republice. Rezonoval zde vliv a možná i blízká – „hamburská“ – kariéra The Beatles?

V žádném případě. Když nás s Hells Devils úplně zakázali, tak jsem dostal od Vládi Mišíka nabídku, jestli bych nešel hrát právě do The Matadors. Okamžitě jsme pak odjeli do Německa. Ve městě Bansin na ostrově Usedom jsme se půl roku sehrávali a taky dělali „novější“ bigbít, jaký tehdy hráli The Searchers nebo The Hollies. V podstatě jsme tam ty Němce učili hrát.

Hudba The Beatles se z Hamburku do Východního Německa vůbec nedostala, k nám trošku.

V roce 1964 nebo 1965 se jediný den v kině U Hradeb promítal film „A Hard Day’s Night“. Tenkrát jsem chodil do práce. Hodil jsem si ale „áčko“ a šel stát frontu na lístky pro kapelu. The Beatles u nás vítězili na plné čáře.

5. Jaké jste tehdy vůbec měli představy o světě?

Představy jsme samozřejmě měli, jenže kdo by vás pustil za ty hranice? Byl to strašný problém. V době, kdy Vláďa Mišík jako jediný odešel na vojnu, jsme dostali nabídku na koncert v Belgii. Hráli jsme na beatovém festivalu někde nad Bruselem. Tam jsme poznali, co je to „Západ“. Ohromná aparatura, kapely… Cítili jsme se jako utlačovaní „bobečkové“, kteří nemůžou nic.

6. Jméno The Matadors poprvé figuruje v rozhlasovém vysílání dne 12. února 1967. Nakolik se o Vás média vůbec zajímala?

Wilfried Jelinek, prapůvodní bubeník The Matadors, tehdy ještě Pra-Be, jako Praha-Berlín, zařídil v Klingenthalu zvukovou aparaturu, které jsme podle varhan Matador dělali i reklamu. Tak vznikla kapela s názvem The Matadors.

Do Československa jsme pak pustili „kachnu“ – co máme za výbavu, jaký máme repertoár… Lidi se na nás strašně těšili. Na prvním vystoupení bylo narváno, přišel se podívat i Karel Gott. Všichni byli zvědaví, navíc jsme měli repertoár, který tady nikdo předtím nehrál.

Na nahrávání v Československém rozhlasu si vzpomínám matně, tolik jsme toho zase nenahráli. Na píseň „Sing A Song Of Sixpence“ ale ano. Honza Obermayer napsal anglický text podle dětského slabikáře. Kupodivu to vzali i na desku.

7. Skupina Flamengo, to není jen album „Kuře v hodinkách“ z roku 1972. V čem byla etapa s Petrem Novákem a s Vámi specifická?

Flamengo (František Francl, Karel Kahovec, Jaroslav "Erno" Šedivý a Pavel Fořt)|foto:Alexandr Janovský, ČTK

Ze dne na den jsme se s Viktorem Sodomou vyměnili v The Matadors, protože kluci chtěli dělat tvrdší muziku, kdežto já jsem tíhnul k muzice melodické a zpěvné. Když jsem z kapely odešel, tak mi zavolal Přemek Černý, ať jdu s nimi hrát. Celé Flamengo se tím i překopalo.

S Petrem Novákem jsme si řekli, že převzaté písně jsou fajn, ale vlastní tvorba je vlastní tvorba. To nás bude jednou živit. A taky že ano.

8. Vystoupili jste mimo jiné také na 1. a 2. Čs. Beat Festivalu v roce 1967 a 1968. Co taková přehlídka pro tuzemského hudebníka znamenala?

Byla to tenkrát prestižní záležitost s úžasnou atmosférou. Každý se cpal, aby hrál jako poslední. V roce 1967 a 1968 se v zemi všechno začalo pomalu uvolňovat… Mezi kapelami nebyla rivalita, ale každý z nás chtěl vyniknout. První z beatových festivalů navíc natočila televize.

9. Na prvním z festivalů zaznívá Vaše autorská tvorba, na druhém již nikoliv. Byla zde snaha vyrovnat se „západní“ scéně?

Táhlo nás to na „Západ“. Když jsme slyšeli novou muziku, tak jsme ji hned nazkoušeli a hráli. Tehdy jsme nedokázali docenit, co vlastně sami skládáme. To se stalo až později.

Po osmašedesátém jsme s Flamengem odjeli do Německa, kde jsme půl roku hráli ve městě Hof. Chodili na nás hlavně Američané, protože poblíž Range Baru byla právě americká kasárna. Museli jsme tam dost makat na repertoáru, protože po nás chtěli hlavně tvrdou černou muziku. Naše tvorba jim toho moc neřekla. Ale bylo to vždycky tak.

10. Vybavují se Vám z festivalů konkrétní vzpomínky?

„Protože si nic z festivalu nepamatuji, našel jsem si info z internetu. Tam jsem se dočetl, že Flamengo poněkud zklamalo, vyčerpané dlouhým přejezdem z NSR. Přijeli jsme těsně před vystoupením.“

„Od září toho roku jsme hráli po německých beatklubech, vždy 14 dní na jedné štaci. Bylo to denně, a dost hodin hraní. Do Německa jsme odjížděli přes Rakousko koncem srpna 68, potkávaje ruské tanky. Odjeli jsme narychlo, bez aparatury, protože jsme nevěděli, co bude. V Německu jsme se zadlužili, majitel klubu nám půjčil na aparát. Takže nás měl v hrsti a museli jsme hrát za dost mizerných podmínek.“

„Pro Karla Kahovce jako jediného zpěváka to bylo velmi vyčerpávající, takže nás posléze opustil. Už chápu, že si z festivalu nic nepamatuji. Určitě to dobré nebylo, a zřejmě jsem negativní vzpomínky vypustil z hlavy.“ (z korespondence autora s Pavlem Fořtem)

Karel Kahovec|foto:Jan Zátorský, MAFRA / Profimedia

To, co ke druhému beatovému festivalu napsal Pavel, je naprosto přesné. Opravdu to tak bylo. Sbalili jsme kytary a přes Rakousko jsme odjeli do Německa, kde jsme hráli šest hodin denně, v sobotu sedm a v neděli pak hodin osm. Celkem jsem odzpíval sto čtyřicet písní za večer.

Na festival jsme pravděpodobně přijeli utahaní. Něco jsme tam zahráli, ale bylo to na nás znát. Ten předchozí půlrok byl strašlivou dřinou.

11. Ještě k „rockovému temnu“ první poloviny sedmdesátých let. Nechyběla Vám při hraní country music právě rockové hudba?

Nechyběla, protože jsem country music poslouchal odjakživa. Nemyslím tím trampské písně. Dnes poslouchám hlavně moderní country, to je například Brad Paisley nebo Blake Shelton. Fantastická muzika.

12. A jak na Vás působil tehdy populární jazz rock?

Abych řekl pravdu, nerozuměl jsem tomu. Nejel jsem v tom.

13. Se skupinou Country Beat jste hráli v Londýně a dokonce i v Nashvillu. Dotýkaly se Vás vůbec ústupky vůči normalizačnímu showbyznysu?

Naďu Urbánkovou, se kterou jsem hrál v Country Beatu Jirky Brabce, platonicky miloval ředitel Pragokoncertu, soudruh Hrabal…

Řeknu historku: Když jsme byli v Košicích na turné, tak Jirkovi zavolal právě soudruh Hrabal:

„Přátelé, v Milovicích by si zítra rádi poslechli Naďu Urbánkovou.“

„Soudruhu řediteli, my jsme ale na turné v Košicích.“

„Aha, to jsem nevěděl. Vy ale máte jet do Ameriky, že jo?“

„A kdy tam máme být, v těch Milovicích?“ (smích)

Měli nás pod palcem. Díky Nadě jsme ale dostali vízum a jezdili po celém světě.

Tenkrát měl Vláďa Mišík zákaz, Petru Novákovi předávali Zlatého slavíka na WC. Strašné.

Mohli jsme všude, protože soudruzi nevěděli, co to ta country music vlastně je.

14. Na čem aktuálně pracujete?

V šuplíku mám sice naskládaných asi padesát věcí, ale lidé po nás chtějí hlavně písně jako „Svou lásku jsem rozdal“ nebo „Poprava blond holky“.

S George & Beatovens jsme jinak natočili desky „Rub a líc“ nebo „Rock’n’Roll“.

15. Na scéně se pohybujete od šedesátých let. Oslovuje Vás „aktuální“ populární hudba?

Rádio s „chemickou“ muzikou neposlouchám vůbec, ale CD s moderní country ano.

Karel Kahovec|foto:autor neznámý, Profimedia

S Karlem Kahovcem jsem si nakonec v ten srpnový večer povídal více než pět hodin. Nad skleničkou amerického bourbonu pro nás neexistovalo nic než hudba.

Karle, ze srdce Ti děkuji za interview! A taky za nabídnuté tykání!

(Článek vznikl za finanční podpory výzkumného programu Strategie AV 21: Anatomie evropské společnosti – Československé beatfestivaly 1967 a 1968. Kulminace československého rockového koncertního života v kontextu evropské a světové hudební scény a domácí společensko-politické situace.)