Tomáš Pánek: Německá příručka o fenoménu zvuku – dějiny, pojmy, přístupy (recenze)

Zhruba od devadesátých let je možné v západním světě registrovat zesílený zájem kulturních a sociálních věd o akusticko-auditivní dimenzi různých společenských fenoménů. Občas se v těchto vědách dokonce hovoří o tematickém i metodologickém „akustickém obratu“ (acoustic turn) a o postupném etablování oboru „zvukových studií“ (sound studies^[1]). Nedávno vydaná a zde recenzovaná německá kniha se pokouší tuto novou, celkem rozlehlou a zároveň poněkud nepřehlednou odbornou krajinu zmapovat. Publikace má spíše charakter příručky (Handbuch) a obsahuje celkem 79 hesel, jejichž autoři v hutných několikastránkových pojednáních představují dílčí problémové pilíře, které právě tuto krajinu strukturují. Hesla jsou přehledně seřazena do sedmi oddílů, jež jsou věnovány teoreticko-metodologickým východiskům (akustemologie, auralita či paměť), pojmům (barva zvuku, rezonance či zvuková krajina), perspektivám jednotlivých věd (etnologie, filosofie či sociologie), akustickým fenoménům (ozvěna, hluk či hlas), prostorům (diskotéka, kostel^[2] či koncertní sál), zprostředkovatelům zvuku (zvon, fonograf či telefon) a zvukově-politickým konotacím (kolonialismus, válka či národní hymna).

Autoři svá hesla zasazují do širokých horizontálních i vertikálních kontextů a seznamují s odbornými diskuzemi, směry bádání i klíčovými názory na jednotlivé problémy. Vše je sledováno v historické perspektivě, která pokrývá především období moderny. Příklady, na nichž jsou jednotlivé abstraktnější problémy názorně ilustrovány, jsou vybrány především z evropského a severoamerického prostředí. Hesla na sebe křížovým způsobem navzájem odkazují, což celé příručce propůjčuje charakter provázanosti. Nesmírně cenné je, že na konci každého hesla nalezne čtenář soupis klíčové odborné literatury k pojednávanému problému.

Co a jak kniha konkrétně přináší, si dovolím ilustrovat na trojici hesel. První z nich se týká emocionality spojené s vnímáním zvuků a napsala jej Marie Louise Herzfeld-Schild. Autorka přibližuje rozdílná pojetí emocí v neurologických (emoce jako afekt) a kulturních vědách (emoce jako svět pocitů) i filosofické diskuze o věčné neměnnosti emocí či naopak jejich kulturně-historickém podmínění. Herzfeld-Schild nastiňuje, jak se historické obory pokoušejí – tu s větší, tu menší dávkou epistemologické skepse – rekonstruovat pocity, které měli doboví aktéři při poslechu určitých zvuků. Vlastní zvuky, které zaznívaly v minulosti, se nám však v drtivé většině nedochovaly. Ovšem ani dochovaná archivní nahrávka určitého zvukového projevu nám o jeho dobovém prožívání nic neříká. Badatelé se proto spíše zaměřují na kontextuální historické prameny, které akustično písemným i obrazovým způsobem reflektují. Za vzorovou práci, která byla na tomto poli vykonána, považuje autorka knihu Alaina Corbina o francouzské „pocitové kultuře“ spojené s vyzváněním zvonů v 19. století.^[3] Herzfeld-Schild zároveň načrtává obrysy třech základních badatelských směrů, z nichž každý přistupuje ke zvukově podmíněným emocím z jiných teoretických pozic, pracuje s rozdílnou metodologií a zaměřuje se na odlišné objekty výzkumu. První se zajímá spíše o emoční potenciál zvukových prostorů (např. koncertních sálů), další vnímá propojení zvuků s emocemi jako součást širší společensko-politické praxe (např. využívání hudby pro cíle národnostních hnutí) a poslední se zaměřuje na individuální prožívání zvuků (např. právě hudby).

Jan-Friedrich Missfelder napsal heslo o historické vědě, když počátky jejího zájmu o zvukovou dimenzi dějin ztotožňuje s dílem francouzských historiků Luciena Febvrea (1878–1956) a Roberta Mandroua (1921–1984). Ti se však podle něho o zvuk zajímali jako o pouhou dílčí součást šíře koncipovaných dějin smyslů; podobně tomu prý bylo i u výše zmíněného Alaina Corbina. I přesto však tito historikové napomáhali prolamovat jednostranný důraz, který moderní doba i její vědecká reflexe kladly na zrak a vizualitu. Největší vliv na prosazení zvuku jako plnohodnotné kategorie dějepisného výzkumu přiznává autor až americkému historikovi Marku M. Smithovi, a to díky jeho práci z roku 2001, v níž válku mezi Severem a Jihem interpretoval jako střet dvou zvukových kultur.^[4] Teprve na přelomu tisíciletí došlo podle Missfeldera k etablování dějin zvuků jako svébytného proudu historické vědy, což bylo doprovázeno jejich pojmovým, konceptuálním a metodologickým ujasňováním. Autor správně upozorňuje, že dějepisci kladou důraz především na sociální a kulturní funkci zvuků. Drtivá většina minulých zvuků se totiž do jejich zorného pole dostává až zprostředkovaně, a to jako ve své době vyposlechnutý, reflektovaný a do nezvukových druhů pramenů otisknutý artefakt. Historiografie se proto soustředí na dějiny vnímání zvuků a na významy, které jim byly ve své době připisovány. K oblíbeným tématům patří proměny vnímání zvukové kulisy měst v moderní éře (např. Vídně^[5]), industriálního hluku či zvuků přírody. Budoucnost tohoto historiografického proudu vidí Missfelder dosti ambiciózně v jeho integrování do všeobjímajících dějin smyslů, resp. do komplexních a syntetizujících multi-smyslových dějin lidského vnímání světa.

Zvukovým médiem par excellence je rozhlas. Osobně mám však pocit, že pro nás, rozhlasové historičky a historiky, je vlastní zvukovost rozhlasu povětšinou druhořadá, když se primárně soustředíme na institucionální vývoj rozhlasových společností, obsah jejich vysílání, vztah k politické moci a podobně. Byl jsem proto zvědavý, co se dočtu v hesle o rozhlase, které napsala Carolyn Birdsall.^[6] Ani v jejím textu jsem se však o vztahu rádia a zvuku příliš nedozvěděl. Nejvíce se tomu blíží pasáže, kde autorka popisuje historiografické výzkumy posluchačských zvyklostí a poslechových praktik. Bádání se dříve soustředilo spíše na individuální poslech rádia v domácnostech, v novější době si ale všímá i různých forem kolektivního poslechu. Pro výzkum mladšího období badatelé rádi využívají rozhovory se samotnými historickými aktéry (orální historie) i metody historické rekonstrukce (re-enactment).

Jinak ovšem Birdsall líčí rozmach „rozhlasové kultury“ ve dvacátých a třicátých letech, kdy bylo rádio spojováno s hodnotami internacionalismu, urbanismu a modernity. Zároveň se stalo prestižním symbolem měšťanské třídy. Fotografie a plakáty pomáhaly vizualizovat rádio ve veřejném prostoru, mezi radiofilní aktivity patřilo odebírání posluchačských programových časopisů. Rozhlas byl asociován s bezprostředností, intimitou a schopností propojit privátní posluchačský prostor s širším prostorem veřejným (koncept being-in-public). Rozhlas ale zároveň podporoval velmocenské myšlení mnoha států a stal se nástrojem jejich „technologického imperialismu“ vůči „zaostalým“ oblastem světa a kulturám. Je cenné, že Birdsall stručně načrtává historii vědecké reflexe rozhlasu a rozhlasové teorie, pokusy o jejich institucionalizaci v německém a americkém prostředí i jejich propojení s jinými obory (mediálními vědami či paměťovými studiemi). Čtenář se dozví také o existenci současných anglicko-jazyčných odborných časopisů, kterými jsou Radio Journal, Journal of Radio & Audio Media, Journal of Communication či Radio and Television.

V tomto tisíciletí občas zaznívají hlasy, které v souvislosti s rozmachem nových digitálních médií hovoří o blížícím se „konci rozhlasu“. Autorka těmto skeptikům čelí názorem, že nová média dávají samotnému rozhlasu cenné impulzy a přispívají k jeho modernizaci. Rozhlas se stále mocněji přesouvá do digitální světa, což umožňuje realizaci on-demandového podcastingu, vytváření pořadů určených posluchačům se specifickými zájmy (narrowcasting) či rozmach obsahově úže profilovaných internetových rádií. Technologický vývoj zase posluchačům umožňuje větší individualizaci poslechu (bezdrátová sluchátka), který zároveň díky chytrým telefonům, laptopům či tabletům „zmobilňuje“. Ve všech těchto fenoménech vidí Birdsall soudobou renesanci rozhlasu a moderní reinkarnaci starého meziválečného rozhlasového konceptu being-in-public.

Celkově má podle mého soudu tato německá příručka velký potenciál podat studentům, učitelům či rozhlasovým pracovníkům výstižný a zároveň stručný přehled o jednotlivých problémech spojených se zvukem. Ale nejen to. Díky své odborné fundovanosti může kniha otevírat nové širší obzory i samotným vědcům a podněcovat jejich myšlení v teoretickém, metodologickém a obecně filosofickém směru.

[1] Kvíčalová, Anna: „Sound studies“ a obrat ke zvuku. Svět rozhlasu, 15. 2. 2022 [online].

[2] Toto heslo napsala Anna Kvíčalová, která je zároveň autorkou nedávno vydané disertační práce o významu zvuku a poslechu pro utváření raně-novověké kalvínské náboženské identity; srov. Kvíčalová, Anna: Listening and Knowledge in Reformation Europe. Hearing, Speaking and Remembering in Calvin's Geneva. Cham 2019. 

[3] Autorka odkazuje na německý překlad Corbinovy knihy; srov. Corbin, Alain: Die Sprache der Glocken. Ländliche Gefühlskultur und symbolische Ordnung im Frankreich des 19. Jahrhunderts. Frankfurt am Main 1995.

[4] Smith, Mark M.: Listening to Nineteenth-Century America. Chapel Hill 2001.

[5] Payer, Peter: Der Klang der Großstadt. Eine Geschichte des Hörens. Wien 1850–1914. Wien 2018.

[6] Birdsall je autorkou monografie o zvukových krajinách nacistického Německa; srov. Birdsall, Carolyn: Nazi Soundscapes. Sound, Technology and Urban Space in Germany, 1933–1945. Amsterdam 2012.