Anna Kvíčalová: „Sound studies“ a obrat ke zvuku

Vědecký výzkum si dokážeme jen těžko představit bez použití obrázků, grafů nebo diagramů; západní kultura je od vynálezu knihtisku po rozvoj fotografie a filmu opakovaně charakterizovaná jako vizuální; věříme nejspíš tomu, co jsme viděli „na vlastní oči“. Existuje však poznání, které můžeme získat jen díky konkrétním technikám poslechu? Má sluch vlastní dějiny? Můžeme zkoumat zvuk před obdobím jeho technologické reprodukce? O jakých směrech a motivacích zacházení se sluchem a zvukem vypovídá vznik fonografu, rozhlasu nebo gramofonové desky? Právě takovým otázkám se věnují zvuková studia, tzv. sound studies.[1] 

Zvuková studia se za poslední téměř dvě dekády stala etablovanou oblastí bádání, která sdružuje výzkumníky z vědních a komunikačních studií, antropology, urbanisty, ekology, filozofy i umělce. Zvuková studia jsou od svého počátku také polem historického výzkumu v oblastech dějin médií, technologií a vědy, ale také umění, kultury, náboženství nebo historie neslyšících. I když „sound studies“ navázala na starší tradici kulturního výzkumu zvuku, o samostatném poli bádání, jehož identita je posilována vydáváním akademických příruček, antologií a čítanek (The Oxford Handbook of Sound Studies nebo The Sound Studies Reader[2]), mluvíme teprve v posledních dvou dekádách. Ustavujícím textem je monografie kanadského historika médii Jonathana Sterna The Audible Past: Cultural Origins of Sound Reproduction z roku 2003,[3] která provokativním a originálním způsobem popisuje historii zvukových médií ve vztahu k modernitě. Sterne pomocí studia dějin medicíny, filozofie, fyziky, ale také kolonialismu, průmyslového kapitalismu, urbanizace nebo vzestupu nové střední třídy popisuje specifickou zvukovou kulturu, která dala vzniknout technologiím a médiím zvukového přenosu a reprodukce jako byly fonograf, telefon nebo rádio. The Audible Past sleduje souvislosti mezi historií zvuku a určujícími rysy modernity způsobem, jenž inspiroval historické bádání o zvuku a předznamenal témata a akcenty, která zvuková studia v posledních dvou dekádách rozvíjí. 

Sterne uvádí knihu popisem tzv. „audio-vizuální litanie“, souhrnem stereotypních charakteristik, které máme (jako laici i badatelé) tendenci spojovat se zrakem a sluchem ve vztahu k vývoji moderní kultury. Zatímco zrak obvykle asociujeme s kvalitami jako racionalita, objektivita a odstup, sluch je častěji spojován s emocemi, spiritualitou a subjektivitou a zvuk považován za imerzní, časově pomíjivý a těžko zachytitelný fenomén. Sterne i další výzkumníci v oblasti studia zvuku si opakovaně všimli toho, že minimálně od druhé poloviny 20. století se v různých oblastech historického a kulturního výzkumu prosadila retrospektivní představa, že moderní západní kultura byla definována prostřednictvím obrazových komunikačních a pozorovacích technik, které se historicky rozvíjely v souvislosti s technologiemi jako knihtisk, mikroskop, fotografie nebo film.[4] Zvuk a sluch byly naopak dlouho a systematicky vnímány jako sekundární pro vývoj určujících rysů modernity a historické studium zvuku se zabývalo zejména dějinami hudebních forem. Zvuková studia se v posledních dvaceti letech výrazně podílela na přehodnocení obrazu západní kultury založené v „audio-vizuální litanii“, kterou v roce 2003 popsal Sterne, a ukázala, že sluch a zvuk hrály v jejím vývoji rozmanité úlohy, které často přímo souvisely s „objektivním“, technickým nebo analytickým věděním. 

Badatelé v oblasti „sound studies“ zkoumají nejen vývoj akustického vědění a kulturní procesy, díky kterým se z technologických možností stávají zvuková média, ale také to, jak se různé praktiky naslouchání formovaly kolem konkrétních technologií, kulturních forem nebo vědeckých postupů. Kulturní dějiny sluchu jsou založeny na představě, že způsob, kterým používáme a disciplinujeme naše smysly, je do nezanedbatelné míry formován kulturním, společenským, ale také přírodním kontextem. I sluch má tedy svoje dějiny: soustředěný poslech mluveného výkladu se vyvíjel v souvislosti s proměnou náboženského života v období reformace; specifická kultura naslouchání se formovala spolu s rozvojem operního žánru; definice hluchoty a špatného sluchu byla v evropských dějinách několikrát přehodnocena; konkrétní techniky disciplinovaného poslechu rozvíjeli vědci v oborech jako je ornitologie nebo lékařství; technologicky podpořený poslech se tříbil během interpretace zvuků ponorek za studené války atd.[5] Historie sluchu si všímá nejen toho, co posloucháme a jaká média poslechu (např. kázání, gramofonovou desku nebo rádio) k tomu využíváme, ale také jakým způsobem to děláme, kterým zvukům a signálům věnujeme pozornost a proč, tj. jak při tom zapojujeme ostatní smysly a jaké hodnoty přitom sluchu propůjčujeme.

Etnologický výzkum mimoevropských kultur ukázal, že vlastnosti, které spojujeme s jednotlivými smysly, typicky objektivitu a racionalitu se zrakem, nejsou univerzálně přítomné u kultur, které obývají odlišné přírodní lokality a při poznávání okolního světa se větší měrou spoléhají např. na sluch, jak popsal ve svých studiích papuánského kmene Bosavi antropolog Steven Feld.[6] Historické práce si podobný výzkumný akcent vzaly za své a začaly s větší pokorou a otevřeností studovat smyslové kultury minulosti. Pro zvuková studia byla zásadní také práce v oblasti tzv. akustické ekologie, kterou od 70. let rozvíjel kanadský ekolog a hudebník R. Murray Schafer a která věnovala systematickou pozornost zvukovému rozměru prostředí (právě v tomto kontextu se objevil také pojem soundscape, tj. zvuková „krajina“).[7] Intenzivní zájem akustické ekologie o sluch jako nástroj (nejen) vědeckého poznání i systematická debata o zvukovém znečištění se odráží i v historickém zkoumání zvuku, které se kromě kulturních dějin hluku věnuje také tomu, v jakých historických kontextech se sluch stával legitimním nástrojem poznání a jak přesně souvisel s dějinami vědy, náboženství, filozofie nebo divadla. 

Ten druhý smysl: Purkyně a stereo

Podobně jako historické vědění o zvuku a sluchu překračovalo hranice ustavujících se oborů, domén a režimů poznání, i pro sound studies je typické kreativní míchání oborových dějin: novověký výzkum fyzikální akustiky byl neoddělitelně spojen s magií a hermetismem a prostorová akustika byla experimentálně rozvíjena v protestantských chrámech; Edisonův fonograf byl zprvu používán jako nástroj vědeckého výzkumu v experimentální psychologii; spektrografický obraz zvuku, který vyvíjely Bellovy laboratoře pro komunikaci neslyšících, byl převzat a zdokonalen pro potřeby válečné rozvědky; první zvukové archívy a nahrávky zvířat úzce souvisely s ochranou mizejících živočišných druhů, ale také s dějinami rádia a zábavního průmyslu; Státní bezpečnost se při formulování odposlouchávací strategie inspirovala u fonoamatérů a v rozhlasových studiích.[8] Sound studies propojují dějiny vědy, technologií a kultury a v rámci tzv. „obratu ke zvuku“ (sonic nebo také acoustic turn) naslouchají dějinám západní kultury způsobem, který často překonává zažité hranice mezi člověkem a prostředím, přírodou a kulturou, humanitními a přírodními vědami nebo filozofií, náboženstvím a uměním.

Zvuková studia jako oblast mezioborového historického bádání se v českém akademickém prostředí pokouší etablovat výzkumný projekt Ten druhý smysl: zvuk, sluch a příroda v české modernitě,[9] který zkoumá vztah mezi zvukem, sluchem a modernitou ve středoevropském, zejména českém (a později československém) kontextu na tématech z dějin fyziologie, filozofie, hudby, vědy, techniky či forenzní praxe. Obrat ke zvuku je však možné pozorovat nejen v akademickém bádání o moderní kultuře, ale také v konkrétní historické realitě. Badatelé si například povšimli toho, že v tzv. dlouhém devatenáctém století vznikla řada oborů, které se začaly z různých perspektiv zabývat fenoménem zvuku, včetně zvuků řeči, prostorového sluchu, lidského hlasu, sluchové pozornosti, definice hluku, sluchové paměti nebo poslechu hudby.[10] Takový „zvukový obrat“ byl přesvědčivě popsán zejména ve Francii a německy mluvících zemích a ačkoli Praha hrála v těchto dějinách nezastupitelnou roli – právě zde např. prováděl Ernst Mach některé ze svých psychofyzikálních experimentů, v nichž se sluch stal jak nástrojem, tak i předmětem vědeckého poznání –, výzkum zvukové kultury v českých zemích a česky psané literatuře v 19. a 20. století je stále v počátcích a nabízí mnoho možností pro historickou práci.

Už teď je však jasné, že průkopníci v oborech jako fonetika, experimentální akustika, fyziologie nebo dějiny hudby se objevují nejen v německém, francouzském nebo anglosaském, ale také v českém kontextu. Při bližším výzkumu zjistíme např. to, že nejslavnější český vědec 19. století Jan Evangelista Purkyně se nevěnoval pouze výzkumu zraku, ale také fenoménu prostorového slyšení a že jeho výzkum předznamenal – experimentálně i teoreticky – velkou část prací publikovaných na toto téma v západní Evropě v pozdějších desetiletích.

Purkyně byl jeden z prvních výzkumníků, který experimentálně potvrdil, že sluch a zvukovou pozornost lze trénovat a tedy že jsou závislé na dějinném kontextu. Jeho originální výzkum toho, jak obě uši spolupracují v prostou při vnímání zvuku, můžeme navíc bez nadsázky označit jako jeden z prvních kroků k pochopení stereofonního vnímání zvuku. I když Purkyněho experimentální nástroj – tzv. opistophon – byl vyroben ze skla, gumy a lepenky, princip prostorového slyšení, který tento rudimentární přístroj zkoumal, byl během následujícího století testován při vývoji zvukových stereo technologií, reproduktorů nebo sluchátek.[11] Protože část Purkyněho prací na toto téma byla publikovaná výhradně v českém jazyce, jeho výzkum zvuku a sluchu obvykle v historiografii zvukových studií chybí. To platí o velkém množství témat v české historii, která čekají nejen na badatelské zpracování z perspektivy blízké sound studies, ale také na publikování u relevantních – zejména anglosaských –⁠ vydavatelů, kteří zvuková studia jako samostatnou oblast bádání dlouhodobě podporují na mezinárodním poli.

[1] Tento článek je výstupem z výzkumného projektu Ten druhý smysl: zvuk, sluch a příroda v české modernitě (20-30516Y), financovaného Grantovou agenturou České republiky.

[2] Sterne Jonathan (ed.): The Sound Studies Reader. New York: Routledge 2012; Pinch, Trevor– Bijsterveld, Karin (eds.): The Oxford Handbook of Sound Studies. Oxford: Oxford University Press 2013.

[3] Sterne, Jonathan: The Audible Past: Cultural Origins of Sound Reproduction. Durham, London: Duke University Press 2003.

[4]Viz např. Levin, David M. E.: Modernity and the Hegemony of Vision. Berkeley, CA: University of California Press 1993; Daston, Loraine – Galison, Peter: Objectivity. New York: Zone Books 2007. 

[5] Viz např. Kvicalova, Anna: Listening and Knowledge in Reformation Europe: Hearing, Speaking, and Remembering in Calvin’s Geneva. Cham: Palgrave MacMillan 2019; Johnson, James H.: Listening in Paris: A Cultural History. Berkeley: University of California Press 1995; Tkaczyk, Viktoria – Mills, Mara – Hui, Alexandra: Testing Hearing: The Making of Modern Aurality. Oxford: Oxford University Press 2020; Hui, Alexandra – Kursell, Julia – Jackson, Myles (eds.): Music, Sound and the Laboratory from 1750–1980 [=Osiris 28, 2013]; Bijsterveld, Karin: Sonic Skills: Listening for Knowledge in Science, Medicine and Engineering (1920s–Present). Basingstoke: Palgrave Macmillan 2019.

[6] Feld, Steven: Sound and Sentiment: Birds, Weeping, Poetics and Song in Kaluli Expression. Philadelphia: University of Pennsylvania Press 1982.

[7] Schafer, Raymond Murray: The Soundscape: Our Sonic Environment and the Tuning of the World. Toronto: McClelland and Stewart 1977/1994.

[8] Viz např. Schmidt, Leigh Eric: Hearing Things: Religion, Illusion, and the American Enlightenment. Cambridge, MA: Harvard University Press 2000; Li, Xiaochang – Mills, Mara: Vocal Features: From Voice Identification to Speech Recognition by Machine. Technology and Culture 60, 2019, č. 2, s. 129–160; Smith, J.: Eco-Sonic Media. California: University of California Press 2015; Bruyninckx, Joeri: Listening in the Field: Recording and the Science of Birdsong. Cambridge: MIT Press 2018; Kvicalova, A.: Listening and Knowledge.

[9] Projekt je realizován v Centru pro teoretická studia Univerzity Karlovy a financován Grantovou agenturou ČR. Filozofický výzkum sonické metodologie je v současnosti řešen v projektu Fenomenologická zkoumání zvukových prostředí na Filozofickém ústavu AV ČR.

[10] Pro aktuální souhrn tohoto typu výzkumu viz Tkaczyk, Viktoria: Thinking with Sound. A New Program in the Sciences and Humanities around 1900. Chicago: University of Chicago Press 2022 – v tisku; Hui, Alexandra: Psychophysical Ear: Musical Experiments, Experimental Sounds, 1840-1910. Cambridge, MA – London: The MIT Press 2013.

[11] Kvicalova, Anna: Purkyně’s Opistophone: the hearing ‘Deaf’, auditory attention and organic subjectivity in Prague psychophysical experiments, ca 1850s. Annals of Science 79, 2022, č. 1, s. 60–80; viz také Ouzounian, Gascia: Stereophonica: Sound and Space in Science, Technology, and the Arts. Cambridge, MA – London: The MIT Press 2020.