Josef Řídký: Kniha radí, jak dostat zvukovou postprodukci ze studií do učeben (recenze)

Titul Audio Education. Theory, Culture, and Practice nakladatelství Routledge je sborníkem šestnácti textů věnovaných pedagogice v oblasti audio engineering či sound engineering, tedy profesí do češtiny nesnadno překládaných jako zvukoví inženýři, nahrávací technici, postprodukce nebo prostě zvukaři. Jedná se tedy o knihu s dosti specializovaným záběrem, která se navíc obrací především k angloamerickému publiku. Není nakonec divu, že poptávka po takto specifickém didaktickém materiálu vznikla právě v anglofonních zemích, disponujících robustním kulturním a hudebním průmyslem (jedna z autorek textu napočítala na obou stranách Atlantiku kolem 200 studijních oborů zaměřených na audio engineering^[1]).

Striktně vzato se sborník obrací na pedagogy oborů hudební režie, zvuková tvorba nebo zvuková produkce a postprodukce, které se učí třeba na pražské HAMU nebo brněnských VUT a JAMU. Pro vyučující v dotyčných disciplínách se jedná, troufám si tvrdit, o povinnou četbu. Nicméně přestože (anebo protože) je sborník úzce specializovaný a určený velmi konkrétnímu publiku, které je v Čechách přece jen nepočetné, pokusím se v dalších odstavcích shrnout jednotlivé studie do tematických okruhů a naznačit, pro které profese by mohlo být zajímavé je číst.

Přínos sborníku pro praktikující profesionály není přímočarý, ale alespoň za prolistování určitě stojí – některá témata mohou být objevná i pro provoz zaběhnutých studií: například diskuze o klíčové roli komunikačních schopností zvukových inženýrů (porůznu v kapitolách 10-12, kapitola 14); pobídky k inovativní nebo důslednější práci s nahrávacím softwarem (jmenovitě vizuálním programovacím jazykem Max, viz kapitolu „Creating Authentic Learning Experience Using Max“ Marka Bassetta); vodítka k zohlednění environmentálních aspektů ve studiu (kap. „Environmental Sustainability in the Audio Engineering Curriculum“ Bena Mosleyho) i problém nerovného zastoupení mužů a žen v oboru („Addressing the Gender Imbalance in the Theater Sound Industry: A Conservatoire Approach“ Clare Hibberdové). Pozornosti aktivních producentů a postproducentů by pak neměla uniknout úvodní kapitola „The Roots of Audio – From Craft to Established Field 1925–1945“ technika a historika Georga Brocka-Nannestada, rekapitulující historii odvětví v angloamerickém světě a jeho provázanost s postupným technickým rozvojem nahrávacích aparátů, případně kapitola „Engineering and Recording“ od lektora Jeremy J. Wellse, který se zamýšlí nad povahou profese zvukových inženýrů a ptá se, jestli se skutečně jedná o inženýrství, anebo spíš o nahrávací techniky. Praktikující „zvukaře“ tak může přivést k otázce, zdali jsou více „mistry zvuku“ (z německého Tonmeister), nebo spíš zdatnými řemeslníky, aplikujícími své technické know-how.

Pro pedagogy a studenty hudební výchovy, ale v jistém smyslu i pro jejich protějšky na katedrách muzikologie, mohou být obzvláště inspirativním čtením články věnované aktivnímu a kritickému poslechu. Text „The Child as Musical Affector“ pedagožky Elissy Johnson-Green představuje pozoruhodný experiment, v němž autorka nechala děti postupně skládat a ilustrovat vlastní skladby. Pětiletá Anna tak složila drobnou skladbu o králíčkovi, k níž posléze nakreslila – svému věku adekvátní – „notový“ zápis. Tím byla série kroužků, evokujících králičí hopsání. Dívka skladbu trénovala hodinu týdně, nakonec se nechala nahrát. Co je na experimentu fascinující, Anna dokázala své noty v pravém slova smyslu číst a skladbu vždy přehrát více méně stejně. Podobný experiment autorka provedla, mutatis mutandis, i s šesti- a desetiletými dětmi. Sám o sobě otvírá nesmírně zajímavé perspektivy na dětskou hudební zkušenost, ale i schopnost aktivního hudebního sebevyjádření a potenciální využití synestézie ve výuce.

Kapitola „Learning About Critical Listening Through Popular Music“ skladatele Adama Scotta Neala představuje strukturu kurzu, v němž se studenti (od základní po vysokou školu) učí na příkladu populárních písní rozlišovat hravé kategorie rytmu (Beat), basového podkladu (Bass Line), melodie (Melody) a „dalších legrácek“ („Other Fun Stuff“), za nimiž se jinak skrývají zcela seriózní analytické kategorie rytmu, výšky tónu, dynamiky, prostorového rozložení zvuku (mono/stereo…), barvy atd. Díky tomuto přístupu se mohou žáci pustit do rozboru hudby, aniž by museli mít osvojené hudební názvosloví. Repertoár, který pro potřebu kurzu Neal nabízí, je na první pohled osvěžující a na druhý promyšleně ilustrativní: Strawberry Fields Forever od Beatles, In the Air Tonight Phila Collinse, Unfinished Sympathy Massive Attack nebo Bulls on Parade kapely Rage Against the Machine.

Kapitola „Listening Sessions: Critical Listening in a Social Context“ M. Nyssim Leffordové ukazuje přednosti kolektivního poslechu a analýzy skladeb. Podle autorky podporuje konstruktivnost debaty, ale stejně tak posiluje komunikační kompetence. „A Timeline is not a Continuum: A More Inclusive Electronic Music History“ umělce Briana Hellera nabízí revidovaný pohled na dějiny moderní hudby a volá po jejich nelineárním výkladu, podtrhujícím vývojové diskontinuity a stylová míjení. Zajímavé je v této kapitole už samo seznámení s americkými modernistickými skladateli, kterými svůj přístup ilustruje.

Pro pedagogy nebo lidi zabývající se vzděláváním (volnočasovým, v personalistice) můžou být inspirující články těžící z pedagogického konstruktivismu, tedy toho typu učení, který se nespoléhá jen na výklad a jednosměrný přenos informací od pedagoga k žákovi, ale počítá se studentem jako s aktivním účastníkem procesu učení. Sem by samozřejmě spadaly jak výše zmíněné profily kurzů kritického poslechu, tak i zmíněný techničtější průvodce programovacím jazykem Max. Jedna z editorek knih, pedagožka Mariana Lopez, ve svém článku „Gamifying the Learning Experience“ nabízí použití herních prvků ve výuce. Jakkoliv jsou předkládané příklady omezené na obor sound engineering, použití herních metod lze snadno domyslet i v dalších předmětech – ať už se jedná o jednoduché principy, jako je používání kvízů či soupeření o nejrychlejší splnění zadaných úkolů, nebo o komplexní úkoly, třeba natáčení zvuků pro fiktivní nízkorozpočtový hororový film, který se má odehrávat na půdě školy. Studenti při plnění úkolu zaujali role (v duchu role-playing nebo LARP) nahrávacího štábu a vydali se do terénu. Různorodé úkoly technické povahy a praktická nutnost improvizace se zde díky principu zastřešujícího vyprávění spojily v jediném celku.

Text „Breaking the Sound Barrier: The Importance of Interdisciplinary Audio Curricula“ Elsy Lankford před pedagogy klade výzvu interdisciplinární výuky – v jejím případě hudební a filmové (post)produkce na oboru Electronic Media and Film (na Towson University). Oborově se opět jedná o sondu do dialogu mezi postprodukcí, hudebními vědami, mediální teorií, zvukem v divadelnictví, rádiu aj. Výzvou takového přístupu je zajistit, aby se interdisciplinarita nestala jen nesourodým součtem jednotlivostí, ale aby měla skutečný synergický efekt. Autorka popisuje své zkušenosti, například šťastné promíchávání studentů z různých oborů a s různými zájmy, což už samo o sobě vytváří vzájemná propojení (oborová i lidská). Některé úkoly ale samy vyžadují interdisciplinární přístup, třeba tvorba audiodokumentů, radiové vysílání, výroba podcastů – nemluvě o tvorbě filmové hudby (studenti se třeba spojují v projektech, ve kterých tvoří soundtracky k animacím apod.). Celá úvaha je rámována i praktickými potížemi – jak třeba zajistit interdisciplinární výuku napříč obory, aby nakonec nebyla pohlcena jedním z nich, nebo aby se naopak sama nestala marginální. Přestože se opět jedná o případovou studii z audio education, zkušeností autorky se dá inspirovat i při tvorbě vlastních kurikul.

Cenným, i když ne vždy reflektovaným motivem, vinoucím se celou knihou, je vnitřní dilema oboru audio engineering, zdali je spíše předmětem odborným, anebo v pravém slova smyslu univerzitním; jestli absolventy připravuje spíš na práci a má být ryze technicky a prakticky orientovaný, snažit se naplnit očekávání hudebního průmyslu a studií, anebo jestli má studenty naučit kriticky myslet, dát jim schopnost dál se učit a zpochybňovat status quo.^[2] Tyto rozpory jsou o to vyhrocenější, že vycházejí ze zkušeností angloamerických autorů, tedy z prostředí, kde studenti platí školné a mají tak spíš mentalitu klientů (a poptávají spíš praktické znalosti). Nehledě na tento společenský kontext se zde ale klade důležitá otázka, dotýkající se většiny kreativních oborů – odpověď na ni sborník nedává, ale pomáhá o ní přemýšlet.

[1] Lankford, Elsa: Breaking the Sound Barrier: The Importance of Interdisciplinary Audio Curricula. In: Audio Education. Theory, Culture, and Practice. Eds. Daniel Walzer – Mariana Lopez. Routledge, New York – London 2021, str. 174.

[2] Thompson, Paul – Mosley, Ben: Sound Reflections. The Purpose, Perspectives, and Place of Audio Education. Tamtéž, str. 191–192.