Bronislava Janečková: Sto hlasů rozhlasu

Rozhlasoví reportéři existovali dříve, než se začali nazývat reportéry. Stovky jejich hlasů uváděly na rozhlasových vlnách posluchače do místa, času a děje mnoha historických událostí. Někteří z nich upadli v zapomnění jednoduše proto, že se jejich hlasy nedochovaly, někteří, protože zapomenuti být měli.

Ti, kteří zůstali posluchačům v povědomí, většinou mívali pohnuté osobní i profesionální osudy. Hlasů, které bylo slyšet v časech první republiky, druhé republiky, v čase po únoru 1948 i později, se nově nastupující režim pravidelně zbavoval. Je strhující poslouchat dávné i novější reportérské výkony s vědomím, co se s těmito osobnostmi samotnými za několik let stane. A to navzdory tomu, že většinou byli skvělými profesionály.

Námět na dokument "Sto hlasů rozhlasu" v rámci cyklu "Radiodokument" pro Český rozhlas 3 Vltava jsem formulovala nejen jako galerii reportérských hlasů se střípky dramatických osudů, ale šlo o to, postihnout několikrát se opakující historii, v níž nastupující politické režimy s železnou pravidelností přiváděly na rozhlasové vlny „své lidi“ – loajální, politicky a lidsky nezatížené dobou minulou, aby byli později v rámci historických změn zase odvrženi.

Dokument, který mapuje stovku let rozhlasového vysílání, je koncipován jako let časem. Při zhuštění tématu do jedné hodiny ještě více vynikne kontrast přístupů reportérských osobností a jejich (občas slepé) víry v lepší budoucnost.

Proč právě „Sto hlasů rozhlasu“?  Je to odkaz na rozhlasovou stovku. Dnes už neznámých rozhlasových reportérů bylo mnoho, ale těch, kteří zůstali v povědomí posluchačů, bylo kolem stovky.

Reportérské výkony kopírují československé a české dějiny a současně historii rozhlasu. Je to velmi těsné spojení právě proto, že reportéři obvykle zprostředkovávají zásadní společenské a politické události. K reportážnímu mikrofonu se vždy stavěli ti nejlepší profesionálové, kteří v rozhlase pracovali. Jejich výkony logicky byly v prvních desetiletích rozhlasu ovlivněné technickými možnostmi, protože vzít mobilní mikrofon běžně do ruky bylo možné až od začátku 60. let. Do té doby reportér přistupoval k mikrofonu, který byl instalován na místě události a v prvních desetiletích vážil se stojanem až deset kilo.

Josef Cincibus při natáčení reportáže v bakteriologickém ústavu (1947)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

V  roce 1939 vzniká v rozhlase samostatné reportážní oddělení, které vede jeden z tehdejších nejlepších reportérů Josef Cincibus. V té době reportáž není jen zvukovou senzací, ale pokrývá už významné společenské a politické události, jakými byl například pohřeb Karla Čapka na pražském Vyšehradě. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava spadal Český rozhlas pod říšské vedení a do budovy se stěhují němečtí cenzoři. Reportéři jimi byli pozorně hlídáni, ale při tom chtěli vysílat pro české posluchače. Na významu tak nabývá tón, jakým je slovo pronášeno. Suše, jakoby bez účasti, se zámlkami. V roce 1941 tak komentuje Josef Cincibus například příjezd Reinharda Heydricha na Pražský hrad. Podobný styl věcné a neosobní reportáže použil Alfred Technik roku 1942 při převozu těla zatupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha z chirurgické kliniky na Pražský hrad.

Pří poslechu válečných i poválečných snímků je zajímavé sledovat míru loajálnosti reportérů vůči režimu. Kam až jsou či nejsou schopni zajít? Jedno malé srovnání: Reportér František Kocourek byl za svou reportérskou práci odvezen do koncentračního tábora, kde zemřel. Nacisté mu nezapomněli jeho „černou vránu, která přelétá nad Václavským náměstím a diví se…“ při pohledu na vojenskou přehlídku wermachtu. Josef Cincibus je opatrnější a je otázka, zda se svým svědomím konfrontoval svoji reportáž ze západních a jižních Čech, jejímž cílem bylo odsouzení atentátu na Heydricha. Ale těžko soudit, protože strach dohání člověka k činům, které bývají za mantinely svědomí a morálky.

Technik-operatér dohlížející u natáčecího vozu na nahrávání reportáže v ČKD Komořany (1949)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Vše, co se zachovalo z výkonů prvních rozhlasových reportérů, limitovaly technické možnosti záznamu. Po gramofonových a želatinových deskách přichází převratná novinka: blatnerfon, který zvuk z vysílání a ze studia natáčí na kovový pás. Tento velmi těžký přístroj byl instalován do přenosového vozu v roce 1945 a zaznamenal první poválečnou reportáž z osvobozené Prahy, a to s hlasem Alfreda Technika. Od poloviny 40. let jsou v podtextu rozhlasových reportáží stále zřetelněji patrné politické a stranické zájmy, přičemž po roce 1948 se stal tento žánr obětí vlády jedné strany. I když už existují technické předpoklady, aby se reportáž dále rozvíjela, v tomto čase naopak stagnuje. Samotná podstata svědectví, volného komentáře a přímého přenosu byla pro komunistické cenzory nepřijatelná. Vzniká Hlavní správa tiskového dohledu a všechny texty určené k tisku a k vysílání se schvalují předem. Přímý přenos je výjimkou. Také při politických procesech v 50. letech má rozhlas mikrofony přímo v soudní síni, ale reportéry s vlastní invencí a přímým komentářem z probíhajících událostí rozhlas dlouho nepotřebovat nebude. Nahradí je bezejmenný hlasatel, který přečte předem schválený text. Pro jistotu se nic nevysílá přímo, ale se zpožděním a po pečlivém zásahu cenzorů se ze záznamu vyřadí vše, co podle nich není vhodné pro uši běžných posluchačů.

Přenosné magnetofony umožňovaly od 60. let samostatnou práci reportérek a reportérů v terénu|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

V rozhlase už v té době není Josef Cincibus, který ještě odvysílal reportáže v poválečné budovatelské atmosféře, například z předávání půdy rolníkům v pohraničí. Museli odejít i další rozhlasoví pracovníci spojovaní s první republikou. Z vysílání dokonce mizí reportáž jako taková a s ní i její tvůrci. Jedinou výjimkou jsou sportovní přenosy, ale i tam jsou posílání stranou prověření pracovníci rozhlasu. Reportérské výkony se ve vysílání objevují až v 60. letech. Jednou velkou reportáží jsou ve vysílání srpnové události z roku 1968, kdy se u mikrofonu střídají redaktoři, které normalizační vedení rozhlasu za několik měsíců bez výjimky vyhodí. Rozhlas tak přichází o profesionály jako Jeroným Janíček, Jiří Dienstbier, Jan Petránek, Karel Kyncl, Věra Šťovíčková, Jindra Klímová, Sláva Volný a další. Noví a vládnoucí stranou prověření reportéři jsou od 70. let nasazováni jen na komentování oficiálních komunistických oslav, prvomájových průvodů, státních pohřbů, vojenských přehlídek a spartakiád. Vzniká nový fenomén: bezobsažné reportáže z příjezdu a odjezdů spřátelených stranických a vládních delegací. Těch vlastní náš rozhlasový archiv velmi mnoho. Střídají se v nich hlasy stranicky spolehlivých reportérů, jako byli Ladislav Adamovič, Vladimír Brunát, Josef Hora, Ilja Jenča, Lambert Ježek, Václav Klement, Karel Kvapil, Josef Merunka, Vladimír Nosál, Vladimír Šmihula a další. Tyto reportáže mají stejnou strukturu, takže pro dokument „Sto hlasů rozhlasu“ se nabízelo až úsměvné prolínání téměř totožných pasáží z ruzyňského letiště, kde se liší jen jména přijíždějících a odjíždějících komunistických státníků. Jen pár příkladů toho, co zaznělo z úst reportérů na ruzyňském letišti v průběhu 70. a 80. let:

… soudruzi jednali s československými soudruhy ve jménu věrnosti principů marxismu-leninismu, věrnosti velkému příteli SSSR…

…soudruzi přispěli k dalšímu prohloubení přátelství a spolupráce mezi oběma národy…

… tito soudruzi jsou zárukou upevnění přátelství národů Československa a SSSR na věčné časy…

… znovu potvrdili věrnost marxisticko-leninským myšlenkám a věrnost věčnému příteli Sovětskému svazu…

Scénář těchto reportáží byl vždy stejný, včetně klaky a uměle vyvolávaného nadšení přihlížejících občanů. Také uvítání pionýrů s rudými karafiáty bylo pravidelným bodem programu:

… na letištní plochu vbíhají pionýři a předávají sovětským soudruhům kytice…

… kytice rudých karafiátů od našich pionýrů…

… stisky rúk, červené kvetiny od pionierov…

… a další pionýři s rudými karafiáty…

Reportér Martin Dorazín (vpravo) s důstojníkem ukrajinské armády Olegem Prilibkem|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

Reportáž 70. a 80. let nemá prostor se profesionálně rozvíjet a zaměřovat se na jiná témata, než jsou komunistické oficiality. Je proto pochopitelné, že od roku 1990, kdy z rozhlasu odešli straničtí nomenklaturní pracovníci, nějaký čas trvá, než se reportážní žánr znovu začne ve vysílání objevovat. Není od koho se učit, ale noví redaktoři, kteří do rozhlasu přicházejí, s řadou nových událostí profesně rychle rostou. Už mají k dispozici novou kvalitní a lehkou techniku, mění se způsob natáčení, záznamu, střihu a hlavně možnosti vysílání na dálku. Reportáž znovu začíná zobrazovat skutečný život v jeho příjemných, ale i dramatických tónech. Reportéři jsou tam, kde se něco děje jako při povodních nebo v průběhu pandemie covidu. Do vysílání vstupují běžně redaktoři z krajských studií a zahraniční zpravodajové. Nejsou to už jen specializovaní reportéři, ale žánr reportáže ovládají jako dílčí součást své rozhlasové profese. Tento přirozený vývoj se stal paradoxně jedním z největších problémů při tvorbě hodinového dokumentu „Sto hlasů rozhlasu“, protože počet reportérských hlasů by onu stovku zásadně převýšil. Nebylo možné vzpomenout desítky a možná stovky redaktorů, kteří v současné době pravidelně vstupují do vysílání všech stanic Českého rozhlasu s reportážemi z různých míst u nás i v zahraničí a kteří nově tvoří tuto část rozhlasové historie. Posluchači se díky nim stávají přímými svědky válečných konfliktů a mnoha zásadních světových událostí. Zprostředkovávají je například: Martin Dorazín ve válce na Ukrajině, Jan Kaliba na mexicko-americké hranici, Robert Mikoláš z demonstrací v Honkongu, Jaromír Marek v Londýně na pohřbu Alžběty II., Štěpán Macháček jako svědek bojů v Izraeli a další…. Jejich příspěvky jsou dnes součástí mezinárodní výměny informací a rozhlasová reportáž se znovu stala zvukovou stopou historie. Do závěru tohoto článku si „vypůjčím“ slova, kterými končí rozhlasový dokument „Sto hlasů rozhlasu“.

„Rozhlasoví reportéři byli ve čtyřech dějinných vlnách za svoji práci vyhozeni, odsouzeni, pronásledováni nebo donuceni k emigraci. Věřme, že už je dnes zbytečné klásti si otázku: Stane se to znovu?“