Adéla Černá: „Sto let je jen začátek.“ Jak vznikaly ankety k výročí rozhlasu

Blížícího se stého výročí Českého rozhlasu jsme si my, elévové, byli vědomi minimálně ode dne, kdy jsme poprvé přišli na recepci v Římské 13, abychom absolvovali náš pohovor do elévského programu. 

Člověk si totiž téměř okamžitě musel všimnout svítivého panelu umístěného na zdi, na němž rudě zářila dlouhá řada čísel. Ta odpočítávala vteřiny, které rozhlas dělily od 18. května 2023. „Třeba pak budete slavit s námi,“ loučila se se mnou po pohovoru personalistka Ivana Vorlíčková, zatímco mě doprovázela ven z budovy. 

A nejen že jsme slavili, ale mohli jsme se na oslavách i sami podílet. Na poradě vedení zazněl na začátku roku 2023 nápad, že by v rámci výročí měli něco vytvořit i elévové. Jediným požadavkem bylo, aby respondenty a respondentkami byli zaměstnanci Českého rozhlasu. Formát, stopáž, žánr – všechno ostatní bylo na našem uvážení. 

Konkrétní formu našemu projektu dal vedoucí skupiny elévů Libor Vacek. „Můj nápad byl, že uděláme anketu na základě sloganu k výročí. Přišlo mi, že to je na realizaci nejjednodušší a že ten slogan je vlastně docela zajímavý,“ popisuje Vacek úkol, do něhož se pustila publicistická skupina elévů. 

Sto let je jen začátek – tak znělo heslo, které se rozhlasovými oslavami prolínalo. „Když jsme z něj udělali otázku, která byla velmi otevřená. Neimplikovala nějakou odpověď,“ dodává Vacek.

AI a nejistá budoucnost?

Naše základní anketní otázka pro rozhlasové pracovníky byla jasná: Jak chápete narozeninové motto rozhlasu – Sto let je jen začátek? Hned se nabízely doplňující otázky: Začátek čeho? Opravdu „jen“? Co může přinést budoucnost za tímto začátkem pro vás, pro posluchače, pro rozhlas jako instituci? 

Zároveň jsme mohli v praxi uplatnit měsíce elévského výcviku – popadnout rekordér, natočit krátký rozhovor s respondentem a nahraný materiál sestříhat. Kromě jednotlivých stanic, které sídlí v Praze, jsme si rozdělili i stanice regionální. Nevyptávali jsme se ale jen reportérů či moderátorů, kteří jsou zvyklí na mikrofon mluvit, ale i produkčních, dramaturgyň nebo techniků. 

Jedna z elévek, Eliška Hamáčková, zamířila do Liberce. „Když jsem tam přišla a nastavila jsem mikrofon, tak byli všichni trochu rozhození,“ vypráví Eliška. Ačkoliv jsme do každé stanice přicházeli dopředu ohlášení, některé rozhlasáky jsme diktafony stejně znervóznili. Naštěstí jsme se ve studiích mohli zdržet na tak dlouhou dobu, aby se veškerá nejistota postupně vytratila. 

Elévka Anna Sečová vyjela ve stejnou dobu do Pardubic. „Všichni tam byli moc milí, dokonce mi věnovali jednu malinkou nahrávací místnost, kam mi posílali jednoho po druhém,“ vzpomíná Anna. 

Stejně jako všichni ostatní se i pardubičtí rozhlasáci dozvěděli otázku dopředu, takže si odpověď mohli v klidu promyslet. „Dokonce jedna paní za mnou ještě přišla, že by to chtěla znova přetočit, že ji ještě něco napadlo,“ zmiňuje Anna. „Lidé, co tam pracují, jsou fantastičtí. Úplně mi otevřeli dveře.“ 

I tam Annu ale překvapily odpovědi, které se jí od zaměstnanců podařilo získat. „Nejvíce se báli umělé inteligence. V momentě, kdy by jim někdo naskenoval hlas, tak už není třeba reportéra. Nebyly to přímo obavy o rozhlas jako médium, ale o svou regionální stanici, která je hrozně maličká,“ poznamenává elévka. 

Postupně jsme tak nezískávali jenom jednotlivé výpovědi, ale začalo před námi vystupovat rozpoložení zaměstnanců Českého rozhlasu a jejich představa o budoucnosti.

Dříve se mluvilo o tom, jestli rádio přežije a jestli ho nenahradí jiné médium nebo technologie. Myslím, že se jednoznačně ukazuje, že audio budoucnost má. Teď jde o to, aby Český rozhlas dokázal najít šikovné lidi, technologie, kuráž a odvahu včas reagovat na trendy a technologické změny.
Barbora Šichanová (šéfredaktorka Radia Wave)

Do práce se zapojila i skupina elévů z Olomouce, která vyzpovídala zaměstnance své domácí stanice a navštívila i sídlo v Ostravě. Do studií v Brně a Zlínu se zase vypravil brněnský stážista. Tak jsme společně pokryli celou soustavu Českého rozhlasu.

Do vysílání i výtahů

„Původně jsem zamýšlel, že z toho materiálu dáme dohromady montáž, ale to se nakonec nepodařilo kvůli nedostatku času zrealizovat. Taky se ale ukázalo, že se spousta těch odpovědí točila ve frázích,“ přiznává šéf elévů Vacek. 

Museli jsme proto všechny nahrávky postupně projít, abychom se vyhnuli klišé a našli nejosobitější odpovědi. Z přibližně stovky odpovědí jsme vybrali dvacet nejzajímavějších, které jsme sestříhali do zhruba minutových spotů. To znamená do takové stopáže, která by mohla být co nejvíce použitelná do vysílání všech stanic. 

Za každou odpověď jsme také připojili ohlášení jména respondenta, kterou jsme později namluvili ve studiu. Od oddělení zvukové grafiky jsme dostali jak znělku doprovázející výroční vysílání, tak i zmíněné motto, jež pro rozhlas namluvili herci Jana Stryková a Ivan Trojan. Výsledná anketa se tak zvukově sladila se zbytkem materiálu, který vznikal pro květnové narozeniny. 

Hotové nahrávky dostaly k dispozici stanice Radiožurnál a Dvojka a také Kateřina Konopásková, ředitelka Sekce uměleckých těles, soutěží a přehlídek. Anketní odpovědi si ale kromě posluchačů mohli vyslechnout i samotní zaměstnanci Českého rozhlasu v Praze. A nejenom tehdy, když by si naladili jednu ze stanic, nýbrž i pokud nastoupili do jednoho z výtahů v budově na Vinohradech. 

„Bylo už pár týdnů po výročí. Zrovna jsem šel pro chodbě v rozhlasu, když tu proti mně kráčela šéfredaktorka zpravodajství a publicistiky Julie Stejskalová. Byla jednou z těch, se kterými jsem natáčel. Už z dálky na mě volala, že díky mně to na konci své kariéry dotáhla tak daleko, že mluví ve výtazích,“ směje další elév Timotej Cypris. Nahrávky tak několik týdnů po výročí doprovázely rozhlasáky s každou jízdou výtahem, jelikož v nich zněly v nekonečné smyčce.

Den narozenin

Elévové ze skupiny zpravodajství se do výročních oslav zapojili přímo 18. května. Vyptávali se těch, kteří ráno přicházeli do práce, co přejí k narozeninám rozhlasovému oslavenci. Recepce byla vyzdobená balónky, každý mohl získat drobné dárky a vzít si na cestu kopečkovou zmrzlinu.

Letošní stovka se odehrává v bodě zlomu. Jaké to bude? Zůstanou rozhlasové princezny nejkrásnější? Věřím, že ano. Co si o nás myslí umělá inteligence? Věřím, že nic. Co budeme poslouchat za sto let? Věřím, že Český rozhlas. Omne principium grave, a tak je to správné.
Eva Lenartová (slovesná dramaturgyně)

Všech dvě stě záznamů poputuje do archivu Českého rozhlasu. I odpovědi, které jsme nakonec mezi výslednou dvacítku nevybrali, mají totiž dokumentární hodnotu. A až bude Český rozhlas slavit druhou stovku, jistě bude zajímavé poslechnout si, jaké představy předchozí rozhlasáci měli. Ať už apokalyptické, vizionářské, optimistické či nadšené.

Práci elévek a elévů na stoletém výročí si můžete poslechnout v audiozáznamech ve článku. Více informací o elévském programu se můžete dozvědět na tomto odkazu.