Tomáš Pánek: T. G. Masaryk a rozhlas (obrysy tématu)

Zabývat se osobnostmi, které s rozhlasem tak či onak spolupracovaly, avšak nebyly jeho zaměstnanci, může být pro historika (a snad i čtenáře jeho prací) celkem plodným přístupem. Životopisné skici těchto lidí lze pojmout tak, že budou synteticky propojovat užší linii rozhlasové historie a širší svět společenských, kulturních, duchovních či politických dějin. Externí spolupracovníci bývali prostředníky mezi rozhlasovým mediálním domem a těmi oblastmi veřejného života, v nichž sami vynikli a které „obhospodařovali“. Rozhlas se zásluhou těchto osobností vkořeňoval do dílčích sociokulturních sfér své doby, jejichž hodnotám, koncepcím a výtvorům zase zpětně umožňoval širší společenskou rezonanci. Dá se říci, že se jednalo o jakási oboustranně výhodná partnerství. Historik může zaměřit pozornost kupříkladu na venkovské učitele a vlastivědné pracovníky, kteří rozhlasu napomáhali s přípravou folkloristických pořadů,^[1] či na zástupce českého dějepisectví, kteří spolupracovali na tvorbě historicko-vzdělávacích rozhlasových seriálů.^[2] Může se však jednat také o spisovatele, kteří rozhlas v jeho počátcích reflektovali a získávali pro něj u svých spoluobčanů důvěru.^[3] 

T. G. Masaryk poslouchá poprvé rozhlas (1922)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Zajímavé výsledky by mohlo přinést bádání, které by se zaměřilo na vztah rozhlasu a Tomáše Garrigua Masaryka. Poznávací potenciál tohoto výzkumu lze vytušit díky vlivu, jejž si Prezident Osvoboditel vydobyl na hodnotovou orientaci velké části (nejen) české národní společnosti, i díky jeho zásluze na vzniku Československé republiky a jejího politického směřování. Už prvotní letmý náhled do meziválečných rozhlasových a posluchačských časopisů svědčí o tom, jak mocně a zhusta Masarykovo jméno na jejich stránkách rezonovalo. Pouhý bibliografický soupis této literatury by čítal několik desítek stran. Především s pomocí těchto textů chci na následujících řádcích nastínit tři hlavní polohy „rozhlasového Masaryka“ – prezidenta jako propagátora rozhlasu, prezidenta jako posluchače rádia a prezidenta jako rozhlasového řečníka. Jedná se o případy, kdy se Masaryk podílel na utváření meziválečné rozhlasové kultury v Československu jako aktivní (propagující, naslouchající a řečnící) subjekt. Masarykovy názory na rádio a jeho rozhlasové zvyklosti (poslech) i výkony (řečnění) však byly vzápětí analyzovány zainteresovanými osobnostmi a postupně přetvářeny v reflektované objekty. Ty byly prvorepublikovým občanům, posluchačské obci i samotné rozhlasové společnosti Radiojournal předkládány jako následováníhodné vzory. Část Masarykovy autority měla díky tomu dopadnout na dílčí segmenty tehdejší rozhlasové kultury a legitimizovat jejich konkrétní formy i funkce.    

Tento Masarykův potenciál byl velice dobře vyciťován mnoha zájmovými skupinami, které se prezidenta pokoušely vtáhnout do své činnosti a Masarykovou autoritou ji zaštítit. V polovině dvacátých let se to týkalo především československých „radioamatérů“, což byl synonymický pojem pro „posluchače“. Za radioamatéry byli tehdy považováni všichni, „kdo byli schopni příjmu jakéhokoliv rozhlasového vysílání ‚nechtějíce provozovati přijímací stanice výdělečným způsobem‘“.^[4] Delegáti prvního radioamatérského sjezdu zaslali v roce 1925 Masarykovi zdravici, a to jako „hlavě státu i jako příslušníku československé obce radioamatérské“.^[5] Masaryk tak byl (s trochou nadsázky) uveden do radioamatérského stavu. Tímto krokem se radioamatéři Masarykovi odvděčili za amnestii a abolici, které v září 1924 udělil dosud trestaným i stíhaným „černým posluchačům“. Do změny zákonných norem v letech 1923/1924 bylo totiž provozování radiofonie vyhrazeno pouze státu, přičemž soukromý poslech rozhlasu a dovoz, výroba, prodej i přechovávání radiopřijímačů byly trestné.^[6]

Masaryk u svého superheterodynu (Svět mluví 4, 1935, č. 11–12, s. 3)|foto:autor neznámý, Knihovna Českého rozhlasu

Pro výrobce rádií se prestižní a marketingově dobře využitelnou záležitostí stalo zhotovení přijímače pro Masarykovu osobní potřebu. Této možnosti nejlépe využily již na sklonku roku 1924 Vojenské telegrafní dílny, které pro prezidenta vyrobily luxusní osmilampový přijímač s dvěma vlnovými rozsahy a elektrickým gramofonem. Tento „superheterodyn“ byl zabudován do leštěné skříně z mahagonového dřeva a Masarykovi předán jako dar československé branné moci k Novému roku 1925.^[7] Fotografický snímek Masaryka u tohoto vskutku přepychového radiopřijímače, vybaveného ještě poslechovým příslušenstvím (sluchátky a reproduktorem), býval poté ve veřejném prostoru používán jako důkaz umu pracovníků Vojenských telegrafních dílen i Masarykova živého zájmu o rozhlasový poslech. Daleko více však byl na stránkách tehdejších časopisů reprodukován snímek z roku 1922, na němž Masaryk poprvé poslouchá na Pražském hradě rádio, a to pomocí sluchátek napojených na jednu z raných třílampových přijímacích stanic. Stejně tak byla vyhotovena a v časopisu Svět mluví přetištěna faksimile Masarykova zápisu do návštěvní knihy v bukovanské ozdravovně, kam 7. června 1933 napsal: „Proč nemáte telefon? A radio?“ Tento drobný zápis byl dokonce hodnocen jako mezník ve vývoji a rozmachu československého rozhlasového vysílání, jímž Masaryk veřejně přiznal rádiu obrovský význam a stal se jeho aktivním propagátorem v řadách svých spoluobčanů.^[8] Lidem, kteří dosud nevlastnili radiopřijímač či k rozhlasu chovali nedůvěru, měly tyto obrázky předávat jasné poselství. To by bylo možné zhruba formulovat následujícími slovy: „Hleďte, i sám zakladatel našeho československého státu poslouchá rádio, je to dobrý vynález. Pořiďte si jej také!“ Vizualizace rádia pomocí fotografií a nejrůznějších grafik koneckonců patřila v meziválečné Evropě i Spojených státech k těm nejběžnějším praktikám, jak rozhlas popularizovat u širšího – a dosud radiofikaci odolávajícího – publika.^[9]

Masarykův zápis v návštěvní knize bukovanské ozdravovny (Svět mluví 6, 1937, č. 11–12, s. 2)|foto:autor neznámý, Knihovna Českého rozhlasu

Ve veřejném prostoru začal mezi válkami vznikat až jakýsi „mýtus“ Masaryka jako průkopníka rozhlasového poslechu i geniálního „rozpoznavatele“ jeho kladných společenských funkcí.^[10] Vydavatel časopisu Svět mluví Vilém Práger jej roku 1936 dokonce nazval „jasnou hvězdou (…) pro celou československou rozhlasovou obec“.^[11] Masaryk býval prezentován jako ztělesnění polyfonie života (v horizontálním smyslu) a zároveň jako člověk, který dokáže ústrojně propojovat staré s novým (ve vertikálním smyslu). Tyto vlastnosti měly nalézt své vyústění právě v Masarykově vztahu k rozhlasovému vynálezu, jehož se stal nadšeným přívržencem.^[12] Masaryk prý viděl v rozhlasu uskutečnění dávného snu Karla Havlíčka po české světovosti a účinný nástroj pro šíření umění, a tím i pro zušlechťování člověka.^[13] Masaryk měl pochopit nesmírný význam rádia pro stát, demokracii, rodinu i lidovou výchovu a oceňovat jej jako kulturotvorný činitel i prostředek rychlého informování občanstva.^[14] Masaryk zkrátka „rozhlasem chtěl obroditi duchovně i myšlenkově českého člověka“.^[15] Byl to opět Práger, kdo vyzdvihl, že Masaryk nechápal rádio jako technický přístroj, nýbrž spíše jako duchovní nástroj. Masaryka prý tolik nezajímala technická stránka rozhlasového vysílání, nýbrž v prvé řadě jeho obsah a společenská funkce.^[16] Tato Prágerova interpretace z let 1936/1937 dávala Masarykovu vztahu k rozhlasu punc jisté duchovní avantgardnosti a posouvala jej směrem k pozdějším úvahám Františka Kožíka. Tento příslušník tzv. meziválečné brněnské rozhlasové avantgardy^[17] totiž na počátku německé okupace viděl další budoucnost rozhlasové tvorby právě v jejím pronikání do myšlenkových oblastí. Rozhlas se tehdy podle Kožíka neměl už přehnaně zabývat svým technologickým „jak“, nýbrž se měl primárně soustředit na to, „co“ řekne světu. Vyřešení technologických problémů uvolnilo rozhlasu cestu pro myšlenkový obsah a duchovní hodnoty.^[18]    

Výrazného ocenění se dočkaly také Masarykovy poslechové zvyklosti, jež se měly stát pro občany Československa do jisté míry vzorem. Radiopřijímač a gramofon údajně patřily k nejoblíbenějším předmětům prezidentova soukromí, Masaryk si pro poslech rozhlasu ve svém denním programu prý vždy vyhrazoval určitý čas. Masarykův posluchačský zájem zesílil po jeho abdikaci a narůstajících zdravotních problémech, neboť jako milovník hudby přestával chodit na koncerty a dával čím dál více přednost hudbě zprostředkovávané rozhlasem.^[19] Podle svědectví předsedy jednatelského sboru Radiojournalu Ladislava Šourka se Masaryk v posledních letech svého života oddával rozhlasovému poslechu mezi osmou a desátou hodinou večerní, když do rozhlasového domu často vzkazoval, co se mu líbilo. Nejraději si nalaďoval Smetanu a Beethovena, vyhledával však také rozhlasová nastudování Tylových a Shakespearových dramatických děl.^[20] Šourkovo svědectví mělo posvěcovat a Masarykovou autoritou legitimizovat převažující ideové zaměření Radiojournalu, jež bylo spojené s estetickými a vzdělanostními hodnotami měšťanstva. Rádio koneckonců bylo v celém meziválečném západním světě symbolem prestiže měšťanské třídy a nástrojem, pomocí něhož mohlo měšťanstvo otisknout svou tvář do okolního světa a tlumočit ostatním společenským skupinám (zejména rolnictvu a dělnictvu) svůj hodnotový ideál.^[21] Podle Šourka si však Masaryk oblíbil také reportáže z různých krajů republiky a „těšíval se, jak radio lidi sbližuje“.^[22] Prezidentova zvyklost poslouchat československou hymnu ve stoje byla navíc kladena za vzor těm rodinám, jež si při ní „nerušeně pochutnávají na večeři“ či které „při vysílání symfonického koncertu nebo klasické opery klidně obstarávají své domácí práce, případně se baví“.^[23] Masaryk se tak stával vzorem soustředěného, ničím nerušeného poslechu a průkopníkem pravého poslechového prožitku; jako takový byl stavěn do opozice vůči poslechu nekoncentrovanému, povrchnímu a pouze „kulisovému“.

Tomáš Garrigue Masaryk (1932)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Ohromný význam konečně měly také Masarykovy rozhlasem přenášené projevy. Hned ten první – projev k zástupcům vlády v audienční síni Pražského hradu z 28. října 1925 – zaujímal v meziválečné rozhlasové paměti až mýtickou pozici. Masarykova řeč byla tehdy z Pražského hradu vedena pomocí telefonních kabelů ke strašnickému vysílači, který jej rozšířil do československého éteru, a do Smetanovy síně Obecního domu, kde ji z reproduktorů poslouchali shromáždění členové Československé národní rady.^[24] Onen 28. říjen 1925 se stal „pro naši obec radiofonickou historickým dnem“,^[25] který umožnil, „že četní posluchači mohli ve svých domovech, nejen v Praze, ale i na venkově prodleti, třeba jen několik minut, v takřka osobním styku s presidentem“.^[26] Šéf literárně-dramatického oddělení Radiojournalu Miloš Kareš ještě po dvanácti letech o tomto rozhlasovém přenosu napsal následující slova: „Dojem, jaký vyvolalo rozhlasem rozšířené poselství po celé naší republice, byl neobyčejně hluboký“.^[27] Svým aktivním podílem na rozhlasovém vysílání, které v letech 1925–1934 přeneslo celkem 19 jeho projevů, měl Masaryk zařadit rozhlas mezi efektivní nástroje státní moci a správy.^[28] Na stránkách československých rozhlasových časopisů bývalo zdůrazňováno, že řečnickým nástrojem politiků se po Velké válce stal rozhlasový mikrofon. Vynález rozhlasu umožnil odklon od tradičního, pomalého zprostředkovávání politických názorů a idejí pomocí tisku a umožnil participaci na politickém životě těm občanům, „kteří se z různých příčin nemohou oddati četbě“.^[29] Rozhlas tak napomáhal připoutat zájem širokých občanských vrstev ke správě státu a zároveň jim poskytoval orientaci v aktuální politické situaci. Jedním z průkopníků tohoto celosvětového trendu měl být právě Masaryk.

Zejména ve třicátých letech bývalo vyzdvihováno, že oproti projevům nacistických a fašistických státníků se Masaryk ve svých projevech soustředí na ideu humanistického porozumění mezi národy.^[30] Masaryk měl používat rozhlas jako nástroj státní propagandy, avšak nikoli diktátorského typu, nýbrž propagandy zapřažené „ve službách mírových, humánních a ušlechtilých cílů“.^[31] Když se podíváme na obsah Masarykových rozhlasových projevů,^[32] je zapotřebí právě uvedené meziválečné tezi přitakat. Prezidentova vystoupení u mikrofonu se z obsahového hlediska příliš nelišila od jeho tiskem vydaných a filosoficky laděných prací. Masaryk v rozhlase propojoval českou (resp. československou) otázku s obecně humanitními a demokratickými hodnotami, zdůrazňoval význam etických idejí a mírového soužití mezi občany, národy i státy. Masarykův morální kredit, jemuž se mezi válkami těšil u velké části světové veřejnosti, byl v roce 1932 dokonce využit při mezinárodní propagaci hodnot demokracie a míru. V únoru 1932 jej americká rozhlasová společnost Columbia Broadcasting System vybrala jako zástupce evropských státníků, aby promluvil k americkým posluchačům u příležitosti 200 let od narození George Washingtona. Masaryk ve svém anglickém projevu vyzdvihl Washingtonův vklad do americké historie, aktualizoval jeho politické myšlenky a zdůraznil nutnost evropsko-americké demokratické spolupráce.^[33] V listopadu 1932 poté promluvil k britským posluchačům u příležitosti 10 let od založení BBC, když se zamyslel nad smyslem Společnosti národů i československých mírových snah a zdůraznil význam rozhlasu i samotné BBC pro vzdělanost lidstva a porozumění mezi národy. Právě tento Masarykův projev byl po pěti letech – a zároveň pár dní po jeho úmrtí – vysoko oceněn v britském časopisu World-Radio.^[34]

T. G. Masaryk při projevu k členům vlády (1928)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Většina Masarykových projevů nebyla rozhlasu „šita na míru“, neboť se jednalo o vystoupení před živým publikem (politiky, zástupci Sokola, občany), u nichž však byl přítomen rozhlasový mikrofon. Tyto rádiovými vlnami přenášené Masarykovy projevy tudíž měly ráz veřejných manifestací a nesly punc oficiality.^[35] Některé projevy si však Masaryk připravil přímo pro rozhlasové vysílání, když je poté přednesl do mikrofonu, jenž byl umístěn v jeho pracovně na Pražském hradě. A právě tyto projevy vycházely vstříc akusticko-auditivním specifikům rádia, tedy absenci optických vjemů mezi řečníkem a posluchačem a jisté intimitě, kterou se vztah mezi řečnícím a povětšinou osamoceně naslouchajícím člověkem vyznačuje. Je otázkou, zda na to Masaryk přišel sám, či zda si nechal poradit někým z Radiojournalu. Buď jak buď, tyto Masarykovy projevy byly laděny daleko osobněji a intimněji. V prvních dvou větách povětšinou prezident navázal vztah se vzdáleným posluchačem pomocí nastínění osobních citových vazeb k prostředí, v němž se jeho předpokládaný posluchač nacházel. Například v úvodu svého projevu k americkým posluchačům zmínil Masaryk své pobyty ve Spojených státech, přátelství s Woodrow Wilsonem a svůj zájem o dějiny americké demokracie. Byly to především tyto přímo pro rozhlasový mikrofon připravené projevy, které podle Miloše Kareše v posluchačích zanechávaly „hluboký dojem oněch chvil, kdy v tichu rodinného prostředí, ve statisících domácnostech ozve se pojednou z amplionu vážný jakoby smutkem zastřený, ale při tom neobyčejně výrazný a působivý hlas velkého filosofa, který se zamýšlí nad tíživými otázkami a problémy dneška“.^[36]      

Podrobnější rozvinutí právě naznačené trojice motivů, které se váží k Masarykovi jako propagátorovi rozhlasu, posluchači rádia a rozhlasovému řečníkovi a které byly zároveň československým občanům v nepochybně dosti zidealizované formě předkládány jako následováníhodné vzory, by mohlo v budoucnu vyústit do ucelenějšího obrazu „rozhlasového Masaryka“. Ten by měl být ještě doplněn o motivy další, a to především o Masaryka jako objektu meziválečných rozhlasových her, dokumentů a přednášek či třeba o domácí a zahraniční posluchačské ohlasy na jeho rozhlasová vystoupení. Takový celistvý obraz by snad poté vypověděl mnoho důležitého jak o samotném Masarykovi, tak o meziválečné rozhlasové kultuře v Československu i o jejích transnacionálních přesazích.

[1] Tomáš PÁNEK, Rozhlas a jeho vztah k valašskému folkloru v letech 1932–1945. Ideje – osobnosti – metody, in: Jakub Ivánek (ed.), Valašsko – historie a kultura III. Duchovní život, Ostrava 2024, s. 303–312.

[2] TÝŽ, Spolupráce Zdeňka Kalisty s rozhlasem v letech 1935–1941, Středočeský sborník historický 48, 2022, č. 1, s. 99–106; TÝŽ, Hlas Josefa Války aneb historikova spolupráce s Českým rozhlasem v 90. letech 20. století, in: Martin Nodl, Vladimír Urbánek (eds.), Josef Válka a myšlení o dějinách, Praha 2022, s. 163–186.

[3] Jan VEDRAL, Rozhlas Karla Čapka. (Nad články z let 1926–1938), Svět rozhlasu, 2000, č. 2, s. 5–7.

[4] René MELKUS, Československé rozhlasové přijímače 1923–1930 ve sbírkách NTM/Czechoslovak Radio Receivers 1923–1930 in NTM Collections, Praha 2022, s. 99.

[5] Cit. dle Tamtéž.

[6] Tamtéž, s. 87, 89 (pozn. 18).

[7] Tamtéž, s. 59–60, 99.

[8] Vilém Práger, Proč nemáte radio?, Svět mluví 6, 1937, č. 11–12, s. 2.

[9] Carolyn BIRDSALL, Radio, in: Daniel Morat, Hansjakob Ziemer (eds.), Handbuch Sound. Geschichte – Begriffe – Ansätze, Stuttgart 2018, s. 353.

[10] K ostatním masarykovským mýtům nejnověji: Ivan ŠEDIVÝ, T. G. M. K mytologii první československé republiky, Praha 2022.

[11] –vp– [Vilém PRÁGER], Nové naděje, Svět mluví 5, 1936, č. 1, s. 1.

[12] F. K., Náš pan president a rozhlas. K 85. narozeninám T. G. Masaryka, Týden rozhlasu 2, 1935, č. 9, s. 1–2.

[13] Projev předsedy československé rozhlasové společnosti dra Lad. Šourka ve smuteční schůzi jednatelského sboru, Radiojournal 15, 1937, č. 39, s. 5.

[14] –vp– [V. PRÁGER], Nové naděje, s. 1–2; V. Práger, Proč nemáte radio?, s. 2; Odešel jeden z nejpozornějších posluchačů, Svět mluví 6, 1937, č. 11–12, s. 5.

[15] Odešel jeden z nejpozornějších posluchačů, s. 5.

[16] –vp– [V. PRÁGER], Nové naděje, s. 1; V. Práger, Proč nemáte radio?, s. 2.

[17] Tomáš PÁNEK, Miloslav NOVÁK, Meziválečná brněnská rozhlasová avantgarda, Dějiny a současnost 46, 2024, č. 7, s. 29.

[18] František KOŽÍK, Rozhlasové umění, Praha 1940.

[19] Odešel jeden z nejpozornějších posluchačů, s. 5.

[20] Projev předsedy československé rozhlasové společnosti dra Lad. Šourka, s. 5.

[21] C. BIRDSALL, Radio, s. 353–354; Andreas ZEISING, Radiokunstgeschichte. Bildende Kunst und Kunstvermittlung im frühen Rundfunk der 1920er bis 1940er Jahre, Köln 2018.

[22] Projev předsedy československé rozhlasové společnosti dra Lad. Šourka, s. 5.

[23] –vp– [V. PRÁGER], Nové naděje, s. 1.

[24] President T. G. Masaryk promluví do rozhlasu, Radiojournal 3, 1925, č. 35, s. 1; K. K., Vzpomínka na první proslov prvního presidenta v rozhlase, Radiojournal 15, 1937, č. 10, s. 5.

[25] President T. G. Masaryk promluví do rozhlasu, s. 1;

[26] Eduard SVOBODA, O pokrocích Radiojournalu, Radiojournal 3, 1925, č. 36, s. 1.

[27] Miloš KAREŠ, T. G. Masaryk a náš rozhlas, Týden rozhlasu 4, 1937, č. 38, s. 2.

[28] [nenadepsané rozloučení rozhlasové společnosti Radiojournal s Masarykem], Radiojournal 15, 1937, č. 38, s. 5.

[29] Hindenburg mluví do rozhlasu, Radiojournal 9, 1931, č. 52, s. 5.

[30] Jak dnes užívají státníci rozhlasu, Radiojournal 12, 1934, č. 50, s. 7.

[31] V. Práger, Proč nemáte radio?, s. 2.

[32] Na archivních záznamech se dochovalo plných deset Masarykových rozhlasových projevů, které si lze poslechnout zde.

[33] Tomáš PÁNEK, Miloslav NOVÁK, Československo a američtí posluchači rozhlasu, Dějiny a současnost 46, 2024, č. 8, s. 31.

[34] The Late President Masaryk. The Man Who Liberated a Nation, World-Radio. The BBC Foreign Programme Journal 25, 1937, č. 635, s. 4.

[35] M. KAREŠ, T. G. Masaryk a náš rozhlas, s. 2.

[36] Tamtéž.