Tomáš Bojda: Recenze knihy V hlavní roli rozhlas!

Nová kniha Milana Pokorného V hlavní roli rozhlas! (Radioservis, 2018) vznikla u příležitosti pětadevadesátých narozenin československého rozhlasového vysílání. Oslavný tón publikace zdůrazňuje úvodní slovo generálního ředitele Českého rozhlasu, čtenář tak knihu od začátku přijímá s pocitem významnosti uvedeného jubilea.

Více než dvousetpadesátistránkový svazek je koncipován jako soubor vzájemně nesouvisejících textů, jejichž pojítkem je přítomnost rozhlasu v jakékoli podobě a významu tohoto slova. Antologický charakter publikace předurčuje její vnitřní strukturaci: kratší jednotlivé příspěvky různých autorů z různých časových období na sebe nenavazují, každý text představuje vlastní uzavřený mikropříběh i literární fundament. Typologicky i žánrově odlišné texty spojuje zainteresovaný komentář Pokorného, který se pokouší provázet čtenáře genezemi dílčích prací i pohnutkami autorů a jejich vztahů k rozhlasovému médiu. Tento nezvyklý, orientačně výkladový způsob prezentace textů s sebou přináší pozitivní i negativní průvodní jevy, jichž se letmo dotknu na příštích řádcích.

Pokorný hned v předmluvě upozorňuje na různorodost tvůrčího pojetí i odlišné motivace vzniku článků. Společným jmenovatelem však zůstává rozhlas a vše s ním související, ať už z hlediska rozhlasu jako komunikačního nástroje, mediálního či uměleckého prostoru. Stylová nevyhraněnost výběru jednotlivých příspěvků je sice v tomto případě principiální metodou antologie, na druhou stranu poněkud narušuje dojem celistvosti publikace. Autor jako jediné kritérium svého výběru vymezuje samotnou existenci pojmu „rozhlas“ v textech českých autorů, nehledě na jejich profesní zařazení, odbornost, časové zakotvení i úhel pohledu. Takto sesbírané texty sice jistě vytvářejí rozmanitou škálu různých tematických pojednání o rozhlase, méně však reflektují záměr, s nímž autor texty vybíral. Oblouk příběhů nemá logickou konstrukci, např. od vyloženě publicistických, třeba i humoristických textů po odbornější či promyšlenější studie. Nemá ani jasnou motivaci výpovědi: jak se tedy o rozhlase v uplynulém období devadesáti pěti let psalo? Chybějící sumarizace, respektive autorská syntéza poznatků, v níž by Pokorný alespoň v náznacích pojmenoval specifika a intence, v nichž se autoři pohybují, by jistě prospěla ucelenějšímu charakteru publikace. Dílčí poznatky na toto téma sice Pokorný uvádí v předmluvě knihy, spíše než ke koncepci výběru však inklinuje k opakovanému zdůraznění různorodosti textů i autorských osobností. Výsledek budí zdání, že autor vytvořil kompilaci všeho, co k vytčenému cíli nalezl. Nic proti tomu, i tento přístup by však snesl promyšlenější rámec, jenž by logicky spojoval jinak segmentované a často obtížně identifikovatelné črty všeho druhu.

Jednotlivým příspěvkům by jistě prospěla viditelně umístěná časová datace. Možná v samotném obsahu v úvodu, možná před každým konkrétním textem, každopádně proto, aby čtenář jednotlivé indicie nemusel luštit v dílčích úvodnících autora, ale okamžitě věděl, do které doby se při čtení textu dostává (ne každý pročítá knihy od začátku do konce). Čtenář by tuto informaci již kvůli snadnější orientaci jistě ocenil, vždyť např. úvodní exposé k publikované básni Josefa Kainara V Rozhlase se strhla večer mela zachází hned s několika časovými údaji, ani jednou však přitom konkrétně nestanovuje, z kterého roku pochází samy Kainarovy verše. Informaci o časovém zařazení neobsahují dále například ani texty Richarda Landera (Den v táboře) nebo Jiřího Slívy (V Krkonoších). Chybějící časové určení budí dojem zbytečné nedůslednosti (přívlastek „jedna z těch nejnovějších“ v případě knihy Jiřího Slívy), příspěvky jsou jinak řazeny chronologicky. V textu postrádané údaje se dovídáme alespoň ze závěrečné bibliografie.

Zhoršené orientaci navíc přidává podivná disharmonie číslování stránek ve srovnání s obsahem: na straně 45 ještě skutečně nacházíme ohlášený text Františka Merty Rádio, na straně 48 však místo textu Josefa Hory objevujeme povídku Jana Weisse Rádio ‒ růže ‒ ruka (obsahem inzerována až na s. 72). Odchýlení reálných stránek od úvodního obsahu se opakuje i v dalších částech, až posléze se reciprocita srovnává do odpovídajících údajů. Ediční chybu sice můžeme s nadhledem odpustit, zbytečně však nabourává plynulost i komfort čtenářského zážitku.

Pokorný přiznaně neusiluje o odborný rámec ani metodologický přístup, žánrově můžeme jeho antologii označit za popularizační. Atraktivní jména některých přispěvatelů jistě prospějí čtenářskému zájmu, ne ve všech případech však v rámci stanoveného žánru nakonec naplní očekávání. Scéna z Čapkova dramatu Matka se podivně vyjímá např. proti Aškenazyho básni Rozhlas; je otázkou pro autora, zda zařazení konkrétní pasáže divadelní hry skutečně konvenuje stanovenému záměru antologie (Pavel Kohout ve Hvězdné hodině vrahů okolo budovy rozhlasu dokonce koncipuje výraznou část děje atd.). Podobně vágní je rovněž uvedení Frejkova pojednání o výjimečné pozici rozhlasového posluchače. Frejka (jako řada dalších) v rámci profese divadelního režiséra promýšlel samu specifičnost auditivního média, hovoříme zde však spíše o odborné glose než o publicistickém tvaru. Pokud se autor nebránil textům erudovanějším, zůstává nejasné, proč do knihy nezahrnul také zásadní teoretické spisy Olgy Srbové, Františka Kožíka či Václava Růta, autorů bytostně rozhlasových.

Při bližším pohledu na více než sedmdesát dílek se přirozeně objevují otázky, zda se někteří autoři nedali/neměli nahradit jinými apod. Tuto úvahu ponechme pisatelově licenci, sám autor má snad koneckonců k výběru jmen koncepční odůvodnění. Absence některých klíčových osobností, jež se popularizaci rozhlasu věnovaly či věnují řadu let (Jan Lopatka, Přemysl Rut), však minimálně překvapí. Přes žánrovou i uměleckou nevyrovnanost shledávám literární hodnotu a (v neposlední řadě) také atraktivitu vybraných ukázek jako dominantní devízy svazku.

Pozitivním aspektem Pokorného antologie zůstává pestrost textů, které i nezasvěceným čtenářům nabízí různorodý vhled do rozhlasového zákulisí, umožňuje šíři pohledů na rozhlas i jeho nezaměnitelnou specifiku. Pro milovníky rozhlasu kniha jistě přináší potěšení nad novou publikací, která do jednoho tvaru uzavírá rozličné oborové vhledy a vyznání, jimiž se význačné osobnosti české literatury a umění k rozhlasu přihlásily. Neopominutelným kladem knihy je bezpochyby přehledná i nápaditá grafika, která texty prokládá tematickými ilustracemi Terezy Cerhové.

(Tento text vyšel původně ve Světě Rozhlasu 39–40, 2018, s. 124–125.)