Tomáš Bojda: Josef Henke – Život a dílo, rozhlas a divadlo

Výzkum divadelní a rozhlasové tvorby režiséra Josefa Henkeho (1933–2006) probíhající na Katedře divadelních a filmových studií v Olomouci:

V rámci grantového projektu IGA (výzkumný projekt se zapojením studentů a pedagogů) budou v recenzovaných časopisech publikovány celkem tři studie zabývající se režijním dílem předního českého rozhlasového i divadelního režiséra: první pojedná o Henkeho režiích v rozhlase (Tomáš Bojda), druhá o režisérově divadelní tvorbě (Tatjana Lazorčáková), třetí se pokusí představit osobnost Josefa Henkeho zejména s akcentem na pracovní perzekuce, jimž režisér čelil v období normalizace (Andrea Hanáčková). Kromě autorů se do grantového výzkumu zapojily také tři studentky magisterského studijního programu (Nikola Horníková, Kateřina Korychová, Žofie Lamerová), jejichž úkoly spočívají především v rešeršní a heuristické práci. Impulsem pro vytvoření podrobné zprávy o Henkeho tvorbě byla jednak dlouhodobě postrádaná kritická reflexe režisérova díla, jednak kompletní Henkeho pozůstalost, kterou máme k dispozici díky vdově po zesnulém, Anně Henkeové. V následujícím textu v základních obrysech představím obsah pozůstalosti, typologii uložených materiálů a jejich užitečnost pro další výzkum.

Josef Henke (vpravo) při zkoušce rozhlasové hry Lovecká sezóna (1964)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Pozůstalost Josefa Henkeho představuje pro jakéhokoli milovníka rozhlasu fascinující archivní fond. Materiály obsahují stovky pramenných artefaktů, originály Henkeho pracovní i osobní korespondence, vlastní režisérovy poznámky k některým rozhlasovým i divadelním inscenacím, rukopisné náměty či skici k budoucím scénářům, ale také strojopisné dokumenty týkající se Henkeho pracovních nesnází: např. posudek Jiřího Horčičky, který ve své funkci šéfrežiséra musel pro stranické vedení zhodnotit Henkeho rozhlasovou práci (Horčička se za Henkeho v posudku postavil a vyzdvihl především jeho umělecký přínos), posudek vedoucího Hlavní redakce literárně dramatického vysílání Oldřicha Rafaje (Rafaj oceňuje Henkeho tvůrčí kvality, zdůrazňuje však jeho politickou laxnost a nespolehlivost, čímž Henkeho v podstatě odsuzuje k vyhazovu), Henkeho ponížené dopisy ústřednímu řediteli Československého rozhlasu Jánu Riškovi, řediteli Českého rozhlasu Karlu Hrabalovi nebo řediteli Realistického divadla Zdeňka Nejedlého Zdeňku Buchvaldkovi, v nichž Henke prosí o pracovní omilostnění z důvodů existenční i umělecké nouze.

V podobném tónu se nese také korespondence s mnoha oblastními divadly, také zde Henke opakovaně zdůrazňuje potřebu pracovat. Henkeho dopisy poskytují historiograficky cenné informace včetně přesné datace jeho pracovních angažmá, dokumentaci jednotlivých inscenací, osobní doklady ze spolupráce s divadly i jinými uměleckými institucemi. Jelikož se Henke v každém dopise, v němž žádá o zaměstnání, musel stále znovu kádrově i umělecky „představovat“, vyzdvihuje opakovaně své pracovní úspěchy, ale také průběh svého politického života: od členství v akčním výboru v únoru 1948 (Henkemu bylo pouhých 15 let), přes blízkou spolupráci s výrazně politicky exponovaným režisérem Emilem Františkem Burianem v padesátých letech, po členství v KSČ (od r. 1951). Byla to přitom paradoxně právě Henkeho politická (ne)angažovanost, která zapříčinila jeho naprostou pracovní diskriminaci po prověrkách na konci šedesátých let. Henke se na jaře 1968 stal předsedou rozhlasového Celozávodního výboru KSČ, na tuto funkci rezignoval v říjnu téhož roku. Účast ve vrcholné politické pozici zničila v té době kulminující uměleckou kariéru. Henke se na rozdíl od mnoha jiných odmítl veřejně vyjádřit proti „kontrarevolučním“ tendencím pražského jara, odmítl i schvalující stanovisko k okupaci Československa. Rudolf Matys potvrzuje, že Henke ve svém pracovním nasazení zůstával značně politicky naivní, když předpokládal, že mu pasivitu a ideologickou laxnost nebude nikdo vyčítat, přičemž na druhou stranu nevykonal žádnou aktivitu PRO „druhou stranu“. [1] Z oficiálních materiálů stranických i rozhlasových funkcionářů vyplývá, že pro Henkeho likvidaci úplně stačila samotná vysoká funkce a chybějící ostentativní krok PROTI reformnímu komunistickému křídlu v čele s Alexandrem Dubčekem. V pozůstalosti lze nalézt oficiální list o Henkeho propuštění, který uvedenou laxnost zmiňuje. Henkemu navíc uškodila zakladatelská a provozní činnost v rámci uměleckého družstva Ar(i)ston, které v roce 1969 vydalo desku Kde končí svět věnovanou památce Jana Palacha v Henkeho režii. Ar(i)ston byl krátce nato zrušen a Josef Henke vyloučen z KSČ; výpověď z rozhlasu je datována k lednu 1972.

Henkeho pozůstalost vytváří neobyčejně mrazivý dokument o bezpráví a útlaku páchaném na mimořádně nadaném a pracovitém umělci, který místo šéfovské pozice v rozhlase žadoní u Světly Amortové o sjednání schůzky a projednání možnosti alespoň částečné spolupráce s AMU. Naopak v pozitivnějším duchu překvapí dopis předsedkyně Svazu českých dramatických umělců Jiřiny Švorcové, která se za Henkeho přimlouvá v souvislosti s povolením jeho pohostinské režie v jihlavském divadle. Z dochovaných dopisů vyplývá Henkeho rozčarování nad zákazem tvůrčí práce, kromě rozhlasu Henke nesměl působit v žádném pražském divadle; pokud rozhlas vysílal některou z režisérových inscenací, uváděly se hry vždy bez Henkeho jména. Na tuto skutečnost Henke poukazoval (bez úspěchu) v dopise řediteli Karlu Hrabalovi, argumentoval svým dvacetiletým členstvím v KSČ i nezměněným ideologickým přesvědčením, a dokonce také faktem, že svou práci v rozhlase zahájil již po prvním ročníku DAMU, kdy tehdejší děkan Josef Bezdíček schválil Henkeho mimořádnou externí spolupráci.

Pozůstalost obsahuje rovněž množství Henkeho administrativní agendy týkající se jeho návratu do rozhlasu v devadesátých letech, kdy se Henke stal šéfrežisérem a později také šéfredaktorem Vltavy, v roce 1993 jen těsně prohrál souboj o místo generálního ředitele Českého rozhlasu s Vlastimilem Ježkem. Kromě rozhlasových materiálů pozůstalost dokumentuje Henkeho pečlivou snahu zaznamenávat veškeré novinové i odborné recenze vlastních her, zmínky o reprízách, festivalových uvedeních či cenách, a vlastně jakékoli texty věnující se jeho osobě (např. Matysův článek k Henkeho šedesátým narozeninám [2]); rozhovory se samotným režisérem jsou uchovány v novinových výstřižcích. Henke si však zakládal i dokumenty týkající se jiných souborů, patrně jemu poetikou i dramaturgií blízkých (např. plakáty z prvních let Divadla Járy Cimrmana).

Josef Henke při natáčení rozhlasové hry Osamělost přespolního běžce (1966)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Velké množství výstřižků, ale i rozsáhlejších dokumentů, novin, rozhlasových pramenů nebo vlastních zápisků, se týká zásadních politických událostí, jichž byl Henke svědkem a přímým účastníkem: kromě pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 například kompletní text Charty 77 a zejména prameny týkající se sametové revoluce z listopadu 1989. Henke řadu materiálů využil k vlastnímu pořadu Konec a začátek anebo Krvavým chodníčkem 17. listopadu ke svobodě (spolupracovali mj. Rudolf Matys, Václav Daněk, Jan Halas, Jitka Borkovcová ad.). Dvoudílný pořad vydal Československý rozhlas v roce 1990 na LP desce, jedná se o zvukovou koláž sestavenou z fragmentů oficiálních proslovů důležitých osobností sametové revoluce, dílčích vzpomínek či vybraných literárních citací, které v Henkeho režii interpretovali přední herci v čele s Rudolfem Hrušínským, Radovanem Lukavským, Eduardem Cupákem nebo Borisem Rösnerem. Z desítek oficiálních dokumentů je zajímavý mimo jiné habilitační dekret z brněnské JAMU, kde byl Henke v roce 1992 jmenován docentem (vedoucí habilitační komise: Bořivoj Srba, oponenti habilitační práce: Alena Štěrbová, Jan Czech, Antonín Přidal).

Jelikož se náš grantový projekt zaměřuje nejen na Henkeho – rozhlasového tvůrce, ale také na Henkeho – divadelníka, pokládám za vhodné doplnit také některé divadelní prameny, jež se v pozůstalosti nacházejí: programy Divadla Viola a Lyry Pragensis (především z normalizačních let), scénické návrhy některých inscenací, oficiální dopisy žádající o spolupráci s oblastními divadly (např. divadla v Mostě, Jihlavě, Pardubicích), řada režijních výkladů a poznámek k loutkovým inscenacím (mimo jiné také Divadlo Spejbla a Hurvínka). Databáze Divadelního ústavu eviduje celkem 75 Henkeho divadelních režií, v rámci našeho výzkumu budeme ovšem soupis ověřovat, systematizovat a rozvíjet o analytické reflexe.

Z Henkeho vlastních záznamů lze uvést přehled pracovních angažmá od absolutoria DAMU v roce 1955:

• Divadlo D 34: 8. 8. 1955 – 15. 8. 1958
• Čs. rozhlas: 16. 8. 1958 – 31. 7. 1960
• Divadlo E. F. Buriana: 1. 8. 1960 – 30. 9. 1962
• Krajské divadlo v Brně: 1. 10. 1962 – 31. 8. 1964
• Čs. rozhlas: 1. 9. 1964 – 31. 1. 1972
• Svobodné povolání: 1. 2. 1972 – 31. 7. 1980
• Východočeské divadlo Pardubice: 1. 8. 1980 – 31. 7. 1982
• Ústřední loutkové divadlo Praha: 1. 8. 1982 – 30. 6. 1984 (plus ext. mezi únorem a červencem 1982)
• Svobodné povolání: 1. 7. 1984 – 31. 3. 1986
• Divadlo pracujících Most: 1. 4. 1986 – 31. 8. 1987
• Divadlo Spejbla a Hurvínka: 1. 9. 1987 – 31. 12. 1989
• Čs. rozhlas: od 1. 1. 1990 

Zásadním východiskem Henkeho umělecké tvorby byla nepochybně spolupráce s E. F. Burianem, u nějž Henke nastoupil v roce 1955 a později řadu Burianových divadelních úprav i původních textů inscenoval v rozhlase i v divadle (např. Vojna, Kulhavý Bakus, Věra Lukášová). Iniciační zkušenosti ze spolupráce s Burianem vedly Henkeho k prohlubování znalostí a poetiky avantgardy (Henke se avantgardou zabýval nejen v oblasti divadla, ale i v kontextu výtvarného umění, hudby, filmu atd.); dobové zprávy o nových inscenacích Burianových her si Henke vystřihoval z novin ještě v devadesátých letech.

Josef Henke (vlevo) při natáčení rozhlasové hry Bílé noci (1966)|foto:autor neznámý, Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Důležitými prameny k Henkeho tvorbě jsou rovněž jeho vlastní teoretické texty publikované v tematických sbornících, antologiích či v odborném tisku. Henke je autorem monografie Síla slova [3] (1963), v níž shrnul vlastní teoretické i praktické poznatky o problematice přednesu, mluveného slova a voicebandu. Studií Konečně tříbení [4] přispěl do antologie textů Slyšet se navzájem, kterou edičně připravil Vladimír Justl, publikoval však také řadu různě rozsáhlých teoretických textů o rozhlase: např. studii Ticho v rozhlasovém vysílání [5]; v pozůstalosti je uložena také jedenáctistránková studie Poznámky k možnostem současné rozhlasové tvorby, v níž Henke formuluje inspirativní teoretické teze o rozhlasovém herectví, rozhlasové poetice i specifičnosti auditivního média. Henke si do svého archivu ukládal dílčí publikované texty či rozhovory kolegů: např. rozhovor k šedesátinám Rudolfa Matyse nebo rozhovory s Jiřím Horčičkou. Tak jako pozůstalost obsahuje oficiální rozhodnutí o Henkeho vyhazovu z rozhlasu, najdeme v ní také rehabilitační dekret podepsaný ústředním ředitelem Čs. rozhlasu Františkem Pavlíčkem a šéfem rehabilitační komise Václavem Daňkem. Součástí pozůstalosti je i pozvánka na slavnostní předávání státních vyznamenání, Josef Henke obdržel v roce 2004 Medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury.

Opomíjenou oblastí Henkeho tvorby zůstává práce pro televizi – na vině je jistě také velmi omezený počet veřejně přístupných záznamů Henkeho inscenací, řada pořadů byla smazána, ztracena či nikdy nereprízována (k dispozici zůstává např. TV inscenace Manon Lescaut z r. 1970 nebo drama Narcisový dům z r. 1994); Henke pro televizi připravil také látky, které dříve zpracoval v rozhlase (např. úprava Dostojevského Bílých nocí nebo Pinterovy hry Celou noc venku). Na televizní tvorbě Henke oceňoval zejména komornost média, možnost detailu a diferencovaných hereckých výkonů, upozornil na „hmatovost“ televize právě ve smyslu intimního sdělování v detailech.

Henkeho pozůstalost poskytuje obsáhlý materiál pro další výzkum, vybízí ke koncepčnímu třídění položek a zejména ke komparaci s výslednými uměleckými artefakty. V tomto smyslu bude pozůstalost také využita, cílem výzkumu je s pomocí dochovaných archiválií vytvořit co možná nejúplnější profil rozhlasové a divadelní tvorby Josefa Henkeho.

Sumarizace dosavadní literatury a pramenů týkající se Henkeho rozhlasové tvorby:

Zásadní oborové monografie Aleny Štěrbové [6] a Jana Czecha [7] se Henkeho inscenacím věnují spíše okrajově, jakkoli v dílčích postřezích nabízejí stále podnětné analytické závěry. Czechův rozbor Henkeho dramatizace Proměny (1967) dekóduje režijní záměr především v otázce rozhlasového prostoru [8], jinde Czech rozvíjí problematiku sémantiky rytmu [9] na příkladu Henkeho inscenace Sudičky (1968). V rámci celé knihy se však Czechova pozornost upírá především na epickou povahu rozhlasu, nejvyšší pozornost věnuje Jiřímu Horčičkovi. Alena Štěrbová se k Henkeho inscenacím obrací v souvislosti s rozhlasovým uváděním divadelních her (za jedno z vrcholných děl Štěrbová označuje Henkeho nastudování Šaldových Zástupů, 1968) [10], ale také v kapitole o rozhlasovém uvádění lyriky a epiky. Podobně jako Czech, také Štěrbová analyzuje Henkeho režii Kafkovy Proměny, poukazuje přitom na režijní řešení postavy Řehoře Samsy, v němž se „Petru Haničincovi podařilo propojit hlubokou existenciální úzkost člověka s ilustrací hmyzí vystrašenosti a těkavosti.“ [11] Štěrbová i Czech ovšem hodnotí pouze Henkeho první režijní etapu (šedesátá léta), jejich práce jsou ohraničeny závěrem osmdesátých let.

Rozhlasový návrat Josefa Henkeho v devadesátých letech částečně akcentuje Eva Schulzová, která analyzuje Henkeho inscenaci hry Antonína Přidala Políček číslo 111. [12] Zmíněné práce jsou bohužel jediným knižně vydaným kritickým materiálem, který se k Henkeho tvorbě vztahuje. Dílčí informace o Henkeho rozhlasovém působení lze vyčíst z historiografické publikace autorského kolektivu Evy Ješutové Od mikrofonu k posluchačům [13] a Běhalovy knihy Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu [14]; kontextuálně neopominutelnými zdroji jsou dvě rozličné knihy rozhlasových režisérů: Vedralovy publikace Jiří Horčička – rozhlasový režisér [15] a Trpělivě obnošené tělo [16] Josefa Červinky, ale také Faltýnkovy Nepromlčené případy Jaromíra Ptáčka [17]. Zmíněné publikace se samozřejmě prioritně nevěnují Josefu Henkemu, odhalují však provozní mechanismy a dramaturgické linie, v nichž v šedesátých letech pracoval také Henke.

Scházející faktické informace k Henkeho životu a dílu systematizoval Rudolf Matys ve sborníku 99 významných uměleckých osobností rozhlasu [18]. Matysův text přitom zřetelně vybočuje z pouhého katalogizačního přehledu díla, představuje spíše soustředěný biograficko-dramaturgický výklad specifické autorské poetiky a přináší několik pozoruhodně formulovaných průhledů do režijního stylu. Matys kromě původních rozhlasových her a dramatických či prozaických předloh akcentuje Henkeho iniciační zásluhy na tvorbě divadel poezie (Viola, Lyra Pragensis), ale také průkopnickou organizační práci na experimentálních činoherních a audiovizuálních projektech nebo režisérovu roli při vzniku Svazu rozhlasových tvůrců, jehož byl prvním předsedou. Díky Matysově textu získáváme obraz širokospektrálního tvůrce Josefa Henkeho, který navzdory takřka dvacetiletým perzekucím udržel jednotu vlastní režijní metody, když v devadesátých letech navázal na své stěžejní inscenační linie šedesátých let (Beckett, Přidal).

Josef Henke (druhý zleva) při natáčení rozhlasové hry Sabeth (1993)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Dosud nejucelenější práci o Henkeho rozhlasové tvorbě podala Markéta Zajíčková ve své diplomové práci Rozhlasové inscenace Josefa Henkeho v 60. letech [19]. Zajíčková se kromě konkrétních analýz [20] zabývala také dramaturgickými a estetickými aspekty Henkeho inscenací, v závěrečné kapitole autorka své poznatky shrnuje v charakteristice režijního stylu. Kromě knižních reflexí existuje také několik recenzí Henkeho režií, za všechny zmiňme například precizní Hniličkovu analýzu inscenace Život a dílo skladatele Foltýna (1963) [21] podle nedokončeného posledního románu Karla Čapka (dramatizace František Pavlíček); sám jsem publikoval analýzy Henkeho inscenací Dvojník (1990) a Soudce a jeho kat (1994) podle her Friedricha Dürrenmatta [22] a analýzu Dětí soudního dvora (1964) [23] podle Michela Cournota.

Z výčtu publikovaných textů je zřejmé, že dosavadní reflexe Henkeho díla se až na výjimky týkala převážně období šedesátých let. Chybějící kritické zhodnocení Henkeho druhé rozhlasové etapy (od r. 1990) je výzvou pro další zkoumání. Sám Henke své režijní smýšlení shrnul v dopise Pavlu Janovskému takto: „Ve své profesi režiséra jsem vždy jednoznačně inklinoval k poezii (čímž nemyslím poetizování, ani lyrismus, ani jen veršovou formu; pro mne je jedním z největších básníků třeba Babel). Vždy mne iritovalo počínání těch filmařů či divadelníků, kteří ve jménu ´umělecké pravdy´ (ve skutečnosti módy, konjunktury či nemohoucnosti) navlékali na svá díla kabátek ´syrové reportážní skutečnosti´, aby zakryli nedostatečnost či nepravdivost své výpovědi.“ [24]

Josef Henke (vpravo) na festivalu rozhlasových pořadů Prix Bohemia (1993)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Henkeho tendenci k poezii režijního vyjádření snad odhalíme v chystaných studiích, citátem samotného režiséra bych tento text rád uzavřel a odkázal na níže uvedený výběr z Henkeho rozhlasových režií. Soupis je prozatímní verzí zamýšleného kompletního seznamu Henkeho tvorby v rozhlase; podobně usilujeme o ucelený soupis Henkeho inscenací divadelních. Předkládaných padesát inscenací je řazeno chronologicky a reflektuje Henkeho rozhlasovou tvorbu lineárně od šedesátých let do začátku milénia; po dataci inscenace následuje vždy název pořadu a v závorce uvedený autor předlohy.

Soupis režijního díla Josefa Henkeho (výběr):

• 1960 – Ruslan a Ludmila (Alexandr Sergejevič Puškin)
• 1960 – První láska (Ivan Sergejevič Turgeněv)
• 1961 – Růže (Valeri Petrov)
• 1961 – Malý princ (Antoine de Saint-Exupéry)
• 1963 - Venku přede dveřmi (Wolfgang Borchert)
• 1963 – Život a dílo skladatele Foltýna (Karel Čapek – František Pavlíček)
• 1964 – Krysař (Viktor Dyk)
• 1964 – Demokraté (Milan Jariš)
• 1964 – Děti soudního dvora (Michel Cournot)
• 1965 – Věra Lukášová (Božena Benešová – Emil František Burian)
• 1965 – V táboře (Miroslav Krleža)
• 1965 – Kořeny zla (Jiří Vilímek)
• 1965 – Kat (Karel Hynek Mácha – Emil František Burian)
• 1966 – Krappova poslední páska (Samuel Beckett)
• 1966 – Johan doktor Faust (Josef Štefánek)
• 1966 – Bílé noci (Fjodor Michajlovič Dostojevskij)
• 1966 – Osamělost přespolního běžce (Alan Sillitoe)
• 1966 – Malba na dřevě (Ingmar Bergman)
• 1967 – Proměna (Franz Kafka)
• 1967 – Galileovo nanebevstoupení (Antun Šoljan)
• 1968 – Vojna (Emil František Burian)
• 1968 – Žebravý Bakus (Emil František Burian)
• 1968 – Sudičky (Antonín Přidal)
• 1968 – Zástupové (František Xaver Šalda)
• 1968 – Celou noc venku (Harold Pinter)
• 1969 – Don Jean aneb Strašlivý hodování (Jaroslav Tafel)
• 1970 – Teskné variace (Anton Pavlovič Čechov)
• 1971 – Jan houslista (Josef Hora)
• 1972 – Káča (Karel Václav Rais)
• 1972 – Skvělé vyhlídky (Charles Dickens)
• 1990 – Pěnkava s Loutnou (Antonín Přidal)
• 1990 – Dvojník (Friedrich Dürrenmatt)
• 1991 – Docela sám (Samuel Beckett)
• 1991 – Žhnoucí popel (Samuel Beckett)
• 1991 – Políček číslo 111 (Antonín Přidal)
• 1991 – Sáňky se zvonci (Antonín Přidal)
• 1992 – Lidský hlas (Jean Cocteau)
• 1992 – Ptáčník (Václav Kliment Klicpera)
• 1992 – Cascando (Samuel Beckett)
• 1993 – Výslech (Samuel Beckett)
• 1993 – Miroslav a Mariola (Zvonimir Bajsić)
• 1994 – Vzpomínka na Hamleta (Oldřich Daněk)
• 1994 – Soudce a jeho kat (Friedrich Dürrenmatt)
• 1994 – Porucha (Friedrich Dürrenmatt)
• 1994 – Proces Ezry Pounda (Fritz Joachim Raddatz)
• 1996 – Přes řeku (František Vinant – Josef Plechatý)
• 1998 – Barbaramáš a Merodes (Josef Alois Novotný)
• 2000 – Jedna loď (Ivan Diviš)
• 2002 – Minetti – Portrét umělce jako starého muže (Thomas Bernhard)
• 2003 – Rudolfínská noc (Oldřich Daněk)

[1] Rudolf Matys, osobní rozhovor s autorem, 26. února 2020, Praha.

[2] MATYS, Rudolf: Meziprůzkum nejblíže šedesátce. In Týdeník Rozhlas, 3/1993, s. 1.

[3] HENKE, Josef. Síla slova: o tak zvané sborové recitaci. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1963.

[4] HENKE, Josef. Konečně tříbení. In JUSTL, Vladimír. Slyšet se navzájem: 60 hlasů o uměleckém přednesu. 1. vyd. Praha: Orbis, 1966, s. 200-202.

[5] HENKE, Josef. Ticho v rozhlasovém vysílání. Svět rozhlasu. 2001, č. 6, s. 9-12.

[6] ŠTĚRBOVÁ, Alena. Rozhlasová inscenace: Teoret. komentované dějiny čes. rozhlasové produkce. 1. vyd.  Olomouc: Univerzita Palackého, 1995.

[7] CZECH, Jan. O rozhlasové hře: hledání specifiky české rozhlasové inscenace od roku 1945. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987.

[8] Tamtéž, s. 83-86.

[9] Tamtéž, s. 94-99.

[10] ŠTĚRBOVÁ, Alena. Rozhlasová inscenace: Teoret. komentované dějiny čes. rozhlasové produkce. 1. vyd.  Olomouc: Univerzita Palackého, 1995, s. 73.

[11] Tamtéž, s. 84.

[12] SCHULZOVÁ, Eva. Původní česká rozhlasová hra po roce 1989. 1. vyd. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2014, s. 162-163.

[13] JEŠUTOVÁ, Eva a kol. Od mikrofonu k posluchačům: z osmi desetiletí českého rozhlasu. 1. vyd. Praha: Český rozhlas, 2003.

[14] BĚHAL, Rostislav, ed. Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Praha: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, 1994.

[15] VEDRAL, Jan a VEDRAL, Jan. Jiří Horčička – rozhlasový režisér. 1. vyd. Brno: Větrné mlýny, 2003.

[16] SCHWARZ-ČERVINKA, Josef. Trpělivě obnošené tělo. 1. vyd. Praha: Torst, 2003.

[17] PTÁČEK, Jaromír a FALTÝNEK, Vilém, ed. Nepromlčené případy Jaromíra Ptáčka. 1. vyd. Brno: Větrné mlýny, 2005.

[18] JEŠUTOVÁ, Eva a kol. 99 významných uměleckých osobností rozhlasu: čeští tvůrci slovesných pořadů. 1. vyd. Praha: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, 2008, s. 40-42.

[19] ZAJÍČKOVÁ, Markéta. Rozhlasové inscenace Josefa Henkeho v 60. letech. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, 2010. 

[20] Zajíčková analyzuje inscenace První láska (1960), Malý princ (1961), Proměna (1967) a Sudičky (1968).

[21] HNILIČKA, Přemysl. Život a dílo skladatele Foltýna [online]. Panáček v říši mluveného slova [cit. 19. 8. 2005].

[22] BOJDA, Tomáš. Henkeho režie Friedricha Dürrenmatta [online]. Radiodock [cit. 25. 5. 2018]. 

[23] BOJDA, Tomáš. Francouzská sociální kritika po padesáti letech [online]. Radiodock [cit. 13. 12. 2017]. 

[24] HENKE, Josef. Nad fotografiemi Pavla Jasanského. [dopis fotografovi Pavlu Jasanskému z 9. 3. 1984]. Olomouc: Dokumentační centrum Univerzity Palackého, Pozůstalost Josefa Henkeho: složka Pracovní rukopisy, politické události.