Tomáš Bělohlávek: Hajaja – rozhlasové pohlazení na dobrou noc!
Článek mapuje historii oblíbeného rozhlasového pořadu pro děti Hajaja.
Půvabné pohádky a kouzelné příběhy založené na vyprávění poutavých nadpřirozených jevů mají v rozhlasovém vysílání velmi dlouhou tradici. Kromě nedělních pohádek, jejichž historie spadá až do roku 1946, si snad každý posluchač vzpomene na večerní pohádky z programové řady Dobrou noc, děti!, které se od roku 1961 staly nepostradatelnou součástí rozhlasového programu. Jejich vysílání na vlnách Českého rozhlasu letos oslavilo 55 let od svého vzniku.
Rozhlasoví pracovníci se na počátku 60. let rozhodli přidat k tzv. velkým dramatizovaným pohádkám také krátké příběhy na dobrou noc, které by obohatily strukturu dětského vysílání. Myšlenka pomáhat rodičům ukládat děti ke spánku pomocí pohádky se zrodila v redakci vědy a techniky, která tehdy patřila do Hlavní redakce pro děti a mládež. U kolébky nového cyklu, který dostal označení Dobrou noc, děti! a pro který se ihned vžil název Hajaja, stáli redaktoři Josef Kleibl a Vlasta Váňová, režisérka Helena Philippová, spisovatel Václav Čtvrtek a výtvarnice Olga Hejná. Přípravné práce spojené se vznikem nové programové řady pro nejmenší zabraly celému týmu přibližně jeden rok.
Tvůrci budoucího Hajaji se shodli, že nový cyklus by měl být dramaturgicky vystavěn na původních rozhlasových pohádkách, jejichž stopáž by se měla pohybovat mezi 5 až10 minutami, přičemž každý den by měl být odvysílán nový příběh. Vypravěčem a zároveň průvodcem do tajů dětské imaginace měl být malý, laskavý skřítek, který by nevtíravým způsobem promlouval k nejmenším posluchačům. Jeho pojmenování se rodilo poměrně obtížně. V nedávné době věnoval pan Josef Kleibl Archivu Českého rozhlasu dva strojopisné archy, které dokládají, kolik nejrůznějších nápadů na označení nového rozhlasového skřítka během přípravných prací vzniklo. Mezi navrhovanými názvy nalézáme nejen kuriózní jména jako např. Nocula, Ostěra, Makorád, Pustoryl, Spinkula, Makovička, Soumračník, Kokrha, Hejdumda či Pidikřísek, ale také termíny, které se nápadně blížily finálnímu názvu, totiž Hajdálek či Hajadlo. Je zajímavé, že z mnoha návrhů postupně vykrystalizovala dvě jména − Vítek modrá čepička a Lucián, který nakonec předčasně zvítězil. Pro vysílání bylo dokonce připraveno několik pilotních dílů s Luciánem, které načetl Vlastimil Brodský. Jednalo se mimo jiné o Pohádku o jednom koncertním křídle, Mánek Rozcuchánek, Červená punčoška, Kateřina a její stín, O zlatém hošíčkovi a O kuřátku, které pípalo mezi hvězdami. Avšak pojmenování Lucián nakonec vedení odmítlo s odůvodněním, že není dostatečně blízké pro nejmenší posluchače. (Olga Hejná: Jak přišel na svět Hajaja. In: Zlatý máj. Časopis o dětské literatuře a umění, č. 10, roč. XXX, Praha 1986, s. 624.) Mezitím se Olze Hejné podařilo utrousit větu, že „děti je třeba poslat do hajan“, a název pro nového rozhlasového skřítka byl na světě. Následující den zavolala paní Hejná Vlastě Váňové do redakce s návrhem pěti jmen, mezi nimiž figuroval také Hajaja, který byl definitivně přijat. Každý díl nového pořadu měla uvozovat a zakončovat snadno zapamatovatelná znělka, kterou pro tento účel složil hudební skladatel Jindřich Šidla. Známou melodii původně nahrál na flétnu prof. Václav Žilka, jehož interpretace byla používána až do roku 1976, kdy úvodní a závěrečnou melodii nově nastudoval Jiří Stivín.
Režisérka Helena Philippová zvolila do role Hajaji herce Vlastimila Brodského. První díl odvysílala stanice Praha v pondělí 2. ledna 1961 v 18:50 pod názvem Jak Hajaja procitl, jehož autorem byl spisovatel Václav Čtvrtek, který byl tvůrcem celé řady pohádkových příběhů na dobrou noc. Rychlý úspěch nové programové řady zaskočil i samotnou redakci, neboť jen za leden 1961 přišlo do poštovní schránky Československého rozhlasu 353 psaníček a za následující dva měsíce dalších téměř 2400 pochvalných dopisů od malých posluchačů a jejich rodičů. (Myslena Lomská: Děti a Hajaja. Rozhlasová práce, č. 4, Praha 1961.) Není jistě bez zajímavosti, že dopisové ohlasy nechodily pouze z domova, ale také z daleké ciziny. Například až z iráckého Bagdadu či od protinožců ze Sydney. Podle vzpomínek paní Vlasty Čtvrtkové byla popularita Hajaji v 60. letech dokonce tak vysoká, že v pražské restauraci U Piaristů se každý večer obsluhující personál omluvil deset minut před sedmou, že v rozhlase běží Hajaja a po tuto dobu personál hosty nemůže obsluhovat. (Archiv Českého rozhlasu, Dokumentační fond, Rozhlasový pořad „Známí i neznámí“, 21. 9. 1961, nosič DF03762.) Obrovskou popularitu u dětí i dospělých si díky pohádkovému skřítkovi získal také Vlastimil Brodský, který propůjčil Hajajovi svůj hlas na dlouhých osm let.
V čem vlastně spočíval takový úspěch Hajaji? Především v novátorství, prostotě a jednoduchosti příběhů, které jsou snadno pochopitelné a blízké dětskému vnímání světa. Navíc doplněné o zábavné písničky a říkadla. Tvůrci se odklonili od tradičního pojetí pohádek, které známe z pera klasiků Karla Jaromíra Erbena, Boženy Němcové či Hanse Christiana Andersena. Draky, princezny, krále, rytíře, víly a strašidla vystřídaly personifikované věci, které nejmenší posluchači dobře znali ze své každodennosti. Takové pohádky byly úplně jiné než ty, které děti poslouchaly z vyprávění svých rodičů. Některé se žánrově blížily dokonce prvkům sci-fi, jiné reagovaly na aktuální společenská témata, takže nejmenší posluchači se prostřednictvím pohádky dozvěděli kupříkladu i o letu majora Gagarina do vesmíru. Hajaja měl v sobě něco nového, živého, navýsost zajímavého, moderního a fantastického. Každou pohádku bylo radost poslouchat a nejeden malý nezbeda litoval, že už je konec. Veselé a legrační příběhy o mluvících autech, vláčcích, lodích, letadlech a raketách, stejně jako třeba o chodícím pianu či cizokrajných zvířátkách působily na nejmenší svým nenápadným výchovným dojmem, neboť Hajaja nikdy neopomenul napomenout, domluvit či pochválit své malé posluchače. Za tímto účelem původně otvíral každý pátek i svoji poštovní schránku, kam mohli rodiče psát o neřestech svých ratolestí. A pokud začal Hajaja zpívat některé své úsměvné písničky, jako například Honit bycha, Bych a kdybych či Zelenina s bramborem, které nepostrádaly notnou dávku vtipu a poučení, tak se musela u rozhlasového přijímače smát doslova celá rodina. Snad aby Hajajovi nebylo smutno, přibyl mu již na podzim roku 1961 bratr Hajadán a později také malí Hajajáčkové.
Po jisté době museli být pochopitelně zařazováni do programu i autoři klasických pohádek, takže dramaturgicky se mísily původní rozhlasové příběhy s pohádkami, které děti znaly ze své četby či z různých vyprávění. Od 80. let se do vysílacího schématu dostávají i četby na pokračování, seriály a ve větší míře se objevovaly pohádky uznávaných zahraničních autorů. Paleta tvůrců je pochopitelně velmi široká, zmiňme tak alespoň Lewise Carrolla, Alana Alexandera Milneho, Astrid Lindgrenovou, Pamelu Lyndon Traversovou či Charlese Perraulta. Takže děti pomáhaly uspávat veselé příběhy na pokračování o Medvídkovi Pú, Karkulínovi ze střechy, Alence v kraji divů, Mary Poppinsové a mnohé jiné.
Původní pohádky pro programovou řadu Dobrou noc, děti! psalo velké množství renomovaných českých autorů. Je nad možnosti tohoto příspěvku zde všechny vyjmenovat, proto postačí, když uvedeme ty, které k 45. výročí Hajaji vybrala dramaturgyně Václava Ledvinková, jež pohádkám v rozhlase zasvětila svůj život. Ve své knize To nejlepší z Hajaji uvádí mimo jiné následující tvůrce: Václava Čtvrtka, Markétu Zinnerovou, Alenu Vostrou, Martinu Drijverovou, Aloise Mikulku, Jiřího Kafku, Melitu Denkovou, Marii Kubátovou, Františka Nepila, Vratislava Šťovíčka, Pavla Šruta, Jindřicha Balíka, Danu Marešovou, Milana Navrátila, Ludvíka Středu, Sylvu Daníčkovou, Arnošta Víta, Olgu Hejnou, Hanu Doskočilovou a další. (Václava Ledvinková: To nejlepší z Hajaji. Praha 2006.)
Za 55 let vysílání programové řady Dobrou noc, děti! se u mikrofonu vystřídala celá řada vynikajících vypravěčů. Roli Hajaji tak ztvárnili kromě legendárního Vlastimila Brodského, také Karel Höger, Jaroslav Marvan, František Filipovský, Rudolf Hrušínský, Eduard Cupák, Jaroslav Kepka, Václav Postránecký, Jana Brejchová, Helena Štáchová a mnozí další.
Nad správnou výslovností Hajaji u režijního pultu dohlíželi mimo jiné Helena Philippová, Karel Weinlich, Miroslav Šváb, Ivan Holeček, Maria Křepelková a další renomovaní rozhlasoví režiséři.
Protože děti chtěly od počátku vysílání vědět, jak takový Hajaja vlastně vypadá, zadal Československý rozhlas výtvarníku Jiřímu Trnkovi úkol, aby ho vymaloval a uspokojil přirozenou dětskou zvědavost. V jeho ateliéru vznikla již v roce 1961 malinká postavička, která nápadně připomíná permoníka s vykulenýma očima s prstem na bradě, který zadumaně přemýšlí, jakou pohádku ještě dětem nevyprávěl. Hajaja následně získal vlastní dopisní papír, obálky a razítko, takže se mohl rozletět do světa nejen na rozhlasových vlnách, ale také prostřednictví pošty. Jeho současná podoba se poněkud změnila, neboť Český rozhlas vyhlásil v roce 1994 pro své posluchače soutěž, z níž vyšel vítězný návrh na žluto-modrou plyšovou postavičku s kabátkem z nebeské klenby, kápí se střapcem, širokým úsměvem a hvězdičkami místo očí.
Aby si děti mohly také listovat a číst v kouzelných příbězích, byly některé hajajovské pohádky vydány i knižně. Například Olga Hejná publikovala knížku Pohádky pro skřítka Hajaju, Václav Čtvrtek vydal svazek Hajaja, pohádky na dobrou noc, Milena Lukavská připravila dětskou knížku Kde je doma Hajaja a Josef Kolář napsal publikaci s názvem Hajaja vypravuje z Deníku kocoura Modroočka.
Je jasné, že současní tvůrci se snaží přizpůsobit pohádkový svět dnešním dětem, které jsou zvyklé již od předškolních let pracovat s tablety, počítači a audioknihami. Nutno říci, že to není vždy snadný úkol. I z tohoto důvodu jsou dramaturgicky vybírány pohádky veskrze moderní a fantastické, které jsou prokládány klasickými pohádkovými příběhy. Hajaja patří bezpochyby mezi posluchačsky nejúspěšnější dětské pořady v dějinách rozhlasu. Dokonce se stal i inspirací pro televizní Večerníček. Můžeme tedy uzavřít, že i po 55 letech od jeho vzniku se můžou děti i dospělí nechat každý den uspat pohádkou na dobrou noc na vlnách Dvojky Českého rozhlasu a na stanici Junior. Škoda jen, že popularita rozhlasového skřítka není taková, jako bývala v 60. letech minulého století.
