Přemysl Hnilička: Stopy majora Zemana v rozhlase

Prvního září 2017 zemřel herec Vladimír Brabec. Byl vynikajícím představitelem jevištních postav, a to už od nejmladších let, jeho fotogenická tvář se objevovala pravidelně ve filmu a televizi. Výrazně se prosadil i v dabingu a především v rozhlase. Za připomenutí stojí role psychiatra v černé komedii Careyho Harrisona To by se psychiatrovi stát nemělo (1998), doktora ve Vlčí jámě (1976) Jarmily Glazarové, titulní role v Čapkově Loupežníkovi (1957), Josefa Hrdiny ve hře Jana Vedrala Delfy aneb Rozhlasový spotřební Oidipús (1989), bezcharakterního novináře v Karvašových Sedmi svědcích (1967) ‒ a konečně také Jarýnka Pokštefla v legendární Horčičkově inscenaci Aškenazyho hry Bylo to na váš účet (1964).

Většina si jej však bude pamatovat jako nezdolného Honzu Zemana z odpudivého propagandistického opusu, za nímž stála „dramaturgie“ ministerstva vnitra a který umělecky zaštítil režisér Jiří Sequens. Cyklus k 30. výročí vzniku komunistických bezpečnostních složek v celkem třiceti dílech „oslavoval“, tj. hrubě překrucoval, historii Československa v letech 1945‒1975.

Byť se může zdát nepatřičným psát o tomto televizním projektu na stránkách rozhlasového sborníku, zdání klame. „Zemanovské“ stopy totiž nacházíme i v archívu Československého a Českého rozhlasu.

Stopa první: Věc důvěry

Na vlakové nádraží přijíždí revizor Velíšek udělat kontrolu, současně s ním jde do práce i pokladní Spáčilová. Velíšek v její pokladně schází jízdenky v hodnotě 17 400 Kč. Sám tomu nechce věřit, Spáčilovou zná jako poctivou pracovnici, ani ona pro to nemá rozumné vysvětlení. Klíče od pokladny měla pořád u sebe… Manko je manko, a tak je Spáčilová přeřazena na jiný post, její manžel za ni uhradí chybějící částku penězi, které si spořili… Ačkoliv by za ni dříve dali ruku do ohně, začínají se od Spáčilové ostatní odtahovat a ti, kteří jí věří, ji nechtě urážejí lítostí. Manželství navíc dostává značné trhliny. A uprostřed toho všeho vyšetřuje nadporučík Pavelec se svým kolektivem příslušníků SNB.

Tak začíná detektivka Věc důvěry (1961), rozhlasová prvotina hned dvou autorů-začátečníků, Ondřeje Vogeltanze a Leoše Jirsáka. První z nich se stal později televizním scenáristou, druhý byl již tehdy nadporučíkem Veřejné bezpečnosti. Příběh je napsán velmi realisticky (vycházel ostatně ze skutečného případu z roku 1956) a dokáže svého posluchače zaujmout, zároveň ale vykazuje značné nedostatky v literární kvalitě textu, ba dokonce i v jeho logice. Samotné inscenaci jistě pomohla režie Jiřího Rolla a velmi solidní obsazení (pokladní Spáčilovou hrála Ludmila Burešová, jejího muže Ladislav Boháč, Pavelce František Hanus, starého Mráčka Josef Beyvl, Velíška Antonín Zíb, poručíka Stárka Soběslav Sejk). V dobové recenzi je v časopise Kulturní tvorba vyzdvihl zkušený rozhlasový pracovník František Gel: „Dominantní úloha připadla Ludmile Burešové (…). Kdo snad v této době biografu a televize pochybuje o tom, zda hlas kultivované, opravdové umělkyně dovede nahradit kulisy a reflektory či projekční plochu, nechť si poslechne příští reprízu Věci důvěry. Vždyť například happy end celé hry vysvitne z modulace, kterou Ludmila Burešová dovedla dát několika všedním slovům…“

Co má tato rozhlasová hra společného se zemanovským tématem, které jsme otevřeli? Možná to některé z vás napadlo již při čtení fabule: celý příběh byl totiž kompletně převzat (včetně některých jmen) do scénáře seriálu Třicet případů majora Zemana, konkrétně v dílu z roku 1956 „Romance o nenápadné paní“. Z paní Spáčilové byla ovšem paní Vondrová, z jejího manžela vynikající fotbalový hráč, z nadporučíka Pavelce ovšem nadporučík Jan Zeman. Stejné v obou dílech zůstalo příjmení Kubeš. V rozhlasové hře i televizním seriálu dokonce hrál Eduard Dubský.

K několika výraznějším úpravám však došlo: zatímco v rozhlasové hře byla dcera pokladní Spáčilové již dospívající dívka (hrála ji Jitka Frantová, podle recenzenta Gela „měla roli nejkratší, nejméně rozsáhlou, a přece její Hanka vyzněla jako veliká role“), ve 30 případech majora Zemana je to ještě malá holčička. Spáčil je v rozhlasové verzi významný funkcionář, zatímco v televizním seriálu fotbalový hráč… Nadporučík Pavelec jde za případem jen sám se svým týmem, nadporučík Zeman je k vyšetřování přesvědčen svou ženou Lídou.

Šlo tedy o zcizení námětu? Nikoliv, neotevírá se před námi žádný nový případ. „Pachatelé“ jsou totiž v podstatě titíž. V obou případech ‒ u rozhlasového i televizního ‒ čteme v kolonce scénář jméno Leoše Jirsáka, spoluautorem televizního scénáře pak byl František Dittrich, což je pseudonym Věry Kalábové, manželky Ondřeje Vogeltanze. Dá se tedy říci ‒ případ uzavřen.

Stopa druhá: Vrah je náš starý známý

Plánovické děti najdou při hře s míčem u břehu tělo neznámého, evidentně zavražděného muže. Je nalezen jen v kalhotách a košili, bez dokladů, bez peněz. Jeho totožnost se nikomu nedaří prokázat, a tak jsou k vraždě přivoláni dva odborníci z Prahy. Ti pomalu začínají rozrušovat původní verzi loupežné vraždy a při pátrání se zaměřují na jediný předmět, který neznámý u sebe měl: tramvajovou jízdenku linky osm. Při prověřování všech podniků sídlících na trase linky nakonec narazí na jméno Čermák. Inženýr firmy Projekta zmizel před pár dny ‒ s deseti tisíci podnikových peněz. Před příslušníky Veřejné bezpečnosti se tak vedle lupiče Vokouna, prchajícího právě před spravedlností za jiný trestný čin, objevuje i další jméno ‒ bývalý kulak Dvořák…

To je základní situace rozhlasové detektivky Vrah je náš starý známý, kterou v roce 1964 natočil v českobudějovickém studiu schopný rutinér Otakar Bílek. Na textu je vliv šedesátých let trochu znát: detektivní příběh má spád, situace a místa děje se střídají rychlým tempem a hudebními či zvukovými předěly ‒ a vrahem tentokrát automaticky není zlý kulak (který navíc není zlý, vždyť svá pole věnoval JZD!), ale bývalý člen mauthausenského sonderkomanda, který se potřeboval zbavit nežádoucího svědka svých válečných zločinů ‒ bývalého mauthausenského vězně Čermáka.

Na první pohled ničím nevybočující detektivka, snad jen na těch několika detailech lze sledovat návrat k rozhlasovému řemeslu. Režisér zvolil na svou dobu velmi progresivní způsob realizace. Hra byla totiž částečně natáčena v exteriéru, což podstatně (a v dobrém) ovlivnilo i herecké výkony. Co však zaujme posluchače ‒ „zemanologa“? Rozhodně jména obou hlavních vyšetřovatelů. Vraždu inženýra Čermáka totiž řeší kapitán Zeman a poručík Kalina.

Nejde přece jen o pouhou shodu jmen? Rozhlasová hra přece vznikla už v roce 1964 a televizní seriál Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti ČST se začal točit až o deset let později! Jenže ona je tu ještě jedna indicie, která naši „detektivku“ posouvá směrem k řešení: autorem rozhlasové hry i některých původních televizních povídek pro televizní cyklus je Oldřich Železný (1926‒2006). Ten většinu svého aktivního života učil na FAMU scenáristiku, napsal čtyři rozhlasové hry, mnoho scénářů televizních (mezi nimi i pozoruhodná inscenace Drákuly s Iljou Rackem nebo špionážní seriál Rozsudek z roku 1971 s Václavem Voskou v hlavní roli) a pro Jiřího Sequense a Jiřího Procházku také několik povídek a námětů pro Třicet případů majora Zemana. Pokud navíc srovnáme název vesnice, v níž se stane vražda ‒ Plánovice ‒ s vesnicí, která v televizním seriálu představuje vesnici Babice (tj. Plánice), podezření ještě zesílí. Nabízí se tedy otázka: poskytl Železný pro tento seriál také jména hrdinů své nedávné rozhlasové hry?

S normalizací však hra Vrah je náš starý známý souvisí ještě jinak: postavu kapitána Zemana v českobudějovické inscenaci totiž hrál Miroslav Mráz, známý rozhlasovým pamětníkům spíše pod přezdívkou Xaver. Ano, ten Xaver ‒ rozhlasový a divadelní tvůrce, agent Státní bezpečnosti, primitivně agresívní hlásná trouba nastupující normalizace a neuvěřitelně zrůdná postava české kultury, o níž ještě dnes nechtějí někteří mluvit. Mrázův/Xaverův život je zahalen téměř neprostupnou mlhou jeho vlastních lží a polopravd, jíž se před lety prokousal Jan Vedral; výsledkem byl postmoderní mysteriózní rozhlasový thriller/seriál Xaver, rozhlasová událost roku 2009. Sám Vedral charakterizoval Xavera jako „nebezpečného psychopata, který naučil rozhlasáky bát se, nechovat se vzájemně solidárně, kýčařit, polovzdělaně mudrovat a zejména ustupovat moci. Pozůstatky tohoto dědictví jsou také jediným ‚dílem‘, které se dnes v rozhlase – s výjimkou několika hereckých rolí a jednoho autorského dílu seriálu Jak se máte, Vondrovi? – po Mrázovi zachovalo“.

Vskutku pozoruhodné spojení, že? Ostatně, není se co divit: Xaver a major Zeman patří k sobě.

(Ještě doušku: v roli poručíka Kaliny účinkoval Antonín Hardt, v dalších rolích Jan Trnka, Jaroslav Reithmeyer, František Kokejl, Zdenko Vlach, Áda Šmíd, Karel Roden starší, Zdeněk Kryzánek a další.)

Stopa třetí: Silvestrovští Vondrovi

Vskutku netradičním příspěvkem do rozhlasové „zemanologie“ byl silvestrovský díl „nekonečného“ rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi?. Redakce zábavy v roce 1978 připravila pokračování s názvem Jak nepsat silvestrovský seriál. Příběh předložený posluchači je velmi jednoduchý: rozhlasové redakci se nedaří najít před vysíláním dalšího pokračování Vondrových hlavní hrdinku – Milenu. Do pátrání po Vondrové se zapojují všechny složky programu: hledají ji sportovní redaktoři, pátrá se v pořadu Pozor, zákruta!, v Dominu či v pořadu Objevujeme krásy naší vlasti. Především je však k vyšetřování přizván televizní major Zeman. Vedle Václava Lohniského (šéf), Jiřího Hálka (dramaturg) či Ivy Janžurové (režisérka) se tu tedy objevuje i Vladimír Brabec. Zde je nutno poznamenat, že se herec nespokojil jenom s touto postavou; v dalších rolích napodobuje Felixe Holzmanna, Jaroslava Vojtu, Karla Högera nebo Jana Pivce.

Literárně nejde o žádný skvost; vábně znějící zápletka využívající rozhlasové reálie k parodiím, případně i k satiře, je využita čistě mechanicky, bez většího nasazení tvůrců. A tak zbývá jen několik hereckých výkonů, včetně toho Brabcova.

Stopa čtvrtá a poslední: Polistopadové dozvuky a slovenský bonus

Po sametové revoluci to vypadalo, že seriál Třicet případů majora Zemana i samotná postava neohroženého vyšetřovatele skončí v archívu Československé televize na hodně zaprášeném regálu. Zdání však mělo klamat: když pomineme těsně porevoluční Brabcovo „reinkarnování“ v zábavném pořadu Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře a promítání jednotlivých dílů coby podařené recese v pražských i brněnských univerzitních klubech, bylo ve hře hned několik filmových zpracování zemanovských příběhů: ať už šlo o možnost zfilmování posledního případu Zločin na zámku z pera Jiřího Procházky, či bondovskou parodii. Třicátý první případ majora Zemana plánoval i režisér Jiří Strach.

Český rozhlas se k postavě majora Zemana v dramatických dílech neobracel, jeho jméno zaznívalo spíše v rozhlasové publicistice. V roce 1999 vznikl v rámci diskusního cyklu Babylon pořad s názvem Dobrou noc, majore Zemane. Publicisté Jiří Peňás a Otakar Černý se ptali, proč uvádět v programu veřejnoprávní televize Třicet případů majora Zemana – a zda může ovlivňovat mínění diváků i dnes. (Pro uvedení do kontextu ‒ právě v roce 1999 uvedla Česká televize první českou porevoluční reprízu celého seriálu, který však doplnila dokumentárním cyklem Třicet návratů.)

K tématu se obrátila i Kateřina Rathouská ve své vltavské Čajovně ‒ pod názvem Po stopách filmové a televizní propagandy (2011) hovořila o „sociologicky a kulturně zajímavém fenoménu záliby českého diváka v budovatelských a normalizačních filmech a seriálech“ s Pavlem Kopalem a Danielem Růžičkou, autorem podnětné knihy Major Zeman – propaganda nebo krimi? O této knize hovořil již v roce 2005 publicista Jan Sedmidubský v cyklu Politická literatura na českých pultech. S kolegou Pavlem Hlavatým se pak k tématu vrátil v pořadu Téma ‒ Major Zeman, propagandistický seriál jako metoda cukru a biče (2009).

Na vlně všeodpouštějící nostalgie se nesl poslední rozhovor s Vladimírem Brabcem v rámci cyklu Host do domu, který měl premiéru ve vysílání Českého rozhlasu Dvojka 9. února 2017. Redaktorka a Brabcova kamarádka Martina Kociánová natáčela přímo v bytě již těžce nemocného herce, a tak jej nevystavovala „nepříjemným“ otázkám. I díky tomuto přístupu pak mohl Vladimír Brabec na svou roli majora Zemana vzpomínat takto: „Byla to dobrá role a hrál jsem ji dobře. (…) Já si vždycky chtěl zahrát detektiva. A dostal jsem tu možnost. Kam se to potom dostalo, je jiná věc. Ale já hrál tuhle roli a byl jsem šťastný.“ Smutně komicky pak vyznívá to, že Brabec považoval za výhodu účinkování v propagandistickém seriálu ministerstva vnitra to, že „nikdo za mnou nepřišel a nezeptal se: Nechceš vstoupit do naší krásné komunistické strany? V tomhle mě major Zeman ochránil“.

Formou komediálního detektivního pastiše se k postavě majora Zemana vrátila slovenská spisovatelka Daniela Kapitáňová v šestnáctidílném rozhlasovém cyklu Vražda v Slopnej (2007). Dobová anotace uvedla detektivní perzifláž takto: „V obci Slopná sa stala vražda. Spisovateľ Pavol Pravda bol prebodnutý vlastným nožom, no z posledných síl stihol na dlážku, kam klesol, pripísať tajomný znak: nedokončený prečiarknutý polkruh. Na samote pri Slopnej žijú ešte dve rodiny. Poslanec Notburg s nešťastnou manželkou a dcérou a hluchá pani Chválová s večne ospalým manželom a synom. (…) Kto spáchal krvavý zločin? Kam sa podel rukopis Pravdovho nevydaného románu? Kam peniaze, ktoré pred smrťou vybral? Koho videl starý tulák v čase vraždy? Každý z jedenástich geniálnych detektívov, ktorí do Slopnej prišli, prípad vyrieši po svojom. Sherlock Holmes, poručík Colombo, Phil Marlowe, slečna Marplová, komisár Maigret, Dempsey a Makepeacová, Steve Carella, komisár Derrick, Noro Wolfe, Mulder a Scullyová, Hercule Poirot a dokonca aj major Zeman.“ Příběh četli Boris Farkaš a Helena Geregová, režii měl Martin Hvišč.

Autor těchto řádků si nedělá nárok na to, že by článek zcela vyčerpal „zemanovské“ stopy v rozhlasovém archívu. Pokud víte o dalších pořadech, které se majoru Honzovi Zemanovi věnovaly, napište do redakce Světa rozhlasu.