Petra Tanclová: Normalizační rozhlasové vysílání pro děti a mládež. 7. díl: Krátké shrnutí a zamyšlení na závěr

Po srpnu 1968 se jednou z hlavních priorit postupně nastolovaného normalizačního režimu stalo plné ovládnutí všech sdělovacích prostředků. Obrovský význam se kladl na podmanění Československého rozhlasu, který byl hlavně ve druhé polovině šedesátých let a v samotném „obrodném období“ tzv. pražského jara jedním z center svobodného myšlení a uvolněné publicistické i umělecké tvorby. Ve zmíněné době působila velká část progresivních pracovníků také v Hlavní redakci pro děti a mládež (HRDM) a mnoho z nich se podílelo na protiokupačním vysílání. Novému normalizačnímu vedení rozhlasu tato skutečnost samozřejmě nemohla být po chuti. Vedení navíc usilovalo o ideologické působení na mladší část společnosti – tedy děti a mládež – a nechtělo, aby se tak dělo prostřednictvím redaktorů s „nežádoucím postojem“.

Přibližně do poloviny sedmdesátých let musela z rozhlasu v důsledku čistek odejít významná část progresivních a zdatných pracovníků, kteří se rozhlasovému vedení svými postoji v nových normalizačních poměrech nehodili. Dětské a mládežnické vysílání tak bylo ochuzeno o významné osobnosti, a to především z publicistické a výchovné oblasti programové tvorby.

Jak velký důraz nové vedení kladlo na „ideově správný“ program pro děti a mládež, lze dokázat mimo jiné tím, že do čela HRDM byl dosazen jeden z největších normalizačních rozhlasových dogmatiků – Svatopluk Dolejš. Ten přitom neměl s dětskou a mládežnickou tvorbou žádné zkušenosti. Prosazoval vysílání, které obsahovalo tvrdou, nepromyšlenou propagandistickou dikci a nezajímal se o to, zda taková forma relací bude atraktivní a poslouchatelná. Až ostatní redaktoři ho museli v sedmdesátých letech – tváří v tvář hrozící ztrátě posluchačstva – začít přesvědčovat o tom, že pořady musí získat zábavnější a přirozenější formu. Stále tu však existoval požadavek nejvyšších míst na ideologické působení. Ideologie však neměla být ve většině relací přítomna zcela explicitně, měla spíše ustoupit do pozadí a přeměnit se v jakýsi podtext.

Součástí normalizačního ideologicko-výchovného podtextu muselo být prosazování myšlenek marxismu-leninismu. V dětech a mládeži se měl pěstovat respekt k socialistickému zřízení a tzv. internacionalismu. Ve vysílání nejednou zaznívala normalizační interpretace „krizového období“ druhé poloviny šedesátých let a hlavně pražského jara 1968. Vyzdvihovány byly význam a historie Sovětského svazu i ostatních socialistických zemí. Dalším úkolem bylo vsugerovávat strach z kapitalistického světa a nenávist k němu. Neustále byly exponovány reálné či smyšlené zápory tržní ekonomiky v západních státech, zmiňovány byly strasti tamních dětí, studentů, a zvláště dělníků. Právě dělnictvu byla věnována velká pozornost, a to nejen ve výchovných relacích, ale také třeba v rozhlasových hrách. K vytváření propagandistického programu se nejvíce využívala důležitá politická výročí a události. Tímto ideovým působením se mělo dbát na to, aby z dětí a mládeže vyrostli neústupní podporovatelé režimu a jeho následovníci. Jak lze odvodit z událostí roku 1989, normalizátorům se to nepodařilo.

Již „ověření“ členové normalizačně konsolidované HRDM pracovali – tak jako všichni v Československém rozhlase – pod neustálým dozorem. Hlavním druhem kontroly byla autocenzura. Pracovníci věděli, že veškeré pořady musí být v souladu s určitými zásadami, z jejichž mantinelů se kvůli obavám o svou kariéru nesnažili vybočovat. Byl také zaveden systém vzájemné kontroly v rámci dílčích redakcí a hlavní redakce. Za veškerou její činnost zodpovídal šéfredaktor. Existoval také systém pravidelného měsíčního hodnocení vysílaného programu za účasti všech členů hlavních redakcí. HRDM byla navíc jednou z těch redakcí, které musely povinně kromě měsíčních, týdenních a denních plánů vysílání vypracovávat i roční plány. Vedle toho rozhlasové vedení nastolilo povinnost vytváření tematických plánů všech programů.

Značnou kvalitu měl umělecko-slovesný program HRDM, na němž se podílely takové významné osobnosti jako Eva Košlerová, Karel Weinlich, Jan Berger, Ladislav Rybišar či Helena Philippová. Pohádková tvorba nebyla navíc ideologií po obsahové stránce téměř nijak zasažena. Stejně tomu bylo i u rozhlasových her pro děti. Složitější situace byla u mládežnické literárně-dramatické tvorby, která již zpravidla musela vštěpovat požadovaný světový názor. Nedělní pohádky a sobotní rozhlasové hry patřily mezi nejposlouchanější programy sledovaného období a jejich nahrávky patří dnes právem do „zlatého fondu“ Archivu Českého rozhlasu.

Také zpravodajsko-publicistický a výchovný program měl své významné a schopné zaměstnance, kteří si dokázali prosadit u dogmatického šéfredaktora zajímavější a přitažlivější formu svých relací. Jedním z nich byl Bohumil Kolář. Nejen díky němu se začaly kolem přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vytvářet zajímavé, kvalitní a inovativní pořady: například Kontakt či Domino. Právě rozhlasový klub Domino představoval jakousi „revoluci“ v  tvorbě pro děti. Předtím se totiž vytvářela jediná denní dětská relace, a to pohádky na dobrou noc od skřítka Hajaji. A najednou začal být pro děti pravidelně každý všední den vysílán publicistický pořad, který si pro pozoruhodné příspěvky, reportáže a zejména kamarádský přístup moderátorů k posluchačům získal velkou oblibu, a to dokonce mezi dospělými. Velice hodnotnými a nápaditými projekty se staly také speciální rozhlasové vzdělávací akce pro první stupeň základních škol, které byly uskutečňovány v rámci Vysílání pro školy. Ty by se nesporně mohly považovat za přínosné i z pohledu dnešní doby. Školáci si totiž skrze ně poutavou a opravdu originální formou osvojovali znalosti z  důležitých oblastí, jako jsou pravidla silničního provozu, první pomoc či zásady ochrany životního prostředí. Z dalších významných jmen, která se podílela na publicistických a výchovných relacích, je důležité připomenout ještě například Kamila Horáka, Ladislava Hrzala, Borise Rieglera nebo Josefa Kleibla.

Když se místo fanatického Dolejše stal roku 1985 šéfredaktorem HRDM Bohumil Kolář, byla určitě většina jejích členů nadšená. V nové funkci začal tento zdatný a vynalézavý redaktor prosazovat – samozřejmě v rámci dobových možností – uvolněnější tvorbu. To nebylo vedení rozhlasu vždy po chuti, ale muselo si být vědomo Kolářových schopností a toho, jak významně do dětského a mládežnického programu přispěl, a tak ho v pozici nechalo působit. Zajisté také díky jeho uvolněnějšímu řízení se Redakci mládežnické publicistiky ve druhé polovině osmdesátých let naskytla možnost vysílat poněkud kritičtější relace o tehdejší (především ekonomické) situaci. Již předtím se ovšem pracovníci této redakce poněkud odchylovali od požadavků doby. Především v živě moderovaném pořadu Vysílá studio mladých často zaznívala taková populární hudba, která podle rozhlasového vedení nesplňovala ideová kritéria, a tak proti ní bylo nejednou zakročeno. Progresivita Redakce mládežnické publicistiky se naplno projevila u tvůrců relace Mikrofórum – Ivana Jablonského, Daniely Sedlářové a Ivana Rösslera – v těch skutečnostech, že již 20. listopadu 1989 navzdory zákazům shora informovali o policejním zásahu proti pokojným demonstrantům na Národní třídě a že se nebáli průběžně informovat o převratném společenském dění.

Ideologicko-výchovný podtext se musel vyskytovat téměř ve všech relacích a jeho „správnost“ byla pod neustálým dohledem. I přes všeobecný ideologický tlak ale nelze kompletně celý normalizační rozhlasový program pro děti a mládež jednoduše odsoudit. Většinou je z tohoto období vyzdvihována dětská umělecko-slovesná tvorba. Schopní pracovníci HRDM však nebyli pouze mezi těmi, kteří vytvářeli umělecký program, nýbrž také mezi některými redaktory publicistických a výchovných pořadů, kteří se navzdory neustálému ideologickému tlaku snažili vytvářet kvalitní, hodnotné a zajímavé projekty. Především kolem přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se zrodily velmi dobré dětské i mládežnické publicistické pořady. Nesmí se také opomenout, že právě někteří progresivnější redaktoři mládežnické publicistiky, která spadala pod HRDM, byli v Československém rozhlasu mezi prvními, kdo se během uvolňování v době tzv. přestavby přestali obávat větší otevřenosti a nasadili vůči poměrům v Československu kritičtější tón. A také jako první z rozhlasu navzdory nesouhlasu vedení informovali posluchače o událostech 17. listopadu 1989.

(článek vychází z autorčiny bakalářské práce)