Ondřej Jurásek: Jazz na počátku „elektrického století“ optikou českých periodik
Pronikání jazzu do českých zemí na přelomu desátých a dvacátých let je spojováno s přílivem zahraniční taneční hudby s afroamerickými prvky, které v podobě synkopovaných rytmů postupně přitahují pozornost pražských kabaretů, chtějí-li být „moderními“.
Zánik Červené sedmy v Hybernské ulici a následné angažmá R. A. Dvorského na témže místě předznamenávají „samozřejmost“ jazzu, jehož počáteční projevy zastoupené rozdílnou měrou právě v novinách a časopisech neztrácejí nic ze své dobové autenticity.
Jazzband a Richard Weiner
Hudbu jazzbandů považovaných za efektní soupravu bicích nástrojů s množstvím doplňků reflektoval už básník a prozaik Richard Weiner v pařížských reportážích pro Lidové noviny korespondujících ostatně se západní kulturní orientací nové Republiky Československé.
V rámci recenzí ze zábavních hudebních pořadů či mezinárodních sportovních klání uvádí:
„Music-hally páší nespočentně hříchů proti vkusu, rozumu, vtipu a duchu svatému. Jsou úplně zamerikanisovány. A divák, zdrcen představením, je v meziaktích dobíjen hudbou »jazz-bandů«, malých to ale strašně řvavých orchestrů, prý černošských. Jsou importovány z Ameriky.“[1]
„A nyní Amerika. Zelenomodrá řeka pod zelenomodrým krunýřem. Vše tak zánovní a vycíděné. Jako by tekla ocel. Sražené osmistupy, důstojníci na koních, důstojníci pěší – nikde šavle. Kráčeli pomaleji, než vojsko francouzské, ale důkladně, ač s nenuceností prochazečů. Nejsou barvití, dokonce i v hudbě nahradili mosaz bílým hliníkem. A ta hudba! Jejich tambor provádí závratné kejkle se svou holí a pochod je zpomalený vír jazz-bandů a černošských tanců. Ta hudba se svým tamborem představuje všechnu lidovou estetiku současné Ameriky. Povím, že do nadšených pokřiků přimísilo se tu a tam pískání, zvláště když šli Američané? Povím to jen proto, abych dodal, že nikdo nedbal té provokace.“[2]
Právě zvuková intenzita jazzbandů, často gradujících svá bubenická sóla výstřelem z revolveru, podněcovala zájem (nejen) mezi českými avantgardními básníky neztrácejícími však z dohledu obdivovanou Paříž.
Tyto motivy obsahují např. básně Dalibora Chalupy Karneval či Ivana Golla Paříž hoří:
„(Sbor huláká, jazz-band lomozí.)
Masky
vypouklá zrcadla
světelné signály na moři.
Smutní umírají
lilie povadla
maskovaní lupiči v ulicích táboří
lampiony zrají.
(Sbor huláká, jazz-band lomozí.)
Čtyři levé nohy
spirála červenozelená
a klauni ztratili klíče
v ulici bez jména
S bohem, Beatrice.
(Bubny – činely – výstřel.)“[3]
"Paříži
Démante na hrdle Evropy
Miliony obloukových a olejových lamp
prozářená
Na Triumfálním oblouku hraje orchestr
Jazz-Band“[4]
Co je to jazz?
Umělecký svaz Devětsil v čele s teoretikem Karlem Teigem prosazoval rádio, film a také jazz jako odezvu na měnící se psychické a sociální procesy v generaci svých vrstevníků, a to s požadavkem umění „obratného a stručného“, které navíc nepostrádá „efemerní senzace“, třebaže otázku „Co je to jazz?“ ponechává téměř stranou.
Vzdálené je ustálené pojetí jazzu v podobě zvláštního a výrazného stylově-žánrového druhu, v představách kritiků a básníků o mondénním životě ve městě utváří kolorit kaváren a barů považovaných spolu s cirkusy a večerními promenádami za projevy dosažitelného exotismu, jehož pokusy o definici se ani zde nevyhýbaly typické vnější popisnosti.
Tak publicista „J. H.“ k nástrojovému obsazení a interpretaci pražskými orchestry uvádí:
„Moderní tanec nepomyslíte bez hudby. Nejmodernější bez jazz-bandu. Dobrý jazz – a jiný nemá smyslu – je složen ze dvou neb více saxofonů, ze dvou či více banjo (sic!), z xylofonu a bicích nástrojů, rozmanitých k nevíře. Saxofon je vlastně klarinet, banjo severoamerický drnkací nástroj takového suchého tonu; ostatek je běžný. Hudba jazz-bandu rve nervy; hlučí. Zvláště v náhražkovém složení, které typisuje pražský jazz-band. Ale, jazz-band je schopen úžasné melancholie, již nutno alespoň jednou slyšet. Té Praha schopna není. Není k čemu tančit, leč ke hluku a stereotypnímu rytmu.“[5]
Tak publicista „F. L. I. S.“ zase k historii a možné stratifikaci uvádí:
„… skladby rázu „ragtime“ a konečně „jazz“. Je to zvláštní druh americké hudby. Pokud týče se ušlechtilosti anebo neušlechtilosti této hudby, veřejnost je dosud v pochybnostech. Jedna strana tvrdí, že přechodem k hudbě „jazz“ (sic!) vrací se Amerika k původnímu hudebnímu barbarismu, jiní zase jsou toho náhledu, že se formou hudby „jazz“ představuje dnes hudební Amerika a její pojem. Je pravda, že v hudbě jazz je cosi silného, originelního, nervosního, nepokojného, plného radosti někdy, ale jinak to je druh hudby projevující spokojenost a dobrou povahu. Dnes vyskytuje se jazz již i v symfonických skladbách k určitějšímu jakémusi zabarvení. Máme dnes i jazz klasický a mluví se dokonce o tom, že vyskytne se záhy na veřejnosti opera jazz.“[6]
Za poznámku stojí i chybná užití gramatických pádů svědčících pravděpodobně o nejistotě, s níž se nové názvy psaly, jak rovněž upozorňuje muzikolog a publicista Josef Kotek v prvním dílu své Kroniky české synkopy.[7]
Kde slyšet jazz?
Vzrůstající zájem posluchačů o jazz podnítil vedle vydávání partitur či desek vznik orchestrů, mezi nimiž zaujímal přední místo orchestr Osvobozeného divadla v čele s Jaroslavem Ježkem jako skladatelem a dirigentem, a to zejména od revue Premiéra Skafandr a Fata Morgana uvedených v roce 1929.
Obsazení „dokonalého“ orchestru bylo podmíněno výběrem „nejlepších hráčů“ z Prahy, nicméně vystoupení amatérských „jazz-bandů“ a „jazz-orchestrů“ při společenských večerech mimo hlavní město vylučovala úplnou centralizaci (redukovanou dále na prostředí dancingů), navíc s možnou účastí zahraničních hostů:
„»Pestrý karneval v mezinárodním přístavu«“ pořádán bude v sobotu 9. února 1924 ve velkém sále v „Nebi“. Začátek v 8 hodin večer. Hudba p. pl. č. 35. »Pouze pro zvané a jimi uvedené hosty.« V malém sále »moderní tance« při zvláštním „»Jazz-Bandu«“. … Jednotný svaz soukromých a veřejných zaměstnanců v Plzni.“[8]
„»Kde asi je?« Bydžovská revue provedena bude divadelní jednotou Jirásek z Nového Bydžova v sobotu 29. a v neděli 30. prosince (dvakrát) v Dělnickém domě. Hýří výpravou, která stála přes 40.000 Kč a děj vzat z posledních událostí pražských. V jazz-bandu pod taktovkou p. Fr. Horkého účinkuje banjista Joe Kozina, člen Withamova orchestru v Los Angelos (sic!). 16 girls v originelních kostýmech a konečná scéna tendenčně zabarvená každého zaujme. … Kde asi je? Kde asi je? Kde asi je?“[9]
Po zahájení pravidelného rozhlasového vysílání dne 18. května 1923 avizoval Radio-Journal svým věstníkem programy koncertů „jazz-bandů“ a „jazz-orchestrů“ zejména z Paříže či Říma, včetně vystoupení Jazz-Orchestru s Františkem Cinkem, Ondřejem Künzlem a R. A. Dvorským ve studiu poštovní nákupny na Vinohradech.[10]
Perspektiva „provozování radiofonie“ a postupný přechod k „pevnějšímu vysílacímu řádu“ neomezovaly vzrůstající podíl jazzu ani v programu vznikající rozhlasové stanice v Brně, kde ve studiovém bytě v Nové ulici této „moravské odbočky“ účinkuje vlastní Jazz-Band Radiojournalu.[11]
Jazz a Emil František Burian
Specifickou pozici mezi tematicky publikujícími autory zaznamenal Emil František Burian právě s knihou Jazz[12] potvrzující všestranný umělecký zájem této jinak skladatelské osobnosti, jejíž estetické vyznání zde nepostrádá ani reflexe dobového poznání.
V rámci období vzniku této průkopnické práce v letech 1925–1927 ostatně uvádí:
„Rok 1913 je velmi důležitý v dějinách nové hudby. V Paříži hrají »Le sacre du Printemps« a v San Francisku prvé moderní tance. Ještě jiná důležitá data: 1918 je v Paříži jazz s Gaby Deslys a Pilcerem a nad E. Satiem se pomalu již nepíská, 6. prosince 1921 hraje Jean Wiener s Billy Arnoldem a v New Yorku klade prvé základy novému orchestru Paul Whiteman v Aeolian Hallu 12. února 1924. A konečně v dubnu 1925 vydává Universal-Edition »Jazz-Heft« a za ní A. Baresch. Důležitá data. Fakta mluvící více než vědecké polemiky o tradici a pokroku.“[13]
„Saksofón nám přinesl novou sentimentalitu? Ne, saksofón objevil sentiment tohoto století. Ale támhleten pán v koutě má nešťastnou lásku za dírkou u svého bezvadného fraku a tancuje jako Zeus nad stvořením světa. Půjčte mi tu divnou fajfku: já na to vykouzlím kolotání slavíka a hučení sirén. »Ross Gorman«, první saxofónista Whitemanova orchestru, zahraje na saksofón i činžovní kvartál. U nás většina ospalých chlapíků „napodobuje“ black bottom při napodobeném saksofónu. Ó, ano! Saksofón je sentimentální jako stará teta. Ale polibte tetu za ouško a umřete smíchy.“[14]
„Knihu tuto zakoupí si každý koho zajímá vítězství jazzové hudby v dnešní době“ zní reklama v Rozpravách Aventina ze dne 15. 3. 1928, kdy titul vychází.
Narůstání saxofonů v repertoárově či stylově „aktuálních“ orchestrech sice odráželo změny, avšak na konci dvacátých let stále ještě bez definitivních platností.
Polemiky „pro“ a „proti“ jazzu proto pokračují nadále a raný „předgoodmanovský“ swing v podání Orchestru Gramoklubu jeví se hudbou budoucnosti.
[1] Weiner, Richard: Beseda. Třásničky z dějinných dnů. Ranní Lidové noviny 27, 1919, č. 122, s. 2.
[2] Týž: Beseda. Třásničky z dějinných dnů. Ranní Lidové noviny 27, 1919, č. 180, s. 2.
[3] Chalupa, Dalibor: Karneval. Host 4, 1925, č. 6, s. 166.
[4] Goll, Ivan: Paříž hoří. Červen 4, 1921, č. 26, s. 360.
[5] J. H.: Moderní tance či moderní tanec? Přítomnost 2, 1925, č. 4, s. 61–62.
[6] F. L. I. S.: Americká hudba. Zlatá Praha 42, 1925, č. 37–38, s. 384.
[7] Kotek, Josef: Kronika české synkopy. Praha: Supraphon 1975.
[8] „»Pestrý karneval v mezinárodním přístavu«“. Český směr 26, 1924, č. 17, s. 3.
[9] »Kde asi je?« Rozhledy 10, 1928, č. 50, s. 3.
[10] Sobota 31. ledna 1925. Radio-Journal 2, 1924–1925, č. 8, s. 70.
[11] Čtvrtek 13. května 1926. Radio-Journal 4, 1926–1927, č. 11, s. 10.
[12] Burian, Emil František: Jazz. Praha: Dr. Otakar Štorch-Marien 1928.
[13] Týž: Foxtrott-Blues a jejich význam v moderní hudbě. Přítomnost 3, 1926, č. 34, s. 539.
[14] Týž: Saksofón – nástroj tohoto století. Gentleman 4, 1927, č. 2, s. 33.
