Michal Ježek: Každý člověk má své jméno (rozhlasový projekt 16. 9. 1999)
Článek připomíná rozhlasovou tryznu za oběti holocaustu, kterou v září 1999 přenášela z Pinkasovy synagogy stanice ČRo 3 − Vltava .
„Mnozí skončili v některém z hromadných hrobů, jiní se proměnili v popel a v dým, ale každý z nich měl a stále má své jméno…“ Slova, kterými před šestnácti lety začínala unikátní rozhlasová relace. Jména českých a moravských Židů, kteří zahynuli během holocaustu, zaznívala tehdy po čtyři hodiny v Pinkasově synagoze. Místo, kde zůstávají vyryta na zdech, stalo se dějištěm rozhlasové tryzny. Tři stovky osobností přišly tlumočit chvíli, kdy lidé nastupovali do transportu smrti. Společně připomněly, že se pod děsivými počty obětí skrývají jednotlivé lidské osudy. Přímý přenos ČRo 3 – Vltava vešel do dějin rozhlasového vysílání pod názvem Každý člověk má své jméno.
Kdybychom chtěli přečíst jména a věk všech 80 000 českých a moravských Židů, kteří tzv. konečné řešení židovské otázky nepřežili, četli bychom je v kuse šest nocí a dní. Za čtyři a čtvrt hodiny jich na židovský Den smíření zaznělo tři tisíce sto. Jednotlivé transporty uváděli hlásní. „Transport A 16. 10. 1941 z Prahy do Lodže. 1000 deportovaných, přežilo 24,“ neslo se hlavním sálem synagogy z úst Josefa Rajchla.
Mužem, který byl v tomto případě vyzván, aby přečetl desítku jmen obětí nacistické zvůle, byl prezident Václav Havel. „Fany Fixlerová − 39 let, Ignác Fixler − 40 let, Nathan Frajlich − 45 let, Gital Frajlichová − 45 let, Hana Frajlichová − 16 let, Oskar Freund − 59 let, Irma Freundová − 56 let, Josef Frankman – 65 let, Emílie Frankmanová − 53 let, Josef Freund − 40 let,“ předčítal z listiny, kterou připravilo Židovské muzeum v Praze.
„Poprosila jsem oddělení holocaustu, aby ta jména shromáždilo a aby vhodným způsobem vybralo transporty,“ vzpomíná iniciátorka projektu a autorka myšlenky Vladimíra Lukařová. Byly to transporty jak do ghett, tak do koncentračních a vyhlazovacích táborů. „Každý obsahoval sto lidí, kteří nepřežili. Jejich jména přišlo číst vždy deset osobností,“ rozvádí tehdejší vltavská redaktorka. Spolu s produkčním týmem a posádkou přenosového vozu dlouho promýšleli způsob, jakým několikahodinový přenos pojmout. Chtěli, aby zapůsobil na posluchače jako připomínka jedinečných lidských životů a aby naplnil svůj pietní charakter. „Hovořila jsem dlouze s ředitelem Židovského muzea Leo Pavlátem, ale i s dalšími, kteří se k tomu mohli vyjádřit kompetentně, protože byli v tématu osobně angažováni. Například rabín Sidon,“ vysvětluje, že všichni nakonec souhlasili, aby se předčítání prolínalo s rozhovory o genezi šoa i s bezprostředními reakcemi lidí, kteří právě dočetli.
„To je právě ta hrůza…“
Když dotyčný dočetl a odcházel z hlavní lodi, v předsíni stála připravena reportérka Jana Klusáková, která ve spontánním rozhovoru zachytila doznívající zážitek. Hlas zpovídaných většinou svědčí o citovém pohnutí.
„Naším hostem je pan Boris Rösner, herec. Pane Rösnere, myslel jste někdy na to, že by se mohl holocaust opakovat navzdory všem těm otřesným zážitkům a zkušenostem?“ Chvíle mlčení. „No, já mám dojem, že v poslední době nás Vesmír nebo Zeměkoule nebo Pán Bůh, jak tomu kdo říká, moc rád nemá. Ale v této formě, tedy holocaust… doufám, že se to nemůže už nikdy stát, protože ač lidstvo je zpupné a jeho morálka klesá až kamsi do pekel, tak snad se nikdo nepropůjčí, aby vyhlazoval někoho jiného v rámci jakékoli ideologie,“ přemýšlel s nehraným patosem. „No, musím vám říct, že před chvílí šel kolem publicista Jan Urban, byl velmi rozrušený a řekl: ‚Před čtrnácti dny jsem v Kosovu otevíral hromadný hrob a po těch lidech nezbyla ani jména,‘“ zaznělo mrazivě. „To je právě ta hrůza, že… my můžeme jenom skromně a tiše přispívat tím, co umíme, abychom rozdávali třeba radost nebo pozitivní energii proto, aby to nevznikalo.“
Obdobných reportážních vstupů zaznělo v průběhu rozhlasové tryzny jedenáct. O jeden víc bylo rozhovorů, které z horní Síně terezínských kreseb natáčela Vladimíra Lukařová. Historicko-filozofickými úvahami přispěla vedle doktora Leo Pavláta a rabína Karola Sidona i historička Anita Franková – sama dítě, které přežilo Osvětim.
„Není možné vysílat čtyři hodiny jenom jména. I když si umím představit, že když se valí tahle vlna jmen zavražděných v koncentračních táborech, tak je to samo o sobě velice zneklidňující a zdrcující,“ uvažuje po letech režisér Jan Tůma, který měl spolu s Wandou Dobrovskou režii přímého přenosu na starosti. „Vždyť to byla celá židovská komunita, která se podílela na velmi výrazné podobě české kultury mezi dvěma světovými válkami… Na druhou stranu ale rozhlasový profesionál přeci jenom ví, že je zajímavé konfrontovat tento fakt násilně ukončených lidských osudů s životy těch lidí, kteří jsou už určitým způsobem vzdáleni,“ vysvětluje, proč zvolenou formu přenosu přivítal.
„Řekli jsme si, že čtyřhodinový pořad je únosný, když bude mít dvě základní vrstvy. Jednu tvoří příběh jmen, to je ta vrstva autentická. A pak jsou tu lidé do příběhu nějak vloženi, vneseni… Ať už četli ti, kteří holocaust přežili, či příbuzní obětí, nebo řada osobností společenského a kulturního života,“ rozvádí režijní záměr Jan Tůma. Vyjmenovávat jednotlivé účastníky by mohl dlouho, připomeňme namátkou herce Arnošta Goldflama či Vlastu Chramostovou, astrofyzika Jiřího Grygara, filozofa Jana Sokola, ministra spravedlnosti Otakara Motejla či rozhlasového režiséra Jiřího Horčičku. Mezi třemi stovkami účastníků byli velvyslanci Spolkové republiky Německo, Spojených států, Velké Británie, Francie i Ruské federace. Zahraniční osobnosti, které na Staré město pražské 16. září 1999 přijít nemohly, účastnily se alespoň formou zvukového záznamu; jména namluvili například ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová, filozof Noam Chomsky či dramatik Arthur Miller.
„Připomínali jsme památku v den židovského svátku smíření Jom kipur. Proto tam za oběti šoa zazněla slavná hebrejská modlitba Kel male rachamim (Bože, plný milosrdenství),“ vzpomíná režisér Tůma vroucný zpěv žalozpěvu v podání kantora Viktora Feuerlicha. Zpíval za celou svoji rodinu, která šoa nepřežila. Žalozpěv zahrnul všechny židovské oběti, jejichž datum smrti není známo – text modlitby totiž odkazuje na šest hlavních vyhlazovacích táborů. Přispěl tak k hlubokému zážitku, podobně jako úvodní přednes Jiřího Ornesta, který recitoval inspirační báseň Každý člověk má jméno Zeldy Miškovské.
Výzva pro režii, přenosový vůz i produkční tým
Přímý přenos vyžadoval mimořádnou přípravu jak ze strany režie a přenosového vozu, tak ze strany produkce. „Snažili jsme se do chystaného přenosu co nejlépe vžít,“ vzpomíná vedoucí tehdejšího produkčního týmu Monika Jiřelová. „Na jedné ze staničních porad byli osloveni všichni vedoucí redaktoři, aby za redakce dodali seznam lidí, kteří by mohli číst, protože jsou s tematikou nějak spjati,“ vysvětluje produkční, jakým způsobem seznam zhruba tří stovek čtoucích sestavili. Kolega Jiří Kamen pak přispěl nápadem oslovit dvacet zahraničních osobností, Židů, kteří jsou osobnostmi světového formátu. Steven Spielberg ani Bob Dylan sice nereagovali, deset dalších ale odpovědělo; dramatik Arthur Miller dokonce na přiloženou kazetu namluvil i osobní vzkaz.
„Týden před akcí jsem se rozhodla uspořádat generálku. Přenosový vůz přijel na nádvoříčko Pinkasovy synagogy a vlastně jsme simulovali, jak bude přenos vypadat,“ připomíná Vladimíra Lukařová několikahodinovou zkoušku, které se účastnila řada vltavských kolegů od hlavní ekonomky až k pracovnicím sekretariátu. „Kolegům patří velký dík, protože se toho všichni ujali s velkou chutí. Generálku jsme uspořádali nejen kvůli různému tempu čtení a počtu kroků k hlavnímu mikrofonu, ale i kvůli zvukovému obrazu,“ vzpomíná autorka myšlenky.
Zvukový mistr Tomáš Tomka, vedoucí přenosového vozu, mezitím simuloval, jak bude čtení znít, pokud ho uprostřed stáhne do podkresu, a to tak, aby znělo pod probíhajícím rozhovorem srozumitelně, ale aby ho nerušilo. „Natočili jsme dlouhou plochu, abychom věděli, jak a kdy rozprostřít pasáže do jednotlivých kanálů,“ rozvádí dále Vladimíra Lukařová. Identifikační záznam pak poslouchali v režii a Tomáš Tomka na jeho základě piloval stereofonní obraz. „Znamená to, že jsme korigovali rozestavění mikrofonů a eventuálně jsme dělali změny reportážních stanovišť, aby stereo obraz lépe vyjádřil situaci, abychom se co nejvíce přizpůsobili posluchačům,“ vysvětluje technickou přípravu. „Bez této generálky bychom se bývali při přímém přenosu dostali do dosti prekérních situací a celkově by to zvukově nebylo tak vyvážené,“ dodává Vladimíra Lukařová.
O mimořádné technické náročnosti přenosu svědčí i dobový scénář, který se v rozhlasovém archivu zachoval v kompletní podrobné podobě. Nezmiňuje jen potřebu přesného poměru mezi střídáním dominantního zvuku v hlavní lodi se vstupy z vedlejších prostor, ale popisuje i dílčí zvukové aspekty jako třeba nutnost vyladit ozvučení synagogy tak, aby v rámci přenosu nevybočovaly nahrávky hlasů zahraničních osobností. „Předem jsme věděli, do kterého čtení pásky zařadit, scénář byl naprosto přesný,“ oceňuje přípravu Tomáš Tomka. „Díky generální zkoušce jsme pochopili, jakým způsobem složitý a členitý prostor snímat, jak se můžeme vyrovnat s dozvuky a podobně. Museli jsme postupovat velice pomalu a poklidně, když jsme přecházeli ze čtení na reportážní stanoviště, abychom příliš nezměnili zvukové prostředí,“ rozvádí okolnosti, které dle jeho vzpomínek vyžadovaly přípravu s přesností přímo chirurgickou.
Režijní nároky pak scénář konstatuje důrazem na „operativní koordinaci mezi stanovišti v synagoze s přenosovým vozem“, odkud akci řídili režiséři. „Hodně se komunikovalo mezi všemi produkčními složkami, aby tam byl každý včas, aby věděl, kam si má stoupnout a co má říkat,“ popisuje Tomáš Tomka. „Přenosový vůz byl spojen se všemi třemi stanovišti uvnitř a my jsme mohli okamžitě reagovat na každého, kdo četl,“ dodává. Nejdůležitější stanoviště v hlavní lodi technici propojili jako rozhlasové studio s kompletním dorozumíváním, signalizací i poslechem. „Okolí synagogy se dá jen těžko uzavřít, takže jsme museli předjímat, co všechno může zvnějšku za čtyři hodiny přenos ovlivnit,“ podotýká jeden z režisérů přenosu Jan Tůma. „Pro případ krize jsme mohli využít spojení s vysílacím pracovištěm na vysoké úrovni. Kdyby došlo k přerušení, stačilo by nám zmáčknout knoflík a říct, přejeďte si na hudební rezervu,“ doplňuje Tomáš Tomka.
Na přípravě projektu stanice Vltava se podílel nejen pětadvaceti- až třicetičlenný produkční tým, ale vedle něho i řada spolupracovníků. Ať už šlo o redaktory (někdy i jejich rodinné příbuzné), programově-produkční, či jiné pracovníky, ti všichni pomáhali dobrovolně nad rámec svých úvazků. Přípravy běžely půl roku, a často přitom operativně. „Pár riskantních projektů jsem zažila, ale tahle akce byla z hlediska rozsahu i z hlediska různých nevypočitatelných komponentů výjimečná,“ zdůrazňuje její šéfprodukční. „Ostatně do poslední chvíle organizátoři nevěděli, jestli přijdou zhruba tři čtvrtiny oslovených, kteří svoji účast nepotvrdili.“ Pro případ, že by čtoucích přišlo málo, ale i pro případ, že by pozvaní četli příliš rychle, oslovil produkční tým několik desítek náhradníků, například studentů gymnázia. Navzdory rizikům ale v přípravném kolektivu panovaly výborné vztahy. „Absolutně všechny nás to vtáhlo. Výborná komunikace byla základním předpokladem úspěchu,“ připomíná Monika Jiřelová, že tým složený napříč rozhlasovými útvary zkrátka táhl za jeden provaz.
Z řady přípravných schůzek jí po šestnácti letech utkvěla zejména jednání s týmem prezidenta Havla, jehož účast byla prvotním přáním. „Když prezidentská kancelář doručila kladnou odpověď a stejně tak tajemníci velvyslanectví, museli jsme řešit předepsané protokolární náležitosti. Velkým oříškem pak byla bezpečnost akce, i proto, že synagoga stojí na exponovaném místě,“ podotýká Monika Jiřelová. Procházeli proto všechny rizikové prostory a snažili se připravit i na případnou evakuaci. Ostatně Varianty v případě přerušení přímého přenosu představují samostatnou kapitolu scénáře. „Tehdy byla ještě situace nesrovnatelně klidnější, čekali jsme spíš provokace v bezprostředním okolí synagogy,“ vysvětluje produkční, proč se primárně neobávali teroristického útoku. „Nakonec objekt hlídali uniformovaní policisté, ale zároveň se v okolí pohybovalo množství policistů v civilu,“ vzpomíná.
„Trápili jsme se otázkami, jestli to má smysl.“
Z dnešního pohledu je už jasné, že rozhlasový projekt Každý člověk má své jméno znamenal úspěch nejen v rámci vltavských Dnů české židovské kultury. Stal se společenskou událostí. „Dlouho před jeho realizací jsme se ale trápili otázkami, jestli to vůbec má smysl. Někdy se přeci stává, že dobře míněný záměr mívá opačný posluchačský dopad,“ vysvětluje režisér Tůma svoji tehdejší obavu, jestli bude časově náročná realizace dostatečně předvídavá. „Nemohli jsme si být jistí, jestli v pocitu posluchače neporoste nevole, takovéto, no tak bóže, to už tu bylo tolikrát, že nějací Židi támhle v koncentráku…“ Rozhodnutí pustit se do projektu tak přišlo až po dlouhé redakční debatě. Podle vzpomínek režiséra přitom od počátku nikdo moc nepředpokládal, že posluchač vydrží celé čtyři hodiny. „Počítali jsme spíš s tím, že se řada lidí připojí třeba po dvou hodinách nebo jen půl hodiny před koncem. Věřili jsme ale, že navzdory monotónnímu rytmu čtení budou zasaženi faktem neomluvitelného vraždění,“ vysvětluje Tůma.
Následné reakce posluchačů sice prokázaly, že relace obstojí, otázkou ale zůstává, jestli by ve zvolené podobě obstála v rozhlasovém vysílání ještě dnes. „Doba je úplně jiná. Hektická, neklidná, neurotická, člověk má pocit, že když poslouchá dlouhý pořad, ztrácí tím kus svých možností,“ pochybuje režisér o vhodnosti formy takto dlouhého přímého přenosu. Na druhou stranu ale poukazuje na programové páteční bloky večer na Vltavě, které mají velký posluchačský ohlas. „Čili já si myslím, že je to o našem přístupu, nezapomeňte, že rozhlas má neobyčejně velké kádrové a technologické vybavení, aby si mohl dovolit projekt, který nikdo jiný nemůže. Například komponované celodenní vysílání, které by třeba hodinové přímé vstupy sneslo,“ konstatuje. V historii rádia se podle něho už mnohokrát ukázalo, že nezáleží na tom, jak je pořad dlouhý, ale hlavně na kvalitě jeho přípravy. „Já si pamatuju na obdobně náročné přenosy, které se kdysi dělávaly, ať už šlo o návštěvu amerického prezidenta Billa Clintona, nebo o návštěvu papeže, takže z technického hlediska by relace určitě možná byla,“ doplňuje kontext Tomáš Tomka.
„Těžko říct, jestli by do přípravy šli lidé dnes. Myslím, že by nebylo jednoduché takový nápad prosadit vzhledem k financím, odlišnému organizačnímu členění rozhlasu a jinému způsobu prezentace těchto událostí. Život se zrychluje každým měsícem, takže ten dnešní způsob je logicky koncentrovanější,“ argumentuje vltavská produkční Monika Jiřelová. Připomíná také, že významnou překážkou by asi byla současná mezinárodní bezpečnostní situace, ve které by taková akce byla velkým bezpečnostním rizikem. „Já osobně bych to ale riskla,“ dodává rozhodně.
„Je to o zlu v nás a o moci, která to zlo může vyvolat.“
Chuť akci zopakovat má i ředitel Židovského muzea v Praze. „Už jen proto, že by bylo zajímavé zjistit, jaký by o ni byl po řadě let zájem,“ uvažuje Leo Pavlát. Projekt s natolik reprezentativním množstvím veřejně známých osobností mu stále dodává naději, že vztah Čechů k Židům je významně kladný. Ostatně od doby přenosu z Pinkasovy synagogy se již veřejné čtení jmen obětí šoa stalo v České republice běžné – bude tomu tak i 5. května na židovský svátek Jom ha-šoa.
„Já na to vzpomínám s úctou a pohnutím dodnes. Bylo úžasné, že rozhlas myšlenku čtyřhodinové četby jmen přijal. Neznám na světě žádné veřejné médium, které by takový projekt mělo,“ vyzdvihuje Leo Pavlát. „Drtivá většina z tří set účastníků byly veřejně významné osobnosti. Při tom vytížení, které jejich život provází, bylo úžasné, že na smluvenou hodinu přišli,“ vzpomínal po jedenácti letech, kdy přenos reprízoval Český rozhlas Leonardo. Jeho šéfredaktor Luboš Veverka se rozhodl předsunout debatu, kam kromě Leo Pavláta pozval i Vladimíru Lukařovou, aby popsali historické kořeny antijudaismu a antisemitismu a přemýšleli o přetrvávajících předsudcích i o vyprazdňování obsahu onoho šíleného sousloví konečné řešení.
„V různých vrstvách se prosazují extrémní názory, historický fakt holocaustu je zpochybňován jak hlasem ulice, tak ze strany tendenčních vykladačů dějin. Jako bychom ztráceli historickou paměť, jako by se všechny pojmy měnily pouze v prázdná slova bez významu,“ vysvětloval tehdy motivaci šéfredaktor Leonarda. „Pokud lidé ještě pláčou nebo se rozčilují, je to ještě dobré, ale až jim začne být všechno jedno, pak je skutečně zle,“ připojila své varování Vladimíra Lukařová.
Před pocitem lhostejnosti dnes varuje i režisér Jan Tůma. „Každý člověk má své jméno svědčí o tom, jak dokážeme zacházet se životy jiných lidí. Je o zlu v nás a moci, která to zlo může vyvolat,“ upozorňuje, proč je téma stále aktuální a proč se nespokojit s pocitem, že dávné dějiny se naší společnosti už netýkají. „Když totiž to cenné, co nám dala kultura, vzdělání, dlouhodobá historie,… najednou přestává fungovat, tak potom zůstává jen animální brutalita a surovost, jejímž výsledkem jsou tisíce jmen na stěnách Pinkasovy synagogy.“