Michal Ježek: Děti pro Evropu, připomínka legendární expedice
Článek je věnován dětské expedici do západní Evropy a Skandinávie, kterou v roce 1990 zorganizoval Československý rozhlas.
Píše se 12. srpen 1990 a autobus dětí vyráží na cestu, kterou o několik století dříve projel král Jiří z Poděbrad. Po jeho vzoru putují české a slovenské děti s mírovým poselstvím a pro většinu z nich to jsou vůbec první krůčky do svobodného světa. Na rozdíl od legendárního krále ale svoje dobrodružství každodenně natáčejí. Jejich reportáže vysílá Československý rozhlas, který ojedinělý projekt organizuje.
„Některé momenty vidím, jako by to bylo včera. Jak jsme slavnostně odjížděli ze Staroměstského náměstí, jak nás čekala asi šest tisíc kilometrů dlouhá trasa a že jsme vyjížděli s perfektními dětmi“, vzpomíná autor myšlenky a koordinátor cesty Miroslav Karas. Tehdy osmadvacetiletý moderátor Rozhlasového klubu dětí – Domino vyhlásil spolu s kolegy konkurz pro ty, kteří vynikají nějakou aktivitou či schopností a chtěli by se pochlubit v zahraničí. Do rozhlasu tehdy přišlo několik tisíc přihlášek a samotného konkurzu se účastnilo na tři sta zájemců.
„Chtěli jsme ukázat, že naše mladá generace, naše děti, se mají čím pochlubit. Bylo krátce po pádu komunismu a my jsme se chtěli co nejlépe prezentovat ve světě, který se právě otevřel“, líčí Karas, dnes zahraniční zpravodaj České televize. A tak se stalo, že expediční autobus zaplnilo v srpnu roku 1990 dvaadvacet talentů, dětí, které si to namířily do Helsinek přes Německo, Francii, Belgii, Holandsko a Švédsko. Malý dudák, vedle něho tanečník a za nimi třeba kouzelník.
V rozhlasovém archivu se k výpravě zachovalo množství fotografií i řada zvuků, které zachycují celou dětskou expedici. V průběhu tří týdnů absolvovala setkání se starosty, osobnostmi kultury a jinými představiteli evropských měst. Na fotografiích je ale můžeme zastihnout i neformálně, třeba při plavbě lodí v hamburském přístavu a nechybí ani pohled z hlavní věže stadionu, kde vyhrál olympiádu československý maratonec Emil Zátopek. Ve zvukových záznamech je pak třeba slyšíme klepat na dveře Evropského parlamentu ve Štrasburku. Cesta končila v Helsinkách, kam výprava dovezla obrázky dětí ze všech zemí, kterými projížděla. Helsinky byly zvoleny i proto, že právě zde byla v roce 1975 podepsána závěrečná deklarace Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.
„Děti jsou vynikající, máme radost“, čteme na jednom ze vzkazů, který po setkání s expedicí v Paříži zaslali manželé Tigridovi, vydavatelé exilového časopisu Svědectví. „Nezapomeňte, že do roku 1989 nemohly děti vycestovat. Nyní se před nimi otevíraly dveře, o nichž pouze slyšely doma v kuchyni od rodičů“, připomíná Miroslav Karas důvody, proč byla expedice plná nadšení a zvědavosti. Jenže i řada dospělých, kteří ji připravovali, zažívala svoji evropskou zahraniční premiéru.
Možná právě chuť poznávat svět, který byl sice za humny, ale zároveň za železnou oponou, stála za úspěšnou realizací projektu. Realizací bez e-mailů, bez mobilů, kromě dopisů a klasického telefonu maximálně tak s faxem, a to běžně až po večerech, když skončila práce na rozhlasových pořadech nebo o víkendech. „Neměli jsme žádnou agenturu, rozdělovali jsme si úkoly, včetně nákupu lístků na trajekty nebo zamlouvání hotelů… To byla obrovská vlna nadšení, cítili jsme podporu mnoha lidí, kteří nám pomáhali“, vzpomíná Miroslav Karas s odhadem, že o pár let později by to už asi takto nešlo. Anebo šlo, ale ve zcela jiné atmosféře, protože svět dětí i dospělých se radikálně změnil.
Ostatně on sám v roce 1991 přestoupil z dětského vysílání do služeb zahraniční redakce, stále ještě Československého rozhlasu, a stal se zpravodajem v Polsku. „I tato expedice byla jistou formou začátku mé zahraniční profese“, podotýká známý televizní zpravodaj, nyní opět ve Varšavě. Myšlenku, kterou jeho Děti pro Evropu ztvárnily po vzoru krále Jiřího z Poděbrad – tedy, že se lidé vzájemně potřebují a musí žít v míru ‒, by obdobně realizoval i dnes. „Jednak je to krásné rozhlasové téma, které se dá všelikými způsoby zpracovat. Dalším důvodem je, že Česká republika má v Evropě stále co ukázat. Dnes jsme součástí Evropy, ta se ale velmi výrazně změnila, a já myslím, že jakékoliv vzájemné poznávání, sbližování, nová forma komunikace vždy slouží. Lépe než si myslet, že žiji v místě, které je pupkem světa“, uzavírá Miroslav Karas své vzpomínky.
Související
-
Děti pro Evropu – připomeňte si legendární expedici
Píše se 12. srpen 1990 a autobus dětí vyráží na cestu, kterou o několik století dříve projel Jiří z Poděbrad. Po jeho vzoru putují s mírovým poselstvím a pro většin...
