Michaela Tsepeleva, Barbora Holubová: Linda M. Griffiths: Širší než nebe (recenze rozhlasové hry)

Rozhlasová hra z produkce BBC. Odborná spolupráce prof. MUDr. Martin Bojar, CSc. Přeložila Kateřina Holá. Hudba a hudební design Ondřej Gášek. Zvukový mistr Dominik Budil. Dramaturgie Lenka Veverková. Režie Petr Mančal.

Osoby a obsazení: Ella (Petra Špalková), Charlie (Anna Klusáková), neurolog (Martin Finger) a zdravotní sestra (Ivana Uhlířová).

Premiéra 27. 3. 2018 (ČRo 3 ‒ Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra.

Michaela Tsepeleva

„Rozhlasové drama o vnitřním světě ženy balancující na hranici vědomí a nevědomí…“

Touto charakteristikou představuje rozhlasovou hru Širší než nebe Český rozhlas Vltava. Hra dramatičky Lindy Marshall Griffiths zastupující současnou rozhlasovou dramatiku a v originále realizovaná v produkci BBC byla uchopena dramaturgyní Lenkou Veverkovou a režisérem Petrem Mančalem a odvysílána v březnu 2018 na stanici Český rozhlas Vltava.

Drama řeší jednu ze životních tragédií, která ve vteřině může postihnout každého z nás. Matka, upoutaná po nehodě na nemocniční lůžko, upadla do kómatu. Z jejích nejbližších ji navštěvuje jen nezletilá dcera. Ta současně cítí vinu za stav, ve kterém se matka nachází, neboť k nehodě došlo při jejich večerní cestě na kole.

Z podstaty zápletky vyplývá, že rozvinutí děje by bylo v zásadě možné jen komunikací dcery a nemocničního personálu. Dramatička však postavila drama do naprosto odlišné roviny. Matka – Ella – byť je fyzicky neschopná komunikovat, promlouvá a snaží se navázat kontakt s okolím ve svém podvědomí. Její vnitřní monolog tedy znázorňuje boj o navázání kontaktu s okolním světem i se sebou samou. Autorka se zároveň opírá o medicínské výzkumy, které potvrdily, že člověk v kómatu do jisté míry vnímá svoje okolí a prospívá mu přítomnost a hlas blízkého člověka. Ošetřující lékař i dcera Charlie tedy k pacientce promlouvají. Vzniká tak řada kontrastních monologů, jež jsou principem celé rozhlasové hry. Niterné vyjádření zoufalství, vzteku, bezmoci a beznaděje mistrně interpretovaly herečky obou hlavních rolí – matka Petra Špalková i dcera Anna Klusáková. Charlieina stále se opakující zoufalá věta – „mami, otevři oči!“ – se stává postupem času téměř zaklínadlem, jehož síla se stupňuje se vzrůstajícím zoufalstvím.

Pokud jsem emotivní hlasový projev hlavních představitelek zmínila jako první rovinu, která rozvíjí a posouvá dramatický děj, druhou rovinou je nepochybně zvuková stopa podkreslující a akcentující mluvený projev. Dějištěm celé hry je nemocniční pokoj. Pípavé zvuky, dunění tupé ozvěny a ztišené hlasy ošetřovatelek jsou zaznamenatelné na pozadí probíhajícího monologu. Divák si je tedy plně vědom prostředí, ve kterém se postava nachází. Současně se ale obě postavy, matka i dcera ve svých vnitřních promluvách utíkají do minulosti a ke vzpomínkám. Ke svým oblíbeným místům a zážitkům. A jelikož takováto změna myšlenky je reálně otázkou vteřiny, stejné rychlé změny prokazuje i zvuk. V jedné chvíli je tedy dějištěm nemocnice s chladnými neutrálně vymalovanými chodbami a mnohdy stejně chladným profesionálním přístupem, v okamžiku však dochází ke změně prostředí, kdy Charlie nebo Ella v myšlenkách odlétají na oblíbené místo v lese, kde stromy jsou košaté, tráva zelená a slunce hřeje na každý milimetr těla. A tyto změny, byť jen ve zvukové stopě, jsou až neuvěřitelně hmatatelné.

Z produkčního hlediska předpokládám, že natáčení probíhalo ve studiu. Každá z postav mohla v zásadě být při tomto procesu odděleně, neboť zmíněné monology jsou na sobě prakticky nezávislé. Z hlediska doprovodných zvuků je obdivuhodná jejich rozmanitost. Od pípání nemocničních přístrojů, cvakání propisky lékaře, tlumené, vzdálené, sotva rozeznatelné konverzace sester až po zvuky pokladen supermarketu, drnčení nákupního vozíku nebo uklidňující melodický zpěv ptáků. Do jisté míry je zaznamenatelná i jistá zvuková deformace hlasů postav. Především sebeuvědomění Elly s její stávající situací v počátku hry probíhá postupným skládáním hlásek, slov a nedokončených vět. Podkres tvořený asynchronním využitím zvuků a hlasů vytváří názorně chaos, který osoba v takovéto situaci patrně může pociťovat. Silné dunivé elektronické akcenty pak vytvářejí předěly mezi fázemi snů, fantazie, přání a krutou realitou.

Hra během čtyřiceti minut vypovídá silný příběh a herci předvádí excelentní emotivní výkony, jejichž základem je z větší části jen monolog. Současně vyvolává v posluchači silné pocity a empatii. Navázání vztahu s postavami vzbuzuje otázky, jak bychom danou situaci vnímali a pociťovali sami. A hlavně, zda bychom byli schopni se s ní vůbec vyrovnat. Uvěznění ve vlastním těle se může rovnat pohřbení zaživa, obavě horší než samotná smrt. A bezmoc těch, jejichž blízký se nachází v komatózním stavu, může být mnohdy horší než úplná ztráta rodinného příslušníka. Hra Širší než nebe Lindy Marshall Griffiths dává naději, že i zdánlivě marné pokusy navázat spojení s člověkem v bezvědomí mají smysl.

Barbora Holubová

Tuto rozhlasovou inscenaci lze auditivně rozdělit do tří rovin. Tou první je výstavba vnitřních monologů hlavní postavy, jež přibližuje duševní rozpoložení člověka v bezvědomí. Monology jsou především ve formě proudu myšlenek, jenž sestává z obrazných popisů pocitů, nesouvislých slov, ale také v podobě jednostranných prologů. Promluvy jsou uspořádané tak, že na sebe obsahově nenavazují, ale jsou koncipovány jako dialog. Nemožnost spojení s kýmkoli z okolí vyvolává v Elle pocit frustrace. Ella například nemůže otevřít oči, ale přitom ví, že jsou její oči otevřené. Stejně taková frustrace nastává, když se hlavní postava nemůže spojit s dcerou. Charlie chce chytnout mámu za ruku a Ella jí chce ruku podat, ocitá se ale ve tmě a nemůže se hnout. Boj Elly s jejím omezujícím stavem je reflektován ve způsobu přednesu monologů. Petra Špalková do monologů vnáší velkou škálu emocí, od vzteku, bezmoci, frustrace až po starost o své dítě. Herečka každému slovu dává určitý výraz, často se děje to, že jsou slova jakoby slabikována, aby Špalková podtrhla tíhu nemožnosti slova pořádně vyslovit. Slova také opakuje, jako by se sama přemlouvala, že situaci zvládne ‒ „Prokoukám se, moje oko − otevře se dokořán“. Působnost mnohdy frustrujících monologů umocňuje využití zvukových prostředků. V některých částech inscenace je hlas herečky zdeformován (přidaná ozvěna hlasu či herecké a technické dělení slov). Co se týče jejích popisů vnitřních stavů, Ella nepopisuje základní emoce, ale spíše stav, v jakém se nachází skrze velmi obrazné popisy („Mám v sobě díru. Moje postel je plná vody.“). Pokud bychom si představili vše, co Ella říká, zažili bychom nejspíš vysoce smyslový, halucinatorní stav. Na rozdíl od tohoto způsobu mluvy jsou prology doktora a Charlie strukturovány do normálních, reálných vět.

Druhou rovinou jsou motivy dvou světů. První je svět reálný, v němž se doktor snaží pomoci pacientce a dcera navštěvuje svou matku v bezvědomí. Druhý je svět ženy, jež je v bezvědomí a zažívá pocity spojené s traumatem po autonehodě. Nemocnice je prostředí, které Ellu propojuje se světem reality. Z podnětů doktora a dcery Charlie hlavní postava poznává, že je stále naživu. Ella však často upadá do bezvědomí, ve kterém mimo jiné vzpomíná, a ve vzpomínkách se spojuje se svou dcerou. Mezi spojení těchto světů by se paradoxně daly zařadit i zoufalé monology malé Charlie. Dva světy jsou odděleny především kvůli komunikační izolaci, postavy se pohybují v odlišných vrstvách vědomí. Oboustranné neproveditelné pokusy o komunikaci vyvolávají v matce a dceři frustraci. Vzdálenost světů je dobře slyšet ve scéně, v níž se oba světy zvukově propojí, a my sledujeme reálné dění i dění uvnitř Elliny mysli zároveň. Ella se snaží uklidnit svou dceru a říci jí, že je všechno v pořádku. Snaží se přejít do reálného světa, ale to se jí nedaří. Protože Charlie matčino počínání nezná, ztrácí trpělivost a vzrůstá v ní pocit vzteku. To vede ke zvolání, že si přeje, aby Ella umřela. V průběhu celého příběhu je rovina separace těchto dvou světů téměř stále přítomna skrze promluvy, jež se obsahově zcela míjí a jsou často kompozičně stavěny do protikladů.

Třetí rovinou jsou pak postavy tří aktérů. Petra Špalková vyjadřuje hlasem neuvěřitelnou škálu emocí. Její pocity jsou naznačeny hereččiným hlasovým projevem a určitou zřetelností hlasu. V jejím hlase je nejvíce slyšet frustrace, a to v podobě zvýšeného hlasu, ve kterém je přítomna jakási tíseň. Ve scénách, kde mluví s ostatními postavami, je její hlas nejvíce zřetelný a jasný. Na druhou stranu, když se nachází v temných koutech své mysli, herečka šeptá a zároveň je hlas technologicky upraven, takže ho doprovází například ozvěna. Charakter Elly na první poslech není tolik rozkryt, jelikož ho zvukové vyjádření jejího nitra jaksi zastiňuje. Je ale zřetelné, jaká je Ella statečná osobnost a bojovník. Povahu Elly prozrazují podle mého názoru hlavně rozkazy, jež si sama sobě dává. V nich je patrná její vytrvalost a vůle, jež jsou potřeba k překonání bezmoci.

Monology dcery Charlie zaujímají ve hře velkou část. Charlie mluví o přirozených věcech, jež musí dítě, které má matku v bezvědomí, zažívat. Mluví o tom, jak jí máma chybí, o svých nejistotách, o společných vzpomínkách. Z jejích promluv se také dozvídáme, že cítí za stav matky vinu. V den, kdy se nehoda stala, jely na popud Charlie obě na kole v dešti. Tuto myšlenku jí ale na konci hry matka vyvrací. V hlase Anny Klusákové je zřetelná především křehkost dítěte, jež v takovéto situaci prochází nespočtem emocí. K identitě malé dívky, autentičnosti jejího věku a určité nejistoty přispělo i časté užití výplňových slov. Postava doktora ve hře neprochází emočními vzruchy a je tedy vcelku monotónní. Neurolog se snaží postarat o svoji pacientku, a i když na ni mluví, je zřetelné, že vlastně nevěří, že by ho Ella mohla slyšet. Zároveň je ale ochoten přistoupit k experimentální komunikaci s Ellou prostřednictvím magnetické rezonance a přibrat k pokusu i malou Charlie. Martin Finger ztvárnil doktora jako vážného, prakticky smýšlejícího člověka, který především dělá svoji práci. Jeho hlas je trochu unavený a klidný.

Zvukové prostředky jsou ve hře využity především k vykreslení subjektivního vnímání člověka v bezvědomí, doprovází tak pouze prology Elly. Kromě ozvěn a deformace slov dochází také k užití velmi nepříjemných zvukových kulis. Zvuky jsou halucinatorně použity v různých frekvencích a filtrech, netvoří celek a doprovází blouznící Ellu. Nejsou jasně definovatelné, vznikly technickým zkreslením zvuku violoncella a dalších nástrojů. Vnitřní charakter monologů však ztvárňují velmi přesvědčivě. Jako příklad mohu uvést zvuk jakési záře, který doprovází pasáž, kdy se Ella snaží zjistit, kde se nachází. Zvuk záře bych popsala jako táhlé broušení nože. Zvuky jsou použity i k naznačení jednotlivých prostředí. Nemocnice je nastíněna zvuky nemocničních přístrojů. Ella se ve svých vzpomínkách dostává do lesa, jenž je ilustrován zpěvem ptáků, šumem stromů a chůzí po napadaných větvích. V mysli se dostává také do prostředí supermarketu, jehož atmosféru navodili tvůrci skrze šum klimatizace, zvuk pokladen a hlasy lidí v pozadí.

Inscenace na mě působila velmi silným dojmem. Herecká vyjádření postav a využití zvuků dala možnost nahlédnout do duševního stavu člověka v bezvědomí, jenž ve frustrující situaci bojuje sám se sebou.