Matěj Skalický: Rozhlasové přednášky v meziválečném vysílání Radiojournalu
Předkládaná studie analyzuje rozhlasové přednášky, které se v meziválečném období staly nejdůležitější součástí vzdělávacího vysílání československé rozhlasové společnosti Radiojournal.
Úvod
„Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný?“ ptá se tak nějak samozřejmě Karel Čapek na stránkách Války s Mloky,[1] jednoho ze svých nejznámějších literárních děl. Dystopický román s prvky eseje i fejetonu o chamtivosti lidstva, která vede k jeho zkáze, v polovině 30. let 20. století umně reflektoval geopolitické dění tehdejší Evropy. „Psal jsem své Mloky, protože jsem myslel na lidi,“ svěřil se Čapek 29. března 1936 v rozhlasové přednášce,[2] jíž využil k rozboru intencí vedoucích k napsání své roztodivné alegorické filipiky proti nátuře samotného lidství.
Třicátá léta minulého století, zvlášť ve svých prvních dvou třetinách, představovala rozkvět rozhlasové osvětové tvorby. Přednášky byly nejdůležitějším kulturně-vzdělávacím formátem v éteru, rozhlas v nich našel hlavní odbytiště lidovýchovných obsahů slovesného programu. Zájem o ně kontinuálně stoupal a dnes jsou právě přednášky historickými publikacemi uváděny za příklad nejfrekventovanějšího publicistického rozhlasového žánru celého meziválečného období.[3] Po počátečním mimořádném boomu na přelomu 20. a 30. let minulého století si ale přednášky prožily svou „krizi“, jak lakonicky popisoval v jedné z kritik Bohuslav Horák z tehdejší zemědělské redakce.[4] Tématem této studie je za pomoci literatury, dobových materiálů i dochovaných přepisů samotných přednášek popsat začátky tohoto žánru ve vysílání rozhlasové společnosti Radiojournal, a dále zjistit, které problémy musel rozhlas při vysílání přednášek řešit a jakými opatřeními docílil opětovného navýšení jejich popularity ve 30. letech.
Paradoxně jsou to právě přednášky, které i přes svůj důraz na osvětový rozměr vysílání postupně upadly do zapomnění rozhlasových tvůrců. Tisíce z nich už znají dnešní rozhlasoví pracovníci jen z digitalizovaných přepisů. Přednášky jako žánr, a zvláště jejich dialogicko-experimentální formy, ovšem dnes reflektují jiné, velmi populární formy slovesné audiální produkce. Jen velmi krátce se o tom zmíní závěr této práce.
Zrod rozhlasových přednášek
Přednášky se v éteru objevily poměrně brzy poté, co historické „halo – haló“ technika Vlacha oznámilo 18. května 1923 z prozatímního stanoviště v pražských Kbelích zahájení vysílání stanice Radiojournal.[5] Na jaře 1924 se dosavadní „rádio“ začalo nazývat „rozhlasem“,[6] který již vysílal dvě hodiny denně.[7] Jeho pracovníci začali debatovat nejen nad hudební složkou, ale zajímali se také o to, do jaké míry má tehdy inovativní soukromá společnost vysílat mluvené slovo a v jaké podobě (mimo pohádek, recitací nebo třeba zpravodajství) lidem „přednášet“. Do těchto diskuzí velmi významně zasahovali lidé z prostředí mimo rozhlas samotný, kteří se pak také většinou jako redaktoři podíleli na přípravách přednáškového obsahu jako takového. Radiojournal začal přednášky zařazovat do vysílání v květnu 1924, tedy rok od zahájení pravidelného provozu. Hned tu první uvedl 1. května muzikolog a hudební publicista Otakar Šourek, když se ve svém projevu zaměřil na život a dílo Antonína Dvořáka, a to u příležitosti 20. výročí jeho úmrtí.[8] Rozvíjela se také rozhlasová dramaturgie, neboť po této přednášce byl do programu zařazen koncert Dvořákova díla.[9] Ještě tentýž měsíc odvysílal rozhlas další čtyři přednášky, v červenci a srpnu pak po jedné; pevněji se však přednáškový formát usadil ve vysílání teprve od prosince 1924.[10] Tehdy se začal rozhlas odborněji větvit a specializovat. K profesionalizaci vysílání a cizelování programové skladby jistě přispěl i přesun z provizorní kbelské lokality do bytového studia v budově Poštovní nákupny na tehdejší Fochově (dnes Vinohradské) třídě. Tento krok předcházel reorganizaci dosud soukromé vysílací společnosti, k níž došlo v roce 1925, kdy československý stát převzal v Radiojournalu od akciové společnosti Radioslavia většinový podíl.[11]
Rozhlas vysílal přednášky ve vybrané dny ve čtvrt na osm večer,[12] což se výrazněji změnilo až se začátkem vysílání odborných rozhlasů. Od roku 1925 rozhlasoví pracovníci nadále slovesný program rozvíjeli, když vedle živých přenosů a naučných kurzů začali experimentovat i s prvními reportážemi. Radiojournal však především i nadále ukotvoval pozici přednášek jako nejdůležitějšího publicistického formátu. Spolu s Josefem Maršíkem lze tvrdit, že přednáška v rádiu zdomácněla, protože byla v té době i mimo éter „běžnou formou osvěty a šíření informací, a to nejen ve vzdělávacích institucích, ale také ve veřejném životě.“[13] V roce 1924 rádio odvysílalo sedm a půl hodiny přednášek, v roce 1926 už to bylo 306 hodin.[14] Jak uvádí Anna Patzaková-Jandová, zvlášť velký zájem byl v této pionýrské době o témata zdravotnická a také cestopisná.[15] Důraz byl ovšem kladen také na problematiku hudební.[16]
V rozhlasovém archivu bohužel neexistují žádné zvukové záznamy přednášek této doby, neboť archivace zvukových snímků na voskové nebo želatinové pásky byla zavedena až v první polovině 30. let. Nicméně díky tomu, že v polovině 20. let bylo „nemyslitelné, aby do rozhlasového mikrofonu někdo hovořil spatra, bez písemné přípravy,“[17] tak se v archivu dochovaly původní písemné podklady k jednotlivým přednáškám. Všechny dochované přednáškové texty jsou navíc dostupné v digitální podobě, když jejich soupis v období od června 1926 do března 1941 čítá v Automatizovaném informačním systému Českého rozhlasu 18 588 položek. Vůbec první dochovaná zdigitalizovaná přednáška z 1. června 1926 pochází od výtvarného kritika Bohumila Markalouse, který ji zasvětil před rokem zvěčnělému sochaři Janu Štursovi: „Budiž tudíž aktem piety k velkému tomuto umělci, jestliže dnes povíme si několik slov o jeho díle a o něm jako člověku.“[18]
Éterem už tehdy zaznívaly také přednášky cizojazyčné, a to zvláště německé. Samotné vysílání určené pro (sudeto)německou národnostní menšinu v Československu zahájilo svou činnost na vlnách Radiojournalu v říjnu 1925.[19] Z prvních dochovaných přednášek jmenujme Význam a využití vzduchu v zemědělství od Ernsta Gustava Doerella[20] nebo O tragickém a komickém divadle od Johanesse Urzidila.[21] V souvislosti se vznikem odborných rozhlasů (Zemědělského a Dělnického v roce 1926, později také Školského a Rozhlasu pro průmysl obchod a živnosti) rádio své přednášky diverzifikovalo pod několik externích institucí. Nově se do jejich přípravy zapojil Masarykův lidovýchovný ústav, který měl na starosti přípravu dvou přednášek za týden;[22] tím se také upravil také samotný rozhlasový program a vznikl „kompaktní podvečerní přednáškový blok“.[23] Kromě Masarykova lidovýchovného ústavu se na tvorbě přednášek podílely i Konfederace duševních pracovníků nebo Lidová akademie.[24]
Přednášejících bylo čím dál více, témata se rozrůstala. Dojmy automobilového závodníka shrnula Eliška Junková,[25] úrazové pojištění a jeho zákonnou úpravu řešil Antonín Čermák[26] a o „lidověvýchovném“ poslání rozhlasu se rozepsal (a následně i rozmluvil) novinář, redaktor Českého slova a dlouholetý prvorepublikový senátor za Československou stranu národně socialistickou Jiří Pichl: „Málokterý lidský vynález stal se tak rychlo a tak významnou měrou nástrojem kultury, jako rádio. A to je teprve v začátcích svého vývoje, kdy ani zdaleka jeho možnosti vyčerpány nejsou. Mluvíme-li o lidověvýchovném jeho významu, pak můžeme říci, že rozhlas je vlastně svou samou podstatou prostředkem lidovýchovy, že jí slouží a tak, jak toho dosud žádným jiným způsobem dosaženo nebylo. Není proto divu, že všichni lidovýchovní pracovníci uvítali jeho vznik, že cení si vysoko jeho služeb a že přejí si, aby specielně náš rozhlas byl na výši doby, byl nejlepší ze všech, byl ideálním nástrojem osvěty, nástrojem rozmnožujícím duchovní bohatství našeho lidu.“[27]
Rozvoj přednášek, do nějž se zapojili nejenom kmenoví rozhlasoví pracovníci, ale hlavně externí tvůrci, nebyl v Evropě té doby výjimečný. Sám Radiojournal ve svém stejnojmenném věstníku upozornil, že i britský rozhlas (BBC) měl toho času program z pětiny složený právě z osvětových přednášek.[28] Koncem dvacátých let byl v rádiu šéfem slovesného programu Miloš Kareš, který se snažil za mikrofon dostat co nejvíce odborných referentů a hlasů pocházejících mimo vlastní rozhlasové prostředí. Kromě přednášek se rozvíjely přenosy z divadel a koncertů, v éteru zněly pod Karešovou taktovkou první rozhlasové hry. Přednášky už nebyly pouze doménou odborných rozhlasů s jejich pevně stanovenými vysílacími časy, nýbrž jim byl dán prostor také v jiných časech (například od půl šesté odpoledne).[29] Obor přednáškový totiž „v sobě zahrnuje všechny oblasti lidského vědění a lidské praxe a přihlíží k člověku mladému i dospělému, městskému i venkovskému, k občanům různých sociálních, výrobních i kulturních vrstev.“[30] Rozhlas souběžně začal hledat lepší třídění svých obsahů a usiloval o účinnější uspořádání přednášek v rámci celého programu. Slovesná programová nabídka začala být skládána například do tematických večerů, na nichž se podílela inovativní brněnská rozhlasová redakce.[31] Pro efektivní plánování bylo zavedeno pořádání pravidelných programových konferencí.[32]
Krize rozhlasové přednášky
Na přelomu 20. a 30. let měly za sebou rozhlasové přednášky velmi plodný a poměrně bouřlivý vývoj, během něhož se staly jedním z ústředních osvětových formátů nového a stále populárnějšího média. Rozhlas každoročně zvyšoval časový objem svého vysílání, který byl plněn novým obsahem, a to nejčastěji právě přednáškami. Ty se nově vysílaly i pro zahraničí,[33] ač domácí posluchači byli pro rozhlas samozřejmě stěžejní. Přednášky si nejvíce zamilovali lidé na venkově, což si rozhlasoví tvůrci vysvětlovali tím, že městští obyvatelé mají přístup k informacím jednodušší a že čerpají raději například z denního tisku.[34] Problémem bylo, že nikoli každá z rozhlasových přednášek měla stejně vysokou kvalitu. Přednášek bylo navíc velké množství a posluchač jimi začínal být přehlcen. Od konce dvacátých let navíc rozhlas vedle přednášek vysílal i specializované hlídky, které sledovaly novinky v různých odvětvích (například ve světě šachu či ve skautském prostředí).[35]
Šéf rozhlasového slovesného odboru Miloš Kareš kritizoval ještě jednu skutečnost, a to nezkušenost externích řečníků s rozhlasem, jež negativně ovlivňuje způsob jejich přednesu. Kareš nabádal, aby odborné rozhlasy více konzultovaly výběr přednášejících, a tím dopomohly pozvednout úroveň rozhlasových přednášek, které jsou nekvalitními projevy jinak znehodnocovány.[36] Referenti – zvyklí na velká pódia a přednáškové sály – se těžko učili intimnějšímu a komornějšímu přednesu v rozhlasu; akusticko-auditivní princip reprodukce byl pro ně zcela nový. Jejich přednes byl asi takový, jako kdyby dnes někdo četl odborný text bez úprav přímo do mikrofonu. Výsledkem takového snažení může být pouze kostrbatý, strojený projev bez vztahu k citlivosti rozhlasového mikrofonu a přenosu samotnému. Chyběla vycizelovaná „jevištní deklamace,“ jak o tom ve vztahu k jiným rozhlasovým žánrům později mluvil režisér Jaroslav Hurt, když vysvětloval, kterak je v relacích slovesných odborů třeba pěstovat „kult krásného slova“.[37] Mluvené slovo a jeho vyjádření do éteru byly zkrátka pro mnoho přednášejících velkou výzvou, když své dosavadní návyky jen složitě měnili. Jen těžko si uvědomovali, že namísto zaplněných sálů nyní mluví k jednotlivcům, kteří poslouchají rozhlas „ze sluchátek krystalových přijímačů“.[38]
Pracovník zemědělské redakce Bohuslav Horák, který ve stylizovaných dialozích se sousedem Brázdou ztvárňoval populární roli venkovského pantáty Rákose, kvalitu přednášek také kritizoval: „Dnešní krise rozhlasové přednášky dá se vyřešiti jediné zlepšením její kvality, zdokonalením její formy a zvýšením časovosti přednáškového rozhlasu vůbec.“[39] Apeloval na častější využívání dialogických forem, s nimiž začal už v roce 1927 právě Zemědělský rozhlas.[40] Zároveň vyzýval ke zdokonalení přednášky samotné, „aby byla připravována s mimořádnou péčí a se zvláštním zřetelem k potřebám rozhlasu, aby nebyly vůbec vysílány věci, které se svojí povahou výlučně hodí pro odborný tisk, a mimo to musíme na své přednášky vhodným způsobem upozorňovati a lákavě stylizovati jejich téma, neboť již to mnohdy stačí, aby posluchače přimělo k poslechu.“[41] Podle Horáka je nutné klást nadále důraz na obsah, ale nezapomínat ani na postavu řečníka, protože venkovští posluchači přednášek „nejvíce trpí jejich častou nezáživností a suchopárností.“[42]
Rozhlas si uvědomoval řadu problémů spojených s přednáškovým vysíláním, a to zvláště nízkou kvalitu projevu mnoha řečníků, strnulost monologické formy přednesu i příliš velké množství přednášek, které posluchače spíše zahlcovalo. Nahlédnutí do vysílacího programu mohlo často budit dojem, že rozhlas nevysílá nic jiného než přednášky; za přednáškovým vysíláním pozdě odpoledne a navečer totiž následoval čas vyhrazený pro odborné rozhlasy, který byl ovšem zhusta vyplněn opět přednáškami.[43] K výraznějším změnám v organizaci přednášek a celkově ve slovesném programu Radiojournalu došlo až ve třicátých letech, když za nimi stálo velké vědecké jméno své doby – profesor Otakar Matoušek.
Změny od roku 1931
Už začátkem 30. let rozhlas usiloval o zkvalitnění přednášek a snažil se diferenciovat skladbu přednášejících. Se svými tématy se autoři střídali po třech týdnech a své přednášky oznamovali s ještě větším předstihem, a to mnohdy až šesti týdnů.[44] Zároveň se v rádiu začalo diskutovat nad tím, jak zapůsobit na širokou veřejnost. Dosud byly přednášky z podstaty odborné, ale je tak možné zaujmout většinového posluchače? Nakolik s přednáškami experimentovat? Mohou se přednášky věnovat nadčasovým tématům, nebo musí striktně dbát o aktuální dění? „Úkolem rozhlasové přednášky je, aby získala co možno nejširší vrstvy, musí tedy být přístupna obsahem a upoutat vhodnou formou. Musí navazovati na představy obecně známé a vycházeti z faktů, posluchačům nepřístupných, […] co nejméně.“[45]
Roku 1931 byla v Radiojournalu zřízena funkce referenta pro přednášky, který byl zprvu zaměstnán v literárně-dramatickém oddělení, ale už ve druhé polovině října 1932 „byla funkce referenta nahrazena službou celého oddělení přednáškového, později odboru“.[46] Přednáškový odbor vedl Otakar Matoušek: geolog, popularizátor vědy, přispěvatel časopisu Vesmír, univerzitní pedagog a stěžejní postava renesance rozhlasové přednášky ve třicátých letech. Matouškovi s vybudováním přednáškového odboru výrazně pomohl Zdeněk Wirth, historik umění a památkář, který svými přednáškami do vysílání také zhusta přispíval.[47] Například na podzim 1933 uvedl přednášku věnovanou dějinám Kutné Hory,[48] později mu knižně vyšel soubor rozhlasových přednášek o architektonickém vývoji Prahy.[49] Souhrnná sborníková publikace odvysílaných přednášek totiž byla jednou z cest, jak vzdělávací program dále propagovat a jak jeho konkrétní výsledky rozšiřovat mezi lidi.
Matouškův odbor dále spojil roztříštěné redakce, které zajišťovaly přednáškový obsah, a přednáškovému programu dal silný populárně-naučný ráz. To byla cesta, jak přednáškový formát nabídnout co nejširšímu publiku. Rozhlasoví pracovníci vedle toho zjistili, že rozhlasová přednáška by měla mít stopáž maximálně čtvrt hodiny (ideálně 10 až 15 minut); ukázalo se totiž, že kulisový poslech náročnějších formátů není možný, neboť komplikovanost přednášených témat vyžaduje plnohodnotné soustředění posluchačů. Zkrácení stopáže mělo své odpůrce, kterým vadilo, že za tak krátkou dobu nelze vyčerpat celý námět. Rozhlas jim však zdatně oponoval: „Novinářství – rozhlasu tak blízké – pracuje s články daleko kratšími, než jsou rozhlasové přednášky. Vyčerpávají tyto články námět? To není jejich úkolem. […] Úvodník – jako jeden typ novinářského článku – podívá se na věc, otázku, problém z jednoho stanoviska; zjednoduší otázku, aniž deformoval její obsah a snaží se najít podstatu věci, její příčinu a následky. O to půjde i při rozhlasové přednášce“.[50] I z toho důvodu bylo rozhodnuto, že přednášky budou oscilovat na pomezí nadčasového vzdělávání a aktuálního dění. Ve vysílání se tak objevovaly přednášky od profesora botaniky Karla Kaviny Příroda v zimě[51] i Novinky z mladé české literatury sepsané Egonem Hostovským.[52] Novinář Jan Münzer vystupoval přímo se Zahraničněpolitickými aktualitami, které reagovaly na události v sousedním Německu. Lze zmínit například Münzerův rozbor tzv. pruského puče, který předcházel volbám do říšského sněmu na konci července 1932, v nichž vůbec poprvé vyhrála Národně socialistická německá dělnická strana Adolfa Hitlera.[53]
Radiojournal v polovině 30. let hostil přednášející ze všech možných oborů lidské činnosti, a to učitele (Albína Hozáková), hudební kritiky (Mirko Očadlík), sportovce (Rudolf Pelikán), historiky (Rudolf Urbánek), překladatele (Konstantin Jelínek, Míla Grimmichová), ekonomy (Karel Kříž), architekty (Oldřich Starý) či politiky (František Soukup, Edvard Beneš, Petr Zenkl). Rádio také zavedlo pravidelné přednášky pro ženy, které se ovšem v programu ojediněle objevovaly již od roku 1927.[54] V lednu 1934 rozhlas odvysílal přednášku Marie Majerové o úloze žen ve světě: „My chceme trvat a žít jako jednotlivci i jako národ, a proto nám musí být ideálem žena, která dbá svých lidských práv, své vlastní lidské důstojnosti, a bojuje za ně všude, kde jsou ta práva zkracována a ta důstojnost ponižována, ať to dělají muži, ženy anebo společenský pořádek.“[55]
Matoušek se snažil odstranit slabiny rozhlasového projevu mnohých přednášejících, nebál se referující prostřídávat a nahrazovat je zkušenými mluvčími. Zdatné a ověřené řečníky se poté neobával „popostrčit“ k větší „lidskosti“ a improvizaci, a to třeba bez papírových podkladů.[56] Rozhlas si ponechal právo finální redakce textu a editorsky na přednáškách zapracoval. Mnohdy kvůli tomu dokonce čelil politickým tlakům: „Když noviny dostanou slabý příspěvek, vrátí jej prostě a je vše v pořádku. Když dostane rozhlas přednášku, která by se hodila tak snad za školní úkol a vrátí ji, stalo se již nejednou, že byl proto intervenován z nejrůznějších stran, jednou dokonce hned třemi poslanci najednou.“[57] Velkým tématem byla ve třicátých letech i nadále forma rozhlasové přednášky a její přednes, při kterém bylo nutné pamatovat na to, že posluchač přednášejícího nevidí a nemůže tak odezírat významy z jeho gest a mimiky.[58] „Sloh rozhlasové přednášky je tedy vlastně slohem řeči, mluveného výkladu, vypravování, předpokládá jako základ spisovou řeč hovorovou. Selhávají šroubované obraty literární, věty dlouhé, které není možné přehlédnout tak, jak je to možné opticky v knize, kde se můžeme vracet i při zběžném čtení k předešlým řádkům.“[59] Velmi trefný je Matouškův postřeh, že „posluchač reaguje citlivě na přednášku, která vhodným oslovením a formulací textu působí dojmem, jako by byla adresována přímo jemu,“ protože „rozhlasem mluví řečník ke kolektivu posluchačů, zatímco ve skutečnosti slova přednášejícího zastihují u amplionu jednotlivce, kteří si stěží uvědomí kolektiv naslouchajících posluchačů, k němuž patří.“[60]
Matoušek změnil přednáškový program také organizačně. Přednášky o problémech, které si v éteru zasluhovaly větší prostor, inovativně začlenil do šíře pojatých tematických cyklů.[61] Zároveň se začalo ve vysílání přednášek uplatňovat vícero hlasů, čímž došlo na tolik kýženou Horákovu experimentaci s dialogičností. Přednáškové montáže pro více interpretů vytvářel například režisér Václav Růt, který v letech 1934–1935 odvysílal více než desetidílný seriál Cestami odboje.[62] Zájem posluchačů o přednášky byl vysoký a v polovině třicátých let kontinuálně stoupal, což souviselo s rostoucí kvalitou vysílaného obsahu. I přesto rozhlas přiznával, že přednáškový program je po více než dekádě vysílání stále ve formě experimentu a „neřekl poslední slovo“.[63] Tento rozhlasový experiment spočíval v kombinování různých žánrů a v oživování přednášek pomocí jejich propojení s jinými útvary a formami. Takto například vzniklo přednáškově-montážní pásmo s názvem Dnes večer, které rozhlas vysílal v letech 1937–1938 a na němž se podílel známý publicista Jan Wenig.[64] Pořad zval posluchače na návštěvu světových metropolí, jejichž tvář byla představována na základě poeticky a umělecky laděných dialogů. Vše bylo doprovázeno stylizovanými zvuky, jež měly dokreslovat autenticitu daného místa.
Jak už bylo nastíněno, rozhlas při přípravě přednáškového programu dlouho váhal, zda upřednostňovat aktuální nebo nadčasové události, přičemž často osciloval mezi oběma krajnostmi. Při významných událostí, pokud to bylo možné, upřednostňoval aktuálnost. Například den po úmrtí Tomáše Gariggue Masaryka byla do vysílání zařazena přednáška s názvem Myšlenky z děl a projevů TGM, která citovala význačné pasáže z jeho knih.[65] Spolu se zvyšujícím se ohrožením Československa na konci třicátých let se podíl aktuálně laděné složky v rozhlasovém vysílání stále zvyšoval. Den po podepsání mnichovské dohody byl například odvysílán projev Ivana Dérera, který svou promluvu ukončil apelativním zvoláním: „Teraz není čas na strannícke a iné hádky! Všetci do jednoho tábora, všetci do tábora rozvahy a kázne, všetci udržujme klid a poriadok! Len tak zachováme republiku, len tak zachováme slobodu, len tak zachováme národ náš. Nech nám Boh pomáhá!“[66]
Přednášky za druhé světové války a po ní
Třicátá léta znamenala rozkvět rozhlasové přednáškové činnosti. Ani stupňující se napětí v Evropě, Mnichovská dohoda a okupace zbytku českých zemí v březnu 1939 tuto význačnou vzdělanostní práci neutlumily zcela. V prvním protektorátním období (1939–1941) prošlo do vysílání značné množství přednášek, které měly posilovat národní vědomí české společnosti. To nemohlo být „burcováno“ explicitně, avšak například čeští historici jej v mnoha přednáškových cyklech podporovali pomocí odkazů na slavná období a osobnosti českých dějin (například cyklus Češi, kteří se proslavili z podzimu 1939).[67] Po germanizačních zásazích do struktury a statutu Českého rozhlasu,[68] které se silněji začaly projevovat v roce 1941, však byl i s těmito přednáškami konec. Mnozí přednášející proto ve svých vystoupeních začali utíkat k neaktuálním a politicko-ideologicky „nezávadným“ tématům. Zároveň začaly být do vysílání nasazovány přednáškové cykly o německých dějinách, a to například Muži německé práce, Muži německé vědy či Významné německé ženy.[69] Účast na těchto podnicích musela být pro jejich české spolutvůrce (například režiséra Rudolfa Obdržálka či chemika Václava Čupra[70]) značně nepříjemná. Tato skutečnost byla zřejmě jedním z důvodů, proč poslední dochované (digitalizované) podklady přednášek v Archivu Českého rozhlasu pocházejí z 31. prosince 1941. Miloš Kareš tehdy pronesl jen krátký Pozdrav Českého rozhlasu s přáním, aby posluchači zachovali rádiu přízeň.[71]
Po druhé světové válce začalo rozhlasové vzdělávací vysílání do značné míry přebírat budovatelské manýry. I po kádrové obměně v celém rozhlasu ovšem vzdělávací oddělení připravilo obrovský edukační projekt s názvem Rozhlasová univerzita.[72] Díky němu poté vznikly přednáškové cykly jako Vývoj země a tvorstva nebo Obrazy z českých dějin.[73] Nešlo však již o tentýž formát, jakým rozhlas k posluchačům promlouval ve 20. a 30. letech. Po nástupu televizní konkurence v první polovině 50. let a po strukturální přestavbě programových okruhů zkraje let 60. se navíc do popředí na úkor přednášek dostaly inovativnější formáty, a to literárně-dramatické inscenace nebo zvláštní tematické pořady. O to zásadněji poté přednášky jako původní stěžejní rozhlasový žánr trpěly za normalizace, byť v Československém rozhlase i nadále přetrvával důraz na vzdělávací činnost, jež měla být směřována do škol.[74] Po sametové revoluci začal rozhlas do své programové nabídky více zařazovat speciální vzdělávací projekty. Znovu se vrátila i poválečná Rozhlasová univerzita, když ji nyní (spolu s tematickými přednáškovými cykly) vysílala stanice Vltava.[75]
I po desítkách let tedy přednášková činnost nevymizela z éteru úplně, rozhlasoví tvůrci s ní však experimentovali po svém. Spojovali přednášky do cyklů a pásem, ozvláštňovali je literárně-dramatickou adaptací. Monologické projevy jim posloužily jako odrazový můstek k besedám a rozhovorům, jejichž dialogičnost a posléze i bezprostřednost si – jak ukázal rozhlasový vývoj ve 20. století – posluchače získávala více. Koneckonců ona posluchačsky vděčná, někdy stylizovaná, jindy bezprostřední lidskost si v odbornějších rozhovorech prošlapala v meziválečném období do éteru cestu přes předem pečlivě připravené dialogizované přednášky. Také rozhovory si totiž řečníci dopředu sepisovali na papír, tak moc se mluvení spatra zpočátku obávali.[76]
Závěr
Rozhlasové přednášky byly naprosto zásadní programovou součástí rozhlasového vysílání ve dvacátých a třicátých letech. Kromě toho, že podnítily vznik mnoha dalších kombinovaných formátů a žánrů, také položily základ pro širší vzdělanostní a osvětovou činnost rádia v letech, kdy už dlouhý monotónní projev nebyl pro posluchače atraktivní. Přednášky se postupem let staly „poněkud pozapomenutým žánrem“.[77] Uvážíme-li však Čapkovo výše citované zamyšlení z Války s mloky, které definovalo civilizační schopnosti lidstva jeho adaptací na již vynalezené fenomény, lze se bavit o tom, zda rozhlasové přednášky přinejmenším nějaké novodobé formáty svou vlastní podstatou neinspirovaly. Tím by totiž vlastně přežívaly v éteru nadále, a to i po více než devadesáti letech. Jednoduchým příkladem může být rozhlasová Encyklopedie, která posluchači během 30 vteřin odpovídá na nějakou otázku. Radiožurnál tento formát zavedl v létě 2014, a přestože mělo jít pouze o projekt k ozvláštnění prázdninového vysílání, jeho úspěch byl u posluchačů tak velký, že stanice v jeho vysílání pokračovala.[78] Mnohem větší odkaz nicméně mají přednášky v odborných dialogických pořadech, rozhovorech, osvětových reportážních montážích či diskuzních pořadech. V konečném důsledku můžeme odezvu přednáškové činnosti spatřit třeba i u dnešních zpravodajských podcastů, které v mediálním diskurzu figurují teprve v posledních letech a které jsou do jisté míry spojovány s renesancí audiálního poslechu informací, a to na úkor televize či internetu. Jejich stopáž je obvykle delší než u běžných rozhlasových příspěvků, spoléhají na průvodce po jednotlivých „záhybech“ probírané problematiky i na názory přizvaných hostů a vyžadují soustředěný poslech, založený na intimní promluvě k uším posluchače.
[1] Čapek, Karel: Válka s mloky. Praha 1958, s. 177.
[2] Část této přednášky byla po 22 letech přetištěna; srov. Čapek, K.: Válka s mloky, s. 255.
[3] Maršík, Josef. Průkopníci rozhlasového vysílání 1923–1925. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Edd. Ješutová, Eva a kol. Praha 2003, s. 45.
[4] Horák, Bohuslav. Jak šířiti zájem o rozhlas na venkově – mezi zemědělci. In: Jak šířit zájem o rozhlas. Praha 1931, s. 31.
[5] Maršík, J.: Průkopníci rozhlasového vysílání, s. 22.
[6] Tamtéž, s. 44.
[7] Patzaková-Jandová, Anna: Prvních deset let Československého rozhlasu. Praha 1935, s. 35.
[8] Tamtéž, s. 49.
[9] Maršík, J.: Průkopníci rozhlasového vysílání, s. 43.
[10] Pokorný, Milan: Báječní muži s mikrofonem. Praha 2008, s. 101.
[11] Tamtéž, s. 76.
[12] Patzaková-Jandová, A.: Prvních deset let Československého rozhlasu, s. 54.
[13] Maršík, J.: Průkopníci rozhlasového vysílání, s. 43.
[14] Pokorný, M.: Báječní muži s mikrofonem, s. 101.
[15] Patzaková-Jandová, A.: Prvních deset let Československého rozhlasu, s. 86.
[16] Maršík, Josef: Stabilizace vysílání 1926–1929. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Edd. Ješutová, Eva a kol. Praha 2003, s. 70.
[17] Pokorný, M.: Báječní muži s mikrofonem, s. 99.
[18] Archiv Českého rozhlasu (dále jen AČRo), Praha, digitální archiv, i. č. PA00001, Markalous, Bohumil: Jan Štursa, s. 1 (1. 6. 1926; scan textu).
[19] Patzaková-Jandová, A.: Prvních deset let Československého rozhlasu, s. 91.
[20] AČRo, Praha, digitální archiv, i. č. PA00005, Doerell, Ernst Gustav: Die Luft. Ihre Bedeutung und Verwertung in der Landwirschaft (2. 7. 1926; scan textu).
[21] Tamtéž, i. č. PA00011, Urzidil, Johannes: Tragisches und komisches Theater (8. 7. 1926; scan textu).
[22] Patzaková-Jandová, A.: Prvních deset let Československého rozhlasu, s. 128.
[23] Pokorný, M.: Báječní muži s mikrofonem, s. 101.
[24] Michalová, Lenka: Přednáška a pásmo v rozhlasovém vysílání. In: Acta Phonographica (Radiophonica) I [soubor prací pro rozhlasovou specializaci IKSŽ FSV UK]. Praha 1998, s. 4.
[25] AČRo, Praha, digitální archiv, i. č. PA00488, Junková, Eliška: Dojmy automobilového závodníka (2. 11. 1927; scan textu).
[26] Tamtéž, i. č. PA00497, Čermák, Antonín: Zákonná úprava úrazového pojištění (5. 11. 1927; scan textu).
[27] Tamtéž, i. č. PA00467, Pichl, Jiří: Lidovýchovný význam rozhlasu, s. 4 (25. 9. 1927; scan textu).
[28] Britský rozhlas. Radio-Journal 4, 1926, č. 30, s. 2.
[29] Patzaková-Jandová, A.: Prvních deset let Československého rozhlasu, s. 222.
[30] Tamtéž, s. 346–347.
[31] Tamtéž, s. 264–265.
[32] Tamtéž, s. 299.
[33] Michalová, L.: Přednáška a pásmo v rozhlasovém vysílání, s. 4.
[34] Kareš, Miloš. Program rozhlasu a jeho vliv na šíření zájmu o rozhlas. In: Jak šířit zájem o rozhlas. Praha 1931, s. 27.
[35] Michalová, L.: Přednáška a pásmo v rozhlasovém vysílání, s. 5.
[36] Kareš, M.: Program rozhlasu a jeho vliv na šíření zájmu o rozhlas, s. 27.
[37] Hurt, Jaroslav: Od divadelní režie k rozhlasové režii. In: I. Pracovní porada režisérů Čs. rozhlasu v Praze. Praha 1938, s. 7.
[38] Michalová, L.: Přednáška a pásmo v rozhlasovém vysílání, s. 3.
[39] Horák, B.: Jak šířiti zájem o rozhlas na venkově, s. 31.
[40] Maršík, J.: Stabilizace vysílání, s. 87.
[41] Horák, B.: Jak šířiti zájem o rozhlas na venkově, s. 31–32.
[42] Tamtéž, s. 32.
[43] Michalová, L.: Přednáška a pásmo v rozhlasovém vysílání, s. 5.
[44] Matoušek, Otakar: Přednáškový a vzdělávací program rozhlasu. Zvláštní otisk z dodatků Ottova slovníku naučného. Praha 1938, s. 3.
[45] Tamtéž, s. 3.
[46] Tamtéž, s. 2.
[47] Brádlerová, Daniela: Otakar Matoušek, 100. výročí narození. Akademický bulletin. Oficiální časopis Akademie věd ČR. [online]. 25. 6. 2008 [cit. 4. 7. 1019].
[48] AČRo, Praha, digitální archiv, i. č. PA05902, Wirth, Zdeněk: Kutná Hora (7. 11. 1933; scan textu).
[49] Wirth, Zdeněk: Procházky Prahou ode dneška do pravěku. Praha 1939.
[50] vg: Přednášky. Radiojournal 11, 1933, č. 29, s. 5.
[51] AČRo, Praha, digitální archiv, i. č. PA03128, Kavina, Karel: Příroda v zimě (4. 1. 1932; scan textu).
[52] Tamtéž, i. č. PA03120, Hostovský, Egon: Novinky z mladé české literatury (2. 1. 1932; scan textu).
[53] Tamtéž, i. č. PA04076, Münzer, Jan: Zahraničněpolitické aktuality (23. 7. 1932; scan textu).
[54] Michalová, L.: Přednáška a pásmo v rozhlasovém vysílání, s. 4.
[55] AČRo, Praha, digitální archiv, i. č. PA06364, Majerová, Marie: Proč jsou ženy na světě? (27. 1. 1934; scan textu).
[56] Hraše, Jiří: Profesionalizace vysílání 1930–1938. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Edd. Ješutová, Eva a kol. Praha 2003, s. 124.
[57] Matoušek, Otakar: O vzdělávacím programu rozhlasu. Radiojournal 11, 1933, č. 5, s. 28.
[58] fk: Rozhlas a řeč mluvená. Týden rozhlasu 3, 1936, č. 1, s. 1.
[59] Matoušek, O.: Přednáškový a vzdělávací program rozhlasu, s. 3.
[60] Tamtéž.
[61] Michalová, L.: Přednáška a pásmo v rozhlasovém vysílání, s. 5.
[62] Srov. např. AČRo, Praha, digitální archiv, i. č. PA19482, Cestami odboje I – Počátky odboje za hranicemi (27. 8. 1934; scan textu); Tamtéž, i. č. PA19488, Cestami odboje XI – Zatčení dra. Kramáře, dra. Scheinera a dra. Rašína (20. 6. 1935; scan textu).
[63] Hokeš, E. S.: Posluchač o rozhlasových přednáškách. Svět mluví 5, 1936, č. 3, s. 2.
[64] Srov. např. AČRo, Praha, digitální archiv, i. č. PA11315, Dnes večer v Paříži (14. 7. 1937; scan textu); Tamtéž, i. č. PA13019, Dnes večer v Buenos Aires (27. 8. 1938; scan textu).
[65] Tamtéž, i. č. PA11462, Myšlenky z děl a projevů TGM (15. 9. 1937; scan textu).
[66] Tamtéž, i. č. PA13139, Dérer, Ivan: Projev k Mnichovské dohodě (30. 9. 1938; scan textu).
[67] Pánek, Tomáš: České dějepisectví v letech 1938–1945. Disertační práce obhájená na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Brno 2020, s. 201–221. [online]
[68] Oficiální název československé/české rozhlasové společnosti se měnil: od roku 1923 do prosince 1938 nesla název Radiojournal, poté byla přejmenována na Česko-Slovenský rozhlas, po německé okupaci se nakrátko vrátila k názvu Radiojournal, v červnu 1939 bylo rozhodnuto o přejmenování na Český rozhlas, od roku 1945 nesla název Československý rozhlas, od ledna 1992 je pojmenována Český rozhlas.
[69] Pinard, Peter Richard: Broadcast Policy in the Protectorate of Bohemia and Moravia. Power Structures, Programming, Cooperation and Defiance at Czech Radio 1939–1945. Frankfurt am Main 2015, s. 373, 375.
[70] Pánek, T.: České dějepisectví v letech 1938–1945, s. 216.
[71] AČRo, Praha, digitální archiv, i. č. PA18587, Kareš, Miloš: Pozdrav Českého rozhlasu (31. 12. 1941; scan textu).
[72] Ješutová, Eva: Budovatelský rozhlas 1945–1948. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Edd. Ješutová, Eva a kol. Praha 2003, s. 220.
[73] Běhal, Rostislav: Rozhlas po nástupu totality 1949–1958. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Edd. Ješutová, Eva a kol. Praha 2003, s. 265.
[74] Bouček, Zdeněk – Hubička, Jiří: Období normalizace 1968–1989. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Edd. Ješutová, Eva a kol. Praha 2003, s. 388.
[75] Moravec, Václav: Svobodný rozhlas 1989–2003. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Edd. Ješutová, Eva a kol. Praha 2003, s. 460.
[76] Pokorný, M.: Báječní muži s mikrofonem, s. 99–100.
[77] Hubička, Jiří: Dvě rozhlasové přednášky – 1938. Tematický web Českého rozhlasu. [online]. 9. 4. 2013 [cit. 4. 7. 2019].
[78] Švarcová, Alžběta: Encyklopedie Radiožurnálu. Web stanice Radiožurnál. [online]. 1. 10. 2014 [cit. 4. 7. 2019].
(Editovaný text vychází z autorovy seminární práce vytvořené na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.)