Jiří Hubička: Lucie Weissová: Karel Weinlich – pokus o životopis (recenze)

Už sám název obsahuje v sobě jeden z rysů, který (pro mnohé možná překvapivě) knihu o životě Karla Weinlicha v několika rovinách a často i nenápadně prolíná: skromnost a pokoru. Vždyť jakýpak „pokus“, když tu jde o plnohodnotný životopis, který sice nezahrnuje zdaleka všechno, co se na oné cestě životem odehrálo (jinak to ani být nemůže, jedná-li se o osud tak pestrý a plný překvapivých zvratů), nepopisuje každý detail, jednotlivost a peripetii, ale obsahuje souhrn událostí, které poskytují jasný a zřetelný obraz. Obraz o „životě a díle“, jak se u této žánrové kategorie dost omšele říká, člověka, který po sobě zanechal a zanechává velmi zřetelnou stopu.

Karel Weinlich patří k rozhlasovým legendám. A legendy mají sepsat a vydat paměti. Nejen proto, aby následovníci věděli, co bylo, proč tomu tak bylo a jak přistupovat k profesi, kterou si zvolili a po které před nimi už cestu prošlapávali mnohé skutečné osobnosti. – Je přirozeně otázkou, zda to „následovníky“ bude zajímat. Jsem si však jist, že příběhy vyprávěné Karlem Weinlichem (zapsané, usměrněné a o věcná fakta doplněné Lucií Weissovou) budou zajímat současníky, lidi sice s pozdějším datem narození, ale s podobným profesním osudem, zkrátka kolegy. Ti budou poměřovat svou zkušenost s tím, jak dění v kdysi nejmocnějším médiu prožíval a vnímal tvůrce mnoha a mnoha pořadů pro děti a mládež (a nejen pro ně). Budou v knize odhalovat, co z legend a pověstí, jež se k osobnosti Karla Weinlicha vážou, je pravda, co bylo poněkud či zcela jinak, nežli legendy praví. A tyto vzpomínky budou nepochybně zajímat rozhlasové historiky, kteří, doufejme, budou jednou skládat nový pohled na rozhlasovou historii a využijí pro něj Weinlichův Pokus o životopis, stejně jako memoáry dalších osobností, které už vyšly (není jich mnoho), které ještě, doufejme, vyjdou.

Pokud jsem už použil slovo „legenda“, řekněme si rovnou, že Weinlichův životopis otevírá dva základní „legendární“ okruhy. Jsou jím ženy a je jím rozhlas.

O tom, že Karel Weinlich je patrně českým rekordmanem co do počtu sňatků (Lucie Weissová v jednom rozhovoru říká, že je v tomto směru nejspíš rekordmanem evropského formátu), o tom vědí i ti, jimž pojem „rozhlasová pohádka“, „rozhlasová hra“, či dokonce vysílání Československého (Českého) rozhlasu nic neříká. Weinlich se s touto bizarní okolností svého života nikdy netajil, hovořil o ní i v mnoha zábavných pořadech, ve kterých o rozhlas nešlo ani v nejmenším. Nikoho tedy nepřekvapí, že této součásti jeho života je v knize věnován poměrně velký prostor a ten je rozdělen do několika kapitol.

Bylo by však omylem domnívat se, že Weinlich pojímá tento směr svých vzpomínek v podobně zábavném duchu, jako tomu bývalo v minulosti. Z jeho rekapitulace vztahů, z nichž deset skončilo sňatkem, mnoho dalších nikoliv, zaznívá nejen velká otevřenost, ale především schopnost pohlédnout na své jednání se značnou mírou sebekritičnosti, stářím získaného zmoudření. Jsou velmi přímočaré některé vzpomínky na partnerské vztahy, ale nikdy nepřekročí rámec vkusu. Popisuje svoje útěky od jedné ženy k další se sarkasmem, s věcným konstatováním, proč ten či onen vztah přestal fungovat, přičemž ovšem na mnoha místech připisuje vinu za krátké trvání vztahu sobě.

Lucie Weissová, která na mnoha jiných místech vstupuje do textu se svým komentářem a zasazením popisovaných skutečností do souvislostí, zde se o komentování až na jednu úvodní poznámku nepokouší. Vyvarovala se (naštěstí) pokusu o psychologizování, snahy vysvětlit tento rys Weinlichova charakteru jeho složitým dětstvím, absencí matky v jistém období… nechává pana režiséra volně vyprávět a často odhalit bolestnou stránku této kapitoly jeho života.

Hodnotíme-li Weinlichův životopis především z úhlu jeho rozhlasové profese, mohlo by zdát, že zmínky o jeho partnerském a erotickém životě s tématem nijak nesouvisejí a můžeme je opominout. Není to tak. Nabízí se zde totiž jedno podstatné srovnání.

Ve svých stručných, mnohde až úsečných, ale často drsných vyznáních o tom, jak probíhaly, hlavně však končily jeho vztahy, přiznává Weinlich (někdy „expresis verbis“, jinde jakoby mimoděk), že jeho vztah k ženám byl sebestředný, sobecký, přezíravý… a často bezohledný. Chyběla mu (sám to přiznává) pokora a pochopení pro osudy těch, které (tak snadno a, jak je zřejmé, bez výčitek) opouštěl a zanechával často ve velmi složitých situacích.

A pak si přečteme kapitoly, v nichž režisér hovoří o rozhlase, o tom, jak se s ním setkal, jak do něj vstoupil, čím prošel, nežli se propracoval k postavení, jež posléze zaujímal, ve kterých mluví o svých učitelích, o kolezích, o spolupracovnících, o hercích… A za vším, co čteme, cítíme, že tu jde o vztah, ve kterém je obsažena především pokora, úcta, respekt… i skromnost.

Co rozhlasu předcházelo

Weinlichovy vzpomínky jsou řazeny chronologicky. V prvních kapitolách popisuje svoje dětství. Byla to doba neobyčejně krušná – neznámý otec, absence matky, která se objevila v jeho životě až po několika letech… mezitím období, kdy se o něj staral dědeček. To je čas, který patří k tomu světlejšímu, co Karlovo dětství provázelo. A do toho po dědečkově smrti ho matka se svým německým manželem přihlásila do Hitlerjugend, což mu na mnoho poválečných let přineslo trauma… A také pobyt v německé polepšovně. To všechno byly okolnosti, které zaslouží politování. Je velmi sympatické, že Weinlich si o ně neříká. Referuje o těchto nesnadných okolnostech věcně, beze stopy bolestínství. Naopak, dokáže je provázet sebeironickým sarkasmem (například tam, kde vypráví o tom, jak na své okolí působil v uniformě Hitlerjugend, na kterou byl dětsky hrdý, aniž tušil, proč se od něj Češi odvracejí).

Se stejnou schopností sebeironie otevřeně hodnotí svou tehdejší nevzdělanost, netají se vlastní mazaností, s níž dokázal využít skutečnosti, že byl počátkem 50. let označen za „dělnického kádra“ a tato nálepka mu pomohla, aniž k tomu měl jakékoli předpoklady, až k postupu na studium herectví na pražské DAMU. V onom sarkasmu je ovšem také obsažena kritika doby, která něco podobného vůbec umožňovala.

Magické působení rozhlasu

A pak nastávají (prolnuty čtyřmi kapitolami o Weinlichových ženách) pasáže věnované rozhlasu. A tu najednou zaznívají tóny mnohem vážnější, vytrácí se (do značné míry) ironie a nastupuje úcta a respekt, jež čteme z každé jeho zmínky o učitelích (Bezdíček, Pražský), z poznámek o svých režisérských vrstevnících, o hereckých osobnostech, s nimiž se při práci setkával: „…rozhlas byl terra inkognita, na niž jsme vstupovali plni zvědavosti a touhy naučit se ho ovládat. Být v rozhlase tenkrát něco znamenalo! Po chodbách se chodilo po špičkách a mluvilo se polohlasem. Tu člověk potkal jakéhosi pana Nezvala, Kožíka, Aškenazyho, Seiferta… Bezdíček i Pražský položili základ mého duševního života. Ale starali se o mě i jinak. U Pražských jsem trávil Vánoce, k Bezdíčkům jsem jezdil na chalupu…“

A pak jsou tu pasáže, které přinášejí svědectví o tom, jak důkladné a systematické byly postupy, jimiž byl (kdysi) připravován mladý adept na své budoucí rozhlasové povolání. Musel projít všemi „provozy“, nežli ho šéfové k něčemu podstatnému pustili. Říkali tomu „baťovské kolečko“. Zaznívá zde (nikoli pamětnicko-nostalgický, ale věcný) povzdech, že dnes je tomu jinak: „Dnešní mladí rozhlasáci sotva vstoupí do budovy, už sedí na redaktorské židli a vysílají. Řemeslu se učí za pochodu. Často je to z éteru znát.“

Na Weinlichových vzpomínkách je sympatické, že přestože na řadě míst konstatuje, jak se profesionalita, přístup k rozhlasovému řemeslu (i umění) časem proměnily, jak úcta vůči rozhlasové práci a respekt vůči rozhlasovému médiu poklesly, nikdy to není konstatování bolestínské ani pohrdlivé. Naopak, režisér si je dobře vědom, jak se s postupujícím a překotným vývojem techniky mění postavení rozhlasu v porovnání s ostatními médii, vnímá vliv internetu a proměny způsobů, jimiž dnes lidé, zejména ti mladší, rozhlasové pořady přijímají. To vše chápe a respektuje, a pokud v té souvislosti projeví lítost, pak je to lítost nad tím, že dnešní rozhlasáci už nikdy nepoznají a nezažijí obdiv a uznání široké veřejnosti, které zažívala jeho generace v dobách, kdy během letního nedělního odpoledne z každého otevřeného okna zaznívala pohádka (abych parafrázoval Weinlichův výrok).

Režisérovy vzpomínky se nepochybně stanou cenným zdrojem mnoha doplňujících informací o vývoji rozhlasového vysílání pro děti a mládež. Postihuje celou řadu detailů a postřehů, jež se vážou k uznávaným kolegům, především pak k hercům, z nichž mnozí se stali jeho přáteli. V kapitole věnované Vlastimilu Brodskému je zřejmé hluboké pochopení, smysl pro jemnou psychologii blízkých lidí, dokonce až něha ve vztahu k příteli, jehož pohnutý konec života se Weinlicha niterně dotkl. Něha, kterou by ten, kdo režiséra osobně zná a nepochybně si vybavuje jeho halasné a chlapácky expresivní vystupování, nečekal.

Jsme-li u tohoto tématu, pak je na místě zmínit se o autorské práci Lucie Weissové. Je zřejmé, z textu je to patrné (a samotnou autorkou v rozhovorech přiznané), že její úloha zdaleka nespočívala jen v záznamu a přepisu Weinlichova vzpomínání. Její práce byla založena na hledačství a neustálém ověřování – dat, osobností, okolností, jejichž přesnost se při spontánním vyprávění pochopitelně rozostřuje. Podíl Weissové na tom, že vzpomínky jsou přehledné ve své chronologii, věrohodné a pravdivé… jakkoli samozřejmě v mnohém subjektivní, je úctyhodný. Weissová některé z kapitol uvádí větami, jimiž zasazuje následný obsah vyprávění do historických souvislostí. Někdy – jen na několika místech – vstupuje přímo do režisérova vyprávění, aby něco z tvrzení uvedla na správnou míru. Je to nenápadný, ale velmi důležitý „historický“ korektiv.

Pamětníci působení HSTD potvrzovali, že situace, kdy razítko udělené na text tímto orgánem bylo jednoznačné a bránilo jakýmkoli dalším a následným pokusům pořad zpochybnit, byla vlastně jednodušší.

Druhá výhrada: Weissová dala režisérovu vyprávění jednotný styl. Je to vyprávění stylově prosté, povětšinou vedené v krátkých, jednoznačných větách, převážně jakoby potichlé. Chybí mi v něm to, co jsem před okamžikem označil jako Weinlichovu typickou halasnou rozmáchlost, chlapácky expresivní vystupování. Uvědomuju si, že zachytit v textu podobnou kvalitu projevu je obtížné. Jsem ale přesvědčen, že to možné je. Těm, kteří režiséra osobně znají, bude tento „tónový odstín“ chybět.

Životopis zahrnuje přirozeně onu etapu, kdy se Weinlich (je sympatické, že se nikterak netají tím, že v době normalizace neoplýval žádnou statečností, sám se řadí k „mlčící většině“, s humorem jemu vlastním vysvětluje, proč se nikdy neocitl v hledáčku stranických náborářů) ze dne na den stal vůdčí postavou „rozhlasové revoluce“. Vynesl ho do té úlohy nejen jeho neposkvrněný štít, ale především jeho přirozená autorita. A mimo jiné také to, o čem jsem mluvil v předchozím odstavci: schopnost předstoupit před dav lidí a silným a vzrušeným hlasem k němu promluvit.

Paradoxem této etapy Weinlichova života je (ale jde o paradox, který se v dějinách opakuje pravidelně), že poté, kdy se sám dobrovolně stáhl z „revolučního angažmá“, v němž byl – po jistou dobu – sice nejmenovaným, ale fakticky působícím ředitelem rozhlasové instituce a rozhodoval o zcela zásadních záležitostech, nebylo pro něj už najednou v pozici, kterou měl nejraději a v níž se cítil „doma“, místo. Navíc ona redakce, v níž prožil téměř celou dobu své rozhlasové práce, tedy Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež, byla zreorganizována a postupně zmizela. Tady… snad poprvé a naposledy… cítíme z Weinlichových slov upřímnou zatrpklost. Podobnou té, kterou pociťují mnozí další, již museli z rozhlasu odejít nikoliv proto, že by už na práci nestačili, ale prostě proto, že pro ně najednou nebylo místo, bylo jim zrušeno, zreorganizováno… a jim (častokrát) nikdo za dlouholetou práci ani nepoděkoval. „Někteří z těch, které jsem i přes jejich minulost v rádiu podržel, mi teď paradoxně podtrhli židli. Zřejmě ze mě měli strach i přesto, že jsem jim pomohl. Nebo právě proto. Příliš moc jsem o nich věděl, a proto se mě báli.“

Tím ale kniha vzpomínek Karla Weinlicha nekončí. S věcností, která svědčí o ohromné vnitřní síle a odvaze, promlouvá režisér o vážném onemocnění, které překonal, o svém angažmá v Lize proti rakovině, jež vykonával jako „poučený laik“, jak sám říká… I o dalších zdravotních problémech, které mu nastaly a s nimiž se opět statečně vypořádal – s pomocí lékařů, jimž projevuje náležitou úctu, respekt a vděčnost.

A zcela na konec se dozvídáme, že se z režiséra Weinlicha, jenž si sám ze sebe utahoval, že maturitu získal jako „dělnický kádr“, stal (na stará kolena, to mi snad pan režisér odpustí) pedagog. Učí obor „práce před mikrofonem“ na pražské DAMU. („Učím… Co to povídám, neučím. Protože to neumím. Já jen opakuju, co jsem pochytil od svých velkých učitelů.“) 

To vše svědčí o Weinlichově ohromné vitalitě a činorodosti.

V Epilogu se pak navršuje zpráva o Weinlichově zmoudření a pokoře. Ani zde nechybí jeho typický sarkasmus: „Dneska, nacházeje se v předsálí krematoria, hledím z této pozorovatelny na svůj život a nacházím tam mnoho vroubků, pochybení, špatných činů a v té škále musím dojít až k těžkým ublížením na duši a není mi z toho lehko… Zbývá ještě odpovědět na otázku, proč já, osoba nehodná, ničím kromě počtu sňatků nevynikající, jsem souhlasil se zaznamenáním svých pamětí, nota bene dnes už dost chatrných. Odpověď je zřejmá: můj život je souborem zvratů a paradoxů, které jsou jen trochu mým dílem. Mnohem víc souvisí s podivnou dobou, do které jsem se narodil a v níž jsem zatím osmdesát šest let žil. Byl bych rád, kdyby se vážený čtenář mými historkami pobavil, ale zároveň víc porozuměl době svých otců a dědů. A pokud patří k mé generaci, aby si osvěžil veselé vzpomínky na smutné časy.“

Doufejme, že se i dalším z těch, již v rozhlase prožili zvraty a paradoxy doby, kterou snad za všech okolností můžeme označit za podivnou, a kteří mají jiné, ale rovněž „veselé vzpomínky na smutné časy“, dostane příležitosti svou paměť otevřít a okolnosti svých životů zaznamenat a zveřejnit.