Jaroslava Nováková: Cenzura v Českém/Československém rozhlase do roku 1993

Cenzura je kontrola a omezování sdělování informací hromadnými sdělovacími prostředky, obvykle tiskem či dalšími veřejnými médii, veřejnými proslovy, dopisy a podobně. Je prováděna státem, případně stát přenáší její výkon na spřízněné subjekty, cenzuru mohou také z vlastního zájmu a motivů provádět náboženské organizace, veřejnoprávní, ale i soukromé instituce, média. Slouží pro udržení státního zřízení a integrity státu, a proto střeží uchování státní ideologie, státního či vojenského tajemství. Je využívána k prosazování společenských, stranických či jiných skupinových zájmů.

Cenzura se obvykle týká veřejně sdělovaných názorů, ale v dobách nesvobody je kontrolováno i soukromé sdělování názorů. Součástí cenzury bývá i kriminalizace toho, kdo se cenzuru snaží obejít. Cenzura je součástí praktik mocenských struktur prakticky po celou lidskou historii. S cenzurou úzce souvisí různé indexy zakázané literatury. Slovo cenzura pochází z latinského censor, což byl úředník, který měl za úkol sčítání obyvatel a dohlížení na morálku. (heslo "cenzura" na Wikipedii, dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/Cenzura)

Sloveso „cenzurovat“ definuje Encyclopaedia Britannica jako: „to act so as to change or suppress speech or writing that is condemned as subversive of the common good“, tedy „jednat tak, aby se změnil nebo potlačil projev nebo psaný text, které jsou označeny jako podvratné, ke společnému blahu.“ (heslo cenzura z Encyclopaedia Britannica, dostupné z http://www.britannica.com/EBchecked/topic/101977/censorship)

Censura, vulgo cenzura (angl. censorship, fr. censure, něm. Zensur), je pravomoc udělená právní normou, zejména zákonem, od osoby veřejného práva, především státu nebo státní náboženské společnosti, doporučovat (tj. schvalovat) k vytištění nebo k jinému veřejnému šíření autorské dílo (předběžná cenzura, v českých zemích do roku 1848), nebo jeho šíření naopak zakazovat, reprobovat a trestat (následná cenzura, v českých zemích od roku 1848 dodnes). Během pražského jara bylo jasně stanoveno: „Cenzurou se rozumějí jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky.“ V širším smyslu znamená cenzura jakékoli omezení možnosti sdělovat informace, bez ohledu na to, kým a na základě jaké pravomoci je vykonávána. Striktně vzato se však o cenzuru jedná pouze tehdy, jde-li o výkon veřejné moci. (heslo cenzura z Encyklopedie o právu Iuridictum, dostupné z https://iuridictum.pecina.cz/w/Censura)

Získávání, šíření, či naopak utajování informací hrálo významnou roli ve všech etapách historie lidstva, vždy v souvislosti s bojem o moc. Přesvědčení o velké moci mediálních obsahů a jejich schopnosti ovlivňovat postoje a názory lidí (např. zpochybňovat právo mocných na moc) a obavy z důsledků této moci často vedou držitele moci ke snaze nejrůznějšími zásahy zvnějšku kontrolovat a korigovat obsahy médií, které se k příjemcům dostanou – jinými slovy mají za následek ustavení cenzury, jejímž posláním je znemožnit, aby se z hlediska držitelů moci „závadné“ obsahy dostaly ke svým adresátům nebo k příjemcům vůbec. Využití vynálezu knihtisku vedlo k novým možnostem šíření slova a proti tomuto trendu se ohradila jak církev, pro kterou to znamenalo zásadní oslabení monopolu na výklad světa, definování hodnot a symbolickou i politickou moc, tak i stát, tedy panovník, a obě instituce si začaly budovat nástroje kontroly šíření slova. V podstatě stejná představa o působení médií a tytéž důsledky využití knihtisku vedly i k trendu zcela opačnému – k prosazování svobody projevu… Nejvýznamnějším nástrojem kontroly se stala právě cenzura… (Jirák, Jan; Köpplová Barbara: Masová média, Portál, s.r.o., 2009)

Rozlišujeme cenzuru předběžnou (preventivní) a následnou (represivní), případně kombinovanou. Často funguje i autocenzura, když se autor snaží vyhýbat případnému postihu. Motivem k cenzuře mohou být důvody morální, kdy moc chrání své standardy, dále důvody vojenské, kdy jde o utajení vojenských informací, politické či náboženské, kdy jde o udržení moci a potlačování radikálních názorů.

Cenzura v českých zemích byla uplatňována prakticky od počátku tvorby mediálních obsahů pro veřejnost. Týkala se jak ručně psaných spisů a letáků, tak i tiskovin, které se objevily po zdokonalení knihtisku ve 40. letech 15. století, později se rozšířila na veškerou mediální produkci. Cenzura byla jak světská, tak církevní ‒ katolická, následně i protestantská. České země jako významná součást evropského prostoru měla obdobné přístupy k cenzuře jako sousední země. Vykonávání cenzurních povinností prováděly v průběhu dějin různé instituce, například byrokratický aparát, policejní složky či soudy. Cenzura panovala za Rakouska-Uherska, ve zmírněné podobě i za první republiky. Za druhé světové války zde byla cenzura řízená nacistickými orgány a po nástupu komunistů k moci fungovala komunistická cenzura, která trvala až do roku 1990, s mírnými výkyvy kopírovala krátká období politické oblevy. Nakonec byla cenzura po pádu totality oficiálně zrušena a ústavním zákonem prohlášena za nepřípustnou.

Cenzura v českém prostředí

První republika (1918−1938)

Po vzniku ČSR byla ústavně zabezpečena svoboda tisku a zakázána cenzura, ale již zákonem z roku 1920 byly definovány výjimky. Otevření prostoru pro cenzuru představovalo také vydání zákona na ochranu republiky v roce 1923 a novela tiskového zákona v roce 1924. Další důležitou právní úpravou posilující výkon cenzury byl tzv. malý tiskový zákon z roku 1933. Je třeba připomenout, že většina těchto opatření byla namířena proti šíření tiskovin komunistického hnutí a projevům německého nacionalismu na českém území. Zákonem č. 131/1936 Sb. byla definována cenzura a jiná opatření k ochraně veřejných zájmů a stanovena omezení v oboru radioelektrických zařízení. Až do září 1938 prováděly cenzuru tisku státní prokuratura a tiskové oddělení české vlády. Periodické tiskoviny byly konfiskovány po vydání, na základě návrhů okresních úřadů nebo policie. Výtisky periodik s nepřijatelnými články byly stahovány z oběhu. Po konfiskaci bylo možno vytisknout nové vydání. V něm většinou zůstalo na místě potlačeného článku bílé místo s poznámkou, že byl text oficiálně zakázán.

V Radiojournalu podléhaly slovesné pořady vnitřní cenzuře pražského ústředí, situaci dokreslují výňatky ze zápisů programových konferencí. Problematikou cenzury v Radiojournalu se detailně s využitím archivních pramenů zabýval Jiří Hraše ve Světě rozhlasu č. 8/2002 v článku Skandál Radiojournalu s cenzurou a v č. 13/2005 Praxe cenzury ve vysílání Radiojournalu. O cenzurní praxi v rozhlase svědčí i dokumenty z programových konferencí:

• Jarní programová konference na Radhošti 12.−14. 4. 1934: „odbočky jako dosud budou do ústředí zasílat k posouzení texty přednášek, pokud nemají jistotu po stránce politické nebo vhodnosti či úrovně přednášky…“ 
• 18. jarní programová konference v Moravské Ostravě 8.−10. 4. 1937: „rozhlasové cenzurní zásahy podvazují satiru a humor…“ 
• Jarní XX. programová konference v Jevanech 6.−8. 4. 1938: „předávat všechny texty k umělecké a politické cenzuře včas, vytvořit si zásobu nejméně na dobu tří měsíců…“

Druhá republika (1938–1939), Protektorát a 2. světová válka (1939−1945)

Během Protektorátu se uplatňovala velmi přísná předběžná cenzura. Již 26. září 1938 byla zřízena Ústřední cenzurní komise, kterou řídilo ministerstvo vnitra a do jejíž kompetence spadala i cenzura rozhlasového vysílání. Úkolem cenzorů bylo „nepropustit informace, které by mohly poškodit stát.“ V prosinci 1938 byly vydány Pokyny pro úředníky tiskové a dozorčí služby. Vláda rozhodla, že v novinách už nadále nesmějí být bílá místa. Tím se až do roku 1968, kdy byl zrušen, stal tiskový dozor pro čtenáře nenápadným. Dva dny po okupaci Československa nacistickým Německem dne 15. března 1939 byla založena nová ústřední tisková služba, která se stala součástí tiskového odboru úřadu vlády. Její zaměstnanci pracovali v redakcích jednotlivých novin. Šéfredaktoři dostávali přesné instrukce, jak mají psát. Nacisté využívali novin a časopisů plně pro propagandistické účely. Působnost rozhlasového vysílání byla ovšem ještě daleko účinnější. Hned po okupaci v roce 1939 převzala německá správa mělnickou, brněnskou a moravskoostravskou rozhlasovou stanici s tím, že vysílač Mělník byl začleněn do říšského rozhlasu. Cenzuru rozhlasových pořadů obstarávalo cenzurní oddělení rozhlasu a německá tisková cenzura, v některých případech i německá rozhlasová cenzura. V březnu 1940 byla rozhlasová cenzura zpřísněna ustavením programové intendantury, která podléhala přímo Úřadu říšského protektora. O rok později, 1. března 1940, vznikla programová intendantura, napojená na Úřad říšského protektora a přesně o měsíc později se rozhlas stal součástí Reichs-Rundfunk-Gesselschaft jako Sendergruppe Böhmen und Mähren. Jednatelský sbor byl nahrazen německou intendanturou. Všechny pořady Českého rozhlasu, dvojnásob cenzurované protektorátními i nacistickými cenzory, byly kromě toho kontrolovány nacistickou odposlouchávací službou a později byly dokonce schvalovány jen projevy natočené na desku, aby mohl být porovnán mluvený text s psaným a posouzen také způsob projevu.

V Protektorátu fungoval systém předběžné i následné cenzury s citelným rizikem osobního ohrožení autorů. (Jirák, Jan; Köpplová Barbara: Masová média, Portál, s.r.o., 2009) Z rozhlasu byli propuštěni všichni zaměstnanci neárijského původu. Antisemitská čistka byla dokončena již v dubnu 1939, jak oznámil týdeník Náš rozhlas. Dalším omezením bylo stanovení maximální délky slovesného pořadu na 45 minut, zákaz vysílání slovesných i hudebních děl neárijských autorů a interpretů. Tím se podstatně zúžil výběr programových námětů i jejich realizací.

Ze zápisů programových konferencí vyplývá, že se rozhlas nové situaci postupně podvoloval:

• Letní (23.) programová konference v Pardubicích 6.‒7. 6. 1939: „otázka cenzury ‒ jakmile bude německá předběžná cenzura odstraněna i v Brně, bude Brno a Mor. Ostrava tak jako dříve veškeré texty zasílat do Prahy…“ 
• Podzimní programové porady Českého rozhlasu v Praze 22.‒24. 11. 1939: „Reportážní sekce upozornila, že snaha vysílat reportáže přímé je často znemožňována cenzurní praxí, a ani veřejný život neskýtá mnoho příležitostí; proto nabývají navrch reportáže stylizované…“ 
• Jarní programové porady Českého rozhlasu v Praze (v Autoklubu) 8.‒10. 2. 1940: „nové provozní cenzurní poměry ‒ třeba přizpůsobit program na poslední chvíli bez velkých nesnází (byl vypracován systém rezervních přednášek, reportáží atd.)“ 
• Podzimní programové porady v Praze 12., 13. a 25. 9. 1940 (v Autoklubu): „obtíže zábavného programu kvůli cenzuře (velká část autorů a tím i archivů cenzurou vyřazena)…“; „předseda dr. Masařík o reorganizaci; rozhlas napříště bude veřejnoprávní společností se dvěma partnery ‒ Protektorátem a Velkoněmeckou říší. Dosavadní organizace vnitřní a personální zůstává zachována.“

Třetí republika – obnovené Československo (1945–1948)

V krátkém období třetí republiky v euforii z ukončení světové války se cenzura příliš neprojevovala, narůstaly však konflikty mezi zájmy jednotlivých politických stran, což vedlo k požadavku na vytvoření instituce oficiální cenzury, která by fungovala podle přesně stanovených pravidel. Tento požadavek však byl v roce 1946 zamítnut jako neslučitelný se zásadami lidové demokracie.

Poválečné rozdělení Evropy na sféry vlivu jednotlivých vítězných mocností a vděčnost Sovětskému svazu za jeho podíl na osvobození republiky se odrazily v politickém posunu doleva. Košický vládní program stanovil jednoznačnou politickou orientaci a sílila tendence přejímat sovětské vzory řízení společnosti, budování armády i obnovy válkou zdevastovaného hospodářství, které navíc trpělo nedostatkem pracovních sil. Společnost si v tomto období také vyřizovala účty se všemi občany, kteří kolaborovali nebo mohli kolaborovat s fašisty. Boj o moc se stupňoval, komunisté přistoupili k „mobilizaci mas“ a s touto taktikou uspěli. Rozhlas byl řízen ministerstvem informací a programově měl sloužit budovatelské politice Národní fronty. Na společné poradě vedoucích funkcionářů-komunistů ministerstva vnitra a ministerstva informací v prosinci 1947 se účastníci shodli na zřízení kontrolního orgánu, který bude dohlížet na tisk a zjišťovat závadnost psaní o dvouletém hospodářském plánu, štvaní proti slovanským národům, o zásobování a výživě, o vnitřní a zahraniční politice a o obraně státu. Rozhlas v té době těžil z důvěry, kterou získal hlavně během Květnového povstání a byl informátorem, organizátorem veřejného života a do značné míry i tvůrcem veřejného mínění.

Na svých programových konferencích se k tomuto poslání hlásil: 

• Programové porady Čs. rozhlasu v Gräfenberku (Jeseník) 10.‒13. 7. 1946: „hlavní úkol: nová ústava a dvouletý plán – rozhlas musí působit na posluchače formou informativní, propagační, pedagogickou, ale i uměleckou; politická orientace ‒ politická příslušnost pracovníků rozhlasu je jejich soukromou věcí, ale závodní organizace stran Národní fronty schůzují mimo budovy rozhlasu. V žádném případě program nesmí mít ráz stranicko-politický ‒ Čs. rozhlas je rozhlasem vládním, rozhlasem Národní fronty Čechů a Slováků.“ 
• Programové porady Čs. rozhlasu v Karlových Varech 27. 1. ‒ 1. 2. 1947: „Čs. rozhlas má být aktivním bojovníkem a spoluuskutečňovatelem vládního programu.“; „otázky právní organizace rozhlasu (nebylo uskutečněno přetvoření Čs. rozhlasu ve veřejný podnik státu)…“

Únor a upevňování totality (1948–1960)

Dříve než byl založen plně funkční cenzurní úřad, přišel únorový převrat a regulace a kontrola mediální produkce byla legitimizována jako součást ideologické a politické práce vítězných komunistů. Média byla používána jako výchovný faktor a tiskový dozor byl značně zpřísněn. Rozhlasový zákon vznikal už za jiné situace. K podstatné změně v postavení a organizaci rozhlasu došlo 28. dubna 1948, kdy byl schválen zákon č. 137/1948 Sb. o postátnění Českého rozhlasu, společnosti s ručením omezeným, se sídlem v Praze a Slovenského rozhlasu, spoločnosti s ručením obmedzeným, so sídlom v Bratislave. Tím byl dán základ k vytvoření státního podniku Československý rozhlas.

Starý tiskový zákon byl nahrazen zákonem č. 94/1949 Sb. o vydávání knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací a zákonem č. 184/1950 Sb. o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů, který byl proveden vyhláškou ministerstva informací a osvěty č. 39/1951 Ú. l., kterou se vydávají tiskové předpisy. Následná cenzura byla upravena v § 3 odst. 2 vyhlášky („Tiskárna je povinna odevzdat jeden exemplář každé tiskoviny zároveň s počátkem jejího rozšiřování okresnímu prokurátorovi a okresnímu národnímu výboru, v jejichž obvodě byla tiskovina vytištěna.“) a § 12 odst. 1 („Okresní národní výbor může zakázat rozšiřování tiskovin, jejichž obsah není v souladu s obecným zájmem.“). Pro zvýšení efektivnosti tiskového dozoru byla vládním usnesením č. 17/1953 s účinností od 1. srpna 1953 po sovětském vzoru Glavlitu zřízena Hlavní správa tiskového dohledu – zkratka HSTD. (Iuridictum)

Vedení Komunistické strany se snažilo upevnit moc prostřednictvím kontroly informačních, propagačních a agitačních prostředků už od roku 1948. Šlo o delší proces, na jehož konci měla existovat kontrola nejen tisku, rádia či filmu, ale též různých výstav, knihoven, reklamních letáků, plakátů, odznaků, nálepek apod. Kontrolu a řízení hromadných sdělovacích prostředků, kultury a osvěty svěřilo komunistické vedení v září 1948 tzv. Kulturní radě, která se touto problematikou zabývala jen v obecné rovině, zatímco konkrétní a každodenní úkoly zajišťovalo kulturně propagační oddělení ÚV KSČ a stejná oddělení v krajích a okresech. Tisk kontroloval tiskový odbor ÚV KSČ, který měl v letech 1949–1951 kromě vedoucího třináct pracovníků. V následujících dvou letech byl rozdělen do dvou odborů – tiskového a pro rozhlas. V listopadu 1950 zavedlo ústředí KSČ funkci dohlížecích redaktorů, od počátku roku 1951 nastoupili skutečně cenzurní redaktoři. V letech 1952–1953 proběhla „očista knihoven všeho druhu od závadné literatury“ podle seznamů sestavených lektory ÚV KSČ. Bylo zničeno přes 27,5 milionů knih.

Již 2. ledna 1950 vyslovilo předsednictvo ÚV KSČ (nikoliv vláda) předběžný souhlas se zřízením Hlavní správy tisku a publikací. V únoru 1953 byl ke konzultacím přizván pracovník moskevského cenzurního ústředí. V dubnu bylo definitivně rozhodnuto předsednictvem vlády o zřízení cenzurního úřadu a nezveřejněným Usnesením č. 17 z 22. dubna 1953 byl takový orgán ustaven a v září 1953 přešel do kompetence ministerstva vnitra jako Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD) s úzkou vazbou na Státní bezpečnost. Tím začala oficiální cenzura (od 1. 8. 1953), která od této doby provázela nejen tisk, ale všechna postupně vznikající média (zpočátku bylo cílem získat kontrolu nad denním tiskem, rozhlasem a ČTK). Sledovány byly zejména informace, které neměly být v obecném zájmu zveřejňovány. Obecným zájmem byly myšleny zprávy a údaje či skryté útoky, které škodí státu a straně nebo se odchylují od oficiální politické linie. Výklad však záležel na politickém uvědomění a znalostech dotyčných cenzorů. Povinností šéfredaktorů tisku, rozhlasu i televize, nakladatelství stejně jako pořadatelů kulturních akcí bylo předkládat cenzurním orgánům včas veškeré materiály, které byly určeny k zveřejnění, a respektovat jejich rozhodnutí. Zástupci HSTD pro rozhlas – „plnomocníci“ ‒ sídlili přímo v rozhlasové budově a jejich činnost se řídila důvěrnou Směrnicí pro práci plnomocníků, v níž bylo přesně stanoveno, co jim musí být předloženo a v jakých termínech, a také to, že „plnomocník“ nemusí svá rozhodnutí zdůvodňovat.

Úřad se při průběžných konzultacích se sovětskými experty z moskevské centrály Glavlitu postupně formoval. Z počátečního počtu 96 cenzorů, dle slovníku ministerstva vnitra „plnomocníků“, se jejich stavy postupně zvyšovaly na 270 stálých pracovníků a dalších 250 externistů v okresech z členů tamních aparátů KSČ. Kvalifikace „plnomocníků“ byla katastrofální. Dle dokladu z roku 1963 mělo jen základní školu 34,9 % cenzorů, nižší střední 16,8 %, maturitu mělo 32,9 %, vysokou školu 15,4 %, stranickou 1,6 % a 23,4 % cenzorů absolvovalo Univerzitu marxismu-leninismu.

Výpisy z programových konferencí dokreslují atmosféru v rozhlase:

• Programové porady Československého rozhlasu v Praze 19.‒22. 1. 1948: „Jaro v Čs. rozhlase v únoru 1948“, Václav Kopecký, ministr informací: kritika stranickosti proti rozhlasu má většinou reakční zaujetí proti lidové demokracii ‒ rozhlas je stranický v tom smyslu, že bojuje proti fašismu a každé reakci a že je mluvčím naší lid. dem. vlády 
• Programové porady Čs. rozhlasu ve Zlíně 13.‒17. 7. 1948: „Od dvouletého k pětiletému plánu v Čs. rozhlase“: rozhlas musí být celým svým programem politický, rozhlasoví pracovníci se tedy musí politicky vzdělávat a naučit se správně politicky myslet…, úkol zřídit funkci ředitele politické a informační služby rozhlasu (pověřen šéf dosavadního naukového odboru Zdeněk Novák), politické zpravodajství v únorových dnech bylo jednou z hlavních opor lidově demokratických sil ‒ v pravém světle se ukázalo několik zaměstnanců oddělení a akční výbor z toho vyvodil důsledky ‒ dnes se politické zpravodajství skládá z osob oddaných lidově demokratickému režimu (Pozn.: bývalý ředitel Laštovička je velvyslancem v Moskvě, bývalý šéf politického vysílání Jiří Hronek je ředitelem státní informační služby) 
• I. celostátní pracovní konference Čs. rozhlasu v Praze 12.‒15. 1. 1949: Projev ministra Václava Kopeckého: nové poslání Čs. rozhlasu po únoru 1948 ‒ stává se součinitelem státní politiky, cele k službám režimu, orgánům státní moci a lidové správy; zřízena ústředna státní tiskové a zpravodajské služby, generální ředitel Hronek; vzhledem ke svému státně-politickému významu musí být rozhlas řízen přímo podle dispozic vlády a z hlediska výsostných zájmů státních (podřízenost Čs. rozhlasu ministerstvu informací a osvěty); Projev generálního ředitele K. Stahla: otvírá se stálá politická škola pro rozhlasové pracovníky v Bílých Poličanech; Projev min. předsedy A. Zápotockého: rozhlas se dal do služeb budování, proto musí počítat nejen s kritikou, ale přímo s odporem těch, kteří tomu nepřejí ‒ proti takovéto kritice je nutno bojovat… 
• Programová konference v Autoklubu (Praha) 9. 1. 1952: pro rok 1952 generální linií výstavba socialismu ‒ zaměřit se na závody, venkov, učit se odhalovat nepřátele na vnitřní frontě, uplatňovat a uznávat vůdčí úlohu strany…

Období uvolňování – 60. léta (1960–1969)

V 60. letech nastalo částečné politické uvolnění. Po XII. sjezdu KSČ v roce 1962 se objevily první liberalizační náznaky, které byly ještě výraznější po XIII. sjezdu v roce 1966. Postupná liberalizace se promítla i do činnosti Čs. rozhlasu, došlo k renesanci řady oblastí rozhlasové tvorby – hry, publicistika, zpravodajství i hudba. Do vysílání stále častěji pronikala do té doby tabuizovaná témata i autoři, výrazně se projevil odklon od socialistického realismu, došlo k odideologizování tvorby a zařazování tvorby tzv. západních autorů do vysílání. Období, pro které se vžil název pražské jaro, přinášelo změny nejen politické, ale současně i kulturní scény. Uvolnění v umělecké sféře veřejného života vyvrcholilo během třídenního IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967, někdy považovaného za počátek období pražského jara.

V první polovině 60. let se stupňoval tlak kulturních pracovníků, spisovatelů, redaktorů periodik, rozhlasu i televize na zrušení cenzury v zájmu tvůrčí svobody. HSTD zanikla v roce 1966. Zákonem č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích však byla zřízena Ústřední publikační správa, a tím cenzura zákonně opět legalizována. Nařízení vlády č. 119/1966 Sb. z 8. listopadu 1966, kterým byl vydán statut Ústřední publikační správy, pak bylo zrušeno k 19. 6. 1968 nařízením vlády č. 69/1968 Sb.

Zákon o hromadném tisku a ostatních informačních prostředcích z 8. listopadu 1966 přinášel několik změn, většinou však spíše kosmetických. HSTD je přejmenována na Ústřední publikační správu (ÚPS) a dochází k mírné změně jejích pravomocí. Jednou z hlavních změn bylo, že u informací, jež tvoří státní, hospodářské a služební tajemství, nemůže dojít k jejich zákazu, ale pouze pozastavení (jež bylo fakticky mnohdy zákazem). Toto pozastavení však mohlo být na návrh vydavatele přezkoumáno krajským soudem. Avšak již nebyla stanovena lhůta pro projednání, takže pokud po nějaké době vydavatel spor vyhrál, informace již nebyla aktuální a její zveřejnění postrádalo smysl. Největší změna však spočívala v případě cenzury z důvodů rozporu s jinými zájmy společnosti. V tomto případě měla ÚPS pouze upozornit šéfredaktora nebo vydavatele. Ovšem vedle toho existovalo ustanovení, které říkalo, že uveřejnění takové informace, které ohrožuje zákonem chráněné zájmy společnosti, je považováno za zneužití svobody projevu, slova a tisku. Co je myšleno ohrožením nebo zneužitím však bylo především na posouzení orgánů ministerstva vnitra, které, jak víme, bylo s cenzurou silně spjato. A příliš se nezměnilo ani změnou jména cenzurního orgánu.

Až na lednovém plénu ÚV KSČ prosadili reformní komunisté své názory proti konzervativcům. 1. dubna 1968 byl přijat Akční program KSČ, jenž byl publikován 10. dubna 1968, dle kterého se již ustanovení o předběžné cenzuře neměla vztahovat na vědecké časopisy, vědecké diskuze a umělecká tvorba nesměla být podrobována cenzuře. Pod heslem „socialismus s lidskou tváří“ se radikalizovalo hnutí proti dogmatům předcházejících desetiletí. Cenzuru v uvolněné atmosféře pražského jara již redaktoři ignorovali a rozhlas si vymohl přístup například ke zprávám Reuters, takže již nebyl odkázán pouze na ČTK a TASS. Do éteru pronikala kritická slova, která dosud mohla být vyřčena jen za zavřenými dveřmi. Zrušení Ústřední publikační správy v březnu 1968 tak již bylo vlastně pouhou formalitou. Zatímco velká část obyvatel republiky sledovala reformní vývoj s nadšením, Sovětský svaz a vedení zemí Varšavské smlouvy v něm viděly oslabení východního bloku a po neúspěšných pokusech změny zvrátit jednáním přistoupily 21. srpna 1968 k vojenské invazi do Československa. Donutily pak československé představitele, aby se vrátili k poměrům před lednem 1968 a zaručili kontrolu a řízení veškeré mediální produkce. Již 30. srpna 1968 rozhodla vláda o zřízení Úřadu pro tisk a informace (ÚTI), který 3. září vydal první pokyny, kterými zakazoval psát o okupaci a kritizovat okupační mocnosti. Tím byla opět obnovena cenzura. 12. září 1968 vláda navíc zřídila Vládní výbor pro tisk a informace, jehož úkolem bylo sledovat a hodnotit činnost a působení tisku, rozhlasu a televize, zabezpečovat dodržování předpisů pro práci v těchto médiích a koordinovat opatření a směrnice podle požadavků vládní politiky. O den později, 13. září 1968, přijalo Národní shromáždění zákon č. 127/1968 Sb. o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředků, kterým upřesnil postavení ÚTI jako orgánu státní správy a vymezil sankce za „zneužívání svobody slova“. To vedlo autory a vydavatele k autocenzuře. Všechna opatření a sankce uplatňovalo oddělení stranické práce ve sdělovacích prostředcích ÚV KSČ, později oddělení masových sdělovacích prostředků ÚV KSČ. Federalizace od 1. ledna 1969 se v oblasti cenzury projevila zřízením Federálního výboru pro tisk a informace, který se stal nástupcem Vládního výboru pro tisk a informace (zanikl již na počátku 70. let), Českého úřadu pro tisk a informace (ČÚTI) a Slovenského úradu pre tlač a informácie (SÚTI).

Normalizace (1970–1989)

Jedním z hlavních úkolů, který pro vedení KSČ vyplynul z podpisu tzv. moskevských protokolů v srpnu 1968, byl závazek ovládnout sdělovací prostředky pomocí nových zákonů a opatření s personálními změnami ve vedení tisku, rozhlasu a televize. Nástup tzv. normalizace probíhal v několika fázích podle toho, jak postupně ztráceli vliv a moc představitelé tzv. pražského jara a na jejich místa nastupovali věrní přisluhovači Kremlu. Definitivní návrat ke starým pořádkům znamenal nástup Gustáva Husáka do vedení KSČ v dubnu 1969. Krátké opojení svobodou bylo vystřídáno naprostou ztrátou iluzí o reformovatelnosti socialismu. Následovaly rozsáhlé čistky prakticky ve všech oblastech společenského života, perzekuce desetitisíců rodin; děti pykaly za „viny“ svých rodičů tím, že nemohly uplatnit své schopnosti. Normalizace dále znamenala naprosté podřízení ekonomiky sovětským zájmům (a potřebám, které byly značné), technologické zaostávání i devastaci životního prostředí. Zásadním dokumentem, jímž normalizační vedení Československého rozhlasu shrnulo a zhodnotilo rozhlasové dění v konci šedesátých let, se stal materiál s názvem Analýza činnosti pravicově-oportunistických sil v letech 1968‒1969 v Čs. rozhlase. Tento 63stránkový spis byl schválen kolegiem Čs. rozhlasu 15. června 1970 a stal se vnitropodnikovým Poučením z krizového vývoje.

Podstatná změna se týkala rozhlasových pořadů, obnovila se cenzura, zmizelo živé vysílání, opět se sestavovaly seznamy zakázaných autorů, zdůrazňovala se angažovanost, vedení rozhlasu se soustředilo na plnění kulturně-politických cílů. Vznikaly nejrůznější schvalovací komise, které dohlížely na ideologickou náplň celého vysílání Čs. rozhlasu. Důkladné revizi z hlediska ideové, umělecké a politické „nezávadnosti“ byly podrobeny i programové fondy, řada hodnotných snímků byla vyloučena z vysílání, některé byly dokonce smazány.

Za normalizace bylo v průběhu čistek vyhozeno z rozhlasu na 600 pracovníků všech profesí. Do vedoucích funkcí byli dosazeni stalinisté a většinou v nich setrvali až do druhé poloviny 80. let. Hlavním kritériem pro přijímání pracovníků, především na redaktorská místa, bylo členství v KSČ a politická aktivita. Čs. rozhlas přímo řídilo ideologické oddělení Ústředního výboru KSČ. Vedoucí pracovníci na všech stupních řízení byli schvalováni stranickými orgány, od funkce šéfredaktora spadali přímo do nomenklatury ÚV KSČ. K hlavním úkolům Čs. rozhlasu patřilo napomáhat „socialistickému státu plnit jeho politicko-organizátorskou a kulturně výchovnou funkci při budování rozvinuté socialistické společnosti" a rozvíjet „propagaci socialistického Československa v zahraničí“. Stanovenou politickou linii vedení Čs. rozhlasu prosazovalo bez ohledu na realitu až do svého odvolání na počátku prosince 1989.

Činnost médií analyzovaly a cenzuru prováděly národní tiskové úřady ČÚTI a SÚTI, které byly zrušeny až v dubnu 1988; jejich pravomoci převzaly odbory tisku a informací ministerstev kultury ČSR a SSR. Jako zastřešující orgán byl 16. prosince 1980 zřízen Federální úřad pro tisk a informace (FÚTI), který formálně spadal pod federální vládu, ale ve skutečnosti byl řízen oddělením masových sdělovacích prostředků ÚV KSČ. Vznikl 1. ledna 1981 na základě zákona č. 180/1980 Sb. a byl pokračovatelem cenzurních úřadů HSTD z první poloviny padesátých let a ÚTI (později ČÚTI). Pravomoci FÚTI se netýkaly jen tisku, ale i rozhlasu a televize.

Normalizační bezčasí trvalo dlouhých dvacet let, mnoho nezměnil ani nástup sovětské „glasnosti“ a „perestrojky“, „mlčící většina“ obyvatel ČSSR umožňovala přetrvávající vládu jedné strany, přestože politická i hospodářská situace přestávala být udržitelná a tzv. Východní blok se rozpadal v sérii místních revolucí. V Československu došlo k revoluci až po Polsku, Maďarsku, NDR i Bulharsku v listopadu 1989, kdy brutální zásah represivních složek proti demonstrujícím studentům odstartoval „sametovou revoluci“ (na Slovensku „něžnou“). Ta prosadila rozsáhlé změny v politickém a hospodářském uspořádání Československa a vývoj po těchto událostech dostal rychlý spád. KSČ se v podstatě rozhodla vzdát mocenského monopolu. Československý rozhlas díky redakci Mikrofóra, která jako jediná objektivně informovala posluchače, neztratil úplně kredit z let 1945 a 1968. Již 23. listopadu vzniklo Občanské fórum Čs. rozhlasu, které pod vedením režiséra Karla Weinlicha formulovalo hlavní požadavky na objektivní informování a odstoupení zkompromitovaného vedení. 

Situace v rozhlase byla vyhodnocována i na programových konferencích:

• Celostátní konference vedoucích pracovníků Čs. rozhlasu o prognóze, Gottwaldov 22.−23. 5. 1972: hlavním úkolem diskuse a závěry k materiálu „Analýza vývoje rozhlasu za období 1960‒1970“ ‒ podkladový materiál obdržela všechna pracoviště; po událostech 1968 téměř nikdo nezůstal na vedoucích místech Čs. rozhlasu, noví pracovníci dokázali dát rozhlas plně k dispozici novému vedení KSČ; k materiálu „Analýza…“ ‒ chybí adresnost a větší konkrétnost, např. v roce 1963 uvnitř rozhlasu ostrý ideový zápas, došlo ke střetu s pravicí ve vedení – „marxisté-leninovci“ v čele s Hoffmannem a na druhé straně pravice s tehdejším hlavním redaktorem Jiřím Rumlem a Aloisem Svobodou; součinnost pravicových sil zvenku i zevnitř rozhlasu ‒ střet nebyl dotažen do konce, protože byl bez podpory stranických orgánů 
• Celostátní aktiv rozhlasových pracovníků - komunistů v Praze 12. 12. 1972, který svolalo odd. stranické práce ve sdělovacích prostředcích ÚV KSČ spolu s vedením Čs. rozhlasu (Slovanský ostrov): realizace závěrů plenárního zasedání ÚV KSČ z 26.‒27. 10. 1972 k ideologickým otázkám v programové činnosti Čs. rozhlasu ‒ dovršit porážku pravicového oportunismu i v ideové oblasti a vychovávat nového socialistického člověka; očista rozhlasu ještě nedovršena, z rozhlasu 2/3 pracovníků muselo odejít, v roce 1970 a později odešlo 60 % bývalých členů KSČ 
• Konference pracovníků Čs. rozhlasu o koncepci celostátního vysílání politického zpravodajství, publicistiky a kulturně zábavných pořadů, Praha, Hajnovka 6. 2. 1973: Květoslav Faix: zajistit na všech vysílacích okruzích jednotnou politickou linii a informovanost ‒ nedostatky v práci; zvýšit aktuálnost i ofenzívnost zpravodajství, zvýšit úroveň politické publicistiky 
• Celostátní programová konference ‒ Bratislava 15.‒16. 9. 1975: úkol: vypracovat platformu vycházející z rozhodujících dokumentů ÚV KSČ ze zasedání v listopadu 1974 
• Celostátní programová konference Čs. rozhlasu ‒ Kladno 24.−25. 6. 1977: Ján Riško: volby do zastupitelských orgánů od poloviny roku 1976 osou vysílání ‒ rozhlas obstál se ctí; rozhlas plnil důležité poslání na ideologické frontě odhalováním protisocialistických útoků tzv. chartistů

Období po listopadu 1989

K prvním proměnám mediálního systému v Československu začalo docházet již krátce po listopadu 1989. Začátkem prosince 1989 byl do funkce předsedy Federálního úřadu pro tisk a informace (FÚTI) jmenován vládou premiéra Mariána Čalfy představitel Občanského fóra Miroslav Kusý. Počátkem roku 1990 jej ve funkci vystřídal Vladimír Príkazský. Federální úřad pro tisk a informace jako kontrolní a cenzurní orgán totalitní moci byl zrušen k 31. červenci 1990, a to zákonem č. 166/1990 Sb. Právní normu o zániku FÚTI schválilo Federální shromáždění 7. května 1990 (Zákon č. 86/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích ze dne 28. března 1990). FÚTI v minulosti uplatňoval monopol KSČ při kontrole tisku a dalších informačních prostředků. Působil jako cenzurní, represivní, propagandistický a dezinformační orgán, stal se symbolem nesvobody tisku a jeho pracovníků. Zcela se zdiskreditoval v očích novinářské veřejnosti. Zákon o zrušení FÚTI počítal s tím, že výkon demokratické státní správy v tisku a dalších informačních prostředcích se v budoucnu přesune do kompetencí obou republik, proto federální vláda nenavrhla žádnou nástupnickou organizaci. Dne 7. listopadu 1991 Česká národní rada schválila zákon č. 484/1991 Sb. o Českém rozhlasu ve znění pozdějších předpisů, který byl následně novelizován zákony 36/1993 Sb., 253/1994 Sb., 301/1995 Sb., 135/1997 Sb., 192/2002 Sb., 127/2005 Sb., 196/2009 Sb., 79/2015 Sb.).

Po vzniku samostatné České republiky k 1. lednu 1993 byla cenzura legislativně zrušena Ústavním zákonem č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Součástí ústavního pořádku České republiky se stala Listina základních práv a svobod, podle níž je cenzura nepřípustná. Stále však funguje autocenzura, mezi trendy se objevil například požadavek „politické korektnosti“, který autorům brání nazývat věci pravými jmény. Po listopadu ’89 se také objevila nová forma cenzury – nepsaný zákaz stihl mnoho autorů, kteří nebyli zakázáni před tímto datem. (Petr Žantovský: Média a politika v digitálním světě, nakl. Beskydy, 2018)

Závěrem

V historii České republiky i Českého rozhlasu se střídala období volnějšího režimu s diktaturou, která vždy znamenala posílení cenzurních orgánů. Dlužno poznamenat, že ta volnější období nemívala dlouhé trvání, vždy však znamenala velké tvůrčí vzepětí a oživování občanské společnosti. Je nesporné, že cenzura „v obecném zájmu“ je nezbytná, podstatné však je, co je za obecný zájem považováno. Nevýhodou demokratických režimů a současně jejich předností je přístup „co není zakázáno, je dovoleno“. Generace, které vyrostly v nesvobodné zemi a přizpůsobily se požadavkům moci, nemají s demokracií mnoho zkušeností a mají tendenci volit spotřebitelský přístup k životu, aniž by cítily nutnost demokracii bránit. Senioři podléhají vzpomínkám na své mládí, kdy byli v plné síle a režim si je kupoval sociální politikou. Členové těchto skupin, pokud nepovažují svůj životní standard za komfortní, mají tendenci vzpomínat na staré pořádky se slzou v oku a tepat novodobé problémy s tím, že by je někdo – jako ostatně všechno – měl za ně vyřešit.