Jan Müller: Interradio 1943–1945

Interradio byla německá rozhlasová stanice, která v letech 1943 až 1945 vysílala z rozhlasové budovy v Praze-Karlíně. Jednalo se o tzv. štvavou vysílačku. O historii této vysílačky není příliš informací, protože se z pochopitelných důvodů ke spolupráci s ní po válce téměř nikdo nehlásil. Jediné informace se nacházejí pouze útržkovitě ve vzpomínkách hudebníků a hudebních publicistů.

Lubomír Dorůžka: „Jazzmeni, kteří zůstali v totálním nasazení doma, měli zase jinou věc, které se říkalo Interradio. Mohli tam občas nahrávat svůj jazz, který byl ovšem u nás ve veřejném provozování vlastně zakázaný. Nacisti ovšem tyhle nahrávky potom používali k propagačnímu vysílání pro západní armády. V Německu tuhle akci dělal nějaký Uncle Charlie. (L. Dorůžka: Fialová koule jazzu, 1990)

Ve skutečnosti se jednalo o tzv. Charlie Orchestra, což byl ve skutečnosti taneční orchestr pod vedením Lutze Templina, který v Berlíně natáčel v letech 1941–1943 swingové melodie opatřené anglicky zpívanými propagandistickými a parodickými texty, které se vysmívaly spojencům z protihitlerovské koalice. Byly určeny pro vysílání pro zahraničí. Gramofonové desky s těmito nahrávkami nebyly určeny pro komerční prodej, byly dodávány jen do rozhlasových stanic v Německu a v okupovaných zemích. Členy Templinova orchestru byli přední němečtí sólisté jako Helmut Zacharias, Willi Berking, Benny de Weile nebo Friedrich Brocksieper. Údajně ale také český trombonista Alfons Chrpa. (Ten podle vzpomínek Jiřího Traxlera zahynul v Německu při náletu) a kubánský trumpetista Fernando Díaz, který předtím hrával v Praze ve Slavíkově souboru.

V roce 1943, tedy v době, kdy již bylo téměř celé území Německa bombardováno spojeneckými nálety, bylo rozhodnuto, že vysílání programů pro Severní a Jižní Ameriku bude přemístěno do Prahy, která byla spojeneckých náletů ušetřena. Sídlo Interradia bylo v rozhlasové budově v Praze-Karlíně.

Budova rozhlasu byla umístěna do Národního domu v Karlíně v roce 1937. Vedení tehdejšího Radiojournalu vytvořilo stanici Praha II, která by vysílala v němčině pro německé obyvatelstvo Československa. Budova byla vybavena záznamovým oddělením se dvěma blattnerfony, nahráváním na fólie a voskové desky a bylo počítáno i s brzkým umístěním výkřiku nejmodernější techniky – magnetofony. Vysílání stanice Praha II bylo zahájeno v květnu 1938, ale po mnichovských událostech stanice přestala vysílat německý program a začala vysílat kulturní a hospodářskou propagaci Československa v několika cizích jazycích.

Po obsazení zbytku Československa 15. března 1939 nacistickým Německem byla karlínská rozhlasová budova obsazena Němci, začleněna pod říšský rozhlas a vznikla tak stanice Reichssender Böhmen. Češi museli studia vyklidit, odvézt zařízení a Němci je pak vybavili svojí technikou včetně magnetofonů. Z vinohradské budovy byl přemístěn do Karlína nahrávací přístroj na filmový pás systému Philips-Miller.

Nejvíce informací o Interradiu najdeme v pamětech hudebního skladatele Zdeňka Petra: „V nejkritičtější situaci na začátku roku 1945, kdy selhaly všechny kontakty, pomohl muž jménem Satranoff. Byl to tajemník, manažer či agent rozhlasového hudebního tělesa s názvem Deutsches Tanz- und Unterhaltungs Orchester. Tento orchestr – jak se mezi muzikanty vyprávělo – vznikl na přímý pokyn říšského ministra propagandy Josefa Goebbelse, když bylo zjištěno, že němečtí váleční letci při svých akcích poslouchají jazz a taneční hudbu z amerického rozhlasu. Aby se jim dostalo přiměřené náhrady z německých zdrojů, vybrali nacističtí vojenští činitelé za pomoci odborníků nejlepší jazzové hudebníky, vynikající hráče na smyčcové nástroje, postavili orchestr a jeho vedením pověřili známého skladatele Franze Grotheho, oblíbeného autora několika filmových hudeb a skladeb z oblasti malých žánrů. S postupem fronty se Berlín jako sídlo orchestru stal nevhodným, přestěhovali tedy těleso do Prahy. Franz Grothe se stal dramaturgem a na místo dirigenta nastoupil Willi Stech. Nikdo už dnes neví, kdo usoudil, že německý orchestr, který pracuje v Praze, by měl propagovat i českou taneční hudbu (její pověst v Evropě byla velmi dobrá), ale jednoho dne se manažer obrátil na centrum naší taneční hudby – a to byl přirozeně R. A. Dvorský se svým nakladatelstvím – se žádostí o aranžéry. Dvorský viděl šanci pro mne a tím i pro svůj podnik, protože práce aranžéra znamenala vynětí z totálního nasazení. Uvažoval jsem s rozpaky o této nabídce, ale když jsem si uvědomil, že členové orchestru FOK ušli totálnímu nasazení někde v Německu tím, že se stali orchestrem pražského Německého divadla (nyní Smetanovo) a že řada dalších hudebníků zůstala v Praze dík vzniku tzv. orchestru Prag-Filmu (předobrazu pozdějšího FISYO čili Filmového symfonického orchestru), rozhodl jsem se, že raději napíšu několik partitur českých písniček pro Deutsches Tanz- und Unterhaltungs Orchester, než abych vyráběl součástky ve zbrojní továrně nebo uklízel trosky po bombardování v Německu. Zároveň se mnou se tenkrát v poslední chvíli vyhnul týmž způsobem totálnímu nasazení můj dobrý přítel, skladatel Alfons Jindra. Ze zvědavosti jsem se šel podívat do rozhlasového studia v Karlíně, kde orchestr natáčel, na zkoušku jedné ze svých partitur. Kytarista Ladislav Čerpl, který v orchestru vypomáhal, řekl při poslechu: ‚To zní výborně, to je úplný Glenn Miller.‘ Strnul jsem strachem, ale Láďa mě ujistil, že ‚tady se mluví normálně‘, že to všechno nejsou žádní nacisté, nýbrž muzikanti, kteří znají americkou hudbu a jsou rádi, že nemusí na frontu. Na jediného si prý dávají pozor, a to je harmonikář Albert Vossen, když jsem ho uviděl, přiznal jsem, že asi vědí proč. Byli to opravdu znamenití hráči, po válce se jeden z nich, trombonista Willi Berking, stal dramaturgem taneční hudby v západoněmeckém rozhlase. Smutnou tečkou za touto kapitolou je skutečnost, že jeden z nejlepších členů orchestru, plachý, útlý houslista Kurt Henneberg, zemřel při Pražském povstání, zasažen zřejmě zbloudilou kulkou.“ (Z. Petr, Hudba přítelkyně, 2000)

Jazzový hráč Jan Hammer: „V Praze se takové programy točily na Perštýně, v budově, kde tenkrát byla NOÚZ neboli Národní odborová ústředna zaměstnanecká, ještě do nedávna oddělení Správy pasů a víz. Byla to ovšem jen muzika, žádné texty, a taky jsme ani přesně nevěděli, k jakému účelu to bude sloužit. Mohli jsme si tam přinést, co jsme chtěli, čím američtější, tím lepší. A všechno to vedl nějaký Charlie Schwedler, Berlíňák, který byl dlouhá léta v Americe, podle řečí velice antináci.“ (L. Dorůžka: Fialová koule jazzu, 1990) Pozn.: Zpěvák Karl „Charlie“ Schwedler spolupracoval s Charlie Orchestra již v Berlíně v letech 1941–1943, viz článek Gabriela Gössela v knize Fonogram 2.

Swingový harmonikář a skladatel Kamil Běhounek: „Na Národní třídě vyrostlo v podzemí přes noc nové, moderní zvukové studio: Interradio. Kolem nového podniku vládlo tajemné mlčení. Nikdo nevěděl, komu patří. Jisté bylo jen to, že za celou záležitostí stojí Němci. Ředitelem byl Berlíňan, dr. Meyer. Ale byl to skutečně Němec? Působil spíše dojmem anglického gentlemana. A přesně tak se také strojil. Senzací bylo, že se ve studiu nenahrávalo na vosk, ale na drát! Zařízení bylo předchůdcem našich dnešních magnetofonových pásků. Snímek bylo možno odposlechnout bezprostředně po nahrávce – třeba několikrát! A také kousek po kousku. A bylo možné nahrávku vymazat. Studio bylo vybaveno moderními mikrofony a ampliony. A znělo to jedna báseň! Poprvé jsme slyšeli vysoké frekvence a basy nezkresleně. Podnik dobře platil – ale největší senzací bylo, že chtěli jen moderní swing a jazz. A to v době, kdy se moderní americké šlágry už nesměly hrát a jazz nacisté jako černošskou hudbu zakázali. Nahrávali jsme tam s Vlachem.“ (K. Běhounek: Má láska je jazz, 1983)

A pro srovnání další Běhounkova vzpomínka z téže knihy: „Z Berlína se do Prahy přestěhoval orchestr, který jsme znali pod jménem Das Deutsche Tanz- und Unterhaltungs Orchester. Nahrávali v karlínském rozhlase. Byl to velký orchestr se šestnácti štrajchy. Koncertním mistrem byl hezký Berlíňan Adalbert Luczkowski. Soubor řídili dva dirigenti: Franz Grothe – známý komponista melodií pro Zaru Leanderovou, a brilantní koncertní pianista Georg Henschel. Dávali také koncerty v Lucerně, my, vlachovci, obdivovali akademickou přesnost jejich přednesu. K top členům souboru patřil pozounista Willi Berking, trumpetista Kurt Hohenberger a český saxofonista Jan Bureš. Oni navštěvovali naše koncerty a líbila se jim naše vitalita a moderní aranžmá. Měli také sólistu harmonikáře – Alberta Vossena. Měl báječnou techniku, ale hrál ovšem po německu – sokolsky. Seznámili jsme se a dobře si rozuměli.“

Skladatel Jiří Traxler napsal: „Co mě zachránilo před muzicírováním v Reichu, byl dopis, který jsem dostal před nedávnem a který jsem měl náhodou u sebe. Vedení Deutsches Tanz- und Unterhaltungs orchestru mi v něm dávalo na vědomí, že potřebuje mých služeb jako aranžéra, a abych se dostavil do budovy německého rozhlasu v Karlíně. Pokud vím, byl jsem jediný z podobně pozvaných (například Jindra a Běhounek), který to ignoroval.“ (J. Traxler: Já nic, já muzikant, 1980)

Lubomír Dorůžka: „Vysoké úrovně naší taneční hudby byli si […] vědomi i Němci, kteří v Praze umístili tzv. Interradio, nahrávací studio německé krátkovlnné vysílačky pro Jižní a Severní Ameriku. Pro tuto stanici měl být sestaven zvláštní orchestr z českých hudebníků, uvolněných pro tento účel z totálního nasazení v továrnách, čeští aranžéři měli upravovat jinak zakázané americké skladby, čeští jazzoví hudebníci byli pokládáni za nejschopnější upoutat pozornost amerických posluchačů. Ba dokonce byli Němci ochotni ponechat těm, kteří by měli spolupracovat s touto vysílačkou, i zařízení pro poslech krátkých vln.“ (Možnosti naší taneční hudby, Gramoklub Praha – členský zpravodaj č. 1/1946)

Muzikolog Josef Kotek v knize Kronika české synkopy 2 uvádí, že v karlínské budově rozhlasu existoval orchestr složený z českých hudebníků vedený trombonistou Janem Čížem a že hudebníci získali celou řadu existenčních výhod a plnou uměleckou a repertoárovou volnost.

A co ještě napsal Jiří Traxler: „Bylo to v době, kdy jsme podobně jako Běhounek v Německu natáčeli pásky k vysílání pro americké vojáky. Hráli jsme víceméně v obsazení jako v Elit-Clubu, s přídavkem Verbergera na další piano.“ (J. Traxler: Já nic, já muzikant, 1980) Pozn.: Kamil Běhounek ve skutečnosti v Německu totálně nasazen nebyl. Dostal sice příkaz pracovat jako aranžér po potřeby německého orchestru Lutze Templina v Berlíně (tedy Charlie Orchestra), ale nakonec se v Berlíně dohodl, že bude pracovat v Praze a aranžmá pro kapelu posílat poštou.

S tím koresponduje i vzpomínka skladatele Miloslava Ducháče, který mi přibližně v roce 2006 sdělil, že to byla velmi dobře placená práce, navíc placená trojnásobně a v markách, že každý ze skladatelů ochotně pro Němce dělal. Noty prý se dovážely z USA přes neutrální Švédsko, bylo ale nutno dopsat k aranžmá třeba pátý saxofon a čtvrtou trubku a třetí a čtvrtý trombon, a že žádané byly úpravy ve stylu orchestru Glenna Millera. U nahrávání tehdy byl, ale jestli se nahrávalo na drát, Philips-Miller či mgf. pásek, nevěděl, prý ho to ani nezajímalo, měl za úkol kontrolovat vše po hudební stránce. Zmiňoval se také, že krom něj tam byli angažováni skladatelé Alfons Jindra a Bedřich Nikodem.

Závěrem

Gabriel Gössel v knize Fonogram 2 píše, že členové Charlie Orchestra se koncem války rozprchli na všechny světové strany. Píše tam také, že poslední desky s nahrávkami Charlie Orchestra vyšly v listopadu 1943. To by sedělo datově, že v té době orchestr v Berlíně skončil. Vše ale také nasvědčuje tomu, že část dramaturgie a vedení Charlie Orchestra byla převedena na podzim 1943 do Prahy a působila pak v Karlíně. V Karlíně zřejmě nahrával velký orchestr složený jak z českých, tak německých hudebníků, ve studiích v centru Prahy působily nějaké menší soubory.

Po osvobození Československa byl karlínský rozhlas 9. a 10. května 1945 předán opět českým rozhlasovým technikům. Vypadá to, že v té době už ale všechny doklady o činnosti Interradia byly z pochopitelných důvodů zlikvidovány…