Ivan Studený: Stopa legie

Anabáze po stopách československých legionářů pro mne začala už několik měsíců před odletem z Prahy do Moskvy a dál do Jekatěrinburgu. Nejprve jsem někdy koncem loňského roku zcela spontánně kývl na nabídku tří týdnů strávených poutí po Sibiři a natáčením rozhlasového dokumentu o našich krajanech bojujících před sto lety v Rusku. Připouštím, že v tom prvním souhlasu bylo mnohem víc dokumentaristické touhy po dobrodružství i novinářské drzosti než kvalifikovaného odhadu, že právě já jsem pro ten úkol ten pravý. Byť jsem si záhy uvědomil své nedostatky ve znalostech historického pozadí někdejších událostí a v jazykové výbavě, rozhodl jsem se ve zbývajících měsících pokusit svůj handicap zmírnit a před profesní výzvou necouvnout.

V této zprávě se pokusím popsat proces příprav a vlastní působení tříčlenného týmu reportérů Českého rozhlasu na hlavních bodech trasy transsibiřské magistrály. Vytknu podstatné momenty, kdy reportérské práci pomohla svědomitá příprava, zmíním roli novinářské štěstěny i úskalí, která jsme více či méně úspěšně překonávali.

Příprava Sibiriády, jak jsme při pracovních schůzkách celého týmu vedeného Davidem Šťáhlavským začali tento projekt nazývat, zahrnovala jednak organizaci cesty, plán témat, míst pro natáčení, kontaktů, ale také studium historické látky a jejího aktuálního obrazu v médiích a společenské diskuzi u nás i v Rusku. Při navazování kontaktů s lidmi, kteří se tematikou v Rusku zabývají, pomohl významně Tomáš Vlach, který se sám jako reportér legionáři zabývá dlouhodobě, je v kontaktu s Československou obcí legionářskou a absolvoval již několik cest po Ukrajině a Rusku. Navštívil některá místa, kde jsou patrné stopy našich krajanů. Další cennou posilou týmu v rozhlasovém zázemí byli rešeršní specialista Miroslav Tomek a archivář Michal Ježek.

Dřívější rozhlasové pořady mapující příslušnou kapitolu naší historie nám poskytly jednak potřebný vědomostní základ, ale také upozornily na jistý druh patosu, který téměř vždy na mediálním zpracování tématu legií ulpívá. Tento český patos vyzdvihující legionáře jako hrdiny bojující za vznikající samostatný stát má svůj protipól v ruském opovržení. Už první rešerše a také rozhovory s mou učitelkou ruštiny Oksanou Mironovou, rodilou Ukrajinkou, mne upozornily, že obraz československých legionářů v Rusku je zřídka neutrální, častěji spíše negativní. Lidé bez morálky, přelétaví, bezohledně sledující vlastní zájmy či přímo vrahové, zloději a násilníci, tak jsou povětšinou zapsáni naši legionáři ve všeobecném mínění v Rusku.

Dva měsíce před startem třítýdenní výpravy Martina Pouchlá kontaktovala Milana Mojžíše z Československé obce legionářské, jehož doporučení nám v Rusku otevřelo několikero dveří a zajistilo vstřícné přijetí. Zároveň jsme opět díky Martině Pouchlé získali několik cenných kontaktů prostřednictvím sociálních sítí. Podařilo se jí kupříkladu dohodnout přes cestovatelskou síť Couchsurfing schůzku s českým postgraduálním studentem žijícím v Krasnojarsku − Zdeňkem Růžičkou.

Méně hladce fungovala komunikace s ruskými úřady a institucemi. I když jsme si díky přímluvě zmíněného Milana Mojžíše z obce legionářské získali důvěru amatérských i profesionálních historiků, museli jsme několikrát žádat oficiální cestou prostřednictvím hlavičkového papíru s bumážkou a ředitelskými podpisy o povolení ke spolupráci například s Petrem Alexandrovem, kterého k rozhovoru s námi musel uvolnit zaměstnavatel, ředitel státního muzea ve Vladivostoku. Rusky plynně mluvící člen týmu Alexej Maximov protelefonoval desítky minut s ruskými úřady, než nám vystavili novinářská víza a akreditace. Vlastní kartičky s našimi fotografiemi a jmény, vydané ruským ministerstvem zahraničí, jsme si ovšem měli vyzvednout osobně v Moskvě. Kolega Maximov, rodilý Rus, se ale nenechal zaskočit, zapojil do hry české velvyslanectví, kolegu novináře cestujícího z Moskvy do Jekatěrinburgu, a dokázal tak zajistit pouť důležitých dokladů z moskevské kanceláře až do našich rukou.

Před cestou do Ruska jsem se o legionářích bavil s kdekým, v práci i doma. A jedno z největších překvapení přišlo asi týden před odletem. Jen tak mezi řečí jsem se během víkendové návštěvy zeptal své matky, zda náhodou někdo z naší širší rodiny nebojoval či nepadl v první světové válce, že bych mohl pro inspiraci třeba zalistovat v některém z alb po babičce, kde, jak si velmi matně vzpomínám, byly i stařičké portrétní fotografie uniformovaných mužů.

Alba prý už zlikvidoval čas, ale dědeček tety Alenky byl prý někde až ve Vladivostoku, zněla odpověď, která náhle udala nový směr mým úvahám o dějové lince budoucího dokumentu. Pár dní před odletem obohatila mé materiály fotografie lodi Logan, na které se s třiatřicátým transportem z Vladivostoku vracel domů můj příbuzný, legionář Jan Bulva. Díky jeho vnukovi (manžel tety Alenky) jsem také na poslední chvíli objevil starou encyklopedii z dvacátých let minulého století, považovanou, jak jsem později zjistil, ruskými historiky za základní zdroj informací pro kohokoliv, kdo se chce legiemi zabývat. Čtyři svazky encyklopedie Za svobodu, každý o téměř tisíci stranách, jsem na inzerát zakoupil čtyři dny před odjezdem na Sibiř a dva díly (6 kg) jsem se rozhodl vézt s sebou.

Naše cesta přes Sibiř začala v Jekatěrinburgu, kam jsme přilétli v sobotu 25. srpna kolem poledne. Ve zbytku dne jsme se stihli ubytovat, zajistit si ruské telefonní karty a zakoupit jízdenky na ranní vlak do Věrch Nějvinsku. Tam jsme se v neděli účastnili historické rekonstrukce pochodu československých vojáků kolem jezera Tavatuj a jejich vítězné bitvy s bolševiky o stanici Věrch Nějvinsk. Tento historický festival pořádá pravidelně ve spolupráci s obcí Věrch Nějvinsk klub vojenské historie z Jekatěrinburgu Horský štít (Горный щит). Hlavní osobností klubu je třiasedmdesátiletý historik a autor třinácti knih o ruské občanské válce Alexandr Kručinin.

Na samém začátku expedice jsme se tak setkali s živým odkazem legionářské historie, což bylo jednak výraznou pozitivní motivací a také jsme získali efektní materiál pro svou úvodní reportáž. Naším úkolem bylo od prvních dní natáčet a zpracovávat sérii reportáží, které se ještě během našeho působení v Rusku odvysílají na stanicích Českého rozhlasu tak, aby sérii navazujících příspěvků z Ruska ukončil náš návrat a návštěva živě ve studiu.

Než se vrátím k osobnosti Alexandra Kručinina, který se stal naším průvodcem ještě v dalších dnech, chci se pozastavit u několika letmých setkání ve sportovním přírodním areálu u Věrch Nějvinsku, využívaném zejména v zimní sezoně místním běžkařským klubem. Na první pohled mne zaujal výrazný rudý šátek na krku starostky obce. Paní Jelena festival podporuje, ale šátkem chtěla připomenout památku těch, kteří skončili v připomínané bitvě poraženi, rudoarmějců.

Skupinka místních lidí, které jsem vyzpovídal u stánku s šašlikem a místní variantou mírně alkoholické směsi medoviny a čaje, mne nasměrovala do centra obce, kde jsme později navštívili parčík se třemi památníky. Nejstarší monument oslavuje ideu komunismu a padlé rudoarmějce, pozdější pamětní deska připomíná padlé bělogvardějce a nejnovější skromný památník podněcuje návštěvníky pietního místa k důstojné vzpomínce na všechny padlé, rudé, bílé, Rusy, Čechy, Slováky, Maďary. Každý voják zaslouží úctu a boží milost sestupuje na všechny, tento vzkaz ruské společnosti formulovali členové klubu Horský štít.

Poprvé ve Věrch Nějvinsku jsme se setkali s tendencí odmítnout jakékoliv hodnocení ideálů, kterými se lidé kdysi v občanské válce zaštiťovali, a přijmout jejich oběti, ať už stáli na jakékoliv straně. Tento neideologický smír je pokusem o vyrovnání se s dilematem
bratrovražedné války, která se odehrála před sto lety, ale ještě nebyla zcela dobojována. Alexandr Kručinin říká, že se konflikty pouze přesunuly do duší a srdcí lidí, kde ve větší či menší intenzitě stále planou.

Další dny v Jekatěrinburgu jsme věnovali zkoumání příběhu ostatků zavražděné carské rodiny, což je dosud živá a nedokončená kauza, velmi citlivá pro religiózní ruskou společnost. Navštívili jsme velkolepé muzeum vojenské techniky v Horní Pyšmě, zřízené
majitelem zdejších ohromných metalugických závodů. Zastavili jsme se na hranici mezi Evropou a Asií. Poznali jsme několik studentů českého jazyka a zaznamenali jejich příběhy. Zaujala mne třiatřicetiletá restaurátorka knih Věra Ovčiniková z jekatěrinburské knihovny, která sní o studiu na univerzitě v Olomouci, ale už prý nevěří tomu, že by si na cestu do Čech dokázala někdy vydělat.

V Jekatěrinburgu jsem několikrát vytáhl z batohu třetí díl encyklopedie Za svobodu. Už na začátku se kniha hodila jako zdroj informací o bitvě u Věrch Nějvinsku, ale objevil jsem v ní také známé jméno. Při bitvě o Jekatěrinburg velel několika setninám kozáků bojujících po boku legionářů staršina Kručinin. Když jsme se na jmenovce ptali zdejšího historika Alexandra Kručinina, získali jsme si definitivně jeho přízeň. Byť kozácký staršina nebyl Alexandrův přímý příbuzný, ale jen jmenovec a dávný soused, vyslechli jsme si při společném obědě nad mísou pelmeňů celý dramatický příběh statečného vojevůdce, který prchl před bolševiky do Číny, odkud byl unesen a uvězněn v komunistickém lágru, kde zahynul. Shodou okolností staršina Kručinin má být jednou z hlavních postav právě připravované knihy, už čtrnácté, Kručinina historika. Jako poděkování zůstal třetí díl encyklopedie Za svobodu v odborné knihovně předsedy klubu Horský štít a mohli jsme nasednout na vlak o tři kila lehčí.

Těsně před vyjetím po transsibiřské magistrále dál na východ jsme ještě zhlédli vůbec první celovečerní ruský dokumentární film Cizina (Чужая земля) Andreje Titova a studia Uralfilm, který je věnován historii československých legií. Třičtvrtěhodinový snímek prolnutý symfonickou básní Vltava Bedřicha Smetany vypráví, na pozadí historie vzniku a působení našich legií v Rusku, osobní příběh dvou hlavních hrdinů, plukovníka Sergeje Vojcechovského a generála Antonína Číly. Tvůrci filmu získali jen několik dní před naší schůzkou od zdejšího ministerstva kultury povolení film prezentovat na festivalech, v kinech a ruské televizi.

Jekatěrinburg jsme opustili večer 30. srpna. Na kolejích jsme strávili dva dny a dvě noci v pohodlném kupé u okna nabízejícího téměř neměnný pohled na sibiřskou krajinu březových a borovicových lesů prolnutých s mokřinami, ze kterých se občas vyloupnou nízké dřevěnice a porůznu halabala poslepované domky. Tu a tam vlak míjí plechovou stanici nebo nádražní budovu ve větších obcích sousedící s vystavenou starou parní lokomotivou. I ve velkých městech souprava staví pouze na pár minut, jen aby obměnila pasažéry. Vystoupili jsme v Krasnojarsku, městě vyobrazeném na nominálně nejnižší ruské bankovce desetirublovce.

Krasnojarsk na řece Jenisej obklopuje hornatá krajina se sousedícím národním parkem Stolby, což jsou horolezci i turisty oblíbené sideritové skalní věže, kam jsme si před odjezdem z Krasnojarsku udělali vlastně jediný výlet, který nesouvisel ani s legionáři, ani s občanskou válkou.

Krom úchvatných přírodních scenérií nám krasnojarská zastávka nabídla setkání s ředitelem zdejšího železničního muzea Konstantinem Karpuchinem a také s vedoucím katedry historie Sibiřské federální univerzity Vladimirem Datcyshenem. Jejich pohled na působení našich krajanů legionářů na Sibiři byl o poznání chladnější než nadšené snahy o vylepšení renomé legií u ruské společnosti, které jsme poznali u členů klubu Horský štít v Jekatěrinburgu. Je to pochopitelné, protože pro Jekatěrinburg, kde sídlil hlavní štáb legií i velká část legionáři řízeného průmyslu a obchodu, znamenala legionářská éra období prosperity. Zatímco Krasnojarsk poznal po euforii osvobození od bolševiků i následné strasti partizánských bojů, exekucí a problematického angažmá legií v podpoře režimu admirála Kolčaka.

Z kanceláře profesora V. Datcyshena jsem si odvezl i knihu Historie vojenských operací na Jenisejské Sibiři, vydanou v dubnu 2018, jejíž autor Valentin Ovčarov kratičkou kapitolu věnovanou působení Čechoslováků v oblasti nazval „Tak co chtěli na Sibiři?“. Pouze stručnou stať ukončuje Ovčarov jízlivou poznámkou: „Pokud se Čechoslováci skutečně tolik chtěli dostat na západní frontu, aby bojovali za nezávislost vlastního národa, proč se vraceli zpět do hloubi Ruska? Že by tolik na západní frontu nespěchali?“

Pověst legionářů v centrální a západní Sibiři dokládá píseň, kterou nám zazpívalo hned několik lidí včetně krasnojarských historiků Datcyshena a Karpuchina. Připomněli nám ji lidé později u Bajkalu a její původ jsme nakonec rozebírali i při setkání s největšími kapacitami na historii Sibiře při společné diskuzi na půdě Akademie věd a historického ústavu ve Vladivostoku. Jedná se o v mnoha místech dominující úpravu lidové písně Můj otec byl prostý oráč, jejíž původní text byl doplněn ve dvacátých letech minulého století o text: „Napadli nás zlí Češi a pobili celou rodinu.“ Jaké historické události stály u vzniku této písně a pověsti Čechů vrahů, popravčích, násilníků a zlodějů, bylo po další dny předmětem mnoha našich rozhovorů v Irkutsku a dalších místech v okolí Bajkalu, kam jsme se po dvoudenní zastávce v Krasnojarsku přesunuli opět vlakem.

V Irkutsku jsme se setkali s dalšími akademiky, ale také s takzvanými místopisci, amatérskými historiky-patrioty, kteří se soustředí ve svém studiu a publikacích obvykle na užší region. Při pozdější diskuzi s odborníky ve Vladivostoku jsme viděli, že profesionální
historikové občas hodnotí práci těchto amatérů s rezervou. Ovšem coby zdroj informací o tom, jak konkrétní historická témata rezonují v ruské společnosti, byli pro nás tito „místopisci“ cenní.

Velmi intenzivní zážitek nám připravil předseda místního hnutí za monarchii, církev a vlast, kterého provází pověst radikála od základní školy, kdy jej prý poprvé vyslýchala tajná policie, Alexandr Turik. Tento sedmdesátník nás ve středu 5. září ráno před hotelem v Irkutsku naložil do své dodávky UAZ, takzvané buchanky, a vypravili jsme se společně na sedmisetkilometrovou výpravu podél břehů Bajkalu.

Byl to dlouhý den, kdy jsme v Kultuku viděli stoletý srub, ve kterém prý kdysi sídlil štáb velitele legionářské východní divize Radoly Gajdy, a nedaleko našli v trávě zarostlé zbytky někdejšího památníku padlým krajanům. Navštívili jsme mužský klášter na břehu Bajkalu, který sloužíval jako lazaret, a byli zde svědky drobné hádky našeho průvodce s místní prodavačkou církevních suvenýrů, která ostře nasazovala na proradné Čechy a připomněla i nám už známou píseň. Alexandr Turik se jí snažil oponovat tvrzením, že lidové zkazky o hrůzných činech legionářů nejsou doložitelné historickými fakty.

Ve vesnici Posolskaja jsme navštívili místo důležité bitvy, ve které legionáři spolu s bělogvardějci zvítězili nad rudými díky ukořistěným lodím, na kterých se přeplavili přes Bajkal. U blízkého železničního mostu jsme prozkoumali torzo někdejšího památníku a sochy Čechie, kde spolek Alexandra Turika udržuje skromný kříž připomínající dávné boje. Přijali jsme pozvání na večeři v rodině vojenského veterána Bušinova, který nám věnoval svou knihu o zdejší historii občanské války.

Další den jsme se opět v doprovodu Alexandra Turika seznámili při prohlídce Irkutsku s osudy admirála Kolčaka, kterého si místní lidé považují a těžko odpouští legionářům, že za něj nebojovali s větší vervou a nakonec ho vydali bolševikům, čímž nesou Čechoslováci část odpovědnosti za jeho skon. Tento výklad historie ovšem později při setkání s odborníky ve Vladivostoku akademici s despektem smetli ze stolu.

Poslední část cesty jsme překonali nočním letem z Irkutsku do Vladivostoku, kde jsme přistáli ráno 9. září. Vladivostok se tou dobou připravoval na ekonomický kongres a návštěvu prezidenta Vladimira Putina. I jindy čilý turistický ruch ve městě kulminoval a atmosféru dotvářely všudypřítomné policejní hlídky.

Ve Vladivostoku se nás ujal historik Petr Alexandrov, který je považován za největšího odborníka na historii československých legií. Vícekrát se vyjadřoval pro česká média, navštívil osobně odbornou konferenci v Praze a spolupracuje aktivně s Československou
obcí legionářskou. V jeho doprovodu jsme si prohlédli nádraží, přístav i Mořský hřbitov s nově upraveným původním memoriálním komplexem připomínajícím padlé Čechoslováky, ale také Kanaďany, Brity a Japonce.

Petr Alexandrov také zprostředkoval naše setkání s potomkem legionáře Borisem Triznou. Už před námi tohoto sedmdesátníka, rodáka z Vladivostoku, objevil například reportér České televize Miroslav Karas. Díky indiciím, které nám Boris Trizna sdělil, se nám podařilo proniknout hlouběji do jeho příběhu. Borisova verze zveřejněná v reportáži České televize v červenci 2018 uvádí jako jeho přímého předka legionáře Leopolda Dvarného, který byl za
nejasných okolností zastřelen v roce 1920, krátce před narozením Borisova otce. Tuto skutečnost se Boris dozvěděl až v roce 2001 od svého umírajícího otce. Partnerka legionáře si údajně ponechala ruské příjmení Trizna, aby rodina nemusela čelit nevoli společnosti. Čechoslováci byli vnímáni ruskou společností velmi negativně.

Ještě ve Vladivostoku jsme se pokusili konfrontovat Borisovo vyprávění s dostupnou databází padlých legionářů a dalšími zdroji. Zjistili jsme, že otcem Borise Trizny byl nejspíš legionář Leopold Dvorný, přičemž výslovnost Dvarný, kterou Boris uváděl, je pravděpodobně přirozeným fonetickým jevem ruského jazyka. Směrodatné pro nás bylo shodující se datum narození. Leopold Dvorný se narodil v chorvatském Daruvaru v tamní početné české komunitě, což nám později potvrdila komunikace s daruvarským novinářem Vjenceslavem Heroutem. Z dalšího pátrání vyplynulo, že Leopold Dvorný nepadl, ale odjel v druhé polovině roku 1920 jedním z legionářských transportů zpět do Chorvatska. O rok později se oženil a v roce 1924 emigroval s rodinou do USA, kde v roce 1930 získal občanství. Potěšilo nás, že Boris Trizna přijal naše zjištění s nadšením a děkoval několikrát za naději, kterou jsme mu vrátili, že možná objeví ve světě neznámé příbuzné.

S otázkou, zda podobných potomků legionářů může být nejen ve Vladivostoku více a zda se někdo pokusil tuto oblast prozkoumat, jsme se obrátili na tým vědců z federálního historického ústavu ve Vladivostoku. Diskuze s těmito akademiky byla vrcholem naší cesty a přinesla nejen odpovědi na naše otázky, kupříkladu že osudy případných potomků legionářů nikdo z ruských historiků zatím nezkoumal, ale zobrazil se v ní také rozpor, s nímž jsme se setkávali během celé cesty. I mezi vědci, etnografy a historiky je patrný vliv někdejšího důsledného odsouzení legionářů komunistickou propagandou. Byť v zásadě se dnešní ruští historikové kloní k ideálu nestranného zkoumání faktů, důsledné vymýcení některých pověr a tendencí k ideovému výkladu historie obsažené a replikované v literatuře i lidové paměti je prý úkolem téměř nesplnitelným.

Přestože jsme v Rusku strávili tři týdny, nemohu se zbavit pocitu, že rozsah úkolu, který jsme si dali, nalézt a pochopit stopy a odkaz legionářů, jak je vnímají a hodnotí současní Rusové, by zaměstnal mnohem početnější tým nikoliv na týdny, ale na měsíce, ne-li roky. Během cesty jsem prožíval i osobní tvůrčí rozpor, kdy nás soustředění na přípravu série reportáží nutilo k rychlému tempu práce a odmítnutí důležité kontemplace, uklidnění, hledání souznění, ulpění na drobných detailech a banalitách, které jsou nutným zdrojem inspirace pro tvůrce dokumentaristu.

Za velmi efektivní považuji spolupráci s kolegy Martinou Pouchlou a Alexejem Maximovem. Cením si zejména Martininy pečlivosti a důslednosti ve fázích přípravy i schopnosti aktivizovat v potřebných chvílích maximum sil a pozornosti. Alexej, specialista na nová média, vytvořil během cesty pro mne zcela nové komunikační kanály, kterými jsme mohli své zážitky i zjištění sdílet s příjemci, kteří by se k poslechu reportáží nebo dokumentu pravděpodobně vůbec nedostali. Na sociální síti Instagram jsme jen během cesty získali tisícovku nových sledovatelů a mnoho pochvalných nebo věcných komentářů.

Přímo ve vysílání Českého rozhlasu se zejména díky editorce Tereze Šťastné dařilo navzdory vzdálenosti, časovému posunu a technickým potížím vytvářet dojem autentické aktuálnosti také díky živým vstupům do vysílání. Reportáže ze Sibiře vysílaly stanice Radiožurnál, Plus, Dvojka, objevili jsme se také ve vysílání pro menšiny. Měli jsme dobrou podporu na webových stránkách stanic i na korporátních profilech sociálních sítí. Cítím-li někde možnost efektivnější prezentace naší společné práce, pak je to v důslednějším a včasnějším naplánování koordinace podpůrných výstupů mimo vysílání a podporu vlastního reportérského týmu o editora audiovizuálního a textového obsahu.