Hana Dvořáková: Fonografické nahrávky Františka Pospíšila

„Vynález fonografu jest velikým triumfem, jejž věda i práce lidská slaví nad mrtvou hmotou. Nepřivede-li nás v úžas, když slyšíme, kterak mrtvý stroj, mluví k nám hlasem našeho známého nebo opakuje-li co nejvěrněji kus hudební, jenž třeba za mořem jím byl zachycen…“

Slova obdivu k technické novince najdeme v roce 1890 na stránkách časopisu Světozor. V obdobné atmosféře převratných objevů a u vědomí nutnosti zachycení mizejících fonetických projevů tradiční kultury se v centru monarchie ve Vídni rodila myšlenka na založení prvního zvukového archivu na světě. Pod patronací Císařské Akademie věd zde o devět let později vznikl Fonografický archiv (1899) za účelem pořízení nahrávek jazyků, dialektů a hudby z různých částí světa (např. Blízkého východu, Indie, Afriky). Zvukové nahrávky pro vědecké účely byly pořizovány účastníky expedic od Laponska či Irska až po jižní Itálii, a to včetně nahrávek folklorních útvarů v zajateckých táborech v letech 1914–1916. Síť nahrávajících aktérů byla široká, neboť do akce byli zapojování i lidé mimo akademickou sféru. Jedním ze spolupracovníků se stal ambiciózní nadšenec s vyhraněným zájmem o národopis na straně jedné a o technické novinky na straně druhé – František Pospíšil.

Kdo to byl? Jméno František Pospíšil (1885–1958) je dnes známo pouze nepříliš početnému okruhu národopisců, a i mezi nimi převládají specialisté v oboru lidového (v tomto případě mečového a zbrojného) tance. Okrajově se vybaví několika odborníkům zabývajícím se národopisným filmem. Životní osudy Františka Pospíšila byly velmi spletité. Na počátku stál mladý muž se slibně se rozvíjející kariérou, se schopností postihnout dosud málo známá témata, odborník, který dosáhl mezinárodního uznání. Archivní záznamy kreslí obraz ambiciózního člověka, jehož zanícení pro určitý odborný problém šlo tak daleko, že do naplnění byl schopen investovat i část rodinného kapitálu. Na druhé straně pak vystupují jiné, negativní rysy jeho osobnosti umocněné osobními spory. Po skončení druhé světové války nastal v jeho životě dramatický zvrat zapříčiněný osobnostním selháním v době okupace, což vyústilo do jeho odvolání z místa kurátora Moravského muzea: Pospíšil onemocněl, opustil Brno a odstěhoval se na statek své ženy v Bolešově u Ilavy, kde 24. dubna 1958 umírá.[1]

František Pospíšil se narodil dne 5. června 1885 ve Skašticích u Kroměříže v rodině hanáckého sedláka, který jej předurčil ke studiu teologie na vídeňské univerzitě. Po roce návštěvování kněžského semináře však mladý student Vídeň opustil (1904) a přesunul se na filosofickou fakultu C. k. české univerzity Karlo-Ferdinandovy do Prahy ke studiu pedagogiky a češtiny. Pražská studia ukončil v roce 1909 a na popud rodiny se stáhl zpět na Moravu. Praktický otec jej přiměl k vykonání učitelských zkoušek a k nástupu učitelské dráhy. Poslušen jeho přání působil v letech 1910–1920 jako profesor humanitních předmětů na hospodářských školách v Přerově a na Hradisku u Olomouce. V roce 1920 nastoupil jako kurátor do Moravského muzea, kde v pozici vedoucího Národopisného oddělení působil do roku 1945.

František Pospíšil si již během studia všímal technických novinek umožňujících komplexnější dokumentaci národopisných jevů, uvědomoval si jejich význam a navíc je dokázal používat. V této souvislosti jej zaujaly problémy spojené s dialektologií, fonetikou a metodami záznamu lidského hlasu. Významný rakouský fyziolog, profesor Zikmund Exner (1846–1926), jehož přednášky o fonoautografii a fysiologii řeči Pospíšil ve Vídni navštěvoval,[2] jej navedl ke spolupráci s tamním Fonografickým archivem.[3] Kontakt s iniciátorem myšlenky na založení archivu dal podnět k členství v úzce specializované Rakouské společnosti pro experimentální fonetiku. Respekt byl tak silný, že ještě v roce 1937 při sestavování odborného životopisu pro habilitační řízení se F. Pospíšil na tuto významnou osobnost opětovně odkazoval: „…otevřel mi cestu do Akademie věd ve Vídni a do jejich Fonografického archivu, kde jsem později uložil své poklady z Moravy (hlavně čakavské, hrvátské dialekty z jižní Moravy).“[4] Přednášky z fonetiky měl dle vysvědčení z roku 1907 zapsány rovněž na pražské univerzitě.[5] Zde jej obdiv k moderní metodě záznamu zvuku přivedl i k filologu Jiřímu Polívkovi (1858–1933), jedné z mála osobností  na univerzitě v Praze, které si při svém přepjatém proti-pražském založení vážil: „J. Polívka vřele doporučoval našim etnografům, aby se tímto moderním nástrojem při svých výzkumných cestách vyzbrojili, ať se jejich studium týká dialektů, lidové řeči, písní, lidových tradic a pod. Pokud je mi povědomo, vyzněla tato důležitá rada naprázdno... Povolané kruhy (pražské) neměly na věci pražádného zájmu, skoro pohrdání... Dovozovati dnes důležitost fonografu nebo gramofonu v národopisu, bylo by československé vědy nedůstojno.“[6] Kontinuální snahu po dalším vzdělávání stvrzuje osvědčení Karlovy univerzity z roku 1909 vydané profesorem slovanské filologie Františkem Pastrnekem (1853–1940). Nástupce Jiřího Polívky v něm odkázal na Pospíšilovo bádání v terénu ústícím do studie o hanáckém dialektu, přičemž výslovně zmiňuje jeho „cenné experimentální pozorování“ (práce se bohužel nedochovala).[7] O rok později, v roce 1910, již F. Pospíšil na voskové válečky zaznamenal písňový repertoár z Kyjovska, Hradišťska a Kopanic i další folklorní látky, u nichž kladl důraz na zachycení nářečí.

Fonografické záznamy představovaly první významný krok na vědecké dráze a přivedly jej k Leoši Janáčkovi (1854–1928). Oba muže spojoval společný zájem a také společný objednavatel, tj. rakouské ministerstvo kultu a vyučování, které v roce 1902 vyhlásilo projekt sběru lidových písní společný pro území celé monarchie. Na Moravě se tohoto úkolu ujal Pracovní výbor pro lidovou píseň vedený L. Janáčkem a mimo něj jako soukromá osoba i F. Pospíšil. Skladatel o jeho práci věděl a v září roku 1910 ji krátce komentoval: „Nevím, co s p. Pospíšilem. Mi pravil, že má již 14 písní nasbíraných“.[8] Janáčkova informace nechtěně potvrzuje dobu, v níž výzkum probíhal, neboť jako pedagog se Pospíšil nahrávkám v terénu mohl věnovat pouze v čase letních prázdnin. Ostatně v Protokolu k záznamu číslo 1440 uloženém ve Fonografickém archivu to v rubrice pro časový údaj Pospíšil výslovně uvádí – „Ferien 1910“ („prázdniny 1910“). V roce 1911 jej L. Janáček chtěl dokonce začlenit do Pracovní komise: „Já chci Vás doporučit, abyste byl ministrem vyučování jmenován spolupracovníkem Pracovní komise. Bude nám k radosti čítat Vás mezi její členy.“[9] Členství se nerealizovalo, spolupráce obou mužů pokračovala v rovině fotodokumentace. Poznatky z nahrávání F. Pospíšil v roce 1920 publikoval v samostatné studii Lidové písně fonoautograficky na Moravě nasbírané, na jejíž obálku použil grafickou verzi fotografie páru ze Strání při fonografické nahrávce. Totéž použil i pro osobní ex libris, což dokazuje význam, který nahrávání přikládal.

V roce 1910 již byla řada válečků s Pospíšilovými záznamy uložena v archivu Akademie věd ve Vídni, kde dnes mezi dvaatřiceti písňovými a vypravěčskými látkami z oblasti Hané a Slovácka (v jeho době označované jako Moravské Slovensko) zaujme materiál Moravských Charvátů z Mikulovska zaznamenaný v čakavském nářečí. Zdejší látku přitom zachytil v hodině dvanácté, kdy generace pamětníků již pomalu vymírala a navíc těsně před první světovou válkou. F. Pospíšil si byl výjimečnosti těchto záznamů vědom a z odstupu deseti let situaci vyhodnotil: „Chorvatské vesnice u Mikulova jsou zpracovány detailně, dnes např. nemožno podobný materiál nasbírati, poněvadž nejstarší representanti chorvatští během války vymřeli a mladá generace starochorvatský písňový repertoár vůbec nezná!“[10]

Ve svém životopise osud dalšího použití metody fonografického záznamu s postesknutím reflektuje následovně: „pro naprosté neporozumění úřadů byl tzv. Archiv lidové prosy zastaven. Z použitých přírodovědných metod fonoautografických zbyl jediný materiál uložený ve Vídni, když ani doma a ani v Praze nebylo možno nalézti podporu.“[11] Narážel tak na Oddělení moravské lidovědy Moravského muzea, které se v roce 1908 zabývalo úmyslem na podchycení lidové hudby a písně pomocí fonografu: „Správa oddělení pokusila se prakticky provésti kdysi učiněný návrh, aby moravská nářečí a lidová hudba, zejména písně fonograficky byly zachyceny a ve zvláštním archivu uloženy. Panu konzervátoru Götzovi dán byl z dotace přiměřený obnos na dotyčná studia.“[12] Ostatně ještě v roce 1927 popis obsahu sbírkového fondu Lidovědného oddělení Moravského muzea existenci fonografického archivu, tj. „sbírku fonografických ploten a válečků (systém Edison-Wawrinův)“ dokládá.[13] O dalším osudu archivu však nemáme zpráv, neboť v inventárních soupisech oddělení veden nebyl.

Oproti Janáčkovi měl mladý badatel jednu přednost. Interprety při nahrávání fotografoval,[14] a v praxi tak naplňoval výzvu po dokumentaci prostředí vzniku nahrávky i jejích aktérů formulovanou v úvodním letáku Pracovního výboru.[15] V případě Pospíšilových záznamů tak listy protokolů uložené ve Fonografickém archivu obsahují vedle povinných pasportizačních údajů o nahrávané osobě ještě fotografickou dokumentaci akce. F. Pospíšil tento postup jasně deklaroval: „Doufejme, že naše tiskové poměry to co nejdříve dovolí [...], u každé písně bude uveden obrázek lidového zpěváka, při písňových ukázkách s instrument. hudbou vždy hudební nástroj apod.“[16] Snímky zachycující naprosté soustředění na nahrávací proces, napjatý náklon, to vše na pozadí běžného provozu zemědělského dvora, dokáží diváka plně zaujmout i s odstupem bezmála sta let. Z formátů snímků nalepených na kartách je patrné, že se jedná o detaily vystřižené z větších celků, což nás vedlo ke srovnání s jinými záběry, které F. Pospíšil během nahrávání pořídil a které již jako kurátor předal do Moravského zemského muzea. I když se jedná o početně malý soubor, mohli jsme díky němu lépe osvětlit prostředí, v němž nahrávky vznikaly, a poznat jejich aktéry. Zpětně pak protokoly Fonografického archivu, obsahující údaje o interpretovi, napomohly při identifikaci dosud nepasportizovaných záběrů uložených ve Fotografickém archivu Etnografického ústavu Moravského zemského muzea (dále EÚ MZM). Kvalitní snímky z terénu ocenil L. Janáček, když F. Pospíšila požádal o fotodokumentaci masopustního tance „Pod šable“ ze Strání. Korespondence z let 1910–1911 dokládá oboustranně prospěšný rovnocenný vztah, v případě L. Janáčka bez známky nadřazenosti.[17]

Pospíšilovy záznamy ve Fonografickém archivu tvoří v zásadě dva celky: čísla 1429–1435 byla pořízena v rámci charvátského osídlení na Mikulovsku (v Dobrém Poli a v Jevišovce), druhý blok s čísly 1436–1447 pochází z národopisné oblasti Slovácko, číslo 1448 z národopisné oblasti Haná. S výjimkou fotografie ze záznamu číslo 1436 z obce Ježov bylo možno ve Fotografickém archivu EÚ MZM ke všem dalším dohledat celky, z nichž Pospíšil potřebný detail vystřihl. To je i případ fotografie nalepené u záznamu z Ježova, kde je na pozadí diváků v poloměstském oděvu zachycena mladá žena Antonie Zelinková ve slavnostním kroji z oblasti Kyjovska. Koutní plachta přehozená přes ruce a slavnostní úprava hlavy odkazuje na obřadní oděv nevěsty, což dokládá rovněž poznámka připsaná pod fotografií Pospíšilovou rukou: „zpěvačka jako nevěsta“ („Sängerin als Braut“). Stejná interpretka a stejný snímek tvoří záznam číslo 1437.

Následující záznamy číslo 1438–1442 byly pořízeny v obci Vlčnov, která díky esteticky působivým projevům tradiční lidové kultury patřila již na přelomu 19. a 20. století k populárním lokalitám vyhledávaných umělci i turisty.[18] Ve Fotografickém archivu EÚ MZM se k vlčnovské nahrávce vztahují tři snímky (FA 10.998, FA 10.999, FA 11.000), osoby na nich jsou identické s detaily nalepenými na vídeňských Protokolech, nezaujímají však identické pozice. Znamená to tedy, že existovala ještě další fotografie, z níž Pospíšil příslušné detaily vyjímal. Snímky z brněnského archivu však jsou výsostně zajímavé tím, že kromě zpěváků zachycují při natáčení samotného F. Pospíšila. Fotografem byla v tomto případě další osoba. Kompozice všech záběrů je stejná: bedny s fonografem rozložené na dvoře usedlosti oddělují skupinu zpěváků od muže v městském oděvu s dlouhým černým plnovousem a s buřinkou na hlavě, který s papírem v ruce zřejmě podává instruktáž. Ze srovnání s archivním materiálem víme, že se jedná o tehdy pětadvacetiletého F. Pospíšila.

František Pospíšil rozhodně nesplňoval vžitou romantizující představu o národopisci zaměřenému jen na naše země, na klasický sběr keramiky či krojových součástek, i když se přirozeně obojím rovněž zabýval. Jeho badatelské snažení a výzkumné metody, opírající se o technické vymoženosti své doby, mají přesah do současnosti, jeho podíl na utváření moderního oboru je nezastupitelný. Jeho aktivity v oblasti dokumentace menšin, fonografických nahrávek, etnochoreologie, prací fotografických a tvorby filmových dokumentů patří k průkopnickým.

[1] Dvořáková, Hana: Zapomenutá osobnost Františka Pospíšila. In: Zapomenutá osobnost Františka Pospíšila. A man from Haná. The forgotten figure of František Pospíšil. Ed. Dvořáková, Hana. Brno 2008, s. 7–35.

[2] Státní okresní archiv (dále jen SOA) Kroměříž, fond František Pospíšil, II., Curriculum vitae.

[3] Z. Exner byl vydavatelem Katalogu nahrávek Fonografického archivu: Katalog 1 der Platten 1–2000 des durch die Mittel der Treitl-Stiftung gegründeten und erhaltenen Phonogramm-Archives der Akademie der Wissenschaften in Wien. Hrsg. v. Dr. Sigmund Exner. Wien 1922.

[4] SOA Kroměříž, fond František Pospíšil, II., Curriculum vitae.

[5] Archiv Etnografického ústavu Moravského zemského muzea (dále jen Archiv EÚ MZM), fond Fr. Pospíšil, Vysvědčení o absolvování kolokvií v letním a zimním semestru.

[6] Více in: Pospíšil, František: Lidové písně fonoautograficky na Moravě nasbírané. Brno 1920.

[7] Archiv EÚ MZM, fond Fr. Pospíšil, německy psané hodnocení z pera Františka Pastrneka (4. 12. 1909).

[8] Etnologický ústav AV ČR, pracoviště Brno, sign. B2/Janáček, dopis L. Janáčka H. Bímovi ze dne 29. 9. 1910.

[9] Archiv Hudebního oddělení MZM, sign. D 1834.

[10] Pospíšil, F.: Lidové písně fonoautograficky na Moravě nasbírané, s. 1.

[11] SOA Kroměříž, fond František Pospíšil, II., Curriculum vitae, Curr. II.

[12] Více in: Zprávy Muzejní společnosti, 1908, s. 13.

[13] Více in: Moravská orlice, 30. 11. 1927, č. 330.

[14] L. Janáček to dokázal ocenit a vyzval Pospíšila ke spolupráci při dokumentaci fašankového tance „podšable“ v obci Strání. Tento mečový tanec je leitmotivem korespondence mezi oběma muži, která není rozsáhlá. Obsahuje dvanáct dopisů ze strany L. Janáčka z let 1910–1911 a jedenáct dopisů (event. pohlednic) z let 1910–1926 napsaných F. Pospíšilem. Uloženo v Hudebním oddělení Moravského zemského muzea.

[15] Janáček, Leoš [1906–1907]: Sbíráme českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku. [Leták]. Brno: Pracovní výbor pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku.

[16] Pospíšil, F.: Lidové písně fonoautograficky na Moravě nasbírané.

[17] Více in: Dvořáková, Hana: Z korespondence Františka Pospíšila s Leošem Janáčkem a několik poznámek k jeho výzkumným metodám. In: 100 let Etnologického ústavu Akademie věd. Eds. Pospíšilová, Jana – Nosková, Jana. Brno 2006, s. 62–68.

[18] Na jejím věhlasu se podílel zejména malíř Joža Uprka (1861–1940), který zde vytvořil slavné plátno Jízda králů ve Vlčnově (1897).