Filip Šír: Problematika zvukových dokumentů v paměťových institucích

Zvukové dokumenty v paměťových institucích v České republice jsou ve velké míře přehlížené a stojí již delší dobu na okraji zájmu. Není brán ohled na jejich kulturní či historickou hodnotu a v mnoha případech nejsou ani dostatečně popsány, ať už po stránce metadat, či samotnou katalogizací. Není přesně známo, kolik se kde a jakých dokumentů nachází, zda jsou ve stavu poslouchatelném nebo jestli existují nějaké diskografické publikace.

Jak jsem se dostal k této problematice

V roce 2010 jsem nastoupil do Oddělení digitalizace Městské knihovny v Praze (dále jen MKP) a po tříměsíční zkušební době se mi naskytla možnost vést nový projekt MKP − Digitalizace LP desek. Před vedením tohoto projektu jsem o problematice zvukových dokumentů věděl poměrně málo. Hned od začátku byl úkol jasný. Zjistit co nejvíce informací o gramofonových deskách a zmapovat, zda digitalizaci těchto nosičů již někdo neprovádí. Zde přišlo první setkání s prostředím českých paměťových institucí, převážně s knihovnami. Neočekával jsem, že by bylo projektů velké množství, ale nebyly skoro žádné, tedy žádné, od kterých by bylo možné čerpat inspiraci. Na začátek našeho projektu velice špatná zpráva. Bylo proto nutné porozhlédnout se v zahraničí. Prvním krokem bylo nalezení mezinárodní asociace řešící problematiku audiovizuálních dokumentů IASA (International Association of Sound and Audiovisual Archives), která sdružuje instituce z celého světa. Důležité pro nás bylo nalezení metodiky zabývající se problematikou zvukových dokumentů, kterou IASA vydala.

Dále bylo potřeba zjistit z nějaké instituce, jak po praktické stránce vše funguje. Oslovena byla Národní knihovna Francie (Bibliothèque nationale de France), která poskytla pomoc v podobě praktických znalostí o problematice gramofonů a věcí s nimi spojených a téměř s celým procesem digitalizace. Projekt mohl začít a úspěšně se vyvíjet více než dva a půl roku. V průběhu mého mapování paměťových institucí jsem se na konci roku 2010 dostal k možnosti podílet se, ve spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou v Brně (dále jen MZK), na grantovém projektu VISK 3 (Veřejné informační služby knihoven) − Digitalizace gramofonových desek a úprava Krameria 4 pro jejich zpřístupňování. Možnost vybudovat pracoviště digitalizace gramofonových desek a spolupracovat s hudebními inženýry umožnilo v roce 2011 a 2012 úspěšně napsat metodiku digitalizace gramofonových desek a digitalizovat šelakové desky s občasnou rekonstrukcí zvuku. Postupně jsme začali zjišťovat, jak jsou na tom okolní státy, kde již mají zkušenosti s celým procesem. Možnosti navštívit Kongresovou knihovnu (Library of Congress) a její pracoviště zaměřené na audiovizuální dokumenty (Packard Campus for Audio-Visual Conservation), pracoviště zvuku a obrazu Britské knihovny (British Library) − Sound&Vision, mezinárodní konferenci IASA v Litvě, ale i u nás mě obohatily o kontakty, vědomosti, zajímavosti a inspiraci, jak vše správně dělat a hlavně jak se k problematice stavět.

Po prvním dojmu z institucí, o kterých jsem si myslel, že nebudou spolupracovat a předávat své informace, jsme se sešli se Supraphonem, držitelem velkého množství práv na gramofonové desky, a s Českým rozhlasem, největším správcem zvukových dokumentů. V průběhu těch tří let jsem měl možnost se setkat s odborníky na slovo vzatými, soukromými sběrateli, vedoucími hudebních knihoven, navštívit různé instituce a zjistit to, že ve velké míře si každý hraje na ,,svém písečku“ na rozdíl od ostatních států (natož ve Velké Británii či Spojených státech amerických).

Problém − paměťové instituce v České republice

Rád bych poukázal na problémy paměťových institucí v České republice, na odlišné postoje oproti zahraničním institucím, na problematiku uchovávání a digitalizace, nefunkční komunikaci a v poslední řadě na neexistující databázi zvukových dokumentů a publikaci o historii gramofonového průmyslu v českých zemích. Na úvod je velké množství nedostatků a problémů.

Prvním společným bodem všech těchto nedostatků je to, že zde neexistuje instituce, která by metodicky vedla nebo koordinovala práce na postupné digitalizaci zvukových fondů. Delší dobu již na tom pracuje Supraphon, který je od devadesátých let soukromou institucí. Zaměřen je ale pouze na produkci vydavatelství Supraphon a Panton a na produkci šelakových desek, které po znárodnění v roce 1946 přešly pod státní podnik. Je tu samozřejmě i Český rozhlas, který postupně zpracovává to, co má ve svém držení − hlavně tedy svoji produkci. Pořád si ale musíme uvědomovat, že tyto instituce nebudou moci vést nebo mít záštitu nad projektem typu Národní fonotéka, ať už z nezájmu jejich vedení či nedostatku personálního a finančního zajištění. Koordinaci a metodické vedení, které bez větších problémů funguje v okolních státech, převážně zaštiťuje Národní knihovna nebo Národní zvukový archiv. Zde tuto funkci Národní knihovna České republiky neplní a dle mého ani v nadcházejících letech plnit nebude.

Digitalizace zvukových dokumentů má jasná pravidla. Některé instituce si musí projít pilotním projektem, aby zjistily, že je tomu doopravdy tak, jak je psáno v mezinárodně uznávaných metodikách. Dnes již můžeme napsat, že v České republice je též metodika zaměřená na problematiku digitalizace gramofonových desek, a to Metodika pro digitalizaci a on-line zpřístupňování gramofonových nahrávek pro paměťové instituce, která řeší problematiku technického vybavení pro samotnou digitalizaci, parametry nahrávání, formáty uložení, metadata, dlouhodobou archivaci a zpřístupnění. Nelze zde vypisovat přesné parametry technického vybavení pro digitalizaci desek, důležité je dodržovat základní sestavu v podobě gramofonu, předzesilovače, zvukové karty a nahrávacího softwaru. To, jakou kvalitu daných komponent budeme využívat, záleží na mnoha aspektech (finance, zájem, priority, znalosti atd.) a vždy je třeba zvážit možnosti dané instituce. Je zde na místě možnost spolupráce různých institucí a tedy i podílet se na společných projektech. Pokud se ale dostaneme na parametry nahrávání, zde je vše jasné. Dle mého, tak jak jsem pozoroval v zahraničních institucích, dle názorů oslovených odborníků a dle mezinárodního standardu IASA TC 04, ze kterého se též čerpalo, jsou parametry vzorkovací frekvence 96 kHz a bitová hloubka 24 bitů. Formát uložení pro archivaci je WAV. Neméně důležitou částí digitalizace jsou samotná metadata, tzv. data o datech. A to popisná (v podobě popisu fyzického nosiče a toho, co se na nosiči nachází), technická (v podobě informací o vzniku digitální nahrávky) a strukturální, která vše zahrnují do sebe a vytvářejí komplexní obraz o dané nahrávce. Zásadní je pro nás zaznamenání matričního a objednacího čísla desek − čísel, která se pro nás stávají unikátním identifikátorem. "Je třeba nezapomínat, že zvláště větší digitalizační projekty musí mít za sebou záštitu instituce a musí být integrovány do její celkové informační infrastruktury. Je tedy vhodné, aby byl pro uložení archivních kopií dat a metadat využit systém pro dlouhodobou ochranu digitálních dat nebo digitální repozitář používaný danou institucí, aby bibliografické záznamy popisující zvukové nosiče byly uloženy jako součást jejího stávajícího katalogu knihovny, resp. systému pro popis sbírek a podobně" (Šír 2013).

Dále tu máme problém samotných paměťových institucí, jako jsou České muzeum hudby, Národní archiv ČR, Moravská zemská knihovna v Brně, Městská knihovna v Praze a další knihovny, ať městské či krajské, archivy, muzea, a také soukromí sběratelé. Největším problémem je jejich „nekomunikace“ a nesdílení všech možných zjištění od samotného záznamu zvukového dokumentu, informací o vydání, o stavu nosiče, spolupráci na vytvoření projektů a další. Každý si tzv. hraje na svém písečku a zapomíná na jednu z nejdůležitějších věcí, kterou je komunikace a sdílení informací pro koncového uživatele. Postupem času jsem se seznámil, navštívil a mohl mluvit s osobami, které se o tyto fondy starají, a bylo mi jasné jedno: Chtějí jít do katalogizace? retrokonverze? vytvoření databáze? vytvoření projektu na záchranu nosičů? NE! Některé ze jmenovaných institucí nemají potřebu se o toto zajímat a postupně se více prohlubuje jejich nečinnost a neochota začít s touto problematikou něco dělat. Jsou samozřejmě výjimky, jimž se díky jejich píli a ochotě něčeho dosáhnout podařilo uskutečnit projekty a úspěšně zachránit, ochránit a zpřístupnit zvukové nahrávky. Jde např. o záznamy hlasu Leoše Janáčka, které se povedlo zachránit z fonoválečků z fondu Etnologického ústavu Akademie věd v rámci tříletého mezinárodního projektu (Procházková 2012). Dále jde o Národní ústav lidové kultury ve Strážném, který pod vedením Mgr. Michala Škopíka zachránil větší část svých sbírek magnetických pásek, ale i fotografických záznamů (Škopík 2010). Můžeme zde zmínit i starší projekt Náprstkova muzea, které na konci devadesátých let digitalizovalo sbírku gramofonových desek Karla Čapka.

Český rozhlas se svojí největší sbírkou zvukových dokumentů v republice zaujme každého, kdo se o tuto problematiku zajímá. Jedná se taktéž o Národní archiv ČR se svojí sbírkou nahrávek z období protektorátu. Nesmíme opomenout práci soukromých sběratelů a jmenovitě pana Gabriela Gössela a jeho publikaci o gramofonovém průmyslu a deskách do roku 1946 (Gössel 2006).

Nebudu rozepisovat problematiku ostatních nosičů, protože je to příliš rozsáhlé téma. Zaměřím se na okruh uchovávání gramofonových desek. Každá instituce se k ochraně staví odlišně. Některé pokládají desky naležato, druzí nastojato, jiní je nechávají v někdy i umělecky zajímavých obalech z dob první republiky, v obalech, do kterých má přístup prach atd. Důležité je vědět, že jsou metodiky zahraniční (Guidelines on the Production and Preservation of Digital Audio Objects), dále metodika zaměřená na digitalizaci gramofonových desek zmíněná výše, kterou sepsala Moravská zemská knihovna v Brně. Obě dvě metodiky se velmi pozorně a pečlivě věnují uchovávání, ochraně a digitalizaci tohoto typu nosiče. Řešení problematiky uchování a ochrany gramofonové desky, tedy fyzického nosiče jako nositele zvukového záznamu, je dle různých doporučení a metodik následující:

Určit přesné příčiny degradace šelaku je velmi obtížné, neboť existovala velká škála a různé druhy přísad při samotné výrobě. Šelakové desky se ve většině případů vyráběly z produktu hmyzu šelakového červce a různých příměsí jako drcené břidlice nebo černé saze. "Ve správných skladovacích podmínkách podléhají šelakové desky pomalému křehnutí, které se urychluje s vyšší vlhkostí. Během křehnutí se na každé drážce objevuje jemný prášek a drážky se ztrácejí. Organické příměsi jsou náchylné na nákazu houbami, samotný šelak jim však odolává" (Hutař 2006). K šelakové desce se musíme chovat s obezřetností. Její složení je velmi křehké a snadno se rozbije, proto je dobré být na pozoru při jakékoliv manipulaci s jednou nebo více deskami.

Oproti tomu vinylová deska je velmi stabilní. Bohužel ale její životnost je omezená. Desky jsou převážně vyrobeny z PVC a různých příměsí, podléhají chemické degradaci při vystavení účinkům UV záření nebo tepla. (Klimatické podmínky prostředí: Zvýšená teplota a vlhkost může mít vliv na chemické vlastnosti plastů, zvláště vinylu. Způsobují snížení kvality zvuku a deformace desky samotné. Šelakové desky při vysoké relativní vlhkosti [dále RV] křehnou. Teplota pro střednědobé uložení se doporučuje 18 °C a RV 40 %. Podmínky pro dlouhodobé uložení jsou vhodné při RV 30 % a teplotě 5−10 °C. Vinyl i šelak jsou odolné proti plísním. Pro vinylové desky se doporučují hodnoty RV 50 % při teplotě 10−21 °C; Hutař 2006). Stabilizace je možná přidáváním příměsí během výroby. Jsou odolné vůči houbám, ovšem pouze do teploty 40 °C. Vlhkost na ně nemá žádný vliv (Hutař 2006). Manipulace a uložení je neméně důležitou součástí ochrany fondu. Desku je potřeba uchopit vždy za okraje. Uchování je jedním z velkých problémů, bylo by dobré, aby se deska/desky z originálních obalů vyjmuly (jak z jednotlivých obalů, tak z různých alb) a uložily do měkkých polyetylenových vnitřních obalů (nikdy by neměly být vnitřní obaly z papíru, lepenky nebo PVC). Samozřejmostí je, aby desky nebyly v blízkosti tepelných zdrojů a na světle a jejich uložení je vertikální. Při uložení se ukládají různé formáty desek zvlášť, hrozí totiž nebezpečí mechanického poškození malých formátů (Hutař 2006).

Největším problémem všech paměťových institucí je neexistující databáze zvukových dokumentů po vzoru Souborného katalogu ČR. Kde se stala chyba? Nemít v dnešní době databázi, která by (zjednodušeně napsáno) nám dokázala odpovědět na otázku, jaký zvukový dokument se kde nachází a v jakém stavu, je dle mého naprosté znevážení doby, kdy Edisonovy válečky, gramofonová deska nebo práce zvukových mistrů a inženýrů byla považována za největší práci a skvost na poli zvukových dokumentů. Nemít žádné povědomí o tvorbě za Rakouska-Uherska, zapomenout na období první republiky a nemít povědomí o našich prvních gramofonových firmách ESTA a Ultraphon je dle mého názoru hřích! Samozřejmě, že to není jen o těchto nosičích, i magnetické pásy, kazety, CD, mini disky, prostě všechny zvukové nosiče by měly mít adekvátní databázi, aby i laická veřejnost měla možnost zjistit o dané nahrávce, kde se nachází, a nebylo nutné být studentem či akademickým pracovníkem, kterým je umožněn poslech daných nahrávek ve vybraných institucích.

Pohled do historie − snaha o vybudování Národní fonotéky

Při pohledu do historie zvukových dokumentů se dostáváme na konec 19. století k panu Thomasi Alva Edisonovi. Většina z nás se s možností přehrání jeho vynálezu, fonoválečku, nikdy nesetkala. Proto by pro nás mělo být zajímavé jakékoliv zpřístupnění a informace o těchto prvních průkopnících zvukových nosičů. Koncem 19. století přichází Emile Berliner s nápadem rytí zvuku na placatou desku. Může to vyznít jako vtip, ale první gramofonové desky, tzv. berlinerky, byly na milimetr stejně velké jako kompaktní disky. Jak jistě všichni víte, gramofonová deska stále žije a je nejdéle komerčně vydávaným zvukovým nosičem na světě. Vraťme se ale na přelom století a do doby prvních snah o vybudování něčeho, co už v té době považovali za zásadní a velice potřebnou věc, a tím je archiv zvukových dokumentů, fonotéka, diskotéka apod.

Nebudu se zde dlouze rozepisovat do hloubky historie různých zvukových nosičů, k tomu nemám dostatečné znalosti a ani by to nesplnilo to, co jsem na úvod slíbil − pokusit se vám ukázat snahy z historie zvukového průmyslu, které měly vyřešit, vybudovat a schraňovat nosiče v podobě fonotéky, fonotéky národní. Poukážu zde na čtyři různé snahy, ať už snahy institucí, nebo známých osobností. V první řadě je ale důležité vědět, že dnes − po více než sto letech − se tyto věci dozvíme nebo přečteme jen z malého množství zápisů, dokumentace a ještě hůře od úzkého okruhu lidí.

Začneme snahou České akademie věd a umění, která se již v letech 1910 za velkého úsilí profesora Josefa Zubatého snažila vytvořit něco obdobného, jako tomu bylo například ve Vídni, Berlíně či Paříži. Byla to myšlenka založit fonotéku, jež by budoucím věkům zachovala zvukový obraz doby. V Praze měl být založen dobovými slovy "velký, všestranný a obecně užitečný archiv gramofonický a fonografický". V důsledku tehdejší nedokonalé techniky nahrávání a neexistence zařízení na výrobu matric a pro následné lisování gramodesek v tuzemsku však bylo od tohoto úmyslu brzy upuštěno (Gössel 2006, s. 113). V průběhu dvacátých a třicátých let 20. století se začalo postupně pracovat na vybudování „základů“ pro archiv. Dlouhá doba uplynula ke zdárnému konci, jak by se chtělo napsat, ale bohužel tomu tak nebylo.

Matrice všech celkem 506 nahrávek z let 1928 a 1934 i s jejich výlisky na šelakových gramodeskách, jež měly tvořit základ onoho uvažovaného a bohužel nikdy nerealizovaného archivu, přechovával archiv České akademie věd a umění, z něhož je v padesátých letech převzal archiv Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd. V polovině devadesátých let minulého století byl celý soubor i s průvodní dokumentací převezen do archivu České akademie věd v Praze-Bohnicích. Tam jej po dlouhých letech "rozhýbala" až povodeň v roce 2002 (Gössel 2006, s. 120).

Příběh zakládání archivu historicky významných zvukových záznamů a hlavně následný osud této fonotéky je bohužel typický pro (řečeno dobovými slovy dr. Václava Klofáče) "zbahnělé poměry domácí" (Gössel 2006, s. 113). Jde o přehlídku zmarněných příležitostí, malicherných sporů a v neposlední řadě i akademické strnulosti, jež přetrvávají v určitých ohledech bohužel až do současnosti.

Za zmínku stojí pohled Karla Čapka, který nejen že schraňoval různé zajímavé zvukové nahrávky z celého světa (fonotéka Karla Čapka, kterou vlastní Náprstkovo muzeum), ale silně mluvil také do budování národní diskotéky svými myšlenkami a postoji. Kdyby nebylo jeho brzké smrti roku 1938, věřím, že by se zasloužil svojí snahou o něco takového. V roce 1932 se Karel Čapek ve svém pravidelném přispívání do Lidových novin vyjádřil k novému tiskovému zákonu a napsal úvahu o možném vybudování Národní diskotéky (Čapek 1932):

"Ta možnost soustředit doma ražené gramofonové desky v nějaké státní diskotéce nám uvádí na mysl projekt uměleckého výboru při Společnosti národů: aby každý stát soustředil a uchoval v nějaké národní diskotéce cenné desky obsahující jednak národní folklór, jednak vynikající díla domácích skladatelů nebo výkonných umělců a uměleckých souborů, pokud jsou nahrána na gramofonových deskách. Tak by vznikl skutečný archív národní hudby v autentickém a vrcholném provedení, archív sloužící k mezinárodní propagaci domácího umění, k rozšiřování rádiem, k vědeckému studiu atd. – věc jistě žádoucí. Je možno, že výbor znalců při Společnosti národů dosáhne mezinárodního přijetí tohoto plánu: pak budeme i my povinni zřídit národní diskotéku. Nebylo by dobře použít nového tiskového zákona k tomu, aby se z povinných exemplářů gramofonových desek počala už teď zřizovat ta budoucí národní diskotéka, pokud nejsou matrice vytlučeny a materiál rozbit? Potom by opatřování starších desek bylo příliš nesnadné – a drahé. Dnes lze udělat začátek prostě jasným ustanovením, že se i na gramofonové desky u nás ražené vztahuje předpis o povinných výtiscích. Prozatímní archivování a katalogizování československých desek by jistě nebylo tak těžkým technickým problémem; a byli bychom z prvních, kdo by začali zakládat státní hudební archív mechanické hudby, k němuž se dříve nebo později nevyhnutelně dojde všude."

Poslední věta Karla Čapka je i v dnešní době velice aktuální, a to je stará více než 70 let. Jeho postoj k dané problematice je obdivuhodný a domnívám se, že jistě poukazoval na snahy České akademie věd a umění a samozřejmě na zahraniční instituce, které již toto začaly budovat. Bohužel se ani tehdy nepodařilo nic vytvořit a problematika fonotéky na dlouhou dobu upadla v zapomnění. Byly zde snahy v průběhu druhé poloviny 20. století, ale žádná instituce nevybudovala něco, co by se mohlo rovnat archivům v zahraničí. Teprve koncem devadesátých let 20. století instituce začaly jednat o možnosti vybudování Národní fonotéky a první schůzky, nástřely a nápady vypadaly slibně. Bohužel vyšší moc v podobě ministerstva udělala čáru přes rozpočet a vše utichlo. Dlouhých deset let se nikdo možností vzniku fonotéky nezabýval. Na přelomu desetiletí se nápadu Národní fonotéky chopilo České muzeum hudby, které se pokusilo dvakrát podat projekt do programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI) o možnosti vybudování Národní fonotéky.

Snaha poslední byla vyvinuta Moravskou zemskou knihovnou v Brně, která se pokusila ve spojení s dalšími institucemi žádat v NAKI o projekt Virtuální národní fonotéky, a také neúspěšně. V té době jsem u toho mohl být a bohužel mohu jen říci, že projekt byl nepochopen, a opět se mi potvrdilo, že zvukové dokumenty nejsou na prvních příčkách zajímavosti; zřejmě proto byl zamítnut. Nic to ale nezměnilo na naší snaze i nadále pokračovat v úsilí o budování Virtuální národní fonotéky, kontaktovat a následně zapojit do projektu vydavatelství Supraphon, Český rozhlas, sbírat databáze zvukových dokumentů z paměťových institucí a vše prezentovat na konferencích a webovém portálu narodnifonoteka.cz.

Je zde pořád co dělat: inspirace v zahraničí, prezentace metodiky MZK zaměřené na digitalizaci gramofonových desek, průzkum zvukových fondů po České republice a na Slovensku, sbírání informací od soukromých sběratelů, tvorba publikací o historii zvukového průmyslu. Vše bude napomáhat tomu, aby se tento projekt stal více viditelným, a i když nebyl podpořen ministerstvem, bude žít a fungovat dál.

Použitá literatura

• ČAPEK, Karel. O Národní diskotheku. In: Lidové noviny. Praha: Lidové noviny, 2. 5. 1932, roč. 40, č. 233.

• GÖSSEL, Gabriel. Fonogram. 2, Výlety k počátkům historie záznamu zvuku. 1. vyd. Praha: Radioservis, 2006. 536 s. ISBN 80-86212-44-0.

• HUTAŘ, Jan. Dokumenty na optických a magnetických nosičích; šelakové a vinylové desky. In Ochrana knihovních fondů 19. a 20. století − info web [online]. 13. 12. 2006 [cit. 2014-01-15].

• IASA Technical Committee, Guidelines on the Production and Preservation of Digital Audio Objects, ed. by Kevin Bradley. Second edition 2009. (= Standards, Recommended Practices and Strategies, IASA-TC 04). [online]. [cit. 2014-01-01].

• PROCHÁZKOVÁ, Jarmila a kol. Vzaty do fonografu: slovenské a moravské písně v nahrávkách Hynka Bíma, Leoše Janáčka a Františky Kyselkové z let 1909−1912. 1. vyd. Brno: Etnologický ústav AV ČR, Praha – pracoviště Brno, 2012. 3 sv. ISBN 978-80-87112-62-5.

• ŠÍR, Filip a ŽABIČKA, Petr. Metodika pro digitalizaci a on-line zpřístupňování gramofonových nahrávek a dalších zvukových dokumentů pro paměťové instituce. Brno: Moravská zemská knihovna, 2013. (Ve fázi certifikace Ministerstvem kultury ČR.)

• ŠKOPÍK, Michal. Digitální konverze a archivace audiovizuálních a fotografických archivů: teorie a praxe digitalizace moderního audiovizuálního archivu. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2010. 55 s. ISBN 978-80-87261-42-2.

(Tento článek vyšek původně ve Světě rozhlasu 32, 2014.)