Filip Rožánek: Od Stalina k Babišovi. Čtvrt století soukromých rádií v Česku

22. březen 2020

Článek mapuje počátky soukromého rozhlasového vysílání v českých zemích po roce 1989, popisuje jeho rozmach v devadesátých letech a analyzuje jeho současný stav. 

Jedním z hlavních požadavků sametové revoluce v Československu byla svoboda informací. Nemyslel se tím jenom konec cenzury, ale také pád monopolu ve sdělovacích prostředcích. Už od prvních týdnů zaznívaly požadavky na vznik alternativ k tehdejším státním médiím, především rozhlasu a televizi.

Nejrychleji liberalizace začala na novinovém trhu. První vlna byla jarní: už od 2. dubna 1990 se na trh vrátily legální Lidové noviny, 3. května 1990 poprvé oslovil čtenáře Občanský deník, 21. května 1990 vyšly jako deník poprvé Hospodářské noviny. Druhá vlna následovala na podzim: od září 1990 privatizovali redaktoři Mladou frontu a udělali z ní MF DNES a jen o měsíc později Ladislav Froněk uvedl na trh svůj Špígl.

Oproti tomu na rádiovém trhu byla proměna trochu dvoukolejná. Hlad nebyl jen po svobodných informacích, ale také po nové západní hudbě. Ale kde najednou vzít v postsocialistické zemi tolik novinářů a umělců, kteří si „nezadali“?

Alespoň částečně touze po nové hudbě vyhověl společný projekt Československého rozhlasu a francouzské Europe 2, který od 21. března 1990 přinášel na pražské frekvenci nekomentovaný proud hudby přebíraný ze satelitní distribuce francouzského partnera. Z tohoto nejvýraznějšího počinu „zimního krále“ Československého rozhlasu Karla Starého, který ve funkci generálního ředitele nevydržel ani dva měsíce, se později narodila plnohodnotná komerční stanice Evropa 2. Dnes se řadí mezi nejposlouchanější programy v zemi.

Nebylo by to ovšem dynamické porevoluční Československo, kdyby se i v rozhlasovém prostředí nenašla ona mýtická „třetí cesta“. Zatímco se opatrně diskutovalo o transformaci státního rozhlasu na budoucí veřejnoprávní médium a politici slibovali brzké povolení nezávislého soukromého vysílání, federální vláda učinila krok stranou, který později přinesl různé komplikace. Ještě před uvolněním rádiového trhu se totiž rozhodla k velkorysému kroku a několika zahraničním subjektům přidělila licence k celostátnímu vysílání přímo bez soutěže, a to včetně poměrně lukrativních vysílačů.

Americké Rádio Svobodná Evropa takto 14. června 1990 dostalo k dispozici tři vysílače na středních vlnách, které začalo využívat od 1. srpna. Jen o pár měsíců později, 18. října 1990, vláda na popud prezidenta Václava Havla odsouhlasila přidělení VKV vysílačů pro českou redakci zahraničního vysílání BBC, nadto v lukrativní západní normě.

Připomeňme, že stanice Československého rozhlasu šířené na VKV v té době vysílaly převážně ve východním rozsahu (tedy 66–73 MHz) a jeho vysílače čekalo zdlouhavé přelaďování. Místo koordinace kmitočtů ale rozhodnutím „shůry“ vstoupila na trh zahraniční společnost. Rozhlasu se to pochopitelně nelíbilo. „Přijaté závazky (…) hodnotí Čs. rozhlas jako nepřijatelné a nezabezpečující v nezbytné míře vysílání programových okruhů Čs. rozhlasu,“ čteme v zápise o jednání představitelů rozhlasu se Správou radiokomunikací v prosinci 1990. Nebylo mu to ovšem nic platné, o vysílače stejně přišel a BBC mohla od 18. prosince 1990 do éteru.

Stejné říjnové usnesení vlády doplnilo americké a britské vysílání ještě o francouzský program: svolení k použití československých vysílačů dostalo také Radio France Internationale, které si na pomoc přizvalo Československou tiskovou kancelář. Nápad, že by ČTK mohla mít své rádio, se objevil po návštěvě Václava Havla ve Francii. Francouzi agentuře darovali nezbytnou techniku pro rozjezd vysílání a dodávali podstatnou část kombinovaného programu, ČTK zajišťovala český zpravodajský obsah.

Vznikl tím neobvyklý hybrid, kdy státnímu rozhlasu konkurovala státní tisková agentura, která ale místo jeho kapacit a studií využila „konkurenční“ kapacity zahraniční stanice. Souběžně ovšem samozřejmě dál poskytovala informační servis redakcím Československého rozhlasu. Společný projekt RFI a ČTK, později známý pod názvem Radio Plus, ukončila až novela zákona o ČTK z roku 1992, která agentuře zakázala provozovat rozhlasové a televizní vysílání. Naposledy tedy tento projekt vysílal 31. prosince 1992. Samostatnou francouzskou RFI je však možné na pražské frekvenci naladit dodnes.

 Ve Stalinově podzemí

Poněkud překotný rok 1990 přinesl také vůbec první nezávislé soukromé vysílání na našem území. Během výstavy Totalitní zóna, uspořádané v podzemí bývalého Stalinova pomníku na pražské Letné, se v éteru objevila stanice s přiléhavým názvem Rádio Stalin. Stalo se tak 19. října 1990.

Několik studentů vysokých škol, kteří společně vytvořili uskupení s hravým názvem TRS (Tvůrčí a reprodukční skupina), si tehdy od francouzské stanice Energie zadarmo půjčilo potřebnou techniku. Na frekvenci 92,6 FM potom odstartovali písní Rocks Off od kapely Rolling Stones svůj vlastní program. Dnes bychom ho označili za proudové vysílání – záplavu moderní hudby doprovázely vstupy moderátorů, kteří sice byli rozhlasoví amatéři, ale o to větší zápal měli pro to, co dělali. A navíc skutečně říkali, co je napadlo. Podpořil je v tom prezident, který patřil mezi první hosty. Jeho poradce Jiří Křižan navíc osobně pomáhal stavět provizorní vysílač.

Ohlas na rádio, které si dělalo, co chtělo, překonal možná i představy samotných studentů. Stanice se trefila do společenské nálady a dodnes se o ní říká, že definovala jednu generaci posluchačů. Odhady hovořily o tom, že program poslouchalo až několik desítek tisíc lidí, protože o něm nadšeně informovala ostatní média a navíc se mezi lidmi rychle rozkřiklo, že vysílání „stojí za to“.

Euforie ovšem netrvala ani týden. Úřady předpokládaly, že s koncem výstavy se odmlčí i studentské vysílání. Po právní stránce bylo rádio nelegální a Správa radiokomunikací nad ním jen přechodně přimhouřila oko. Studenti však v podzemí Stalinova pomníku zůstali a vysílali dál, nechtělo se jim skončit s něčím, co mělo tak skvělou odezvu. Následovala proto razie, při níž Obvodní národní výbor z moci úřední 25. října 1990 zabavil vysílač a další šíření Rádia Stalin zakázal.

Veřejnost však pro právní kličky neměla příliš pochopení. Navíc byla sotva rok od sametové revoluce stále dost alergická na úřední zákazy a vynucování moci z pozice státní síly. Na mohutnou poslechovost proto navázala neméně mohutná petice za obnovení vysílání Rádia Stalin. Podepsalo ji 30 tisíc lidí. Úřad pod tlakem médií i zuřících posluchačů kapituloval a zabavené zařízení studentům vrátil. Nové zázemí našli v rockovém klubu Bunkr, nové stanoviště vysílače na střeše obchodního domu Bílá labuť. Do éteru se vrátili 15. února 1991 jako Radio Ultra. Striktně vzato stále porušovali zákon, ale k nelibosti Správy radiokomunikací se tentokrát už nikdo neodvážil zasáhnout.

O měsíc později zasedla Meziresortní komise vlády ČSFR pro výběr uchazečů o nestátní vysílání a zájemcům přidělila první licence pro Prahu a okolí, oficiálně označované jako experimentální. Uspěly i Radio Ultra a Evropa 2, o které už byla řeč. Souběžně s udělením licence se Radio Ultra 25. března 1991 přejmenovalo na Radio 1, a pod tímto názvem vysílá dodnes.

Pro úplnost dodejme, že dalšími šťastlivci, kteří tehdy na konci března dostali svolení vysílat, byli Radio RIO, Radio VOX, Radio City, Radio Bonton a Radio Collegium. Na další žadatele se dostalo už v červnu a pak ještě znovu na podzim.

Soukromá rádia v regionech

Průkopníkem soukromého vysílání mimo hlavní město se stal jihočeský hudebník Ladislav Faktor. Dne 31. prosince 1990 se v Českých Budějovicích na frekvenci 99,7 MHz ozvalo jeho Rádio Podzemí. Název byl výstižnou slovní hříčkou: jednak to bylo vysílání nelegální, tedy podzemní, a jednak mělo studio skutečně v podzemí, konkrétně ve sklepě rodinného domu v Jírovcově ulici, kde improvizované vysílací pracoviště dekorovaly kompoty a marmelády. Vysílač sestavil Faktorův soused Antonín Couf, nadšený radioamatér a zaměstnanec spojů v jedné osobě. „Jednou jsme se po cestě z hospody domluvili, že spustíme pirátské rádio. Koupili jsme výkonové tranzistory, Tonda rozebral můj starý Tranziwatt 40, který posloužil jako napájecí zdroj, a na střechu jsme pověsili podomácku udělanou všesměrovou anténu,“ vzpomínal Faktor na začátek vysílání v rozhovoru pro server RadioTV.

Podobně jako pražské Rádio Stalin si také českobudějovické Rádio Podzemí rychle získalo velkou popularitu u posluchačů. Na rozdíl od hlavního města však úřady proti nelegální stanici nijak nezasáhly. Částečně kvůli tomu, jaký povyk nastal po ukončení Rádia Stalin, částečně kvůli tomu, že úředníci měli plné ruce práce a úplně jiné starosti. A tak program bez přerušení pokračoval až do získání licence, kterou Ladislavu Faktorovi přidělila komise ministerstva kultury 17. května 1991. Od 1. července 1991 nese stanice až dodnes jeho jméno, které si zachovala i po změně vlastníka.

Rádio, kam se podíváš

Licence k rozhlasovému vysílání se v Československu a později v České republice udělovaly tak rychle, že během několika let úplně vyčerpaly v podstatě všechny volné vysílače na velmi krátkých vlnách, a nakonec i na těch středních. Zjednodušeně by se dalo konstatovat, že licenci dostal prakticky každý, kdo chtěl vlastnit rádio.

Převedeme-li toto konstatování na čísla, zjistíme, že v roce 1991, „roce nula“ pro soukromé vysílání, mělo na území dnešní České republiky licenci 36 subjektů. O tři roky později jejich počet stoupl na 59, před dvaceti lety jich bylo 87. Pak se situace postupně stabilizovala a v roce 2014 evidovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání celkem 50 provozovatelů, kteří posluchačům nabízeli výběr z neuvěřitelných 97 stanic.

Když se k tomu připočte ještě velká rodina okruhů Českého rozhlasu, dojdeme k překvapivému zjištění, že naše země hustotou rozhlasových stanic přepočítanou na jednoho obyvatele směle konkuruje i mnohem větším evropským státům, například Francii nebo Itálii. Ještě více to vynikne ve srovnání se sousedním Rakouskem, kde první soukromé stanice dostaly licence teprve v roce 1998 a jejich celkový seznam byl na sklonku loňského roku o čtyři položky kratší než ten český. Zároveň je tamní rozhlasový trh zrcadlově převrácený oproti českému: zatímco u nás dominují v poslechovosti komerční stanice, v Rakousku je to přesně obráceně. Zhruba tři čtvrtiny trhu ovládá Österreichischer Rundfunk a o zbylou čtvrtinu se perou všechny komerční stanice.

Většinu českých komerčních stanic tvoří frekvence s omezeným regionálním pokrytím nebo lokální rádia, pokrývající nezřídka jen město nebo okres. Celostátní soukromé sítě vysílačů jsou pouze dvě. Na jedné z nich šíří svůj program Frekvence 1, která vysílá nepřetržitě od 18. října 1993. Na druhé zahájilo 13. září 1993 své vysílání Rádio Alfa, vůbec první celoplošná soukromá stanice u nás. Ačkoliv mělo Rádio Alfa výhodu v podobě zkušených rozhlasáků, kteří stáli u jeho zrodu, po sporech s vysílací radou neobhájilo svou licenci a 24. února 1999 se ozvalo naposledy. Od 25. února 1999 ho vystřídalo rádio Impuls, v současnosti nejposlouchanější rozhlasová stanice v zemi. Bývalý generální ředitel Alfy Václav Kasík se pár měsíců poté, v červnu 1999, stal generálním ředitelem Českého rozhlasu a na Vinohradskou se s ním vrátila řada těch, kteří předtím odešli do Alfy.

Kdo vlastní česká rádia

A jak vypadá trh soukromých rádií v Česku v roce 2015? Už byla řeč o tom, že si tuzemský posluchač může při cestách napříč zemí vybrat z 97 stanic. Mezi největší provozovatele se co do počtu ovládaných programů řadí společnosti Media Bohemia, a. s. (24 licencí), a Radio United Broadcasting, s. r. o. (22 licencí). Z pohledu poslechovosti jsou pak klíčovými hráči Londa, spol. s r. o., z koncernu Agrofert a skupina Lagardère Active ČR, která svá rádia řídí přes několik dceřiných společností.

Začněme poslední jmenovanou. Jak napovídá název, Lagardère Active ČR je českou dcerou gigantické francouzské skupiny Lagardère, která podniká v mediálním průmyslu po celém světě. Prezidentem firmy je Michel Fleischmann. Do portfolia této společnosti patří šest stanic: celoplošná Frekvence 1 zaměřená spíše na ženy, dále hudební rádio pro mladé Evropa 2, „pohodové rádio s prověřenými hity“ Rádio Bonton, dětské digitální a internetové Rádio Pigy, pražské Dance Radio nabízející taneční a elektronickou hudbu a konečně nejnovější zpravodajské rádio Zet, které vzniklo na základech českého vysílání BBC, jehož provozovatele Lagardère koupila v roce 2013 za pouhou jednu korunu. Mělo to tehdy dopad i na Český rozhlas, protože tím padla dohoda, díky níž se na FM vysílačích české BBC ozýval program dnes už neexistujícího veřejnoprávního Rádia Česko.

Frekvence 1 se na rozhlasovém trhu dělí o třetí místo s Radiožurnálem, obě stanice si každý den zapíná přes 850 tisíc posluchačů. Z rodiny stanic Lagardère Active ČR je nejúspěšnější hitové hudební rádio Evropa 2, kterou denně ladí 913 tisíc Čechů, a tím pádem jí patří druhé místo. Zpravodajský kanál Zet má poslechovost srovnatelnou s veřejnoprávním ČRo Plus, oba programy oslovují 26 tisíc posluchačů denně.

Pozici nejposlouchanějšího rádia v zemi už osm let drží Impuls, který spoléhá na vysoký podíl české hudby, zprávy a zábavu pro širokou skupinu obyvatel ve věku 25 až 55 let. Denně ho zapíná více než milion lidí, alespoň jednou týdně skoro dva miliony. Na konci roku 2013 koupil rádio od původních německých vlastníků koncern Agrofert podnikatele a politika Andreje Babiše. Impuls se tak zařadil mezi ostatní miliardářovy mediální akvizice, a této synergie samozřejmě využívá. Spolupracuje například s deníkem MF DNES, který také ovládá Agrofert. Tištěná MF DNES a server iDNES citují pořady Impulsu, a naopak.

Impuls pod vedením generálního ředitele Jiřího Hrabáka je nejvýraznějším, ale ne jediným rádiem ze skupiny Andreje Babiše. Dalšími dvěma jsou Český Impuls a RockZone. Český Impuls vysílá na středních vlnách od 28. září 2014, přičemž hraje osvědčené české hity, dechovku, folk a country. Hudbu prokládá krátkými zprávami a archivními nahrávkami komických skečů. Podle vedení rádia jde spíš o marketingový projekt, ve středních vlnách budoucnost nevidí. Poslechovost dosud nebyla změřena. RockZone, jehož projektovým manažerem je známý publicista Josef Vlček, staví na české a zahraniční rockové muzice. Naladit jde ale jenom v Praze na jediné frekvenci.

Více než půl milionu lidí si každý den zapne nejposlouchanější regionální program: Rádio Blaník, „pohodové české rádio“. Původně středočeská stanice vysílá od roku 1999 a postupně se rozšířila do dalších krajů. Podobně jako řada dalších komerčních rádií i Blaník sází na osvědčené české hity od 60. let do současnosti a oslovuje širokou populaci od 30 do 59 let. Je to nejúspěšnější stanice skupiny Media Bohemia, do které kromě Blaníku patří ještě síť Hitrádií (Crystal, Faktor, Most, Dragon…), Fajn Radií (North Music, Hity, Life…), pražské rádio City 93,7 a původně jihočeské Rock Radio, které postupně expandovalo do severních, západních a východních Čech a na Znojemsko.

Jediným akcionářem Media Bohemia je stejnojmenná společnost se sídlem na Kypru. Jak v prosinci roku 2014 napsal magazín Forbes, vládcem firmy je jeden z jejích spolumajitelů, někdejší uhlobaron Antonín Koláček. „Firmu ovládá jako věřitel, její kapitál je tedy de facto jeho a v mediální branži o tom kdekdo ví,“ uvedl doslova časopis.

Konečně posledním velkým hráčem, kterého si v tomto článku představíme, je Radio United Broadcasting. Do skupiny patří Country Rádio, Kiss, Radio Beat, Radio 1, Radio Spin a Signál Rádio, včetně jejich regionálních variant. Majitelem mediální skupiny je akciová společnost GES Media Asset podnikatele Ivana Zacha, jinak polovičního vlastníka televize Prima.

Country Rádio se sloganem „klidné rádio do neklidné doby“ si každý den zapíná 263 tisíc posluchačů, typicky starších 40 let. Rockové Radio Beat má zásah jen o 25 tisíc posluchačů menší, oslovuje hlavně muže-podnikatele. Alternativní hudbě na Radiu 1, jehož průkopnickou úlohu popisuje začátek tohoto textu, dává v Praze a středních Čechách přednost 29 tisíc lidí. Z celkem sedmi stanic sdružených pod značkou Kiss je nejúspěšnější Kiss Hády se 76 tisíci posluchačů denně. Cílí na mladé lidi do 30 let. Regionální Signál Rádio pro Prahu, střední a severovýchodní Čechy preferuje kolem 50 tisíc posluchačů každý den. Jeho zaměření je podobné jako u Blaníku – kulisové české hity v kombinaci s lokálním zpravodajstvím. Poslední zmínka patří Radiu Spin, pražské stanici s důrazem na žánr urban music, která chce „rozvířit usedlý prach českého éteru“ nabídkou hip-hopu, RnB a taneční hudby. Její playlist oslovuje asi třicet tisíc lidí.

(Tento text vyšel původně ve Světě rozhlasu 33, 2015.)

Spustit audio