Eva Ješutová, Pavel Kobera, Miloslav Turek: Kauza Slánský – nález ztracených záznamů

Po únoru 1948, v době probíhajících politických procesů, Čs. rozhlas vysíláním ze soudních síní a organizováním odsuzujících kampaní výrazně přispěl ke stupňování atmosféry strachu. Po řadě procesů proti tzv. třídnímu nepříteli, za kterého byli považováni významní armádní představitelé, bývalí funkcionáři nekomunistických stran včetně sociálně demokratické, církevní hodnostáři i řadový klérus, drobní živnostníci nebo rolníci, obvinění z politicky motivovaných hospodářských deliktů, došlo i na členy KSČ. V roce 1952 byl na podnět a za pomoci sovětské KGB postaven před soud generální tajemník strany Rudolf Slánský se skupinou vysokých funkcionářů. V procesu s ním byli dále obžalováni a odsouzeni: Bedřich Geminder, Ludvík Frejka, Josef Frank, Vladimír Clementis, Bedřich Reicin, Karel Šváb, Artur London, Vavro Hajdů, Evžen Löbl, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling a André Simone. Veřejné soudní přelíčení před Státním soudem v Praze probíhalo ve dnech 20.–27. listopadu 1952. Obžalovaní pronášeli naučené a vynucené odpovědi přesně podle předem detailně připraveného scénáře. Senát, kterému předsedal JUDr. Jaroslav Novák, uznal všechny obžalované vinnými. Rudolf Slánský, Bedřich Geminder, Ludvík Frejka, Josef Frank, Vladimír Clementis, Bedřich Reicin, Karel Šváb, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling a André Simone byli odsouzeni k trestu smrti oběšením; Artur London, Vavro Hajdů a Evžen Löbl dostali trest doživotního vězení.

Účastníky soudních jednání se nedobrovolně stali i rozhlasoví technici, kteří z jejich průběhu pořizovali záznam na magnetofonové pásy. Z nich se v rozhlase pořizoval sestřih pro vysílání a zároveň se ukládaly do rozhlasového archivu. Tam ovšem zůstaly jen do roku 1962, kdy, jak dokládá následující zpráva, byly na pokyn vyšších míst z rozhlasu odvezeny:

Zpráva

Po předběžném jednání se soudruhem Svobodou byly nám dne 9. dubna 1962 předány Československým rozhlasem pásky se zvukovým záznamem soudního procesu se Slánským a spol.

Celkem jsme převzali 453 krabic rozměrů 30 x 30 cm. Podle sdělení pracovníka Čs. rozhlasu soudr. Kazdy jde o relace z procesů, které byly rozhlasem vysílány. Jak je patrno z přiloženého seznamu, byly zvukové záznamy pořízeny u hlavních osob procesu v Praze na Pankráci, v soudní budově na Karlově náměstí a u soudu v Bratislavě.

Dále je to zvukový záznam procesu s Oatisem, Zelenou internacionálou a proces OKD.

10. dubna 1962

s. Vovsík

Rukou je na dokumentu připsáno: „s. Novotný informován – založit 16. 5. 1962“ a připojen nečitelný podpis.

Datum předání pásů koresponduje s dobou, kdy se po odhalení kultu osobnosti začaly otevírat a přešetřovat staré procesy. Pásy byly odvezeny neznámo kam, je ale jisté, že později byly uloženy do tehdejšího Archivu ÚV KSČ. Když jeho fondy a sbírky přebíral v 90. letech ex lege Národní archiv, dokumenty z procesu se Slánským byly sice uvedeny v soupisu, fyzicky ale předány nebyly.

Po stopách ztracených záznamů z procesu s R. Slánským

Po zmizelých záznamech z procesu s R. Slánským pátrali nejen historici a archiváři včetně rozhlasových bezvýsledně celá desetiletí. Po více než 65 letech už i ti nejurputnější pomalu ztráceli naději, v rozhlase jsme byli vděčni i za nekvalitní části vysílání, které se našemu kolegovi P. Koberovi podařilo vypátrat až v americké kongresové knihovně a získat výměnou za dokumenty z období Mnichova: „V roce 2011 jsem začal pátrat po ztracených záznamech z tohoto procesu. Oslovil jsem mnoho kulturních a vědeckých institucí v České republice, od Národního archivu přes Archiv Ministerstva vnitra až po Muzeum dělnického hnutí. Vše ovšem bez úspěchu. Pásky z tohoto procesu byly v roce 1962 z tehdejšího Československého rozhlasu odvezeny pracovníky Ministerstva vnitra z důvodu rehabilitací a následně v době tzv. normalizace až do nedávné doby zcela ztraceny. Historik Karel Kaplan vzpomíná, že když v roce 1968–1969 zasedal v Pillerově rehabilitační komisi, existovala na ÚV KSČ místnost, kde byly všechny tyto audiovizuální záznamy uchovány. Po jeho návratu z emigrace z Německa již tato místnost neexistovala. Sám Kaplan mi poradil i další lidi, kteří mohli vědět, kde by se nahrávky mohly nacházet. Bohužel nevěděli.

Dále jsem oslovil i děti obětí. Mnozí z nich také po těchto záznamech pátrali. V archivu Britské knihovny jsem našel pouze 20 minut záznamu. Ty byly ovšem totožné s tím, co se nacházelo u nás. Další zlomek se mi podařil vypátrat v Deutsche Rundfunkarchiv ve Frankfurtu nad Mohanem. Tento záznam byl ovšem s komentářem německým redaktorů. Hledání ztracených záznamů z tohoto procesu proto pokračovalo dále. Pátral jsem v okolních státech i v Rusku, ovšem vždy se stejným výsledkem. V USA jsem hledal v archivu Svobodné Evropy ve Standfordu v USA, ale také marně. Následně mi Ivan Margolius, syn po odsouzeném a popraveném Rudolfu Margoliovi, dal tip: ‚Zkuste se zeptat v USA ve Voice of America nebo Library of Congress.‘ K mému velkému překvapení se v Knihovně Kongresu nacházelo 18 hodin.

Nyní jsem začal řešit, jak tyto materiály získat. Odkoupení na licenci vzhledem k ceně nepřicházelo v úvahu. Rozhodlo se tedy, že se zkusí výměna. Naštěstí souhlasili. Jako protiváhu po nás chtěli záznamy týkající se Mnichovské dohody v roce 1938. Dohodlo se, že oni nám poskytnou 18 hodin z procesu s Rudolfem Slánským a my jim 18 hodin našich záznamů. Americká protistrana připravila smlouvu. Vše vypadalo na dobré cestě. V tom však nastal problém u právníků a hlavně u ekonomů. Ti za vším hledali peníze a nemohli pochopit, že takto unikátní záznamy nelze zpeněžit, resp. pokud by se vše nechalo ocenit, jak bylo od nich požadováno, stálo by to mnohem více, než je skutečná finanční hodnota zvukového materiálu, a druhá strana, tedy Knihovna Kongresu, by mohla od souhlasu s prostou výměnou couvnout. To vše se stalo v roce 2013.

Proces interního dohadování trval bezmála tři roky. Vše se vyřešilo až výměnou na pozici vedoucího Finančního oddělení Českého rozhlasu a závazným stanoviskem Archivní správy Ministerstva vnitra ČR. To vydalo na naši žádost rozhodnutí, že typ smlouvy, která je nazvaná „Smlouva o vzájemné spolupráci“, může mít i bezplatné plnění, pokud je tak v dokumentu výslovně uvedeno. V tom případě si veškeré náklady hradí každá strana sama. Po tomto výroku se nesouhlasné stanovisko uvnitř ČRo změnilo a po menších úpravách smlouvy na obou stranách se přistoupilo k výměně. Povedla se na konci června v roce 2016. Zvukový záznam z procesu s Rudolfem Slánským byl konečně v Praze. Všichni zainteresovaní byli nadšeni, že po tak dlouhé době americká strana necouvla a vše se dotáhlo do zdárného konce.

Zvukový technik Miloslav Turek se pustil do zpracovávání. Zjistil, že se nejedná o původní záznam natočený v soudní síni, ale o sestříhané nahrávky pro rozhlasové vysílání i s příslušnými komentáři, které byly vysílány a následně zachyceny vysílačem Rádia Svobodná Evropa v Mnichově v tehdejším Západním Německu. I díky tomuto je záznam naprosto unikátní. Vytváří obraz doby. A navíc se podařilo získat i Rozhlasové noviny z listopadu 1952, které jsou nejstaršími dochovanými Rozhlasovými novinami v Archivu Českého rozhlasu.

Když se nyní objevily původní ztracené zvukové pásy, byly po dohodě s Národním filmovým archivem a Národním archivem převezeny do ČRo a zdigitalizovány. Podle předběžných odhadů je záznam, až na chybějící cca půl hodiny, kompletní.

Bude zajímavé srovnání, co všechno z celkových 62 hodin bylo následně každý den večer po hlavním líčení veřejnosti odvysíláno. Celý záznam je unikátní v tom, že po 66 letech budeme moct rozklíčovat přesné výpovědi obžalovaných/odsouzených, otázky a projevy soudců a prokurátorů. Ze záznamu poznáme, jak celý proces probíhal a jak moc se celý průběh lišil od toho, co bylo následně zveřejněno v knize, která měla veřejnosti v roce 1953 ukázat, k jakým zločinům se odsouzení přiznali a kvůli čemu jim byly uděleny tresty smrti a doživotí.“

Unikátní objev

Na konci března 2018 byly v hale zkrachovalé továrny v Panenských Břežanech nalezeny zvukové a filmové pásy z tohoto politického procesu.

Kruh se uzavírá

V dubnu tohoto roku se po více jak 50 letech do Českého rozhlasu na čas vrátily magnetofonové pásy se záznamem patrně nejznámějšího politického procesu 50. let 20. století v Československu. Jde o tak zvaný Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským.

Zatím poslední slovo patří zvukovému technikovi Miloslavu Turkovi, který se stejně jako v předchozím případu ujal přepisu pásů: „V březnu 2018 bylo v areálu zrušené továrny v Panenských Břežanech nalezeno několik beden s krabicemi, které zjevně obsahovaly obrazové a zvukové materiály z procesu se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Prvotní zajištění nálezu včetně fotografického zadokumentování proběhlo v režii filmového dokumentaristy Martina Vadase a historika Petra Blažka, kteří nechali všechny materiály převézt do prostor Národního filmového archivu v Malešické ulici. Již z fotografií, prezentovaných krátce poté na tiskové konferenci v kinu Ponrepo, bylo jasné, že se jedná o filmové materiály pro čtyřdílný filmový propagandistický dokument (Jiří Havelka: Československé filmové hospodářství 1951‒1955) a samostatný zvukový záznam celého procesu, provedený Československým rozhlasem. Průběh tiskové konference ukázal, že zatímco na rekonstrukci a následném využití filmových materiálů má NFA enormní zájem, ke zvukovým se staví se zdrženlivostí až nezájmem. Proto v podstatě bez připomínek prošel návrh M. Vadase, aby byly magnetofonové pásy co nejrychleji předány k rekonstrukci do Archivu Českého rozhlasu. V následujících týdnech převzal Český rozhlas celkem 183 krabic magnetofonových pásů a neprodleně zahájil práce na přepisech. Hrozilo totiž nebezpečí, že majitel areálu v Panenských Břežanech rekonstrukci zablokuje a všechny nalezené materiály skončí v jeho rukou.

Již při letmé prohlídce krabic bylo jasné, že značná část pásů je poškozena nesprávnou manipulací a zejména uložením ve vlhkém prostředí, řada z nich jevila známky přímého zasažení vodou. Krabice vyrobené z tvrzeného papíru se po zvlhnutí zdeformovaly, aretační plechové úchyty, mající za úkol pás pevně adjustovat v krabici, se po zoxidování uvolnily a po zlomcích milimetrů začaly svitky pásů deformovat a dělit do vzájemně se posouvajících vrstev. Na stavu pásů se velice negativně podepsalo i jejich ‚stohování‘ ve vodorovné poloze, zásadně odporující pravidlům správné manipulace. Přesto se ve výsledku ukázalo, že ani ty největší excesy neměly na zvukovou kvalitu podstatnější vliv.

Záznam procesu byl natáčen přímo v soudní budově v Praze na Pankráci. Po celých osm dní ho prováděl jediný technik, pracovník přenosového oddělení Československého rozhlasu pan Oldřich Růžička (nar. 1911). K natáčení používal dvojici německých studiových magnetofonů Janzen s posuvnou rychlostí 76,2 cm/s, jako záznamový materiál byl použit magnetofonový pásek Agfa-Wolfen typu ‚C‘. I když bylo jak ozvučení jednací místnosti, tak samotné natáčení technicky velmi dobře zajištěno, došlo přesto k několika zádrhelům, které ve svých důsledcích ovlivnily kompletnost či kvalitu záznamu. Hned první den při výslechu R. Slánského zmlkl linkový zesilovač v modulační cestě pro magnetofony (výpadek záznamu cca 2 minuty). Chybějící část byla doplněna z dodatečných nálezů v Národním archivu, takže výslech R. Slánského je kompletní. Při výslechu svědka Mordechaje Orena selhal pérový svazek záznamového tlačítka jednoho z magnetofonů (výpadek cca 1 minuta). Za vcelku nepodstatné lze považovat ‚prošvihnutí‘ přejezdu ze stroje na stroj při výslechu A. Londona, kde chybí pouze několik sekund, navíc zcela bezvýznamného obsahu. K největší závadě došlo ve 4. den procesu, kdy byla podstatná část výslechu E. Löbla doprovázena rušivými efekty v modulaci, a dokonce i krátkým výpadkem. Zde ale byl na vině zesilovač v hlavní modulační cestě, což ve svých důsledcích postihlo i paralelní záznam na Vinohradech (pro účely zpravodajství a Rozhlasové noviny) a poslechovou linku pro pracovnu Klementa Gottwalda na Pražském hradě.

Rekonstrukce záznamu proběhla na technickém pracovišti Archivu v dubnu a květnu 2018. Přepisy byly započaty na magnetofonu STUDER A812, ale už po prvním pásu bylo jasné, že tento stroj, vybavený špičkovou elektronikou pro řízení posuvu pásku, je pro práci se zdeformovanými svitky a zvlněnými pásy prakticky nepoužitelný. Proto už další práce probíhaly na klasickém, mnohem jednodušším a dlouholetou praxí prověřeném magnetofonu A80. Základním problémem při přepisech se ukázalo vyjmutí svitku pásu z krabice a jeho přenesení na odvíjecí talíř magnetofonu. Už při otevírání pokroucených krabic hrozil rozpad svitku a jeho standardní uchopení do rukou bylo již od pohledu zcela vyloučené. V mnoha případech bylo tedy nutno krabici buď rozstřihnout, nebo násilně roztrhat a naprosto ve všech případech pás nepřenášet, ale naopak sejmout talíř z magnetofonu, s nejvyšší opatrností ho podsunout pod pás a opět s nejvyšší opatrností ho zaaretovat na magnetofonu. Jako problém se ukázalo i navinutí pásu ‚vrstvou ven‘, dané konstrukcí páskové dráhy u magnetofonů Janzen. Pás musí být při zakládání dvakrát převrácen, a to jak před páskovou dráhou, tak i na straně navíjecí, neboť tvarová paměť pásu navíjeného obráceně, jenž byl uložen více než šedesát let, zcela mění ukládání jednotlivých závitů a hrozí až zničení svitku. U zvláště zdeformovaných pásů je nutno použít na navíjecí straně cívku místo středovky, protože ‚vyskakující‘ zavity opět mohou způsobit úplnou devastaci pásu. Takové pásy je nutno během celého průchodu páskovou dráhou pozorně sledovat a být připraven k bleskurychlému zásahu jak na straně odvíjecí (ručním zbrzděním zpětného pohybu talíře ‒ protitahu), tak navíjecí (ručním zablokováním navíjení). Přes sebeopatrnější manipulaci několikrát došlo k situaci, kdy se pás na talíři rozpadl na několik vzájemně posunutých vrstev, případně byl svitek zdeformován do tvaru, zcela znemožňujícího průchod pásu magnetofonem. Tehdy nezbývalo nic jiného, než rozstřižené části pásu ručně odvinout na podlahu (tzv. vydojit) a pak je opět ručně navinout zpět. Samozřejmostí bylo čistění páskové dráhy po průchodu každého jednotlivého pásu. Mnohdy hrozivě vypadající situace ale vždy skončily úspěchem, obrovská rychlost pásu spolehlivě zahladila množství slepek, pomačkaný pásek i krátké chybějící části pásku.

Prakticky všechny pásy se dochovaly v původním stavu, bez následných střihových úprav. Výjimkou jsou zhruba tři pásy s výslechem Rudolfa Slánského, které při poslechu vykazují slyšitelné skoky v modulaci, či dokonce manipulaci se smyslem věty. Střihy se dají na pásu vyhledat, navíc mají tyto pásy kratší stopáž. Vzhledem k tomu, že jsou slepky provedeny nikoli formou svaření pomocí filmového lepidla, ale lepicí páskou (‚klebebandem‘), běžně užívanou v rozhlasové praxi až o mnoho let později, původně jsme usoudili, že úprava byla provedena dodatečně v rámci poslechu při rehabilitačním řízení. Po získání srovnávacího materiálu z Národního archivu (záznam pro zpravodajství a Rozhlasové noviny) ale vyšlo najevo, že střihová úprava proběhla ještě v den procesu a materiál v Národním archivu je přetočenou kopií sestřiženého pásu ze soudní síně. Z toho vyplývá, že zatímco pro uměleckou výrobu byla v Československém rozhlasu používána v podstatě primitivní metoda spojování magnetofonového pásu, pro státně důležité projekty nebylo problémem obstarat si z ‚imperialistického západu‘ moderní a u nás běžně nedostupnou lepicí techniku.

Kompletace záznamů z jednotlivých pásů do celků dokumentujících průběh procesu se obešla bez větších problémů, přesahy modulace při přejezdech z pásu na pás byly kromě jediného (výše již zmíněného) místa plně dostačující k bezproblémovému navazování. Stačilo pouze srovnat úrovně (=hlasitost), v několika ojedinělých případech též i mírně upravit frekvenční charakteristiku. Celkově lze konstatovat, že výsledná kvalita záznamu předčila veškerá očekávání. Pokud pomineme prokopírování, z principu magnetického záznamu doprovázející každý záznam na páscích typů C, CH a L, technická kvalita se plně vyrovná současným digitálně pořízeným záznamům. Ani čas, ani špatné uložení nahrávkám neublížily a plně se tak potvrdila stabilita a spolehlivost klasického analogového magnetofonového záznamu. Dá se předpokládat, že při řádném uložení mají původní pětašedesát let staré pásy šanci přežít dalších několik desetiletí.

Celková statistika natočených pásů:

• 1. den:                 25 pásů                             506:21
• 2. den:                 18 pásů                             374:14
• 3. den:                 31 pásů                             633:40
• 4. den:                 26 pásů                             535:25
• 5. den:                 29 pásů (jeden pás chybí)  565:44
• 6. den:                 23 pásů                             463:18
• 7. den:                 27 pásů                             537:26
• 8. den:                   5 pásů                               88:05
• Celkem:            184 pásů minus 1 pás = 183 pásů
• Čistá stopáž:    3.704´13“ = 61:44:13

Z uvedeného přehledu vyplývá, že se podařilo úspěšně přepsat všech 183 dodaných pásů, chybí jediný pás z výslechu obviněného O. Šlinga. Celková dochovanost zvukového záznamu z procesu Slánský a spol. tak dosahuje unikátních 99,4 %.

Zbývá jen dodat, že originální záznamy na mgf. pásech budou po digitalizaci uloženy v Národním archivu. Zdigitalizované záznamy zůstanou kromě Národního archivu i v Českém rozhlase, kde budou k dispozici pro vysílání a badatele.