D-dur dvacetiletý. Rozhovor s Lukášem Hurníkem
Jaké rozhodnutí bylo při vzniku stanice pro fanoušky vážné hudby D-dur nejtěžší? Co mělo původně symbolizovat písmeno D na začátku názvu stanice? A proč je pro D-dur rozvoj umělé inteligence dobrou zprávou? Nejen to prozradil u příležitosti letošních dvacátých narozenin nejstarší digitální rozhlasové stanice v Česku její šéfredaktor Lukáš Hurník.
Proč jste jako název stanice zvolili před dvaceti lety právě D-dur?
Za prvé je D-dur samozřejmě taková jásavá tónina. A za druhé to D mělo v době vzniku znamenat taky „digitál“. Existoval plán, že D-dur bude první stanicí v řadě. D mělo v názvech zůstat zachováno i pro další digitální stanice jako D-žurnál, D-Jazz atp. Ale to potom odpadlo a zůstalo se jenom u D-duru.
V jakých podmínkách jste v 1. května 2005 ČRo D-dur jako první českou digitální stanici spouštěli? Co bylo nejtěžší?
Tehdy jsem byl čerstvě šéfredaktorem Českého rozhlasu Vltava, která vysílala daleko více klasické hudby než dnes, ale přesto nám její skalní fanoušci stále spílali, že hrajeme klasiky málo. V té době se v zahraničí začaly objevovat na internetu různé „samohrajky“ a my jsme se tedy v redakci vážné hudby dohodli, že bychom mohli zkusit takovýto program pro internet také vyrobit. Generální ředitel Václav Kasík, který měl k hudbě blízko, to okamžitě podpořil, a tak vznikla na svou dobu technologicky vyspělá a novátorská stanice.
Na začátku stálo několik klíčových rozhodnutí. Za prvé jsme se dohodli, že hudbu budeme ve vysílání stanice doprovázet komentářem. Po těch letech se ukazuje, že to bylo správné rozhodnutí, protože tím se ze streamu neboli oné „samohrajky“ stala skutečná plnohodnotná stanice.
Druhou věcí byla volba dramaturgie. Rozhodl jsem se, že stanovíme jediný dramaturgický zákon, založený na zvukovém kontrastu. Po klavírní hudbě následuje symfonický orchestr, po orchestru smyčcové kvarteto, po kvartetu opera atd. Takže když někdo nemá rád třeba operu, tak ví, že stačí chvíli vydržet a objeví se žánr, který mu bude vyhovovat více. Třetí pravidlo spočívalo v tom, že se na D-duru budou hrát celé skladby, nejenom vybrané líbivé věty a hity klasické hudby.
Odbavování vysílání po technické stránce vymyslel někdejší ředitel techniky ČRo Martin Zadražil spolu s kolegou Pavlem Balíčkem a jeho týmem. I po dvaceti letech funguje bez jediného výpadku.
Když se pak rozšířil DAB (digitální rozhlasová technologie pro plošné vysílání rozhlasových stanic, pozn. red.), Český rozhlas pod vedením Reného Zavorala cítil, že je potřeba nabídnout nějaký nový obsah. A tak se v r. 2017 stanice D-dur oddělila od Vltavy a stala se společně s Jazzem samostatnou, plnohodnotnou stanicí, vysílající přímé přenosy a specializované pořady.
Stanice nejen pro skalní fanoušky klasiky
Kdo vlastně kromě vás za stanicí D-dur jmenovitě stojí?
Na počátku to byla část redakce vážné hudby, odhadem takových jedenáct lidí. A někteří z těchto lidí s D-durem spolupracují dodnes. V současnosti náš interní tým čítá tři zaměstnance – mě, produkční Petru Slavatovou a dramaturga Petra Vidomuse. Staráme se kromě D-duru i o stanici ČRo Jazz, která vznikla v r. 2013.
Na co jste za těch dvacet let na D-duru nejvíc hrdý?
Jako největší zlom vnímám období před šesti-sedmi lety, kdy jsme si uvědomili, že D-dur už nemůže být stanicí jen pro vážné zájemce o klasickou hudbu. Prostě už jich nebylo tolik. A tak jsme vytvořili odpolední blok od čtyř do osmi, který se jmenuje „Klasika na dosah“. Vybrali jsme do něj asi 800 skladeb, určených pro posluchače, kteří s vážnou hudbou začínají. Tam se tedy hrají jenom jednotlivé věty s vysvětlujícími komentáři. Ke každé skladbě jsou dvě různá hlášení – jedno stručné, jedno obsáhlejší. Doufal jsem, že tohle bude taková brána do klasické hudby a brána do stanice D-dur a ono se to v těch výzkumech, co máme, skutečně ukazuje.
V jakém poměru na D-duru mixujete starší klasickou hudbu s tou soudobou?
Základní stavební prvek programu D-dur je čtyřhodinový blok, kde se střídají skladby různého druhu. Ale některé bloky mají svá zaměření. Např. těžší věci (tzn. oratoria, dvacáté století, soudobá hudba atd.) běží od osmi večer. V neděli ve čtyři máme operu, v sobotu ve čtyři máme jen starou hudbu, protože vidím, kolik mladých lidí chodí na Colegium 1704 a na Musicu Floreu atd. O víkendech sestavují dopolední program hosté, osobnosti se vztahem ke klasice.
AI jednou zajistí jednodušší provoz
Jak dnes funguje vztah mezi ČRo Vltava, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (SOČR) a ČRo D-dur?
Když jsme stanici D-dur zakládali, nikdo nepředpokládal, že by její součástí měly být i přímé přenosy nebo záznamy koncertů. Stanice na to ani nebyla technologicky připravená. Ale dnes už to umíme, a tak můžeme spolupracovat mnohem intenzivněji zejména se SOČRem. Živě např. vysíláme koncerty ze studia S1.
Se stanicí Vltava je to takové složitější. Ačkoliv je na ní čím dál méně vážné hudby, tak se stále prezentuje jako její hlavní rozhlasový kanál. Já si myslím, že Vltava má vysílat celospolečensky významné akce, např. zahájení Pražského jara, velké festivaly nebo zahajovací koncert České filharmonie atd. Ale to, co se děje v regionálních orchestrech, to, co se děje na HAMU, to hudební podhoubí v malých městech, by nám Vltava měla nechat. Což se už pomalu děje, ale nikdo to ještě natvrdo neřekl.
Jakým způsobem letošní narozeniny D-duru slavíte? A jaké máte plány?
K našemu výročí nám věnoval jeden koncert SOČR, další koncert byl D-duru dedikován taky na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka a v Hradci Králové. V Obecním domě dále chystáme výstavu fotografujících umělců, např. Štěpána Raka, Michaely Fukačové nebo Viléma Veverky. A Vydavatelství a nakladatelství ČRo publikovalo za našeho přispění notovou publikaci, sbírku jednoduchých úprav známých skladeb od Jiřího Temla a Zdeňky M. Košnarové.
Co se týče dalších plánů, mám takovou vizi, která reaguje na nástup umělé inteligence. Na jednu stranu si myslím, že je dobře být opatrný v zacházení s AI, tak jak to v rozhlase děláme, ale na druhou stranu si u stanice D-dur, kde je mluvené slovo sekundární, dokážu představit, že nikoli jeho obsah, ale hlas redaktorů v průvodním slovu, jednou v budoucnu zřejmě plnohodnotně a levněji nahradí hlas umělé inteligence. Umožnilo by to jednodušší provoz, a to bez ztráty lidského kontaktu, protože ten jde přes hudbu.
Hudba je v DNA veřejnoprávních institucí
Vy se kromě šéfredaktorských povinností zabýváte také komponováním. Loni v březnu byla SOČRem v Rudolfinu premiérově uvedena vaše nová skladba Radio, kterou jste složil ke stému výročí rozhlasu. Jak vůbec vnímáte vztah mezi rozhlasem a vážnou hudbou? Jde o historický přežitek nebo je to vztah stále živý?
Hudba je absolutně obsažena v DNA každé veřejnoprávní instituce. Když byla v Německu po druhé světové válce okupačními mocnostmi zakládána první veřejnoprávní rádia, cílem bylo zajistit primárně neideologické, spravedlivé a vyvážené zpravodajství. Ale od prvních okamžiků se současně s tím začaly zakládat symfonické orchestry, protože už tehdy si lidé uvědomovali, jak kultura buduje vztah člověka k zemi, národu, etice atd. A dneska to vidíme skoro ještě víc než kdy jindy.
Pro mě je to hlavní důvod, proč bojovat za veřejnoprávní média. Protože to jsou kulturní instituce, které produkují mimo jiné spoustu hudby. Nikde jinde než v rozhlasových archivech nenajdete kontinuální doklad o tom, jak se u nás hrálo a zpívalo v minulých sto letech.
Byl jste při komponování symfonického dokumentu Radio od počátku rozhodnutý jít po historické lince? Anebo jste měl pokušení vyjádřit historii rozhlasu něčím abstraktnějším?
Zrod této skladby ovlivnily tři skutečnosti: za prvé jsem ji skládal většinou na chalupě v pocitu nejistoty během covidu. Za druhé se mi blížilo třicáté výročí od nástupu do Českého rozhlasu a já si říkal, že bych rádiu měl vzdát nějaký nepatetický, upřímný hold, protože je to můj chlebodárce a jsem tady šťastný. A za třetí se blížilo výročí Symfonického orchestru. Pak se ukázalo, že ředitel SOČRu Jakub Čížek uvažuje podobně – že by rád objednal nějakou skladbu od člověka, který má k rozhlasu blízko. A tak se to sešlo.
Nějakou dobu předtím jsem navíc slyšel Alpskou symfonii Richarda Strausse, která byla ve své době trochu vysmívaná kvůli její ilustrativnosti. Líčí se tam totiž výstup na alpský vrcholek s větry, pasoucími se kravami, vodotrysky, ledovci, bouří, což se dlouho považovalo za jaksi naivní přístup. Ale v dnešní multimediální, povrchnější době se mně zdálo, že zvolit tento koncept má už zase své opodstatnění.
Když jsem skladbu začal psát, už jsem věděl, že na začátku bude kbelský stan (ve kterém 18. května 1923 začalo pravidelné vysílání Radiojournalu, pozn. red.), kde štěkal pes, venku byla bouřka a hlasatel tam říkal "Haló haló, zde vysílací stanice Radiojournalu ve Kbelích.“ Těšilo mě, že tuto scénu co nejnaturalističtěji orchestrálně vylíčím. A pak mě napadlo zobrazit orchestrem celou historii Českého rozhlasu – od založení až po digitální dnešek.
Vážnou hudbu poslouchají v Česku desítky tisíc lidí denně
A teď pojďme ještě k poslednímu velkému projektu, za kterým stojíte. Mám na mysli koncert Tisíc hlasů adventu, který proběhl na konci loňského roku v Obecním domě. Účastnila se ho čtyřicítka amatérských sborů ze všech koutů republiky v doprovodu SOČRu a pod taktovkou Petra Popelky. Byl to váš nápad?
To se vyvinulo v debatě s ředitelem Programu ČRo Ondřejem Nováčkem, když jsme se bavili o tom, kolik lidí v Česku poslouchá vážnou hudbu. Upozornil jsem ho, že když bychom sečetli posluchače koncertů vážné hudby ve všech českých městech denně, vyjdou nám desetitisíce lidí. A v návaznosti na to jsem zmínil další tisíce, co chodí do sborů. A takhle to vzniklo.
Zpočátku tomu věřil asi jen Ondřej Nováček, který akci dodal hybnost. A pak za tím byla spousta dalších lidí, zejména produkčních. Spojili jsme se Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu (NIPOS), což je organizace, která se zabývá amatérskou hudební kulturou, a ti nám strašně pomohli.
Díky tomu se akci nakonec podařilo uskutečnit, dokonce jsme byli zapsáni do České knihy rekordů jako koncert největšího počtu společně zpívajících pěveckých sborů a zpěváků za doprovodu symfonického orchestru. Šlo o dva koncerty a mě potěšilo, že ten první byl odvysílán v přímém přenosu na D-duru. Večerní koncert pak vysílala Vltava s Českou televizí.
Jak dlouho se vlastně tato akce připravovala?
Připravovala se přes rok. Sbory tam nevystupovaly samy za sebe, ale poskytovaly pro akci své členy, kteří se rozpustili ve více než devítisethlavém davu. Neuměli jsme odhadnout, jestli se sboristům bude chtít před Vánoci do Prahy přijet, ale ukázalo se, že to byla lichá obava. Za týden byl počet míst plně obsazen.
Je pravda, že jste pro koncert záměrně vybrali poměrně jednoduchý repertoár, aby šlo takto obrovský sbor spolu se SOČRem uřídit?
Vybrat správné skladby nebylo jednoduché. Sbory většinou zpívají s klavírem, nebo s pár smyčci, ale ne se symfonickým orchestrem. Proto jsme hledali repertoár, který je kompatibilní i s velkým orchestrem a zároveň ho alespoň částečně sbory znají. Skladby nemohly být moc rytmicky složité, protože ve Smetanově síni od dirigenta k poslednímu zpěvákovi nahoře je vzdálenost 25 metrů a ten zvuk prostě chvilku letí. Takže nějaká složitější polyfonie, kterou bych tam býval chtěl mít, se dělat nedala.
Koncert musel obsahovat nějaké vánoční motivy, k tomu končil Rok české hudby, takže jsme upřednostňovali české skladby… Řeknu vám, že kdyby se měl koncert opakovat, asi bychom hodně dlouho hledali další sadu skladeb, která by vyhovovala všem těmto kritériím.
Děkuji za rozhovor.
