Andrea Hanáčková: Jan Herget, Ester Havlová, Martin Suchánek: Budovy, které mluví (recenze)

Český rozhlas si prostřednictvím vydavatelství Radioservis nadělil ke svým narozeninám dárek – knihu o rozhlasových budovách v městech České republiky. Výpravně pojatá brožovaná publikace s množstvím barevných fotografií vydává svědectví o architektonické podobě budov, které byly v některých případech konstruovány přímo jako rozhlasové domy, jindy pro potřeby regionálních rádií přestavěny nebo jinak upraveny. Autoři postupují systematicky od pražských studií do Brna a Ostravy coby nejstarších rozhlasových domů, postupně projdou regionální studia ve všech místech, kde má rozhlas vlastní redakci, a končí v nejmodernější budově v pražské Římské ulici.

Vizuální převahu mají v knize fotografie, jež často tvoří samy o sobě mikropříběh daného studia. Není tedy od věci chápat knihu i jako reprezentativní publikaci, jíž člověk příležitostně listuje a užívá si jen její vizuální stránku. Příjemně se střídají pohledy na celek budov (například Karlovy Vary) a jejich zasazení v kontextu urbánní architektury (historizující fasáda bývalé Agrární banky v Hradci Králové). Fotografka Ester Havlová nalezla v každém z objektů řadu zajímavých architektonických detailů. Nechybí ani romantizující zákoutí, v tomto případě poskytla zvlášť příhodné exteriéry Wolfrumova neorenesanční vila v Ústí nad Labem. Zároveň si autoři fotografií dali vždy práci i s co nejatraktivnějším nasnímáním moderních studií, detailů z rozhlasové práce, techniky, případně artefaktů spojených s rozhlasovým vysíláním. Výjimečně obrazovému doprovodu (libereckého studia) vévodí dosti obecné fotografie mikrofonu, mixážního pultu, záběru na střihový program v počítači a červeného tlačítka, které jsou pro liberecké studio typické stejně jako pro kterékoli jiné. V dvojdomku malého regionálního studia zjevně prostě nebylo co fotit, fotografové si tak museli vystačit s hrou světla v poměrně banálním interiéru. V několika případech hravost zvítězila nad sdělností fotografií (barevný dřevěný panáček v rozostřeném studiu nebo záhadné asijské lampiony), jde ale opravdu spíše o výjimky.

Fotografové knihy tedy odvedli dobrou práci, i když je otázka, proč se k některým fotografiím dostal často i velmi podrobný popisek, zatímco jiné fotografie zůstaly zcela neidentifikovány. Často by to bylo potřeba. Lze třeba porozumět záměru autorů postavit do kontrastu fotografie postsecesního interiéru karlínského Národního domu, který od roku 1937 sloužil rozhlasovému vysílání, se záběry na moderní vybavení tamních studií. Prostřednictvím popisku se dovídáme o autorech plastické výzdoby Antonínu Štruncovi a Otakaru Rákosníkovi, k detailům současného designu hudebního studia už se však popisky nedostaly. Zatímco v popiscích fotografií v kapitole o pardubickém studiu si přečteme i drobné detaily o lakovaných kovových tyčkách zábradlí, jež jsou mechanickými panty spojeny s trubicovým madlem (s. 82), na jiném místě se při procházce královéhradeckým studiem u reprodukce obrazu nedozvíme, zda jde o avizovaného Josefa Jíru, Vladimíra Komárka nebo ještě jiného výtvarníka (s. 95, je to Komárek, ale každý to vědět nemusí).

I pro popisky fotografií tedy platí to, co musím nyní zmínit u textové složky knihy – tedy značná nevyváženost jednotlivých kapitol. Autor textu Jan Herget je výborný rozhlasový publicista, skvělý editor, dobrý reportér. Bohužel není znalcem architektury, nemá nijak zvlášť vytříbený cit pro prostor, celek nebo architektonický detail, případně talent vidět v architektuře souvislosti konstrukční a estetické nebo artistní, charakter „nehmotných materiálů“ (tepla, světla), otisk dané stavební epochy například ve využitém materiálu. Někdy si všimne technických elementů architektury nebo stavebních či funkčních detailů staveb, většinou ale spíše jen popisuje základní dispoziční charakteristiku budov. Nevládne v deskripci vždy bohatým slovníkem, na řadě míst dominují varianty slovesa být, což značně zplošťuje čtenářský zážitek. Dobře cítí rytmus textu, výkladové kompilační části prokládá historickými vsuvkami nebo konkrétními detaily z provozu jednotlivých studií, bohužel však pro tyto oddychové odstavce volí často historky zcela okrajové, místy lehce obskurní. Publikace tak působí poněkud nevyváženě. Tam, kde historii budov doplňují zajímavé detaily z historie Českého rozhlasu, nabývá text příjemně edukativní charakter, tam, kde se „historkaří“ o první písni Lucii Bílé nebo o kondomu navlečeném na mikrofon, zůstává velký otazník nad cílovou skupinou knížky. Na druhou stranu je třeba ocenit konkrétní pasáže, které se naopak povedly velmi hezky, třeba popis plzeňských plovoucích studií nebo hutné a vlastně velmi obrazivé popisy v poslední kapitole o pražské budově rozhlasu v Římské ulici. Možná je to i tím, že jde o autorovo domovské pracoviště.

Otázkou tak zůstává, jaká byla ambice této knížky. Pro člověka, jenž se zajímá o architekturu, je faktograficky nedostatečná a o daném tématu kromě základních údajů dohledatelných i jinde mnoho nepoví. Pro člověka, jenž se zajímá o historii jednotlivých regionálních studií, jsou jednotlivé kapitoly poměrně kusé, nedostane se v nich většinou na významné regionální rozhlasové osobnosti. Cílovou skupinu tak definuje nejspíš jakýsi obecný zájemce o rozhlas, který si rád utvrdí povšechné historické informace, které už znal (například o významu Tomáše Bati pro Zlín), dozví se přiměřené množství informací o rozhlasových budovách a nebude ochuzen o množství historek různého charakteru ze života rozhlasáků v různých koutech České republiky. V rámci produkce Radioservisu tak jde vlastně o docela typický titul pro většinového posluchače, jakkoli se nemohu zbavit dojmu, že Český rozhlas mohl mít ke svým narozeninám o něco vyšší ambice.