Adéla Jůnová Macková, Tomáš Pánek: Prof. Jan Rypka – rozhlasový průvodce po zemích Orientu

Jan Rypka se narodil roku 1886 v Kroměříži v rodině perníkáře a voskaře. Po vychození obecné školy navštěvoval gymnázium v Kroměříži, kde ho učitel latiny Klvaň a třídní profesor Wawruch, jenž ho učil francouzštinu, nadchli pro filologii. V roce 1905 složil maturitní zkoušku a jeho přáním bylo studovat konzulární akademii ve Vídni. Ta by jej připravila pro diplomatickou službu. Nicméně po smrti otce v roce 1899 se rodina potýkala s nedostatkem finančních prostředků na nákladné studium, a tak byl poslán do Vídně, ale na filozofickou fakultu. Zapsal se ke studiu arabistiky, turkologie a íránistiky a stal se žákem věhlasných profesorů J. Karabacka a M. Bittnera. Navštěvoval také přednášky chetitologa Bedřicha Hrozného, který pracoval v univerzitní knihovně a přednášel na filozofické fakultě. V roce 1907 si Jan Rypka studium přerušil a odešel jako vychovatel do Gruzie, kde se naučil rusky, což mu umožnilo studium ruské literatury a později též navázání kontaktů s ruskými íránisty. V roce 1910 složil doktorské zkoušky, dizertační práci přitom vypracoval na téma tureckého překladu Sa’dího Golestánu.

Ukončení studií a vstup do vědeckého života představoval pro většinu mladých orientalistů té doby velmi složitý krok. Profesorských stolic bylo v oboru jen několik ve Vídni i v Praze a cesta k nim vedla pouze přes habilitaci a na ni navazující několikaletou učitelskou praxi na filozofické fakultě bez nároku na plat či honorář. Nabízela se možnost výuky na střední škole či práce úředníka na ministerstvu školství a v knihovnách, kde bylo možné žádat o stipendia a studijní dovolenou. Kroky Jana Rypky se ale ubíraly ještě složitější cestou. Ve Vídni přijal místo v tiskárně, jež vydávala též orientalistické publikace, a nastoupil zároveň na dvouletou grafickou školu.

Ještě během působení ve Vídni se seznámil s Marií Mühlmannovou (1895–?), rodačkou z Kroměříže, se kterou se oženil 11. 2. 1918. Jeho manželka jej provázela do Prahy a následně také do Turecka a Íránu. Stala se mu oporou životní i pracovní. Vzhledem ke své jazykové vybavenosti – ovládala ruštinu, němčinu, francouzštinu a angličtinu – mu mohla pomáhat s opisováním a úpravou vědeckých textů i vyřizováním korespondence se zahraničními vědci.

V roce 1919 získal místo v Praze u České grafické unie. Jednalo se o velmi dobře placené místo, ale Rypka se chtěl prosadit ve vědě. Turkologie a íránistika byly v té době v Praze jen záležitostí soukromých učenců, orientalistika měla např. v roce 1919 na české univerzitě pouze tři profesory na filozofické fakultě (chetitologa Bedřicha Hrozného, arabistu Rudolfa Dvořáka a indologa Josefa Zubatého). Kromě nich začal o rok později přednášet i arabista a teolog Alois Musil a od roku 1923 arabista a semitista Rudolf Růžička; na teologické fakultě působil ještě Václav Hazuka, který zajišťoval přednášky asyriologické. Naděje na brzké akademické zakotvení byla velmi nízká, ale Rypka se díky podpoře Aloise Musila dostal v roce 1921 na ministerstvo školství a národní osvěty do odboru pro vysoké školy a ještě v tomtéž roce odjel společně s Felixem Tauerem na studijní pobyt do Istanbulu. Rok 1921 byl velmi příznivým obdobím, ministrem školství byl profesor všeobecných dějin Josef Šusta a Úřad pro zahraniční obchod, který shromažďoval platby za exportní a importní cla, řídil Rudolf Hotowetz, pozdější předseda Orientálního ústavu. Propojení těchto dvou osobností s Aloisem Musilem a přímluva prezidenta T. G. Masaryka vyústily v podporu orientalistického bádání v zahraničí. O rok později se do Indie dostal též Vincenc Lesný. Stipendium ve výši 50 tis. Kčs od Úřadu pro zahraniční obchod mělo podmínku kopírující snahy v té době plánovaného Orientálního ústavu, a to propojit hospodářské a vědecké bádání v Orientu – orientalisté měli kromě své odborné práce předkládat též hospodářské zprávy o trzích země, do níž mířili.

Během ročního pobytu v Istanbulu bádal Rypka v tureckých archivech a knihovnách a studoval na filozofické fakultě, kde navštěvoval přednášky profesora Ferida, který ovlivnil jeho pozdější směřování k perské literatuře. Do Turecka s ním odešla i jeho manželka, která tam vedla kurzy češtiny pro krajany žijící v Istanbulu. Stýkali se nejen s nimi, ale též s místními intelektuálními kruhy. Od Véfika paši se Rypkovi podařilo koupit soubor tureckých, perských a arabských rukopisů pro univerzitní knihovnu v Praze. Pobyt v Turecku pro Rypku znamenal možnost habilitace – prací nazvanou Představy, charakter a překlad tureckého básníka Sábita získal docenturu. To ovšem znamenalo pouze bezplatně učit na filozofické fakultě v rámci Semináře pro semitskou filologii, vedeného profesorem Růžičkou, a pokračovat v práci na ministerstvu. Vyučoval též turečtinu a perštinu na Vysoké škole obchodní, kde se vzdělávali budoucí čeští obchodníci vysílaní ve třicátých letech do Orientu Orientálním ústavem (vznikl v roce 1922, ale většina jeho činnosti spadá až do 30. let). Jan Rypka působil rovněž v Orientálním ústavu, patřil mezi jeho zakládající členy a účastnil se práce představenstva. Pracoval také v redakční radě významného vědeckého časopisu Archiv Orientální, ve kterém publikoval část svých vědeckých studií, a aktivně přednášel vědeckému publiku i veřejnosti.

V roce 1927 byl Rypka jmenován mimořádným profesorem turecké a perské filologie a založil stejnojmenný seminář, jenž se v roce 1928 vyčlenil ze Semináře pro semitskou filologii. O tři roky později byl jmenován profesorem řádným, což znamenalo především dobré finanční zajištění a klid na vědeckou práci. Jeho práce nacházely ohlas ve světové íránistice. V roce 1934 tak reprezentoval československou íránistiku na mezinárodní konferenci pořádané v rámci oslav tisícletého výročí básníka Ferdúsího v Teheránu, na níž pak navázal ročním studijním pobytem. Rypka se během něj seznámil též s krajany, kteří pracovali v Teheránu pro Škodovy závody, a zajímal se o hospodářské záležitosti Československa stejně jako během studií v Istanbulu. Zážitky ze země lva a slunce líčí ve své knize Íránský poutník, která vyšla krátce po jeho návratu do Prahy.

Už od roku 1925 působil Rypka na filozofické fakultě české univerzity, kde se v roce 1938 stal děkanem. Byl členem významných vědeckých společností – kromě Orientálního ústavu byl členem České akademie věd a umění – a v roce 1952 patřil mezi první řádné členy Československé akademie věd. V roce 1966 dostal pozvání na mezinárodní íránistický kongres pořádaný v Teheránu, který se konal pod záštitou šáha Rezá Pahlevího. Kvůli svému zdravotnímu stavu se jej však nemohl zúčastnit, jeho štafetu tak přebrali jiní – kolega Felix Tauer a žáci Otakar Klíma a Jiří Bečka. Jan Rypka zemřel na sklonku roku 1968 v Praze.

Významnou a dosud nepříliš známou kapitolu Rypkova veřejného působení představuje jeho spolupráce s prvorepublikovou československou rozhlasovou společností Radiojournal a jejími nástupci, druhorepublikovým Česko-Slovenským, protektorátním Českým a poválečným Československým rozhlasem. Od ledna 1929 do září 1945 promluvil Rypka do rozhlasových mikrofonů téměř ve dvou desítkách pořadů, přičemž plných sedmnáct jich bylo nahráno v letech 1936–1941. Nejčastěji se jednalo o monologické přednášky, v nichž Rypka posluchačům představoval náboženskou kulturu (Chvějící minaret z 8. 11. 1936, Bůh a krásno z 25. 7. 1937 či Hlas muže Alláhova z 14. 1. 1940) a literární tradice orientálních zemí (Nizámího pohádka indické princezny z 10. 12. 1939 či O knihách, knihovnách a knihomilech na Východě z 9. 3. 1941). Je typické, že Rypka do mikrofonu velice často sděloval zážitky z vlastních cest na Východ, od nichž se odrážel k vylíčení tamějších obecnějších problémů (Mluvící hroby v Šírázu z 5. 2. 1939 či Nové Turecko z 27. 1. 1941). Zřejmě i proto byl mezi posluchači velice oblíbený, a tak jej rozhlasový programový týdeník mohl v lednu 1941 důvěrně nazvat „naším průvodcem po Persii a Íránu“.

Jan Rypka v rozhlasovém studiu (nedatováno)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Je cenné, že vedle dvou fotografií Jana Rypky a čtrnácti textových podkladů jeho přednášek pečuje Archiv Českého rozhlasu také o dvě nahrávky jeho hlasu. První z nich pochází z 23. 2. 1936 a jedná se o fragment jeho přednášky o dějinách a současnosti Íránu. Daleko zajímavější je však nahrávka z 24. 7. 1937, která byla v sedm hodin večer odvysílána v rámci zahraničního krátkovlnného vysílání. To od roku 1936 na popud ministerstva zahraničí propagovalo československou politiku v zahraničí ve víceméně pravidelném vysílání. Zmíněná přednáška Jana Rypky je velmi zajímavá svým neobvyklým obsahem. Orientalista zdraví československé krajany v Íránu, tedy především zaměstnance Škodových závodů a jejich dceřiné společnosti Société Iranienne Skoda, Konstruktivy, Omnipolu, ale též ČKD či Zbrojovky Brno. Počátkem 30. let se díky obrovské podpoře prvního československého vyslance v Íránu Miroslava Schuberta podařilo československým průmyslovým podnikům proniknout na íránský trh v oblasti zbrojního exportu a začaly se podílet též na budování íránského průmyslu. Zatímco první pušky pro íránskou armádu vyvezla Zbrojovka Brno a první cukrovar v Karadži postavila ČKD, od roku 1933 převzaly prim Škodovy závody. V Íránu postavily šest cukrovarů, továrnu na zpracování tabáku nebo elektrárnu, podílely se také na elektrifikaci Teheránu, na výstavbě dopravní infrastruktury a exportem houfnic a děl též na vyzbrojení armády šáha Rezá Pahlavího. Jan Rypka se tak při svém pobytu v Teheránu ocitl mezi početnou skupinou krajanů, úředníků vyslanectví a zaměstnanců zmíněných exportních firem. Ve svém cestopise Íránský poutník zmiňuje především zástupce vedení Škodových závodů, se kterými se vydával na cesty po Íránu. Naplňoval tím též prvotní myšlenku Aloise Musila o propojení kulturního a hospodářského pronikání do zemí Orientu, jež se mělo stát základem jak pro financování orientalistického bádání, tak pro vytvoření hospodářské infrastruktury na Blízkém a Středním východě.