Tomáš Pánek: Po stopách nalezené nahrávky. Rozhovor Václava Havla s Ferdinandem Peroutkou z roku 1968

Když se zvukař Miloslav Turek v roce 2025 probíral různorodou směsicí magnetofonových pásů, odevzdaných do archivu bývalými zaměstnanci rozhlasu, narazil na pozoruhodný záznam – kopii interview, jež během své návštěvy USA na jaře 1968 natočil Václav Havel s Ferdinandem Peroutkou. Rozhovor o celkové stopáži jedné hodiny a dvanácti minut byl uchován na třech pásech. Tematické a chronologické indicie napovídaly, že tato kopie pochází od Jarmily Lakosilové. Po cíleném pátrání právě v její kolekci objevil Turek na počátku února 2026 tři originální magnetofonové pásy americké výroby s tímto rozhovorem. Paní Lakosilová si bohužel nevzpomíná, kdy a jakým způsobem se k ní originály dostaly. Podle dokumentace připojené ke kopiím byly tyto původní pásy přetočeny 2. července 2001 techničkou Sylvou Houškovou. Ani ona si však podrobnosti nepamatuje.

Dosavadní literatura se v interpretaci důvodů, proč si Havel rozhovor s Peroutkou natočil, poněkud rozcházela. Publicista Pavel Kosatík ve své monografii o Peroutkovi předložil tezi, že interview mělo být součástí širšího cyklu rozhovorů s českými a slovenskými exulanty, jež Havel v USA nahrával na zakázku Československého rozhlasu. Vyjádření samotného Havla i dochované prameny však tuto verzi korigují. V knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou (Dálkový výslech) budoucí prezident vzpomínal, že na jaře 1968 chystal knihu komentovaných interview s osobnostmi exilu, jejíž kapitoly chtěl nejprve publikovat na pokračování v Literárních novinách (v období Pražského jara přejmenovaných na Literární listy). V zámoří se skutečně s řadou exulantů setkal a všem pokládal totožné otázky. Nahrávka s Peroutkou mu tak měla posloužit především jako podklad pro chystaný text. Po návratu do Československa na něm začal pracovat, jeho záměr však záhy zmařila srpnová okupace.

Zároveň však Havel nepochybně počítal s tím, že paralelně s přípravou knihy poskytne nahraný rozhovor s Peroutkou Československému rozhlasu k odvysílání. Tuto verzi potvrzuje několik zvukových i písemných pramenů. Ostatně už na závěr samotného interview Havel říká Peroutkovi přímo do mikrofonu: „Já vám děkuji mnohokrát za rozhovor a pevně věřím, že bude moci být vysílán, myslím že… Nevím, jak na tom záleží vám, záleží-li vám na tom, ale myslím, že v každém případě daleko víc by na tom mělo záležet nám doma.“

Po svém návratu do vlasti předal Havel nahrávku Jiřímu Dienstbierovi z Československého rozhlasu. Cílem bylo nechat ji v rozhlasové písárně přepsat do textové podoby (zřejmě pro chystanou publikaci) a zároveň vybrané pasáže připravit k odvysílání. Dramatické předokupační dny zachycuje Dienstbierův dopis Havlovi ze 14. srpna 1968: „Milý pane Havle, podařilo se mi konečně v tom zdejším zmatku dát přepsat Peroutku. Kvalita přepisu odpovídá ovšem úrovni písárny Čs. rozhlasu, což Vás sice bude místy asi rozčilovat, ale zatím se s tím nedá nic dělat. Vysílat to zatím nebudeme z důvodů, které chápete. Jsou tam ovšem pasáže, které bude snad možné pustit dost brzy. Zatím si říkáme, že do sjezdu počkáme se vším, co by mohlo být záminkou pro organizování nějaké Kodajovské platformy.“ (Generál Samuel Kodaj patřil k nejradikálnějším odpůrcům obrodného procesu.)

Ferdinand Peroutka|foto:Olga Kopecká (Valeská)

Po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy už však k plánovanému odvysílání nedošlo. O trpké dohře psal Havel Peroutkovi do New Yorku 16. března 1969: „…pokud jde o Váš interview: po návratu jsem ho odevzdal Jiřímu Dienstbierovi z pražského rozhlasu, kterého velmi zaujal a který naplánoval, že ho budou v září vysílat. Nedošlo k tomu ze zřejmých důvodů: přijely sem mezitím sovětské tanky, aby tomu zabránily. /V této souvislosti mne napadá, že jejich příchod byl vůbec – z hlediska mého amerického podnikání – načasován s jakousi symbolickou logikou: přijely totiž právě ve chvíli, kdy jsem shromáždil konečně všechny odpovědi na svou ‚anketu‘ a sestavil z nich a svých průvodních úvah onu montáž, která pak měla v září začít vycházet v Lit. listech (…)./ Pan Dienstbier byl pak poslán postrkem do Washingtonu jako dopisovatel /aby doma příliš nezlobil/ a ten pásek je bůhví kde, nejspíš v archivu rozhlasu. Je mi tedy líto, že jsem Vás trápil zbytečně.“

Skutečnost, že Havel nahrávku po návratu z USA odevzdal do rádia, potvrzují i další prameny. Jarmila Lakosilová v rozhovoru pro rozhlasový týdeník roku 1997 sice ocenila, že Český rozhlas díky Peroutkově manželce Slávce, která po sametové revoluci přesídlila do Prahy, získal „unikátní nahrávky, které nemá ani Svobodná Evropa“, ale interview jejího manžela s Havlem se tato poznámka zřejmě netýkala. Sama paní Peroutková totiž ve svých pamětech, vydaných roku 2005, stran onoho rozhovoru hořce poznamenala, že byl zachycen „na magnetofonový pás, který Havel odevzdal v Československém rozhlase a od té doby také neexistuje“.

Sám Václav Havel se během devadesátých let k pohřešovanému interview v rozhlasovém vysílání několikrát vracel. V jednom z dílů cyklu Fonogramy (1996) vzpomínal: „Byl to zvláštní rozhovor (…), ten jsem natočil a poskytl rozhlasu, aby si z toho něco vystříhal, vysílal. Myslím, že k tomu už nedošlo, pak přišli Rusové, ale to tam někde možná taky ve sklepení leží.“ Ještě plastičtěji situaci popsal v pořadu Budeme pokračovat? z roku 1998: „Byl to první rozhovor, co jsem s někým nahrával. Nejsem – a zvláště tehdy jsem nebyl – žádným zkušeným rozhlasovým člověkem či nahrávačem a navíc jsem se styděl, byl jsem mladej, že ano, on to byl starý pán. Takže nevím, jaký ten produkt je, ale správně by měl někde ve vašich archivech rádia ten produkt se nalézat, neboť jsem to odevzdal rádiu po návratu z té Ameriky.“

Shromážděné prameny a svědectví nás opravňují k závěru, že Václav Havel nahrávku svého „amerického rozhovoru“ s Ferdinandem Peroutkou v období Pražského jara skutečně předal Československému rozhlasu. Její další osudy po srpnu 1968 zůstávají zahaleny tajemstvím – během normalizace mohl pás někdo ze zaměstnanců ukrývat v soukromí, případně jej mohl některý z odcházejících rozhlasáků vyvézt do exilu. Někdy v druhé polovině devadesátých let či na přelomu tisíciletí se záznam dostal do rukou Jarmily Lakosilové. Ačkoliv jej ve svých pořadech zřejmě nevyužila, nechala v červenci 2001 pořídit jeho kopii. Poté stopa opět mizí až do nedávné doby, kdy kopii i originál nahrávky nalezl Miloslav Turek, který ji zároveň zdigitalizoval. Tím se rozhovoru konečně otevřela cesta k posluchačům. Záznam totiž představuje nejen zajímavou kapitolu z dějin rozhlasového archivu, ale především poutavé zvukové svědectví o setkání dvou generací intelektuálů a významných osobností českého myšlení a kultury.

Digitalizovanou nahrávku si lze poslechnout zde >>>