„Ruština se mi zažrala do krve.“ Rozhovor s Liborem Dvořákem

19. říjen 2026

Libor Dvořák (nar. 1948) je uznávaný překladatel z ruštiny a dlouholetý rozhlasový komentátor, který v letech 1959–1963 žil v Moskvě. Po roce 1989 vyměnil literaturu za novinařinu. Působil v České televizi a roku 2005 zakotvil v Českém rozhlase. V redakčně upraveném rozhovoru vzpomíná na svá moskevská léta, přechod od literatury ke zpravodajství i na novinářskou kariéru.

Libore, jako dítě jsi strávil čtyři roky v Moskvě. Určilo toto období tvou budoucí profesní dráhu?

Zcela zásadně. Protože při československé ambasádě, kde byl můj otec velvyslancem, byla škola jen do páté třídy a mně tehdy bylo jedenáct, musel jsem proto nastoupit do normální školy. Čtyři roky jsem chodil do běžné sovětské školy s místními dětmi. Tahle zkušenost mi dala praktickou a důvěrnou znalost ruštiny, která se mi zažrala do krve. A tohle všechno nakonec určilo mou profesionální kariéru, protože když jsem se vrátil, vystudoval jsem sice Střední zemědělskou mechanizační v Mladé Boleslavi, ale když jsem odešel na vysokou zemědělskou, hned jsem pochopil, že to technické vzdělání pro mě moc nebude a utekl jsem na filozofii. V osudovém roce 1968 jsem si říkal: „se svou zkušeností bys přece jenom u té ruštiny měl zůstat.“ A teď po těch pomalu šedesáti letech mám takový pocit, že se to vcelku vyplatilo.

Jak na tehdejší Sovětský svaz přelomu 50. a 60. let vzpomínáš?

Vzpomínky jsou vesměs velmi pozitivní, měl jsem tam skvělé kamarády. Pochopil jsem, že to není jen monstrum, jak bylo vnímáno ze Západu, ale v rámci možností normální země. Na druhou stranu byla samozřejmě masivně poznamenaná komunistickou ideologií. Toto prokletí, jak bohužel vidíme, tam v různých podobách pokračuje dodnes.

Libor Dvořák

Po studiu na Filozofické fakultě UK jsi dlouho pracoval v časopise Sovětská literatura. Byla to normalizační sedmdesátá a osmdesátá léta. Jak na tuto éru nahlížíš?

Vzpomínám na to s velkou nostalgií. Přes prapodivný ideologický rámec té doby tam byl úžasný kolektiv. Sešla se tam tehdejší rusistická elita a plno legend, jako byl například můj první překladatelský patron Voloďa Michna. Dalším členem redakce byl můj celoživotní kamarád, bohužel už zesnulý, slovenský kolega Milan Tokár, který tam přišel na rozdíl ode mě víceméně z nouze, protože byl vyškrtnut ze strany v devětašedesátém, takže to byla pro něj jediná záchrana. I další jména kolegů a spolupracovníků byla hvězdná: Jan Zábrana, Hana Vrbová nebo Jaroslav Piskáček. Byla to pro mě nesmírně cenná zkušenost a skvělé východisko pro mou pozdější překladatelskou i novinářskou kariéru.

Po roce 1989 jsi ale od literatury utekl k novinařině a nastoupil jsi do České televize. Jak k tomu došlo?

Já musím trošku předejmout, jak k mému přechodu od čirého překladatelství k novinařině došlo. Bylo to zkrátka a dobře tak, že jsem se v roce 1989 v Sovětské literatuře stal šéfredaktorem. Brzy poté jsem byl i ředitelem nakladatelství. Byl to ale bývalý podnik Svazu československo-sovětského přátelství a mně se ho nedařilo z tohoto područí vymanit, tak jsem se rozhodl odejít. Čirou náhodou manželka tehdy koukala na televizi a říkala: „Zrovna tady hlásali, že televize hledá redaktory, nechceš to zkusit?“ Poslechl jsem a takhle se, tuším v roce 1991, můj osud hodně změnil. Kromě překládání mi k tomu přiskočila i novinářská práce.

Při nástupu do televize jsem měl velkou výhodu v tom, že jsem přicházel v době, kdy šéfredaktor byl Petr Studenovský, na kterého si v žádném případě, jakkoliv to byl takzvaně režimní novinář, nemůžu stěžovat. Jeho zástupcem byl už tenkrát Honza Dobrovský, který mě tenkrát do televize přijímal se slovy: „No, Libore, to je úžasný. Takovýdleho chlapa jako vy tady bude potřeba.“ A byl jsem tehdy rád, že když mi dával na vybranou, říkal: „Já vím, že každej by se tady dneska nejradši vrh na tu domácí politiku, ale vás bychom nutně potřebovali speciálně na to Rusko, když se tam teď děje tolik věcí.“ Jsem rád, že jsem ho tenkrát poslechl.

Studio 68. Rusista a redaktor Českého rozhlasu Libor Dvořák

V roce 2005 jsi přešel do Českého rozhlasu. V čem pro tebe spočívalo kouzlo rozhlasové práce oproti televizi?

No, to se stalo jednoduše. V televizi jsem byl s jistými přestávkami až do roku, tuším, 2004. Ale protože jsem už na konci 80. let, společně s kamarádem a kolegou Vláďou Novotným, dělal v rádiu pro pořad Zrcadlo kultury taková okénka z nejsoučasnějšího Ruska, měl jsem vlastně už tehdy na to rádio docela našlápnuto. A když jsem měl v televizi pocit, že už mi chtějí svěřit jenom editorskou práci, tak jsem šel.

Co se týká toho kouzla rozhlasové práce, já bych užil úžasného příměru své osudové životní kamarádky Hanky Kofránkové, rozhlasové režisérky, která před lety letoucími, ještě než jsem v rádiu nastoupil, pronesla moudro, které si budu pamatovat po celý zbytek života, i když ho už asi moc nezbývá – o to snáze se to bude pamatovat: „V rádiu mě vždycky nesmírně těšilo, že tam to živé slovo jde jaksi z jazyka rovnou do duše.“

Zažil jsi éru Českého rozhlasu 6 i vznik současné stanice Český rozhlas Plus v roce 2013. Jak vnímáš tento posun?

Jako naprosto přirozený vývoj. Plus v tom nejlepším navázal na zkušenosti Šestky i někdejší Svobodné Evropy. Jako čistá stanice mluveného slova se blíží formátům typu BBC nebo Deutsche Welle. Podílet se na takovém projektu pro mě bylo obrovskou radostí.

Libor Dvořák přebírá ocenění na vánočním večírku ČRo (2012)

Sledoval jsi reakce posluchačů na své komentáře? Změnily se po začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022?

Změnily se výrazně. Když v roce 2014 začínala ukrajinská krize, často jsem na ulici poslouchal kritiku: „No, vy jste tomu zase dal, pane Dvořák.“ Od 24. února 2022 se ale postoj lidí proměnil. Zastavují mě na ulici a nešetří chválou. Samozřejmě kritické ohlasy chodí stále, to je v téhle práci nevyhnutelné, ale lidé si dnes mnohem víc uvědomují vážnost situace. Sám jsem přitom tehdy v únoru koukal jako blázen. Všichni jsme se toho dlouho obávali, ale do poslední chvíle nechtěli věřit, že to dojde takhle daleko. Takto brutální agresi čekal málokdo.

Na konci roku 2025 jsi odešel do důchodu, ale v rozhlase tě slýcháme dál.

Bylo mi to tehdy líto, ale s ohledem na věk už nebylo zbytí. Jsem ale moc rád, že pro Plus nebo Radiožurnál mohu příležitostně pracovat dál. Soudím, že dokud hlava slouží, člověk musí pořád něco dělat.

autor: ivm
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat