Červen 2020: Nejvíc se mě lidé ptají, jak devítiměsíční dceru krmím lžičkou

10 fotografií

Na Alenu a malou Šarlotu čekám v metru Kačerov. Vystupují z prvního vagonu soupravy, kterým jezdí pokaždé. Alena dceři upravuje deku v otevřeném sportovním kočárku. Šarlota leží na zádech s chrastítkem v ruce a mámu pozoruje.

„Přeci jen fouká. Taky už musíme mít sporťák, protože holčička už je tak živá, že v hlubokém kočárku se obrací na bříško a ráda by koukala a možná i časem vystupovala. Takže z důvodů bezpečnosti už má sporťák,“ vysvětluje nevidomá maminka.

Alena využívá eskalátory, protože výtah na Kačerově není. Míjíme turnikety a ptám se, jak nevidomý najde zastávku konkrétního autobusu. „Už sem chodím tak často, že o tom nepřemýšlím. Prostě dojdu po paměti,“ usmívá se.

Na autobusovou zastávku začíná během čekání svítit sluníčko, nevidomá Alena to cítí a Šarlotě automaticky zatahuje horní část kočárku: „Kdybych si to zrovna neuvědomila, ona by se za chvíli stejně ozvala, protože by se jí to sluníčko v obličeji přestalo líbit,“ vysvětluje zkušeně.

Největší překvapení? Že jsem to zvládla

Nastupujeme do autobusu, kde dítě lehce pospává. Za chvíli se ale začíná zajímat o okolí. „Nechci říct, že Šarlota cestování snáší špatně, ale musím být mnohem opatrnější. Už se hodně hýbe. Asi brzo přijde období, kdy bude třeba vyhazovat věci z kočárku. To bude teprve jízda,“ směje se Alena a připravuje se na výstup s kočárkem pozadu. Terén před sebou prozkoumává slepeckou holí a dítě vozí za sebou.

Čtěte také

Pomáhám, protože si pamatuji, jak mi bylo v podobné situaci, říká nevidomá držitelka Ceny Olgy Havlové

Šarlotě je devět měsíců. Největší překvapení mateřství Alena formuluje do několika vět: „Asi to, že jsem to nakonec zvládla. Každý den mě překvapuje, jak je dítě samostatnější, jak mě napodobuje. Třeba vidí, že na věci sahám rukama, tak na ně taky sahá rukama.“

Vidící lidé se Aleny teď nejčastěji ptají, jak dítě krmí. „Přeci jen vám do toho to dítě strká ručičky. Trefit se do pusy. Poznat, že už holčička dobaštila a že už je čas dát další lžičku. Ale to se všechno dá odvodit zkušenostmi a tím, že člověk poslouchá. Musíte se soustředit jen na miminko,“ vysvětluje.

Máma s kytarou

Za chvíli přicházíme na místo brigády – seniorům do odlehčovacího zařízení v Praze 4, kde dostává Šarlota přesnídávku přímo v kočárku: „Otevři pusu a neber mi tu lžičku. Loty, ty mi chceš pomáhat. Je to jedlík, dřív moc jíst nechtěla, teď už je to úplně v pohodě,“ komentuje Alena.

Po svačině jde Alena na terasu za skupinkou seniorů, se kterými si v rámci projektu Návštěvy potmě povídá a zpívá: „Dobrý den, udělejme prosím takové krátké seznamovací kolečko. Já jsem za vámi přišla, abychom si zazpívali. Jaká máte přání?“ vybízí je.

Šarlota zpívající mámu s kytarou v ruce pozoruje, za chvíli o dceři začne Alena sama mluvit: „Opakování matka moudrosti. Už se známe a vy víte, že tady mám holčičku. Kdo si vzpomene, jak se jmenuje? Já vám napovím – stejně se jmenovala manželka Tomáše Garrique Masaryka. Kdo ví? Ano. Šarlota.“