„Když jsem v šedesátých letech začínal s rhytm and blues, byl jsem velmi ortodoxní.“ Interview s Michalem Prokopem
Ve skupině Framus Five, která byla založena již v roce 1963, působil nejprve jako kytarista. Jako zpěvák pak exceloval o čtyři roky později na prvním československém beatovém festivalu. Osobnost Michala Prokopa jistě není třeba tuzemským posluchačům zevrubně představovat. Mnozí jej ostatně dobře znají z kultovních alb typu „Město Er“ nebo „Kolej Yesterday“.
- Skupina Framus Five byla založena v roce 1963. Jak to tehdy vypadalo v „Praze beatové“?
Inu, kapel jako máku, samozřejmě především amatérské, různé úrovně, už jeli Beatles, začínali Stones, chodili jsme na Barču na Komety, do Kotvy na Donaldy, nebo Crystal, Hells Devils, už se formovaly a postupně pak jako první zprofesionalizovaly dvě, alespoň v Praze klíčové kapely – Olympic a Mefisto, později taky Matadors, ale i v Ostravě ba Brně už bylo co poslouchat. My jsme tehdy v začátcích hráli jen instrumentálky, hlavně od Shadows. Ale většinou se v kapelách samozřejmě zpívalo: Pavel Sedláček, Pavel Bobek, Miki Volek, Pete Kaplan, Pavel Černocký a další… a taky holky – Yvonne Přenosilová, Věra Křesadlová a určitě jich bylo ještě víc. Klíčové pro nás všechny bylo v roce 1965 vůbec první vystoupení tehdy špičkové britské kapely Manfred Mann. To byl asi největší hudební zážitek z doby začátků, ale možná pro mě osobně i vůbec z celé mé kariéry.
- Fenomén Radia Luxembourg… Patřil jste i Vy k jeho „oddaným“ posluchačům?
Samozřejmě! A později se ještě přidalo i odpolední hudební vysílání Svobodné Evropy, které, na rozdíl od zpravodajství a publicistiky, nebylo rušeno. Myslím, že i kvůli tomu vzniklo v Československém rozhlase Mikrofórum, pořad, který měl „Svobodce“ konkurovat směrem k mládeži, samozřejmě hudebně…
- Vaše osobnost je neodmyslitelně spjata se soulem. Titul „Blues In Soul“ ostatně nese i první album skupiny Framus Five. Která z osobností soulu je pro Vás stále aktuální?
To asi nedokážu takhle říct. Stále si myslím, že největší osobností v tomto směru je Ray Charles, který mě ovlivnil nejvíc.
- Nyní už k 1. Čs. Beat Festivalu, kde jste byl vyhlášen nejlepším zpěvákem přehlídky. Co to pro Vaši budoucí kariéru znamenalo?
To byl skutečný start, díky tomu jsme se zprofesionalizovali – dostali jsme nabídku od Reduty, agentury tehdejšího Státního divadelního studia, kde byl třeba Semafor, Apollo s Karlem Gottem, a taky jsme dostali první nabídku na natáčení ve studiu v rozhlase. Čili opravdovský start kariéry!
- Vystoupil jste ostatně na všech beatových festivalech v roce 1967, 1968 a 1971. Čím se pro Vás zásadně lišily?
Ono to tak trochu mapovalo celou situaci v tehdejším Československu, i ve sféře, které se dnes říká showbusiness. Na prvním jsme vystoupili jako zcela neznámí amatéři, ale s šokujícím repertoárem amerického rhythm and blues. Na druhém už jsme byli renomovanou kapelou, měli jsme za sebou dokončené první album a taky drobnou zkušenost z naší „cvičné emigrace“ do tehdejšího Západního Německa. Bylo to těsně po okupaci, ale ještě jsme nikdo přesně netušili, kam to tady u nás bude všechno směřovat, i když už se schylovalo k normalizaci, ale ještě nenastala. Ten třetí už byl pro mě poněkud mimo. Framus Five sice natočili druhé album Město Er, česky, s Kainarovým textem. To ještě ani nebylo venku, ale kapela už neexistovala a já vystoupil jen jako host s kapelou jazzmanů Šest strýců, s pár skladbami z repertoáru Blood Sweat and Tears. Ale vlastně už začínalo být tuho. I když tam tenkrát zazářilo Flamengo s repertoárem budoucího Kuřete v hodinkách, pokud se nepletu ještě bez Kainarových textů…
- Čs. Beat festival byl realizován jen několik měsíců po srpnových událostech. Zúčastnili se ho rovněž zahraniční skupiny v čele s The Nice. Vybavíte si na něj i po letech konkrétní vzpomínky?
Dvě kapely byly pro mě jako blesk z čistého nebe. The Nice s Keithem Emersonem předváděli něco, co jsme vůbec neznali, pojem art rock ještě neexistoval, ale to, co on prováděl s Hammondkami hudebně i jevištně, byl opravdovský šok, myslím, že tohle nejvíc ovlivnilo Mariána Vargu s jeho pozdějším Collegiem. Ten druhý zážitek mi přinesla holandská bluesová kapela Cuby and Blizzards s kytaristou Eelco Gellingem, který v Praze poprvé předvedl prstové vibrato. To bylo něco, všichni kytaristi jsme do té doby používali jen pákové vibrato. Luboš Andšt, který to, jak mi říkal později, trénoval celou noc, byl pak u nás první, kdo to zahrál.
Už jsem se zmínil, že jsme tehdy ještě většinou netušili, co nás čeká. Kapely ještě regulérně hrály v západních klubech, i my, festival měl poprvé mezinárodní účast, ještě jsme asi žili v bláhové naději. Normalizace začala až od dubna 1969, kdy nastoupil Husák. Určitě jsme byli naivní, nevylučuji, že někteří z kolegů to cítili jinak, mluvím za sebe, i za naši tehdejší kapelu. Vždyť jsme se tenkrát vrátili z toho Západního Německa, stejně jako Flamengo, Rebels nebo Olympic z Francie. Venku tenkrát zůstali Matadors, kteří hráli v muzikálu Hair. Vždyť si pamatuju na mimořádné číslo Pop Music Expressu, které vyšlo hned v srpnových dnech okupace s palcovým titulkem: „Beatový festival bude!“
- Již smazané zkušební snímky nahrála skupina Framus Five dne 6. února 1968. Nakolik se o Vás Československý rozhlas a vůbec média zajímala?
„Skupina „Framus Five“ je mladý, velice sympatický a snaživý soubor. Všechny zkušební snímky dopadly dle mého soudu velice dobře, mají téměř profesionální úroveň a snad by i zasloužily v úpravě převinouti na trvalky. U 1. a 3. titulu jsme vyrobili po dvou verzích, přičemž vždy ta druhá se zdá být lepší. Zpěv nebyl nahrán jako playback, nýbrž přímo, což myslím dodalo snímkům lepší atmosféru a celistvost.“ (z tzv. posudku o provedení hudebního režiséra Květoslava Rohledera)
Po prvním festivalu se začala zajímat, to už jsem zmínil. Velkou zásluhu na tom tenkrát měl Michael Prostějovský, který v rozhlase pracoval. V té době u nás byly dva, respektive tři hudební časopisy – Melodie, Aktuality Melodie a Pop Music Express. Začalo se o nás i psát, do televize jsme se ovšem dostali až v roce 1969, tehdy vznikl zajímavý hudební film „Kdopak by se beatu bál“ režiséra Tomáše Rocha, kde vedle naší kapely vystupoval ještě Petr Novák s George and Beatovens a Blue Effect s Vláďou Mišíkem.
- Album „Město Er“ bylo vydáno v roce 1971. Můžeme hovořit o jedné z labutích písní tuzemského rocku sedmdesátých let?
Myslím, že ano. Když vyšlo, už jsme neexistovali, a podobný osud potkal později i Flamengo s dalším kainarovským opusem „Kuře v hodinkách“. Začala normalizace naplno, rock se začal vracet postupně až koncem sedmdesátých let. Nic na tom nemění fakt, že tuhle dobu nějak „přežil“ Olympic a taky Blue Effect z těch starších kapel. Ten pozvolný návrat rocku začal až Katapult, pak už se to začalo trochu hýbat i jinde a i já jsem začal znovu.
- Později jste spolupracoval se skupinami Jazz Q nebo Mahagon. Jak jste se „vyrovnával“ s nástupem jazz rocku v Československu?
Zkoušel jsem to trochu s Jazz Q, tam hrál Luboš Andršt, můj spoluhráč z Framusu, ale nešlo to dohromady. Později jsem si zazpíval občas s o deset let mladšími kluky z Mahagonu, to bylo dobré, ale byl to taky jen nedotažený pokus. Oni se pak rozdělili, jedna část natočila album jako Mahagon, s tou druhou partou jsem zkoušel něco jako zpívaný „fusion“, ani to se moc nepovedlo. Takže teprve když jsem obnovil Framus, (tehdy) 5, začalo mi to dávat smysl. Psal se rok 1979.
- Vystupoval jste rovněž s Evou Pilarovou, Hanou Zagorovou nebo Karlem Gottem. Čím byla zkušenost s dobovou pop music pro Vás přínosná?
Byla to opravdu tvrdá, ale užitečná zkušenost. Jak se funguje v tom, jak se dnes hezky česky říká „mainstreamu“, jaká pravidla úspěchu tam platí, jak se cítí muzikant vzadu v kapele (to jsem dosud neznal), ale hlavně jsem přišel na to, že pokud nevěříte tomu, co děláte, nemůžete mít úspěch. Než jsem na tohle přišel, trvalo to skoro dekádu. Ale myslím, že bez těchhle zkušeností bych asi dneska nebyl tím, čím jsem a co dělám.
- Alba „Kolej Yesterday“, „Nic ve zlým, nic v dobrým“ nebo „Snad nám naše děti“… Považujete se nakonec za rockového písničkáře se soulovými kořeny?
Já nejsem dneska moc na ty „škatulky“. Když jsem v šedesátých letech začínal s rhythm and blues, byl jsem velmi ortodoxní, neuznával jsem prakticky nic jiného. Ale to už je dávno za mnou. Takže ano, jsem asi to, co jste v otázce naznačil. Ty moje kořeny v rhythm and blues tam ovšem zůstávají.
- Se skupinou Framus Five jste aktuálně vydal album „Ostraka“. Jsou podle Vás posluchači k textům stále vnímaví jako v osmdesátých letech?
Ti, co na nás chodí a kupují si naše desky, ti určitě! Texty jsou hodně důležité pro mě, vždyť většinou pracuji s předem hotovými texty. A věřím, že jsou stejně důležité i pro publikum.
Michale, ze srdce Vám děkuji za interview!
(Článek vznikl za finanční podpory výzkumného programu Strategie AV 21: Anatomie evropské společnosti – Československé beatfestivaly 1967 a 1968. Kulminace československého rockového koncertního života v kontextu evropské a světové hudební scény a domácí společensko-politické situace.)
