Ivan Malý: Spisovatel František Kožík optikou své rozhlasové pozůstalosti

Osobnost slavného spisovatele Františka Kožíka (1909–1997) je v široké veřejnosti známá především díky jeho historickým románům Největší z pierotů  nebo Básník neumírá. Stejně tak je však Kožík spojen s prací pro rozhlas. Nejdříve pro ten brněnský, kde byl v letech 1933 až 1940 rozhlasovým režisérem programu Verda Stacio vysílajícím v esperantu. Roku 1941 přešel do pražské centrály na pozici dramaturga. 

Období druhé světové války zasáhlo do jeho života výrazně. Němci se totiž zkraje roku 1943 rozhodli k protisovětské propagandě využít objevené hromadné hroby polských válečných zajatců, jež nechal v roce 1940 postřílet sovětský diktátor J. V. Stalin. K propagandě byly zvoleny známé osobnosti z okupovaných zemí. V protektorátu si nacisté vybrali právě Františka Kožíka. Byl do Katyně vyslán, aby nálezy těl viděl a v rozhlase popsal: „Obešli jsme celou smutnou prohlubeň a sladký zápach nám skoro nedovoluje vydechnout. Uchylujeme se spolu k ohni z větví a nastavujeme tvář raději štiplavému dýmu, abychom unikli ovzduší té sladkosti rozkladu. Pak už odjíždíme. [...] Katyňský les se nám vzdaluje. A s ním i svědectví nepochopitelné nelidskosti.“ I kvůli tomuto svědectví měla v padesátých letech komunistická Státní bezpečnost na Františka Kožíka páku, aby se stal jejím informátorem.

Od třicátých let se Kožík profiloval jako autor scénářů k rozhlasovým hrám. Odmítal názor, že rozhlasová hra je „divadlem pro slepé“ a usilovně hledal její ideální tvář. Nesmazatelně se do historie rozhlasové tvorby zapsal v polovině třicátých let díky hře Cristobal Colón. V premiéře ji uvedl roku 1934 režisér Josef Bezdíček. Hra byla tehdy vysoko ceněna i na celoevropském rozhlasovém fóru.

Po druhé světové válce Kožík zůstal v Praze, rozhlas ale musel z politických důvodů opustit. Důvody, které vedly k nucenému odchodu z rozhlasu, nechme stranou. V polovině devadesátých let dvacátého století na to vzpomínal na stránkách Týdeníku rozhlas: „Zkrátka musel jsem z rozhlasu odejít v roce 1952. Považoval jsem to za velikou nespravedlnost, a dlouho mne to bolelo. Vždyť já rozhlasu dával do té doby i přednost i před vlastní literární drahou. Nechtěl jsem se sám prosadit, mým cílem byla dramaturgie.“

Intenzita, s jakou se Kožík ve třicátých a čtyřicátých letech profiloval především, tedy jako tvůrce rozhlasových pořadů, odráží i jeho pozůstalost uložená v Archivu Českého rozhlasu v Praze. Ve třech archivních kartonech je systematicky uložen materiál, který výhradně dokumentuje jeho rozhlasovou práci. První třetina fondu obsahuje Kožíkovi scénáře rozhlasových her nebo dalších rozhlasových žánrů. Kromě češtiny jsou zde uloženy hry ve francouzštině, němčině, ale také ve finštině a v esperantu. Následují jeho rukopisy a vydané texty o rozhlasové problematice. Menší část pak obsahuje soubor korespondence, který tvoří jen několik dopisů s výhradně rozhlasovými tématy.  

Významnou část fondu představuje soubor novinových výstřižků, který až s minuciózní přesností dokumentuje téměř každou zmínku o rozhlasové činnosti Františka Kožíka. Nejčastěji jsou zastoupeny zmínky o hře Cristobal Colón. Nedílnou součástí pak jsou také vybrané publikace zaměřené na rozhlasovou historii (často s věnováním autora) a několik vydaných nebo diplomových prací, které se zaměřovaly na jeho rozhlasové dílo.

Fond ukazuje rozhlasovou práci Františka Kožíka v celistvé perspektivě. Pro zájemce o studium jeho rozhlasového působení fond představuje kompaktní celek. V komparaci s již existující literaturou, nebo dalšími archivními zdroji, může přinést nový úhel pohledu na život tohoto tvůrce. Materiál je taktéž v obecnějším smyslu cenný pro zájemce o rozhlasovou historii.

Odkaz na soupis archivního fondu zde >>>