Hlas povstání Zdeněk Mančal: Mezi slávou a zapomněním
Zdeněk Mančal byl legendární rozhlasový hlasatel, který se proslavil tím, že 5. května 1945 v 6 hodin ráno odstartoval Pražské povstání svým odvážným hlášením. Zemřel v zapomnění roku 1975. Jeho čin je dnes připomínán jako jeden z nejsilnějších symbolů českého odporu proti nacismu.
„Je sechs hodin.“ Tuto památnou větu pronesl v sobotu v šest hodin ráno 5. května 1945 rozhlasový hlasatel Zdeněk Mančal. Dal tím impulz k výhradně českému vysílání, i k následnému vypuknutí Pražského povstání. Ve 12:33 totiž v reakci na německou snahu ovládnou vysílání přišla z rozhlasu prosba: „Voláme českou policii do rozhlasu, střílí se zde!“ Následné boje o rozhlas byly tvrdé. Německé útoky neustaly a 6. května dokonce německý letoun shodil na hlavní budovu rozhlasu pumu. Ta zcela zničila vstupní halu i vysílací studio. Rozhlas se však – i díky Mančalovi – po úderu letecké pumy znovu ozval ještě téhož dne. A to z provizorního studia strašnického vysílače a posléze z Husova sboru na Vinohradech. Odsud informoval o dění až do večera 9. května.
Hlas revoluce
Právě Zděnek Mančal se stal hlasem celého revolučního vysílání, a tím i ikonickou postavou celého protiněmeckého povstání. Činorodý vlastenec, který od mládí aktivně sportoval, věnoval se divadlu, byl důstojníkem československé armády v záloze a aktivně se podílel na protiněmecké rezistenci, přišel do rozhlasu v roce 1940. Po celou dobu se snažil být jako hlasatel připraven na čas vzpoury.
Dá se říct, že Mančal stál nejen za počátkem povstání, ale i to, že jeho hlas mobilizoval tisíce Pražanů k obraně rozhlasu a k ozbrojenému boji s německou vojenskou mocí. A byl to opět on, kdo brzy ráno 9. května 1945 pronesl z Husova sboru oznámení, že jednotky Rudé armády vstoupily na území osvobozené Prahy. Stal se proto celonárodní ikonou z dnů Pražského povstání.
Národní hrdina
V prvních letech po válce byl ještě zván po celé republice, aby pořádal besedy a přednášky o Pražském povstání a bojích o rozhlas. Tím své výsostné postavení ikony protiněmeckého vzdoru ještě umocňoval. Složitá politická situace v poválečném Československu však s sebou přinesla tvrdý politický boj o moc nad rozhlasem – tehdejším nejmasovějším sdělovacím prostředkem. Zdeněk Mančal se jako populární hlasatel a člen Národně socialistické strany postupně dostával do konfliktu s vedením rozhlasu. Jeho konec v rozhlasu byl rychlý. Z populárního hlasatele se přes noc stala osoba nežádoucí.
Persona non grata
Významnou úlohu ve vyhození Mančala z rozhlasu sehrály osobní antipatie tehdejšího generálního ředitele Bohuslava Laštovičky i množící se zprávy o jeho údajném antisovětském vystupování. Tento třaskavý koktejl, natlakovaný ještě povahovými rysy samotného Mančala, vybuchl 20. února 1948. Generální ředitel Mančalovi oznámil: „V zájmu klidného chodu služby a bezpečnosti rozhlasové práce zprošťujeme Vás s okamžitou platností služby v Československém rozhlase na dobu přechodnou… nadále setrváte mimo rozhlasovou budovu a o návratu do služby budete zavčas vyrozuměn na svou soukromou adresu.“ V poúnorových dnech mu však místo pozvání zpět za rozhlasový mikrofon byl pracovní poměr definitivně zrušen. Rozhodnutí Akčního výboru o propuštění bylo vysvětleno „samovolným opuštěním pracoviště v nejkritičtějších únorových dnech a dále celkovým Vaším postojem vůči lidově-demokratické republice a Československému rozhlasu, dokumentovaným Vašimi projevy v řadě veřejných schůzí Národně socialistické strany. Vaše činnost z květnové revoluce nemůže býti omluvou, naopak Vás tím spíše zavazovala k věrnosti lidově demokratické republice.“
Vypít svůj kalich hořkosti
Tím však doba ústrků a politické šikany pro hrdinu květnového povstání teprve začala. V květnu 1949 Mančala pro údajnou velezradu zatkla Státní bezpečnost. Následoval vykonstruovaný politický proces, kde byl odsouzen na tři roky vězení. Čekala ho tak věznice na Pankráci, na Borech i uranové doly v Jáchymově. Po propuštění v roce 1952 byl zaměstnán jako dělník, později byl poslán do invalidního důchodu.
Od poloviny šedesátých let se snažil soudně očistit své jméno od nespravedlivých rozsudků. Snažil se i získat osvědčení protifašistického bojovníka. Ani po několikaletých soudních přezkumech se ale kýženého výsledku nedočkal. Posledním pokusem byla snaha několika rozhlasových pracovníků v čele s Miloslavem Dismananem o jeho rehabilitaci a zrušení jeho výpovědi z rozhlasu. I tato snaha byla v roce 1969 zamítnuta.
Zdeněk Mančal zemřel v roce 1975 předčasně ve věku nedožitých šedesáti dvou let. Jeho ostatky jsou uloženy v kolumbáriu Husova sboru na Vinohradech, odkud revolučních dnech května 1945 statečně vysílal.
V zrcadle pozůstalosti
V Archivu Českého rozhlasu se nachází osobní fond Zdeňka Mančala, který je nově zinventarizovaný. Jde o mimořádně ucelený soubor k jeho životu. Fond je systematicky rozdělen do sérií pokrývajících biografické doklady, rozhlasovou a přednáškovou činnost i korespondenci a obsahuje také složku dokumentující perzekuci a snahy o rehabilitaci. Jádrem fondu jsou materiály z let 1944–1948, které doplňuje torzovitá, ale o to cennější dokumentace z období politického věznění a normalizace
Soupis fondu můžete studovat zde:
U příležitosti květnových událostí je ve foyer Českého rozhlasu v Praze na Vinohradské 12 volně k vidění výstava Hlas povstání Zdeněk Mančal: Mezi slávou a zapomněním. Navštívit ji můžete do 31. května 2026.
