65 let od založení Tanečního orchestru Československého rozhlasu
Rok 2025 je z hlediska historie Československého rozhlasu a jeho uměleckých těles významný mimo jiné i půlkulatým výročím od založení pražského Tanečního orchestru, generačního fenoménu – který „byl a už není“ – jehož chronologicky vybrané milníky tvoří středobod tohoto bilančního příspěvku.
Taneční orchestr Československého rozhlasu (TOČR) jistě patří mezi nejvýznamnější tělesa spjatá (nejen) s historií tuzemského vysílání, a to již od roku 1960, kdy byl jeho vedením pověřen Karel Krautgartner. Pod taktovkou tohoto respektovaného instrumentalisty a skladatele se orchestr poprvé představil dne 28. března ve Smetanově síni v Praze, kde mezi účinkujícími nechyběly ani tehdy velmi populární zpěvačky Bea Littmanová či Yvetta Simonová.
Krautgartnerovo prosazování jazzové hudby (patrné zejména v orchestrálních skladbách) následně poznamenalo diskusi o budoucím směřování tělesa, která nakonec vyústila vznikem specializovaného Jazzového orchestru Československého rozhlasu (JOČR), směřujícího rovněž k náročným avantgardním výbojům v podobě třetího proudu, tedy experimentální syntézi zasahující (např. v oceňovaných skladbách Pavla Blatného) do oblasti klasické hudby.
Právě ze svého komplexního vztahu k hudbě se vyznává pro pořad Hudba, kterou mám rád.
Mimo povinností vyplývajících z úlohy rozhlasového orchestru nelze opomíjet také jeho účast na reprezentativních československých festivalech, mezi kterými zaujímal specifické postavení Mezinárodní jazzový festival Praha, kde těleso vystoupilo v letech 1964–1966 či 1971.
To už však s dirigentem Kamilem Hálou, navíc po boku Radima Hladíka a Modrého efektu, v rámci projektu Nová syntéza, v evropském kontextu originálně pojímajícího dobově aktuální jazz rock spojením jazzového orchestru a rockové skupiny.
Společný výsledek se ostatně projevil i dvěma dlouhohrajícími deskami z roku 1971 a 1974…
Paralelně s orchestrem jazzovým nepřestával přinášet progresivní podněty ani orchestr taneční, který prostřednictvím dirigenta Josefa Vobruby dokázal soustředit nastupující osobnosti tuzemské moderní populární hudby (spolupracující s divadelními soubory Apollo či Rokoko), a tím ji i ovlivňovat (Karel Gott, Waldemar Matuška, Marta Kubišová, Václav Neckář).
Do této souvislosti patří i participace na oblíbených televizních a rozhlasových pořadech typu Vysílá studio A, Hlas „X“ uvádí melodie Tanečního orchestru Čs. rozhlasu na přání či Ruleta, která proměňovala obsah jinak ustáleného konceptu osmi písní (dle tipů posluchačů) s cílem popularizace osobností orchestru vztahující se k aranžérům, dirigentům, technikům i režisérům.
Početná spolupráce s hostujícími instrumentalisty (např. kytaristé Miroslav Kefurt a Petr Janda) pak vyplývala z proměnlivých zvukových požadavků moderní populární hudby, včetně účasti vokální skupiny Lubomíra Pánka.
Při orchestrech navíc působily menší (studiové) skupiny složené z jeho členů, ať už se jednalo o Jazzové studio (Jazzové trio), Saxtet, či Skupinu sólistů a Taneční studio Praha pod vedením Luďka Hulana, Miroslava Krýsla, Václava Hybše a Zdeňka Marata.
Po smrti Josefa Vobruby v roce 1982 byl do funkce šéfdirigenta jmenován Felix Slováček, přičemž činnost Tanečního a Jazzového orchestru v podmínkách devadesátých let ustupovala…
Na tradici těchto profesionálních rozhlasových těles redukovaně navázal Big Band Radio Praha, respektive Rozhlasový Big Band Gustava Broma, v jehož novodobé historii nechybí ani odkaz ke jménu Gustava Frkala. V jeho orchestru (konkrétně v letech 1942–1943) ostatně působil Karel Krautgartner – první z rozhodujících garantů kdysi generačního uměleckého fenoménu rezonujícího však stále rozhlasem i po pětašedesáti letech.
(Text je lehce rozšířenou verzí článku, který byl v lednu 2025 uveřejněn na stránkách časopisu Dějiny a současnost v rubrice Auditorium.)
